Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Benátky: Čtverec lepší obdélníku

Je to s podivem, že ačkoliv jezdím do Itálie dvakrát do roka, tak jsem ještě nenavštívil Benátky. Vždycky mi přišly tak nějak moc „provařené“. Jezdí tam kde kdo, a to mě většinou od návštěvy takového místa dost odradí. Nakonec jsem se ale rozhodl překonat svůj strach z ušlapání americkými turisty. Naložil jsem tedy auto zásobami, přibral manželku a vyrazil. Do Benátek to není tak daleko, aby tam člověk nemohl v klidu dojet na jeden zátah. Ubytovali jsme se v městečku na pobřeží, kde jsou ceny za ubytování příznivější a počet parkovacích míst větší. Do samotných Benátek nám to trvalo pouhých 20minut autobusem a stálo to 1.50 euro. Cest je samozřejmě více, včetně moderního vlaku, který jsme ale nevyzkoušeli.

Samotné město bylo takové jako jsem si představoval. Skutečně stálo na vodě, které bylo víc, než jsem si představoval. Kanály, úzké uličky a lehce ošuntělé budovy vytvářely celkem solidní atmosféru. Některé domy byly v takovém stavu, že jsem se docela divil, že ještě stojí. Turistů bylo celkem zvládnutelné množství. Po pravdě bylo o dost nižší, než jsem se obával. Nebyl problém si najít nějaký klidný kout, kde si člověk mohl vychutnat trochu té atmosféry a klidu s čímž jsem tak úplně nepočítal. Inu, člověku se občas přihodí i něco příjemného.

Co se týče místních restaurací a kaváren, tak nemohu dát příliš mnoho doporučení. Stravovat se lze celkem bez problémů v normálních samoobsluhách. Koupíte si dobrý italský sýr, nějakou tu sušenou šunku, či jinou kvalitní uzeninu, čerstvý chléb a olivy. Co vám chybí? Snad jen láhev dobrého vína, takže si nezapomeňte přibalit vývrtku. Nedělám si legraci. Jet do Itálie bez vývrtky je naprosté šílenství! Po pravdě řečeno mi restaurace v Benátkách přišli krapet turistické a cenově lehce nad Italským průměrem. Co se kávy týče, tak se stačí držet toho, že tam, kde stojí presso 1 euro a cappuccino 1.40 euro, je to v pořádku a není to jen pro turisty. Každopádně půlhodinová projížďka na gondole vás přijde na 80 euro, což můžete ale rozpočítat až pro 6 osob, takže skupiny to mají jednodušší než jež jednotlivci a páry.

  

Fotograficky jsou Benátky rozhodně zajímavé. Pro fotografy architektury bude asi trošku složité to, že žádná budova v celém městě není rovná. Všechny jsou křivé a některé i dost křivé. Pokud máte problémy s fotografickým OCD, tak to budete mít trochu těžké. Co se týče focení všeho ostatního, je to jako všude jinde. Snad jen že kulisy jsou docela malebné a světlo je zajímavé. V úzkých uličkách lze najít různé hry světla a stínu. Byly to právě úzké uličky, které mě v Benátkách lákaly k použití Yashicy a formátu 6x6. S kinofilmem jsou fotil hodně na výšku, což osobně nemám příliš rád. Až tam pojedu příště, tak se na kinofilm úplně vykašlu a budu fotit jen na středoformát. Ten čtverec mi tam prostě seděl tak nějak víc, než obdélník. Doufám, že se tam brzy vrátím, třeba v únoru na karneval!

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:

První kroky po vesnici

Je to týden, co jsem odešel z ministerstva. Teplou kancelář s výhledem na Dejvice jsem vyměnil za statek na rozhraní středočeského a královehradeckého kraje. Velkoměsto za vesnici. V Praze jsem po práci chodil fotit většinou na Malou stranu nebo na Staré město. Teď můžu jít na pole, za humna, k rybníku, k hasičárně, na fotbalové hřiště, ke kostelíku, na hřbitov nebo na opuštěnou železniční zastávku. I venkov skýtá možnosti k fotografování. Na druhou stranu na vesnici je pořád co dělat a času na focení není tolik, jako jsem si původně myslel. Naštěstí už tady máme jaro a tak je světlo i po 16:00, kdy mám většinou hotovo.

Největší rozdíl mezi klasickou pouliční fotografií a focením na venkově bude hlavně v tom, že když tady něco vyfotíte, tak se potom nemůžete ztratit v davu. Hustota osídlení je menší, lidí na ulici je míň, když pomineme ten prostý fakt, že vlastně nemáme ulice. Člověk s foťákem v ruce je tady asi tak o 1086% nápadnější než v centru Prahy. Místní vám občas věnují udivený pohled. V Praze někoho, kdo se na vás udiveně podívá, nemusíte už v životě potkat. Na vesnici, kde je 141 duší si můžete být jistí, že ho potkáte, nejspíš hned další den. Na místě je tedy citlivější, ale hlavně otevřenější přístup k fotografování. Nějakým focením na tajno a od pasu si lidi poštvete akorát proti sobě. Může se zdát, že na vesnici se skoro nic neděje, ale opak je určitě pravdou. I tady žijí lidé, kteří mají své starosti, práci a sny. Zabíjačky, svatby, pohřby, křtiny a další události, to vše půjde zachytit, stačí být jen trpělivý, být ve správnou dobu na správném místě a umět se domluvit s lidmi.

Příběhy si vás najdou samy, když máte otevřené oči a díváte se kolem sebe. Cítím, že když tomu věnuju dostatek energie, tak fotky z vesnice nebudou o nic méně zajímavé než z města. Samozřejmě, že pracovní tempo bude jiné, protože v Praze jsem fotil skoro každý den. Tady se musím přizpůsobit trošku jinému rytmu. Doufám, že to nebude mít příliš velký efekt na blog, i když pravidelní čtenáři si všimli, že tenhle měsíc byla frekvence článků dost nepravidelná a nepovedlo se mi publikovat můj obvyklý jeden článek týdně. Příští měsíc bude snad na články bohatší, protože v sobotu jedu fotit Vítkův zápas o titul, čímž se uzavře můj první vážný dokumentární projekt a bude následovat jeho editace do výsledného portfolia a jeho zpracování v temné komoře. Navíc, co čet nechtěl, nějak se mi doma nahromadily barevné filmy, konktrétně 5 kusů Kodaku Ektachrome, což je už pár let nevyráběný diapozitiv (Kodak ohlásil, že se vrátí na trh na konci roku 2017). Barva je pro mě vždycky celkem velká výzva, navíc tvrdím, že na barvu se dají fotografovat pouze krajinky nebo nahaté ženské, takže uvidíme, co na těch 5 filmů nafotím.

Doufám, že mí věrní i občasní čtenáři pochopí případné nepravidelnosti v publikování na blogu. Každopádně jedeme dál, i když už nejsem v Praze.

Sbohem armádo: Konec fotografujícího byrokrata

Sbohem armádo. Po jednom roce osmi měsících a pěti dnech jsem ukončil své působení na Ministerstvu obrany. Nemůžu samozřejmě říct, co přesně jsem tam dělal nebo nedělal, prověrka a mlčenlivost jsou neúprosné. Nemůžu říct, že by to byla úplně špatná životní zkušenost. Člověk byl alespoň blízko Pražskému hradu, Malé stra ně a dalším klíčovým místům v Praze. Mohl jsem se tak večer po práci věnovat pouliční fotografii. Člověk taky chodí jako úředník domů s čistou hlavou, v 16:15 zavřete kancelář, na bráně odpíchnete a všechny starosti a úkoly zůstaly v práci. Člověku tak zbýval čas, energie a kapacita mozku na to se věnovat manželce a fotografii. Když se to tak vezme, spousta velikánů umění a historie začínala jako úředníci. Takhle z hlavy bez pomoci googlu dám Einsteina a Kafku. Ta volná mozková kapacita se musí zákonitě projevit v něčem tvůrčím. Upřímně řečeno, kdybych celou tu dobu nefotil, tak bych se asi zbláznil.

Musím říct, že poslední měsíc jsem se na Prahu díval docela jinýma očima než doposud. Předtím mi vše přišlo už po těch letech relativně všední a nezajímavé. Najednou jsem ale dovedl ocenit všechny ty maličkosti, které byly vlastně docela fajn. Dalo by se říct, že jsem si tam i docela zvykl. Na druhou stranu mě celkem ubíjelo denní dojíždění a to ať už vlakem, kde jsem se alespoň mohl trochu vyspat nebo autem, kde jsem se mohl po ránu zase krásně rozčílit nad lidmi, kteří si myslí, že 80 km/h je na levý pruh dálnice v ranní špičce tak akorát.

Nová práce mě teď zavede z víru velkoměsta na vesnici. Není vesnice, ale tahle je opravdu celkem akorát. Nějakých 120 obyvatel, kostelík, hřbitov, hasičárna, fotbalové hřiště a opuštěná železniční trať. Chybí snad jen hospoda, po které zůstala jen chátrající budova. Nové možnosti a nové výzvy? Určitě. Po pravdě řečeno, Praha se mi celkem okoukala a hledat nové fotografie mi nešlo tak jako na začátku. Je také pravda, že na pouliční fotografii jsem v zimě neměl tolik času, protože je za prvé tma a za druhé jsem většinou pořád fotil věci týkající se svého projektu kolem MMA. Vlastně mi leží ještě nějaké nevyvolané filmy ještě někdy z listopadu a prosince, kdy jsem asi naposledy pořádně fotil na ulici. Od prosince je můj poznámkový blok, kam si píšu každý nafocený film a téma, plný poznámek typu „MMA“ a „Zápas“. Jen jednou se tam vyskytuje „Praha“. Samozřejmě jsem měl velké plány jak se rozloučit s Prahou, které nakonec utonuly v moři úředního marasmu a obíhání formalit spojených s ukončením služebního poměru na MO. Vlastně už docela chápu to, že většina lidí na ministerstvo nastoupí a neodejde, dokud je nevynesou nohama napřed v plastovém pytli. I když podle platných předpisů mají při pohřbívaní v hromadném hrobě na označený plastový pytel nárok jenom důstojníci. Mužstvo hodí do jámy jen tak.

Na vesnici to teď bude trošku nový začátek. Jak pracovně, tak fotograficky. Vlastně to bude docela fajn, protože už je to nějaký pátek, co jsem s kamarádem Markem Trizuljakem založil facebookovou skupinu „Strýcfoto“, která si vytýčila za cíl seznámit svět s dokumentární fotografií vznikající na venkově. Bylo docela trapné, že jsem do skupiny příliš nepřispíval a jako jeden z jejích otců zakladatelů jsem jí pouze pasivně pozoroval. To se teď samozřejmě trošku změní, i když za prvních pár dní jsem neměl pořádně čas vzít foťák do ruky. Můžete se tedy těšit, že tady na blogu uvidíte asi maličko jiné články a fotografie než doposud. I když stále budu asi hodně cestovat, takže o oblíbené články z cest určitě nepřijdete.

P.S.: Nenechte se zmást nadpisem, s focením nekončím. Končím jen s tou byrokracií.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

Cesta k vítězství: Dokument ze světa MMA

Je dobojováno. Můj kamarád Vít „Kometa“ Vávra v neděli 29. 1. 2017 zvítězil v zápase GCF 37 v Nymburce. Tím se pro mě završily dva měsíce fotografování, při kterých jsem dokumentoval jeho přípravu na tento zápas. Celkově jsem na to spotřeboval 38 kazet filmu Ilford HP5+, tedy něco kolem 1200 snímků, ze kterých budu dělat finální výběr. Všechny filmy jsem pushoval na 3200 ISO ve vývojce Ilford Microphen. Chtěl jsem, aby měly fotky jednotný vzhled. Vysoké ISO bylo vynucené světelnými podmínkami v tělocvičnách, kde většinou bliká jen pár zářivek. Focení s bleskem jsem vyloučil už předem, protože jsem tušil, že s foťákem budu na tréningu otravný až až i bez blesku. Byli tací, kteří mě zrazovali od toho, abych tenhle projekt fotil na film. Co si budeme povídat, film není nejvhodnější na focení ve špatných světelných podmínkách. Na druhou stranu - učit se fotit s digitálem jsem se fakt nechtěl, takže jsem zůstal u osvědčeného receptu Leica M2 a Ilford HP5+.

 

 

Jak jsem se k focení MMA (Mixed Martial Arts) vlastně dostal? Ve své mladické nerozvážnosti jsem se rozhodl, že si zkusím podat přihlášku na ITF do Opavy. K přihlášce musí uchazeč přiložit i soubor nejméně 15 fotografií, 5 fotografických ilustrací a jeden stylizovaný autoportrét. Jenomže, kde vzít 15 fotografií na nějaké jednotné téma a nekrást? Věděl jsem, že postavit portfolio jenom na streetovkách z Prahy nebo fotkách z cest nepůjde. Musel jsem nafotit něco úplně nového a s novým přístupem. Zamýšlel jsem se dlouho a pořádně. Původně jsem chtěl nafotit sérii ženských aktů stylizovaných jako antické sochy, ale navzdory tomu, že je dnešní doba údajně plná nahoty, tak se mi nepovedlo sehnat modelky. Tak jsem se zamýšlel dál a během svého meditačního pobytu na anglickém venkově jsem to konečně rozlouskl. Poslouchal jsem jeden fotografický podcast na iTunes, kde byl rozhovor s Američanem, který fotí box, wrestling a MMA. Přitom jsem si vzpomněl na Vítka, se kterým se znám už od dětství a který už poměrně dlouho slaví úspěchy na poli různých bojových sportů. Nejdřív judo, poté sambo a teď i MMA. Napsal jsem mu zprávu a celkem rychle jsme se domluvili na tom, že budu dokumentovat jeho přípravu na zápas. Od začátku prosince do konce ledna. Nakoupil jsem zásoby filmu a vrhnul se do toho.

Moje výchozí úvaha, že se bude fotit ve špatném světle, se potvrdila, i když to nakonec nebyla taková hrůza. V některých tělocvičnách jsem se dostal i na 1/60 při F5.6 a 3200 ISO. Při 1/60s mi přišla úroveň pohybového rozmazání tak akorát. Při cloně F5.6 jsem si mohl také pomoct trikem se zónovým zaostřením, abych se nemusel pokoušet zaostřovat pohybující se sportovce pokaždé pomocí dálkoměru. Z výsledků prvního focení jsem byl trošku rozpačitý, ale poučil jsem se a kvalitu snímků jsem s každým dalším focením posouval dopředu. Nefotil jsem úplně každý trénink, protože Vítek trénoval skoro denně (a někdy i 2x), což by při průměrné spotřebě 3 filmy na tréning lezlo do peněz už moc. Důležité bylo se naučit, jaký má který tréning rytmus, abych věděl, jaké fotografie a situace můžu čekat. Načasování bylo taky důležité z hlediska výměny filmů, protože Leica M2 není zrovna fotoaparát, ve kterém by šel film vyměnit rychle. Většinu fotek jsem udělal s objektivem Zeiss 35/2.8 ZM, širší ohnisko než 35mm by se také možná hodilo, ale to nemám k dispozici. Na několik posledních tréningů jsem nasadil objektiv Canon 50/1.4 LTM, abych mohl získat detailnější záběry a portréty s menší hloubkou ostrosti. 

Snažil jsem se při svém focení klukům v gymu co nejméně zavazet. Ono i ve svém vlastním zájmu, tak nějak jsem nechtěl, aby mi někdo přistál na hlavě. Plus jsem nechtěl Vítka při tréningu příliš obtěžovat ve chvílích, kdy se musí soustředit na svůj výkon. Bylo mi jasné, že ačkoliv má za sebou několik zápasů, kde byli určitě taky fotografové, tak tohle je něco jiného. Osobně si jen těžko dovedu představit, že by mě někdo s foťákem „pronásledoval“ dva měsíce skoro na každém kroku při tréningu. Vítek to ale zvládl statečně, jen jedno na posledním tréningu po mě hodil rukavice, ale tu fotku jak byl vyšťavenej na konci náročného tréningu, necelý týden před zápasem, když je ještě na přísné dietě, jsem prostě potřeboval. Největší nervy jsem měl z focení zápasu. Neznámé prostředí, kde ještě nemám „osahané“ světlo a navíc ještě ten pocit, že bych nerad působil jako nějaký rušivý element ve chvílích, kdy se musí maximálně soustředit na výkon. Nikdy předtím bych neřekl, jak důležitá je psychologická příprava. 

Na konci to dopadlo tak jak muselo, Vítek z mého pohledu soupeře úplně přejel a vyhrál v druhém kole na škrcení. Mě teď ještě zbývá vyvolat posledních 7 filmů, které jsem nafotil a udělat ze všech filmů finální výběr portfolia. Vítek si tímto vítězstvím zajistil zápas o titul 4. 3. 2017 v Ostravě a vypadá to, že budu dokumentovat přípravu i na tento zápas. Určitě se k tomuhle tématu na blogu vrátím, až budu mít hotový finální výběr fotografií.

 

Zeiss 35/2.8: Fotografická všestrannost

Po úspěchu minulého článku, kdy jsem psal o objektivu Canon 50/1.4 LTM, který občas používám, pokud chci fotografie s užším výřezem zorného pole, jinou perspektivou a menší hloubkou ostrost, jsem se rozhodl napsat i o objektivu, který používám už víc jak rok prakticky neustále. Zeiss Biogon 35/2.8, který jsem si pořídil k vánocům 2015. Do té doby jsem i ne své Leica M2 používal ruský objektiv Jupiter 12 35/2.8. Logicky jsem si tedy chtěl pořídit širší objektiv a něco trochu modernějšího než Ruskou kopii původně německého objektivu vyráběnou někdy v 60. letech 20. století. Finanční limity znemožňovali nákup moderního objektivu od Leica a nakupovat použitá skla ze 60. let se mi nechtělo, nemají bůh ví jak skvělý poměr cena výkon. Výběr se tedy zúžil na objektivy značek Voigtlander a Zeiss. Obojí v současnosti vyráběné v Japonsku firmou Cosina. Od Zeisse jsem měl možnost si vyzkoušet objektiv 35/2 a od Voigtlanderu jsem pošilhával po objektivu 35/2.5, který se vyznačuje velmi dobrou cenou (cca 8tis kč) a velmi kompaktní velikostí. Jenomže 35/2 se mi zdála celkem dlouhá a při bližším zaostření už trochu nepříjemně blokovala hledáček, navíc cena nového objektivu už byla trošku přes stanovený limit a z druhé ruky se mi nakupovat nechtělo.

Nakonec jsem si jako kompromisní řešení vybral Zeiss Biogon 35/2.8. Cena byla přijatelná, navíc šel koupit jako nový v chromované povrchové úpravě, která odpovídá povrchu mé Leicy M2. Objektiv má solidní pověst, stejně jako jeho sourozenec se světelností f2. Výhodou jsou kompaktnější rozměry (délka 29.8 vs 43mm) a nižší hmotnost. Nevýhodou je o jeden stupeň horší světelnost, což jsem si až donedávna myslel, že nebude představovat bůh ví jak velký problém. Ergonomie objektivu je solidní, pro pomoc ostření je na spodní straně ostřící prstence jakýsi výstupek, někteří ho mají rádi, jiní by dali přednost hladkému objektivu či většímu výstupku, jako u objektivů Leica. Hlavní výhodou je podle mě krátký chod ostření, který umožňuje opravdu rychlé zaostření, což oceníte například při fotografování na ulici, či při dokumentární fotografii. Clona má chod po 1/3 stupně a rozsah od f2.8 do f22. Pokud na objektiv nasadíte sluneční clonu (za kterou si zaplatíte nemalou částku), bude už trochu blokovat hledáček. Sluneční clonu jsem si nepořídil, protože se mi zdá celkem zbytečná, objektiv nemá s bočním světlem problémy. Pokud už diskutujeme o příslušenství k objektivu, je třeba zmínit filtrový závit s rozměrem 43mm. Takže musíte počítat se zvýšenými náklady na pořizování filtrů, pokud je používáte. Já používám adaptér na 40.5mm filtry z ruských objektivů, s některými filtry to funguje, ale některé už tvoří na fotce příliš výraznou vinětaci.

Objektiv má 7 členů v 5 skupinách, které jsou opatřeny antireflexními vrstvami. Jen tak pro zajímavost, Zeiss byl první, kdo již ve 30. letech 20. století nabízel objektivy s antireflexními vrstvami, které výrazně zvýšili kontrast a výkonnost ve složitých světelných podmínkách tehdejších objektivů. S optickou kvalitou objektivu jsem subjektivně velmi spokojen. Nejsem ten typ člověka, který by v 1000% zvětšení počítal pixely a pomocí mřížek měřil zkreslení objektivu. Fotografie jsou z mého pohledu dostatečně ostré a kontrastní. Občas mi toho kontrastu přijde pro některé scény až moc. Přiznám se bez mučení, že barevné filmy jsem s tímto objektivem moc nefotil. Možná to napravím letos na jaře, ale zdá se být velmi dobře optimalizován pro černobílou analogovou fotografii. Objektivy Zeiss jsou mimo jiné známy svým velmi příjemným přechodem mezi zaostřenou oblastní a rozostřeným pozadím, tento objektiv v tomto ohledu není výjimkou. Bohužel relativně široké ohnisko 35mm v kombinaci s clonou 2.8 není pro odstřelení pozadí příliš účinné. Snad jen když zaostříte opravdu blízko (minimální zaostřovací vzdálenost 0.7m) a pozadí máte v nějaké rozumné vzdálenosti, tak dosáhnete celkem hezkého efektu. Pokud rádi fotíte orosené kytičky a motýli heliosy a snažíte se dosáhnout maximálního bokehu, tak tohle nebude úplně sklo pro vás.

Pokud ale potřebujete na svůj fotoaparát s M-bajonetem širší objektiv s dobrou ergonomií a velmi dobrou optickou kvalitou stojí za to Zeiss Biogon 35/2.8 vzít do úvahy. Vyplatí se i projít si bazary, protože ceny i lehce použitých skel jsou velmi příjemné. Tenhle objektiv celkem pasoval k filosofii jednoho objektivu na všechno. Můžete si samozřejmě koupit i sklo od Leicy, za které zaplatíte několikrát víc a kvalita bude velmi podobná a bez nějakého většího zkoumání rozdíl podle mě nepoznáte. Je pravda, že poslední dobou si říkám, že by se mi hodilo něco s větší světelností, zvlášť teď, když fotím ve spoře osvětlených tělocvičnách. Začínám tedy uvažovat o něčem jako Leica Summilux 35/1.4 pre-asph či Voigtlander 35/1.4 Nokton. Nerad bych obětoval kompaktní rozměry objektivu na oltář světelnosti. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Všechno své nosím s sebou

Zdá se být bezpečným tvrdit, že léto už definitivně skončilo. A já musím říct, že vůbec nebylo špatné. Nestihl jsem sice vyfotit všechno, co jsem si naplánoval (chtěl jsem se víc věnovat portrétům a aktům), ale v zásadě jsem spokojený. Procestoval jsem zase kus světa, ale především jsem si přivezl pěkný zážitek a fotky z cesty do Ruska.  Plus jsem hrdý i na to, že jsem se dokopal k tomu, abych ty fotky z Ruska nazvětšoval v temné komoře, i když pravda, na kvalitě svých zvětšenin mám ještě dost co zlepšovat! Ale abych se dostal k tématu dnešního blogu. Paní Jana z Nového Jičína se mě v emailu ptala, co vlastně všechno používám při svém focení? A protože „co je ve vaší brašně“ je populární formát mnoha fotografických blogů, tak jste se konečně dočkali i na Fejkolejce!

Základem je pořádná taška.  Jelikož všechny peníze utratím za filmy a chemii, tak používám tašku přes rameno, kterou jsem si kupoval před 8 lety, než jsem nastoupil na univerzitu. Čtyři menší venkovní kapsy, jeden velký vnitřní prostor, jednoduché, účelné a vejde se tam tak nějak všechno, co potřebuju. V jedné venkovní kapse nosím fajfku, tabák, sirky a další propriety, kdybych náhodou byl okolnostmi nucen jít vysedávat někam do kavárny a tvářit se bohémsky. Osvědčilo se to ale i na Sibiři, kde dým z fajfky zaháněl komáry.  Ve druhé venkovní kapse nosím dva zápisníky, psací potřeby a několik kazet filmu. Většinou Ilford HP5. Už řadu let používám zápisníky Moleskine Reporter Plain - jednoduchý, čistý, malý zápisník v pružné vazbě, který se vejde i do zadní kapsy džínů. Mám v něm zapsáno vše důležité. Knížky, které bych si chtěl koupit, jména fotografů, kteří mě inspirují, a adresy dobrých kaváren a restaurací v několika světových metropolích. Do druhého tenčího zápisníku si zaznamenávám filmy, které jsem nafotil ,spolu s místem, datem a způsobem vyvolání.  Je potřeba mít pořádek, zvlášť pokud člověk hledá nějaký určitý film, ze kterého chce zvětšovat.

Do velkého vnitřního prostoru se nasype ten zbytek. Hlavně tedy Leica, pokud jí nemám zrovna na krku.  Na větší cesty si pak beru ještě Yashicu MAT (takže musím přibalit i svitkové filmy), ale tu nenosím každý den. Dále tam naleznete tvrdé A4 desky, ve kterých nosím pár zvětšenin na ukázku toho, co vlastně fotím, či „chlubítko“, jak se tomu prý říká v terminologii AVU. Většinou s sebou také nosím tablet, ve kterém mám pár knížek, trochu svých fotek a nějaké filmy, které mi pomáhají přežít hrůzy cestování s vlaky Českých drah a letadly nízkonákladových leteckých společností. Nabíječky a sluchátka pro elektronické hračičky se většinou povalují někde na dně brašny. Půllitrovka vody umožní přežít pár minut na horké ulici, v Praze musí vystačit i na několik hodin, protože není kde si do ní vodu na ulici doplnit. V malém pouzdře nosím sadu filtrů na objektiv, nejraději používám oranžový, případně žlutozelený. V závislosti na délce pobytu ve fotografované destinaci volný prostor plním dalšími filmy. Například do Ruska jsem si vezl 30 kazet kinofilmu a 6 svitkových filmů na cca 14 dní pobytu. 

Svou výbavu považuji za celkem minimalistickou. Nenosím 6 objektivů, nemám blesk(y), ani stativ. Zato mám v zásadě klid. Ono i takhle z toho člověka občas bolí záda. Chápu, že každý si nějak zdůvodní, proč má ve fotobrašně to či ono vybavení, ale méně je někdy více.

P.S.: Na fotce jedna zásadní věc chybí, poznáte jaká?

Z Olomouce do Ostravy

O krásách Olomouce jsem se zde na blogu již zmiňoval. Naproti tomu Ostrava pro mě byla relativně velkou neznámou.  Samozřejmě ke mně jisté zprávy z tajemného města na severu Moravy pronikaly a to zejména od předsedy spolku ostravských krajinkářů, ale osobně jsem tam na pořádném průzkumu ještě nebyl. Rozhodl jsem se proto použít jeden volný víkend a vyrazit na velkou průzkumnou výpravu. Sbalil jsem si proto nejnutnější věci: foťák, filmy, zbraně, kompas a nůž a vyrazil do neznáma. Sice do neznáma, ale známými vlaky Českých drah. Byl jsem nepříjemně překvapen, když jsem zjistil, že několik mých oblíbených dezolátních vlaků, kterými jsem kdysi putoval do Olomouce do školy, bylo zcela necitlivě k mé nostalgii nahrazeno modernějšími soupravami. Zatnul jsem tedy zuby, abych přestál i toto protivenství, a za nějaké dvě hodiny jsem už vystupoval v Olomouci, kde jsem byl naposledy loni v listopadu.

Nic moc se tam naštěstí nezměnilo, i když teď uprostřed léta připomíná Olomouc spíš město duchů, jelikož většina studentů odjela domů. Na druhou stranu má člověk alespoň trochu klid sám na svoje myšlenky. Malá procházka městem, setkání s několika přáteli a návštěva pár oblíbených míst. Zkrátka pěkný den na výletě. Stále si stojím za názorem, že Olomouc je jedno z nejlepších českých měst pro pouliční fotografii a je škoda, že se jí tam nevěnuje víc lidí! Město svým architektonickým charakterem tvoří velmi zajímavé kulisy, ať už se jedná o úzké uličky nebo třeba park pod hradbami. Takže pokud to čte někdo z Olomouce, ať rychle popadne foťák a vyrazí do ulic!

 

Cesta vlakem do Ostravy uběhla celkem rychle a na nádraží si mě vyzvedl jeden z mých domorodých průvodců. To abych se neztratil a neskončil někde v šachtě hned v prvních minutách návštěvy hornického velkoměsta. Po krátké úvodní instruktáži a večeři se šlo spát, abychom byli všichni čilí na nedělní program. Vyrazili jsme totiž na návštěvu Dolní oblasti Vítkovice. Návštěva téhle technické památky rozhodně stojí za to, i když ceny vstupného na okruhy s průvodcem se mně a mým průvodcům zdály poněkud nekřesťanské, a tak jsme si museli vystačit s tím, co je přístupné volně. Jeden z mých průvodců Ostravou toho znal o areálu skutečně hodně, protože se tam toulal jako náctiletý ještě před zpřístupněním celé oblasti veřejnosti.  Škoda jen, že se člověk pohybuje po asfaltových chodnících a všechno trochu zajímavé je obehnané plotem, ale chápu, že nemůžou nechat Pražáky padat do šachet a koksovacích pecí. To by byla špatná reklama.  Snažil jsem se sem tam něco vyfotit, ale všudypřítomné ploty mi to trošku kazily, ubíraly místu na syrovosti. Je to prostě už turistická atrakce a ne místo pro urbexové expedice.

Samotné centrum Ostravy také stojí za návštěvu, i když mi připadalo poněkud mrtvé. Místní to svádí na obchodní centrum Nová Karolina. Je to docela škoda. Možná až skončí OKD, že se centrum trošku zaplní a třeba dojde i na nějaké barikády a pouliční nepokoje – sen každého streetfotografa. Předseda spolku ostavských krajinkářů si dále do programu mé návštěvy prosadil výšlap na nejvyšší bod Ostravy, haldu Ema. Několik milionů tun stále hořící hlušiny navršené do výšky 315 m n. m. Ano, dovedl bych si představit i jiné místo, kam šlapat ve 32°C. Na druhou stranu možnost nadýchat se jedovatých plynů a podívat se na panorama Ostravy se vám jinde jen tak nenaskytne, a tak jsem si to vyšlápl. Výhled byl impozantní, ale sluníčko bylo zrovna nad městem, tak se moc fotit nedalo. Sestup už byl o něco snazší, každopádně by celé oblasti pomohlo, kdyby ty plyny byly alespoň halucinogenní, takhle to tam byla celkem nuda.

Hlavní rezervu svého výletu vidím v tom, že jsem neměl příliš času na to, abych se jako správný pouliční fotograf jen tak potuloval ulicemi a snažil se zachytit život města tak, jak se mi bude odvíjet před objektivem. Zejména z tohoto důvodu cítím, že se musím do Ostravy ještě vrátit. 

Celé album na FLICKRU.

P.S.: Fotky jsou pro změnu z filmu Kodak Tri-X + oranžový filtr. Obvykle fotím na Ilford HP5.