Cesta k vítězství: Dokument ze světa MMA

Je dobojováno. Můj kamarád Vít „Kometa“ Vávra v neděli 29. 1. 2017 zvítězil v zápase GCF 37 v Nymburce. Tím se pro mě završily dva měsíce fotografování, při kterých jsem dokumentoval jeho přípravu na tento zápas. Celkově jsem na to spotřeboval 38 kazet filmu Ilford HP5+, tedy něco kolem 1200 snímků, ze kterých budu dělat finální výběr. Všechny filmy jsem pushoval na 3200 ISO ve vývojce Ilford Microphen. Chtěl jsem, aby měly fotky jednotný vzhled. Vysoké ISO bylo vynucené světelnými podmínkami v tělocvičnách, kde většinou bliká jen pár zářivek. Focení s bleskem jsem vyloučil už předem, protože jsem tušil, že s foťákem budu na tréningu otravný až až i bez blesku. Byli tací, kteří mě zrazovali od toho, abych tenhle projekt fotil na film. Co si budeme povídat, film není nejvhodnější na focení ve špatných světelných podmínkách. Na druhou stranu - učit se fotit s digitálem jsem se fakt nechtěl, takže jsem zůstal u osvědčeného receptu Leica M2 a Ilford HP5+.

 

 

Jak jsem se k focení MMA (Mixed Martial Arts) vlastně dostal? Ve své mladické nerozvážnosti jsem se rozhodl, že si zkusím podat přihlášku na ITF do Opavy. K přihlášce musí uchazeč přiložit i soubor nejméně 15 fotografií, 5 fotografických ilustrací a jeden stylizovaný autoportrét. Jenomže, kde vzít 15 fotografií na nějaké jednotné téma a nekrást? Věděl jsem, že postavit portfolio jenom na streetovkách z Prahy nebo fotkách z cest nepůjde. Musel jsem nafotit něco úplně nového a s novým přístupem. Zamýšlel jsem se dlouho a pořádně. Původně jsem chtěl nafotit sérii ženských aktů stylizovaných jako antické sochy, ale navzdory tomu, že je dnešní doba údajně plná nahoty, tak se mi nepovedlo sehnat modelky. Tak jsem se zamýšlel dál a během svého meditačního pobytu na anglickém venkově jsem to konečně rozlouskl. Poslouchal jsem jeden fotografický podcast na iTunes, kde byl rozhovor s Američanem, který fotí box, wrestling a MMA. Přitom jsem si vzpomněl na Vítka, se kterým se znám už od dětství a který už poměrně dlouho slaví úspěchy na poli různých bojových sportů. Nejdřív judo, poté sambo a teď i MMA. Napsal jsem mu zprávu a celkem rychle jsme se domluvili na tom, že budu dokumentovat jeho přípravu na zápas. Od začátku prosince do konce ledna. Nakoupil jsem zásoby filmu a vrhnul se do toho.

Moje výchozí úvaha, že se bude fotit ve špatném světle, se potvrdila, i když to nakonec nebyla taková hrůza. V některých tělocvičnách jsem se dostal i na 1/60 při F5.6 a 3200 ISO. Při 1/60s mi přišla úroveň pohybového rozmazání tak akorát. Při cloně F5.6 jsem si mohl také pomoct trikem se zónovým zaostřením, abych se nemusel pokoušet zaostřovat pohybující se sportovce pokaždé pomocí dálkoměru. Z výsledků prvního focení jsem byl trošku rozpačitý, ale poučil jsem se a kvalitu snímků jsem s každým dalším focením posouval dopředu. Nefotil jsem úplně každý trénink, protože Vítek trénoval skoro denně (a někdy i 2x), což by při průměrné spotřebě 3 filmy na tréning lezlo do peněz už moc. Důležité bylo se naučit, jaký má který tréning rytmus, abych věděl, jaké fotografie a situace můžu čekat. Načasování bylo taky důležité z hlediska výměny filmů, protože Leica M2 není zrovna fotoaparát, ve kterém by šel film vyměnit rychle. Většinu fotek jsem udělal s objektivem Zeiss 35/2.8 ZM, širší ohnisko než 35mm by se také možná hodilo, ale to nemám k dispozici. Na několik posledních tréningů jsem nasadil objektiv Canon 50/1.4 LTM, abych mohl získat detailnější záběry a portréty s menší hloubkou ostrosti. 

Snažil jsem se při svém focení klukům v gymu co nejméně zavazet. Ono i ve svém vlastním zájmu, tak nějak jsem nechtěl, aby mi někdo přistál na hlavě. Plus jsem nechtěl Vítka při tréningu příliš obtěžovat ve chvílích, kdy se musí soustředit na svůj výkon. Bylo mi jasné, že ačkoliv má za sebou několik zápasů, kde byli určitě taky fotografové, tak tohle je něco jiného. Osobně si jen těžko dovedu představit, že by mě někdo s foťákem „pronásledoval“ dva měsíce skoro na každém kroku při tréningu. Vítek to ale zvládl statečně, jen jedno na posledním tréningu po mě hodil rukavice, ale tu fotku jak byl vyšťavenej na konci náročného tréningu, necelý týden před zápasem, když je ještě na přísné dietě, jsem prostě potřeboval. Největší nervy jsem měl z focení zápasu. Neznámé prostředí, kde ještě nemám „osahané“ světlo a navíc ještě ten pocit, že bych nerad působil jako nějaký rušivý element ve chvílích, kdy se musí maximálně soustředit na výkon. Nikdy předtím bych neřekl, jak důležitá je psychologická příprava. 

Na konci to dopadlo tak jak muselo, Vítek z mého pohledu soupeře úplně přejel a vyhrál v druhém kole na škrcení. Mě teď ještě zbývá vyvolat posledních 7 filmů, které jsem nafotil a udělat ze všech filmů finální výběr portfolia. Vítek si tímto vítězstvím zajistil zápas o titul 4. 3. 2017 v Ostravě a vypadá to, že budu dokumentovat přípravu i na tento zápas. Určitě se k tomuhle tématu na blogu vrátím, až budu mít hotový finální výběr fotografií.

 

Zeiss 35/2.8: Fotografická všestrannost

Po úspěchu minulého článku, kdy jsem psal o objektivu Canon 50/1.4 LTM, který občas používám, pokud chci fotografie s užším výřezem zorného pole, jinou perspektivou a menší hloubkou ostrost, jsem se rozhodl napsat i o objektivu, který používám už víc jak rok prakticky neustále. Zeiss Biogon 35/2.8, který jsem si pořídil k vánocům 2015. Do té doby jsem i ne své Leica M2 používal ruský objektiv Jupiter 12 35/2.8. Logicky jsem si tedy chtěl pořídit širší objektiv a něco trochu modernějšího než Ruskou kopii původně německého objektivu vyráběnou někdy v 60. letech 20. století. Finanční limity znemožňovali nákup moderního objektivu od Leica a nakupovat použitá skla ze 60. let se mi nechtělo, nemají bůh ví jak skvělý poměr cena výkon. Výběr se tedy zúžil na objektivy značek Voigtlander a Zeiss. Obojí v současnosti vyráběné v Japonsku firmou Cosina. Od Zeisse jsem měl možnost si vyzkoušet objektiv 35/2 a od Voigtlanderu jsem pošilhával po objektivu 35/2.5, který se vyznačuje velmi dobrou cenou (cca 8tis kč) a velmi kompaktní velikostí. Jenomže 35/2 se mi zdála celkem dlouhá a při bližším zaostření už trochu nepříjemně blokovala hledáček, navíc cena nového objektivu už byla trošku přes stanovený limit a z druhé ruky se mi nakupovat nechtělo.

Nakonec jsem si jako kompromisní řešení vybral Zeiss Biogon 35/2.8. Cena byla přijatelná, navíc šel koupit jako nový v chromované povrchové úpravě, která odpovídá povrchu mé Leicy M2. Objektiv má solidní pověst, stejně jako jeho sourozenec se světelností f2. Výhodou jsou kompaktnější rozměry (délka 29.8 vs 43mm) a nižší hmotnost. Nevýhodou je o jeden stupeň horší světelnost, což jsem si až donedávna myslel, že nebude představovat bůh ví jak velký problém. Ergonomie objektivu je solidní, pro pomoc ostření je na spodní straně ostřící prstence jakýsi výstupek, někteří ho mají rádi, jiní by dali přednost hladkému objektivu či většímu výstupku, jako u objektivů Leica. Hlavní výhodou je podle mě krátký chod ostření, který umožňuje opravdu rychlé zaostření, což oceníte například při fotografování na ulici, či při dokumentární fotografii. Clona má chod po 1/3 stupně a rozsah od f2.8 do f22. Pokud na objektiv nasadíte sluneční clonu (za kterou si zaplatíte nemalou částku), bude už trochu blokovat hledáček. Sluneční clonu jsem si nepořídil, protože se mi zdá celkem zbytečná, objektiv nemá s bočním světlem problémy. Pokud už diskutujeme o příslušenství k objektivu, je třeba zmínit filtrový závit s rozměrem 43mm. Takže musíte počítat se zvýšenými náklady na pořizování filtrů, pokud je používáte. Já používám adaptér na 40.5mm filtry z ruských objektivů, s některými filtry to funguje, ale některé už tvoří na fotce příliš výraznou vinětaci.

Objektiv má 7 členů v 5 skupinách, které jsou opatřeny antireflexními vrstvami. Jen tak pro zajímavost, Zeiss byl první, kdo již ve 30. letech 20. století nabízel objektivy s antireflexními vrstvami, které výrazně zvýšili kontrast a výkonnost ve složitých světelných podmínkách tehdejších objektivů. S optickou kvalitou objektivu jsem subjektivně velmi spokojen. Nejsem ten typ člověka, který by v 1000% zvětšení počítal pixely a pomocí mřížek měřil zkreslení objektivu. Fotografie jsou z mého pohledu dostatečně ostré a kontrastní. Občas mi toho kontrastu přijde pro některé scény až moc. Přiznám se bez mučení, že barevné filmy jsem s tímto objektivem moc nefotil. Možná to napravím letos na jaře, ale zdá se být velmi dobře optimalizován pro černobílou analogovou fotografii. Objektivy Zeiss jsou mimo jiné známy svým velmi příjemným přechodem mezi zaostřenou oblastní a rozostřeným pozadím, tento objektiv v tomto ohledu není výjimkou. Bohužel relativně široké ohnisko 35mm v kombinaci s clonou 2.8 není pro odstřelení pozadí příliš účinné. Snad jen když zaostříte opravdu blízko (minimální zaostřovací vzdálenost 0.7m) a pozadí máte v nějaké rozumné vzdálenosti, tak dosáhnete celkem hezkého efektu. Pokud rádi fotíte orosené kytičky a motýli heliosy a snažíte se dosáhnout maximálního bokehu, tak tohle nebude úplně sklo pro vás.

Pokud ale potřebujete na svůj fotoaparát s M-bajonetem širší objektiv s dobrou ergonomií a velmi dobrou optickou kvalitou stojí za to Zeiss Biogon 35/2.8 vzít do úvahy. Vyplatí se i projít si bazary, protože ceny i lehce použitých skel jsou velmi příjemné. Tenhle objektiv celkem pasoval k filosofii jednoho objektivu na všechno. Můžete si samozřejmě koupit i sklo od Leicy, za které zaplatíte několikrát víc a kvalita bude velmi podobná a bez nějakého většího zkoumání rozdíl podle mě nepoznáte. Je pravda, že poslední dobou si říkám, že by se mi hodilo něco s větší světelností, zvlášť teď, když fotím ve spoře osvětlených tělocvičnách. Začínám tedy uvažovat o něčem jako Leica Summilux 35/1.4 pre-asph či Voigtlander 35/1.4 Nokton. Nerad bych obětoval kompaktní rozměry objektivu na oltář světelnosti. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Japonský Summilux: Canon 50/1.4 LTM

Víc než jeden rok jsem vydržel fotit pouze s jedním objektivem. Na svojí Leice M2 jsem nepoužíval nic jiného než Zeiss Biogon 35/2.8. Ohromně jsem si tím všechno zrychlil a zjednodušil. Nemusel jsem vůbec přemýšlet nad tím, jestli by na tu kterou fotku nebylo vhodnější jiné ohnisko. Nebylo, protože jsem jiný objektiv prostě neměl. Zároveň jsem se ale v roce 2016 chystal na to, že na jaře a v létě nafotím nějaké portréty, takže jsem pokukoval po nějakém objektivu s ohniskem 50mm a dobrou světelností. Poměrně záhy jsem svůj výběr zúžil na několik málo kandidátů, ale až koncem roku jsem si konečně z eBay objednal Canon 50/1.4 LTM, kterému se také někdy přezdívá „japonský Summilux“. U těchto objektivů bývá často problém s vůli v ostření, na samotné zaostření to nemá vliv, jen je velmi nepříjemné, že prstenec ostření se pohybuje volně okolo středové polohy, než se dostane helikoid ostření do záběru. Někteří prodejci na eBay tento fakt občas zapomínají zmínit. Můj objektiv tento problém taky měl, ačkoliv ho prodejce inzeroval jako "near mint". Oprava vyšla na 1600kč, což není málo.

 

Dřív, ve šťastnějších dnech, Canon vyráběl celkem slušné dálkoměrné fotoaparáty a objektivy k nim. Zpočátku to byly lehce upravené kopie závitových těl od Leicy, ale později přisly modely jako Canon VT, Canon P a Canon 7, které již byly vlastní konstrukce. K těmto fotoaparátům vyráběl Canon poměrně slušnou škálu objektivů právě s Leica závitem. Pro zajímavost poznamenám i to, že se stejným závitem vyráběl objektivy i Nikon, ačkoliv nikdy nevyrobil žádné tělo pro tyto objektivy. V roce 1957 na trh přišel právě mnou zakoupená Canon 50/1.4 LTM a vydržel na něm až do roku 1972. Vyráběl se ve dvou variantách, které se liší pouze nepatrně. Já jsem vlastníkem varianty 1. Objektiv má 6 prvků ve 4 skupinách a jedná se o design odvozený od Zeissu Planar. Váha objektivu je 246g a jeho délka je 42mm. Bez nasazené sluneční clony v hledáčku přepnutém na zobrazení 50mm linek tedy vůbec nepřekáží, což je velmi příjemné. Pro jeho uchycení na moderní tělo s Leica M bajonetem je třeba použít odpovídající adaptér. 
 

Úplně nepotěší filtrový závit s průměrem 48mm, který ačkoliv byl dříve celkem standardní, je dnes celkem raritní a sehnat na něj nějaké filtry může být celkem náročné. Já jsem se štěstím koupil ve výprodeji nový UV filtr. Tedy až potom, co jsem si lámal hlavu nad tím, proč jsou mé testovací fotografie úplně rozmazané – na první pokus jsem místo UV filtru koupil makrofiltr a jelikož u dálkoměrného aparátu nekoukáte skrz objektiv, tak mi to došlo až po vyvolání filmu. Do budoucna bych si rád pořídil ND filtr, abych mohl použít efektu otevřené clony i za ostřejšího denního světla. Ještě z jedné věci nejsem na objektivu úplně nadšený – zámek nekonečna. Na starších objektivech pro dálkoměry celkem běžná věc, když zaostříte na nekonečno, objektiv se zamkne a pro další ostření je potřeba zmáčknout tlačítko, které ostření opět odjistí.  

Clona má tichý a hladký chod s aretací na celých polohách, ale při troše zručnosti jde celkem v pohodě nastavit i na hodnotu půl clon. Ostření má docela dlouhý chod, tak aby se dalo s dálkoměrným hledáčkem přesně zaostřit. Mnohde jsem se dočetl, že fotit na F1.4 je s Leicou M2 obtížné, protože hledáček má 0.72x zvětšení hledáčku a tudíž ostření není tak precizní jako s M3 a 0.91x hledáčkem. V praxi jsem si ověřil, že to zas takový problém není. Minimální zaostřovací vzdálenost je 1m (něco mezi 90-95cm), což byl pro dálkoměry dřív celkem standard, ale většina modernějších objektivů má již 0.7m.  Není to ale žádná tragédie. Skla jsou opatřena antireflexními vrstvami, takže objektiv nabízí celkem slušný kontrast, ale jak jsem zjistil, tak je docela náchylný na nežádoucí efekty vyvolané protisvětlem nebo silným bočním světlem, výhledově si budu muset opatřit sluneční clonu.  

K čemu tedy tento objektiv zatím používám? První ostré použití přišlo při výletě do Říma, kdy mě občas zastihla tma s nedofoceným 400 ISO filmem, možnost otevřít clonu na F2 nebo F1.4 i za cenu obětování hloubky ostrosti mi pak přišla vhod. V posledních týdnech jsem pak tímto objektivem začal fotit svůj dlouhodobější dokumentární projekt z prostředí zápasů MMA (Mixed martial arts). První polovinu projektu jsem používal objektiv s ohniskem 35mm a teď jsem přesedlal na 50mm, abych získal nějaké portréty a detailnější záběry, které mi doplní akční fotky z tréningů a sparingových zápasů. S obrazovou kvalitou jsem spokojený. Objektiv nemá tak ostrý kontrast jako moderní Zeiss, ale má ho tak akorát. Přechod mezi rovinou ostrosti a rozmazaným pozadím je velmi příjemný. Canon 50/1.4 má zkrátka charakter a to se cení. Ve výsledku musím říct, že jsem s poměrem cena/výkon velmi spokojen. Na eBay můžete tento objektiv pořídit od cca 4-8tis, podle technického stavu. 

P.S.: Poslední dvě fotografie jsou z dlouhodobějšího dokumentárního projektu na kterém teď pracuju. Víc jich uvidíte už brzy!
 
 

Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.