Jak jsem tvořil fotoknihu

Jak už se tak přihodí, tak když se něčím zabýváte, brzo zjistíte, že jste (třeba na facebooku) obklopeni lidmi, kteří se zabývají tím samým. Poslední dobou jsem zaznamenal, že spousta lidí si nechala udělat fotoknihu od firmy Saal Digatal, v rámci promoakce ve které mohou amatérští fotografové dostat kupon na fotoknihu v hodnotě 1200kč výměnou za recenzi na výslednou fotoknihu na sociálních médiích či blogu. Tak jsem si říkal, že mám ty sociální média i blog a že 1200kč je lepší než nic a že to taky zkusím. Vyplnil jsem proto na webu jednoduchý formulář a hned druhý den mi přišel email s odkazem, přes který jsem si vyzvedl svůj slevový kód, který platí 14 dní.

Samotná tvorba fotoknihy probíhala v editoru, který jsem si stáhl z firemního webu. Vkládání fotografií bylo celkem jednoduché, i když bych třeba ocenil možnost je nějak automaticky zvětšit na stejnou velikost na všech stránkách a vycentrovat. Všechno jsem to dělal ručně a chtělo to trošku soustředění. Pokud tam nějaká taková možnost v editoru je, tak jsem jí neodhalil. S fotkou na obálku jsem se pral natolik, že jsem radši zvolil dražší variantu koženého přebalu knihy a obětoval jsem pár stránek obsahu, abych udržel cenu v rozumných mezích a nemusel ke svému kuponu na 1200kč příliš připlácet. Formát knihy jsem zvolil A4 naležato, jelikož většinou se snažím fotit právě naležato. Kupodivu do finálního výběru se mi dostalo i hodně fotek na výšku. Občas mi to dalo docela zabrat vymyslet, jak fotografie seřadit za sebou aby na sebe (dle mého nejlepšího vědomí a svědomí) navazovaly.

Ve chvíli kdy jsem dostal svůj slevový kupon, rozhodoval jsem se, jaké fotky pro knihu použiju. Většinou fotím pouliční fotografii v Praze, ale taky hodně cestuji. Tudíž jsem měl dvě hlavní možná témata – pouliční fotky z Prahy nebo fotky z cest po světě. Nakonec to vyhrály fotky z cest, protože tam jsem měl trošku volnější ruku v jejich výběru a nemusel jsem se omezovat jen na pouliční fotografii. Prošel jsem fotky cca rok nazpátek (nejdál jsem šel k loňskému srpnu, když jsme byli s manželkou ve Skotsku), udělal jsem hrubý výběr cca 40 fotek. Pro knihu jsem jich potřeboval 26. Vytvořil jsem první draft, prohlédl si knihu v PDF náhledu a pak pár fotek vypustil, nahradil jinými, změnil pořadí a tak to šlo pořád dokola, než jsem byl s výběrem a pořadím spokojen. Celé jsem to nakonec nechal uležet a vrátil se k tomu až po týdnu, kdy jsem provedl poslední změnu a knihu odeslal do tisku. Odeslání a platba (PayPal nebo kartou VISA/MASTERCARD) proběhlo bezproblémově.

Lehce problematická byla domluva s PPL, což jsem tak trošku očekával. Protože chodím normálně do práce, tak většinou nejsem doma a zásilky většinou nechávám přesměrovat k babičce, která bydlí o pár ulic dál. Pro řidiče, kterému jsem se na pátý pokus dovolal, to byl neřešitelný problém a tak jsem balíček našel zastrčený za sloupkem domovní branky. Tvrdá obálka s bublinkami a zatavení do folie se zdá jako dostatečné balení. Kožené desky jsou pěkné, i když jak to tak vidím asi zbytečný luxus, který jsem si připlatil jen proto, že jsem byl líný si vybrat fotku na přebal. Samotné fotografie jsou reprodukované na lesklém fotopapíře od Fuji a moje skeny z kinofilmu na ekvivalent cca 8mpx se pro tisk na formát A4 se ukázaly být naprosto dostatečné. Snad jen na lesklém papíře jsou veškeré nedokonalosti vidět víc, než na černobílé zvětšenině, kterou si udělím doma v komoře. Reprodukce snímků vyšla tak jak jsem chtěl, z hlediska tonální škály i kontrastu. Jediný problém je to, že fotky jsou maličko ujeté a pod umělým světlem mají lehký odstín magenty. Pod přirozeným denním světlem jsou fotky ovšem v pořádku. Co vidím jako trošku větší problém, je fakt, že první a poslední fotka jsou nalepeny na vnitřní straně desek. Abyste se tomuto vyhnuli, museli byste obětovat dvě stránky – ale zaplatit je, což při už tak vysoké ceně není moc lákavé. Na druhou stranu esteticky by to knížce prospělo. Suma sumárum to byla zajímavá zkušenost. Mezi plusy patří jistě jednoduchá práce s editorem, snadná tvorba knihy i zaplacení. Malý minus bych viděl pouze v doručení pomocí PPL, zkrátka jsou lidi, co by rádi českou poštu. Osobně jsem si tvorbu knihy rád vyzkoušel, ale myslím si, že si většinou vystačím s výrobou černobílých zvětšenin v temné komoře.

 

Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!

Mlha nad blaty: Anglický venkov

Není nad to si po měsících stereotypní úředničiny zajet někam odpočinout. Prozřetelnost tomu chtěla, že se mi povedlo ušetřit dost dovolené na to, abych mohl vyrazit s manželkou k příbuzným na anglický venkov. Normálně bych se tam hryzal nudou a nevěděl co dělat, ale tentokrát jsem měl jasný plán – pokusit se zachytit anglický venkov a jeho přírodu na pár fotografiích. Několikrát denně jsem proto nazul gumáky (jiné boty tady na podzim nemá moc cenu nosit) a vyrážel jsem do kopců kolem tchánova domu s foťákem na krku a někdy víc než jedním.  Bylo to místy náročné, protože pro typickou venkovskou krajinu v Anglii jsou charakteristické především množství neprostupných živých plotů, zídek a ohrad, které je nutno překonat. Naštěstí jsem celkem čerstvě přeočkovaný proti tetanu, a tak mě nějaký rezavý ostnatý drát nemohl zastavit. Navíc přísné anglické zákony o držení zbraní mi dávaly solidní šanci, že mě žádný farmář neodstřelí coby narušitele. I tak jsem se ale snažil držet se spíše vyznačených turistických tras, které však nedosahují kvality českých turistických značek ani zdaleka, inu nejsou ve všem na západě dál.

V podstatě hned za domem začínalo takové království krav a ovcí. Herefordširský skot je známý po celém světě a v samotném Hereforshiru na něj narazíte o to častěji. Naštěstí je to skot klidný a nestalo se mi, že by se mě pokusil nabrat na rohy. To samé v zásadě platí o ovcích, které mi ale vytrvale sabotovaly veškeré fotografické snahy tím, že se k nim nešlo moc přiblížit aniž by prchaly. A pár desítek metrů vzdálená ovce a širokoúhlý objektiv nejdou moc dobře dohromady co se tvorby záběru týče. Pomalu jsem začínal chápat krajinkáře, kteří se plahočí po kopcích s brašnou plnou objektivů. Pokud tedy pominu prostý fakt, že fotit krajinku na cokoliv menšího než středoformát prostě nemá moc smysl, jak mi tam v těch kopcích přišlo na mysl. Na utřídění myšlenek není nic lepšího než pořádná procházka hezky ostrým tempem a ještě do kopce.

Západní Herefodshire byl historicky součástí království zvaného Ergyng a je doslova protkán zajímavými místy. Je zde možné najít na kopcích několik keltských pevností, dolmeny a menhiry. Často naprosto nezdokumentované a nezanesené do žádné mapy. Britové jsou tak trošku historikové na baterky. Na druhou stranu se pak člověk cítí jako velký objevitel, když na něco takového zcela náhodou v přírodě narazí. Takže pokud se cítíte jako kelt, novopohan nebo wiccan, tak sem můžete vyrazit objímat menhiry a staré duby a čerpat z nich energii. Jestli ale jste krajinkáři, tak taky můžete sedět hodiny, dny a týdny na kopci a čekat na dobré světlo. Já nejsem ani krajinkář ani kelt, takže jsem fotil většinou bez ohledu na světlo, či jeho absenci. Dost často jsem si pomáhal oranžovým filtrem, který trošku projasní snímky zahalené mlžným oparem. Hlavní ale je, že jsem si odpočinul na těle i na duchu.

V příštím blogu se podíváme na poněkud neobvyklé dopravní prostředky, které je možné potkat v centru Birminghamu.

Zbylé fotky z Anglického venkova najdete na mém FLICKRu.

Jak jsem si zkusil užít Londýn

Už jsem to určitě tady na blogu psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení. Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.

Stamford Hill mi přišel jako tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty, postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.  Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní školou.

Bohužel, to co mému čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole, nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.

Konečně jsem ale dospěl k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese. Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc poznat, ale o tom zase jindy.