Všechno své nosím s sebou

Zdá se být bezpečným tvrdit, že léto už definitivně skončilo. A já musím říct, že vůbec nebylo špatné. Nestihl jsem sice vyfotit všechno, co jsem si naplánoval (chtěl jsem se víc věnovat portrétům a aktům), ale v zásadě jsem spokojený. Procestoval jsem zase kus světa, ale především jsem si přivezl pěkný zážitek a fotky z cesty do Ruska.  Plus jsem hrdý i na to, že jsem se dokopal k tomu, abych ty fotky z Ruska nazvětšoval v temné komoře, i když pravda, na kvalitě svých zvětšenin mám ještě dost co zlepšovat! Ale abych se dostal k tématu dnešního blogu. Paní Jana z Nového Jičína se mě v emailu ptala, co vlastně všechno používám při svém focení? A protože „co je ve vaší brašně“ je populární formát mnoha fotografických blogů, tak jste se konečně dočkali i na Fejkolejce!

Základem je pořádná taška.  Jelikož všechny peníze utratím za filmy a chemii, tak používám tašku přes rameno, kterou jsem si kupoval před 8 lety, než jsem nastoupil na univerzitu. Čtyři menší venkovní kapsy, jeden velký vnitřní prostor, jednoduché, účelné a vejde se tam tak nějak všechno, co potřebuju. V jedné venkovní kapse nosím fajfku, tabák, sirky a další propriety, kdybych náhodou byl okolnostmi nucen jít vysedávat někam do kavárny a tvářit se bohémsky. Osvědčilo se to ale i na Sibiři, kde dým z fajfky zaháněl komáry.  Ve druhé venkovní kapse nosím dva zápisníky, psací potřeby a několik kazet filmu. Většinou Ilford HP5. Už řadu let používám zápisníky Moleskine Reporter Plain - jednoduchý, čistý, malý zápisník v pružné vazbě, který se vejde i do zadní kapsy džínů. Mám v něm zapsáno vše důležité. Knížky, které bych si chtěl koupit, jména fotografů, kteří mě inspirují, a adresy dobrých kaváren a restaurací v několika světových metropolích. Do druhého tenčího zápisníku si zaznamenávám filmy, které jsem nafotil ,spolu s místem, datem a způsobem vyvolání.  Je potřeba mít pořádek, zvlášť pokud člověk hledá nějaký určitý film, ze kterého chce zvětšovat.

Do velkého vnitřního prostoru se nasype ten zbytek. Hlavně tedy Leica, pokud jí nemám zrovna na krku.  Na větší cesty si pak beru ještě Yashicu MAT (takže musím přibalit i svitkové filmy), ale tu nenosím každý den. Dále tam naleznete tvrdé A4 desky, ve kterých nosím pár zvětšenin na ukázku toho, co vlastně fotím, či „chlubítko“, jak se tomu prý říká v terminologii AVU. Většinou s sebou také nosím tablet, ve kterém mám pár knížek, trochu svých fotek a nějaké filmy, které mi pomáhají přežít hrůzy cestování s vlaky Českých drah a letadly nízkonákladových leteckých společností. Nabíječky a sluchátka pro elektronické hračičky se většinou povalují někde na dně brašny. Půllitrovka vody umožní přežít pár minut na horké ulici, v Praze musí vystačit i na několik hodin, protože není kde si do ní vodu na ulici doplnit. V malém pouzdře nosím sadu filtrů na objektiv, nejraději používám oranžový, případně žlutozelený. V závislosti na délce pobytu ve fotografované destinaci volný prostor plním dalšími filmy. Například do Ruska jsem si vezl 30 kazet kinofilmu a 6 svitkových filmů na cca 14 dní pobytu. 

Svou výbavu považuji za celkem minimalistickou. Nenosím 6 objektivů, nemám blesk(y), ani stativ. Zato mám v zásadě klid. Ono i takhle z toho člověka občas bolí záda. Chápu, že každý si nějak zdůvodní, proč má ve fotobrašně to či ono vybavení, ale méně je někdy více.

P.S.: Na fotce jedna zásadní věc chybí, poznáte jaká?

Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.

Příšerné popisky

Tak se nám tady rozmohl takový nešvar… Ne nejde o sprostá slovíčka, i když vlastně jde o slovíčka, tak trochu. Co jsem začal fotit, tak jsem si všiml, jak velkou potřebu mají lidé dávat pod fotky nějaké popisky. Nebavíme se o fotkách z exotických krajin v obrázkových magazínech, kde přeci jenom nějaká drobná poznámka o tom, že na fotce je vyobrazen tanec Dervišů přijde vhod, abychom si to náhodou nespletli s dešťovým tancem ze severního Súdánu. Mluvím o popiskách k různým fotkám uměleckého, či rádoby uměleckého ražení.

Pravda, dřív jsem se tím také několikrát provinil, ale málokdy jsem šel nad rámec toho, že jsem k fotce s flašinetářem připsal „flašinetář“ a podobně. Pak moje smýšlení v tomto směru lehce ovlivnil fotograf a filozof ulice Kevin V. Ton, který mi to tak trochu vysvětlil. Zkrátka, že když nad fotku napíšu nějaký název, tak už předem ovlivňuji diváka, co na ní má vidět. Psát nad fotku s flašinetářem na Karlově mostě popisek „flašinetář na Karlově mostě“ je také zcela zbytečné, protože lidé mají oči a prostě to na té fotce vidí. Plus mi ještě řekl, že buď je fotka dobrá anebo blbá, a pak jí ani sebelepší popisek nezachrání. Nejde tady jen o pouliční fotografie, ale o fotografie obecně. Samozřejmě, některé fotografie, hlavně ty velmi slavné, postupem desetiletí dostaly nějaký svůj název. Třeba proslulá „Napalm girl“ a podobně, ale tak nějak pochybuju že Phan Thi Kim Phuc (nedělám si legraci z Asiatů, ten fotograf se tak fakt jmenoval)  tu fotku tak pojmenoval sám, když jí poslal novinám.

Občas musím pousmát, když v různých fotoskupinách na FB či jinde vidím ty popisky, které musely dát lidem tolik práce vymyslet. Vyfotit třeba samotného člověka na zastávce MHD a dát tomu název „Samota“ mi přijde směšné. Nejedná se o nic jiného, než lacinou prvoplánovou emoční projekci pocitů fotografa na diváka. Fotograf, nebo možná radši autor fotografie, předem říká divákovi, jak by se měl při pohledu na ten který výjev cítit. Omezuje tak divákovi jeho prostor vytvořit si vlastní dojem. Po pravdě řečeno, každému je úplně u zadku, co jste cítili v momentě, kdy jste zmáčkli spoušť fotoaparátu. Nikoho nezajímá, že se vám rozbušilo srdce, když jste viděli tu pěknou holku bez prádla, co zmokla v letních šatech, nikdo vás nepochválí za to, že jste cítili empatii k člověku bez domova, kterého jste vyfotili a pak mu dali cigáro. Důležitý je jen ten výsledek, to jestli ta fotka dovede říct něco i ostatním lidem, kteří se na ní podívají. Každému pak může říct něco jiného a předem jim to podsouvat je opravdu hloupé a svědčí to, dle mého názoru, o jisté tvůrčí nejistotě. 

Samostatnou problematiku pak tvoří popisky, do kterých lidé píšou fotoaparát, objektiv a údaje z EXIFu. Opět mám jistou míru tolerance, sám jsem na FB ve skupině „Leica only“ a tam je přímo v pravidlech napsáno, že se musí uvádět, jakou Leicou byla fotka vyfocena. Ale všeho s rozumem. Dělá dobrou fotku o něco lepší či horší, čím byla vyfocena? Je důležitá clona, ISO a čas? Není. Důležitý je finální produkt. Osobně jsem rád, že jsem s pomocí známých a přátel v sobě našel tu sílu a popisky a názvy k fotkám nedávám (snad jen s výjimkou hashtagů na instagramu). Je to úplně zbytečné a akorát to člověku bere čas a kreativní energii, kterou by mohl lépe investovat jinde.

P.S.: Fotky jsem nechal bez popisků.... :D

Upravovat či neupravovat?

Ve svých fotografických začátcích jsem musel hodně rychle pochopit pár zásadních věcí a zákonitostí. Nemluvím teď nutně o věcech samotné fotografické techniky, kterou použijeme při pořízení snímku. Musel jsem se také naučit fotografie nějakým způsobem zpracovat a zveřejnit. Samozřejmě ve svých nadšených začátcích (není to tak dávno), jsem vyfotil kde co. Dost často jsem fotil věci jen proto, abych si vyzkoušel, jak bude vypadat světlo nebo určitá expoziční situace. Na tom není určitě nic špatného. Špatné je pak ale to, když člověk považuje každou svojí fotografii za povedenou a hodnou prezentace někde na veřejnosti. Povětšinou tedy na internetu, protože i fotografové co fotí na analog ve většině případů (tedy alespoň ti, co znám já) své fotografie digitalizují a sdílí elektronicky.

Často se pak setkávám na internetových v různých skupinách na facebooku s tím, že někdo vystaví fotky a do popisku k nim napíše: „skeny bez úprav, tak jak to vylezlo z foťáku“, to v případě analogových fotek, a u digitálu lidi napíšou „fotky bez úprav/retuší“. Sice nechci nikomu sahat do svědomí, ale asi se tomu nevyhnu – vážně si někdo myslí, že fotky bez úprav jsou nějakým způsobem cennější než ty, u kterých se udělá běžný postproces? Nemám teď na mysli nějaké těžké retuše, ořezávání snímku na polovici, umazání nepohodlných lidí/věcí v pozadí a podobně. Mám na mysli obyčejná práce s křivkami, vytažení tmavších částí, ztmavení oblohy, úprava kontrastu, černý a bílý bod atd. Od těch méně zkušených analogových fotografů jsem se setkal s názorem, že mají analog rádi právě proto, že snímky na negativu už jsou „hotové“ a finální. Jenomže to má k pravdě hodně daleko.

Nedávno jsem zachytil zajímavý ČLÁNEK o tom, jaké úpravy se prováděly na fotografiích, které nyní známe jako velmi slavné snímky. Opět nejde o žádné retušování, ale jen o pouhé zvýraznění světel, stínů či kontrastu. Je potřeba říct, že negativ není v žádném případě finální produkt nebo hotová fotka. Hotová fotka je pozitiv. Asi každý, kdo dělá zvětšeniny v temné komoře, mi potvrdí, že udělat dobrý pozitiv dá mnohem víc práce než prostě jen naexponovat políčko filmu. Musíte zvolit správnou gradaci papíru, případně použít filtry v kombinaci s multigradačním papírem, určit správnou délku osvitu, použít vykrývání či nadržování (ve kterém mám sám velké rezervy) k tomu aby byly různé části snímku správně exponované a tak dále a tak dále. Nemůžete prostě jen hodit negativ do zvětšováku, nějak osvítit papír, vymáchat v chemii a spokojit se s tím, že tam je něco trochu vidět. Proč by tedy měl být nějaký rozdíl v tom, když negativy skenuju? Dám příklad  ze života – než jsem si pořídil vlastní skener na negativy, dal jsem asi 5 svých filmů k oskenování Předsedovi spolku ostravských krajinkářů, jeho skeny byly cca o 1 clonu tmavší než ty malé náhledové, co jsem měl z labu. Když jsem pak ty samé filmy oskenoval na svém skeneru (na chlup stejný model jako má Předseda), tak moje skeny byly zase o půl clony světlejší. Takže který skener má pravdu? Který je ten správný? Ani jeden, prostě jsem tu oskenovanou fotku musel vzít, vrazit do Zoneru a dál s ní pracovat.

Chápu, že je také spousta analogových fotografů, pro které není sken, co mají z negativu v počítači, příliš důležitý a že ho mají jen pro náhled a nikde ho neprezentují, což je pak správně. Když si koupíte knížku fotek od slavného fotografa, taky vás nezajímají náhledy, ale hotové fotky. Zkrátka každá fotka vyžaduje nějakou práci, některá víc a některá míň. V současnosti máme počítače, a tak si můžeme postproces fotografií značně urychlit – osobně málokdy strávím nad jednou fotkou více než minutu (pokud není potřeba odstraňovat prach). Pokud nás má nějaká fotka reprezentovat, měla by být podle našeho vědomí a svědomí v té nejlepší formě, které jsme schopni docílit.

Samozřejmě musím sáhnout do svědomí i sám sobě. Když jsem začínal, tak jsem taky na internet pustil v nadšení z toho, že mi z toho filmu něco vylezlo, lecjaké obrázky a prvních pár měsíců jsem se postprocesem také nechtěl moc zabývat. Ale pak jsem pochopil, jak moc je důležitý a jak to pomůže fotkám vypadat ještě lépe. Teď přichází podzim, světla na focení ubývá a já se konečně začnu věnovat víc zvětšování v temné komoře. Můj první úkol bude vybrat ze širšího výběru 90 fotek z Ruska cca 10-15 kousků, ze kterých udělám zvětšeniny. Takže závěrem, postproces je POKRAČOVÁNÍ jistého kreativního procesu, stejně tak jako samotné focení je jeho počátkem. Nebuďme proto líní a dělejme věci až do konce.