Svatební příběh

Tak nám nějak ubývá fotografů, každý je dnes vypravěč příběhů. Alespoň tak se mi jeví současný trend. Už neplatíte za služby svatebního fotografa, ale kupujete si svůj „svatební příběh“ a tak podobně.  Zpočátku jsem se na tento trend díval trošku nezúčastněně, ale bylo to jen z toho důvodu, že většinou jsem zatím pracoval pouze s jednotlivými fotkami. Pouze jednou jsem se pokoušel vybrat jakýsi cyklus fotek z Malé Strany a moc se mi to nepovedlo. Ono totiž něco nafotit a pak to poskládat tak, aby to dalo dohromady nějaký příběh, co má začátek, prostředek a konec, to není žádná legrace. Obrat v situaci nastal, když jsem se rozhodl udělat výběr fotografií z naší rodinné výpravy do Ruska, nazvětšovat je a podělit se o ně s příbuzenstvem.

Jako krok jedna jsem musel vynosit neskutečné hromady krámů, které se mi nahromadily v temné komoře. Díky tomu naše domácnost získala po dvou letech televizi, která do té doby zcela zapomenutá odpočívala pod nánosem starého oblečení. Tato fyzicky náročná očista pracovního prostoru měla ještě jeden účel, byla to taková meditativní cesta osvobození duše od nánosu hovadin, abych se mohl v klidu podívat na fotky a nějaké vybrat. Základní výběr patnáct snímků (což byl horní limit toho, co jsem chtěl) byl hotový celkem překvapivě rychle a bezbolestně. Snad jedině to, že se mi mezi čtrnáct fotek naležato vloudila jedna na výšku. Nechal jsem si v minilabu udělat digitální tisky formátu 9x13, abych si mohl fotky lépe prohlédnout ve fyzické formě a zkusmo je poskládat do nějakého pořadí.  Plus jsem je ukázal v minulém článku zmiňovanému Kevinovi, který mi doporučil něco, co jsem sám tak trošku tušil – zúžit výběr fotek pouze na fotky ze svatby, protože ostatní fotky z pobytu tam nedávají moc smysl.

Tak jsem začal znovu vybírat. Z původního výběru zůstalo sedm fotek, přidal jsem k nim tři další ze svatby, přičemž se mi tam opět zákeřně vloudila jedna na výšku, a bylo hotovo. Zašel jsem si koupit sto fotografických papírů Fomaspeed Variant formátu 18x24, nějakou chemii a v pátek jsem začal zvětšovat. Naposledy jsem zvětšoval někdy loni touhle dobou. Sice jsem to moc nezapomněl, ale chvíli mi trvalo, než jsem si našel ideální tempo práce a přestal ničit papíry tím, že jsem třeba zapomněl po zaostření přiclonit objektiv na samotný osvit a podobně. Nazvětšovat, vyprat a usušit 5 kopií jedné fotky mi trvalo vždy cca hodinu. A to jsem pracoval s RC papíry, které se perou jen chvíli a dají se celkem pohodlně usušit fénem. V pondělí večer jsem dodělal poslední dvě fotky, které jsem musel z neděle předělat a vítězoslavně jsem pohlédl na pět hromádek po deseti fotkách. Zbývalo jediné – seřadit je do nějakého pořadí v jakém mají být prohlíženy, tak aby dávaly dohromady ten příběh, který bych chtěl obrázky odvyprávět.

Během pokusu seřadit fotky do pořadí vyšla na světlo světa jistá chronologická „díra“.  Prostě jsem tam neměl žádnou fotku ze samotného obřadu, výměnu prstýnků, první polibek a podobně. Protože jsem během těchto okamžiků musel stát jak pitomec na předem určeném místě se zbytkem mladých přátel ženicha. Nakonec jsem ale v hloubi archivu jednu takovou fotku našel. Jenomže pak měl můj výběr jedenáct fotografií a to je fakt blbé číslo, a tak jsem našel ještě jednu. Takže budu muset zpátky do temné komory a vyrobit dalších deset fotografií – připravuji pět sad, pro sebe, pro příbuzné a podobně. Chemii mám už namíchanou, papíry nějaké zbyly a tak nepředpokládám, že to bude tak velký problém. Dorazím alespoň Kmotra coby audioknihu.

Byl to stejně ale fajn pocit, když jsem si prohlížel první desítku zvětšenin. Držet v ruce nějaký hmatatelný výsledek své fotografické a následně temnokomornické práce. Sice ještě nebyl kompletní, protože musím dodělat ty další dvě fotky, ale ten dojem,  když si prolistujete fotografie na papíře, je úplně jiný, než si je prohlížet v počítači. Navíc u některých mám pocit, že se mi je pod zvětšovákem povedlo udělat líp než pomocí úprav v počítači. Musel jsem se metodou pokusu a omylu naučit, mnou obávané, nadržování a vykrývání, abych selektivně upravil expozici na některých částech snímků, což se mi nakonec docela podařilo. Ještě lepší pocit jsem měl ale z toho, že se mi nejspíš povedlo udělat další krok na mé fotografické cestě, a to od jednotlivých fotek k sestavení většího celku. Všech 12 fotek co jsem nazvětšoval najdete popořadě hezky pod článkem.

Tomsk: Lepší než Brno!

Nikdy jsem si nepomyslel, že poletím na Sibiř, ale stalo se. Rodinné povinnosti nás s manželkou zavály do jejího rodného města Tomsk na západní Sibiři. Západní Sibiř je takový eufemismus, kterým se označuje oblast vzdálená 4 hodiny letu od Moskvy a asi 6000km vzdušnou čarou od České republiky. Je to daleko, opravdu hodně daleko. Je odtamtud vlastně mnohem blíž třeba do Číny a Indie než do Evropy. A přesto se i v takto odlehlé části světa uprostřed tajgy nachází celkem velké město (500tis obyvatel, bez započtení širší aglomerace), které bylo zaleženo už roku 1604 a ve kterém se nachází nejstarší univerzita na Sibiři, která má dokonce celonárodní význam. Jak to tak často bývá v životě, trochu jsem nevěděl, co mě tam čeká. Tomsk jsem znal jen z vyprávění své manželky, která ho líčila jako hotové peklo na zemi (prý snad jen srovnatelné s Brnem) a z pár kusých informací nalezených různě na internetu. Je pravda, že když jsem při příletu z okénka letadla viděl jen nekonečné lesy a močály západní Sibiře, tak jsem si říkal, kde je vlastně to město? 

Je pravda, že vedle vyzdobených bulvárů Moskvy vypadá Tomsk poněkud chudě. Vypadá tak trochu jako Rusko, které jsem si já vždycky představoval. Když budete chvíli hledat, potkáte někde na kraji města i smečku divokých psů. Město je přes léto trochu mrtvé, protože tam není tolik studentů jako během semestru. Jinak to ale vypadá, že ve městě nějaký život je. V centru kolem Leninovy třídy najdete relativně dost restaurací a kaváren, které po přepočtu na české koruny překvapí docela nízkou cenou. I když je pravda, že od roku 2014 v Rusku potraviny docela zdražily kvůli západním sankcím, ale pořád se ještě najíte za cca 50% toho, co byste zaplatili v ČR. Když už jsme opět u jídla, tak určitě zajděte do stánku kde prodávají sibiřské bliny. Ve městě jich je docela dost a můžete si vybrat z velkého sortimentu náplně. Mé nejoblíbenější byly s hovězím masem. Jen máloco mi letos v létě přišlo tak dobré, jako jíst bliny a zapíjet to kvasem, který můžete koupit ze žluté cisterny na ulici za celkem symbolickou cenu.  Chutná docela jinak, než ten průmyslový, který můžete koupit v lahvích i u nás v České republice.

Tomsk není úplně malé město. Pěšky se tam pohybovat sice dá, ale docela byste se nachodili. My jsme bydleli v části města nazvané Akadem Gorodok, která byla postavená pro pracovníky univerzity a výzkumných ústavů. Do centra jsme jezdili autobusem. V Tomsku jezdí převážně krátké autobusy firmy GAZ, do kterých se usadí cca 20 nebožáků. Jedna jízda stojí 17 rublů, tedy asi 6,50 Kč a platí se než vystoupíte. Řidiči jezdí úplně stejně jako ostatní ruští řidiči, tedy jako šílenci. Takové řidičské návyky si vypěstujete asi jen tím, když jste museli dva roky na vojně kličkovat mezi výbuchy někde v Afghánistánu nebo Čečensku. Obdivuhodné je i to, kolik činností najednou zvládají. Řídit cokoliv ruského, to chce celého chlapa, protože volant, pedály i převodovka ne vždy reagují podle přání řidiče. Do toho navíc za jízdy zvládají přesně do rublu vracet drobné za jízdenky. Pokud se chcete rozšoupnout, můžete jezdit po Tomsku taxíkem. Nejlevnější je Yandex taxi, které funguje trochu podobně jako Uber a málokdy platíte víc než 140 Rublů za jízdu kamkoliv, tedy asi 55Kč. Normální taxíky jsou o trochu dražší a zaplatíte kolem 200 Rublů za jízdu, na druhou stranu vám dispečink řekne cenu jízdného dopředu, což je taky fajn. Pokud ale nemluvíte Rusky, nevím jak se v Tomsku s taxikáři, a vůbec obecně s lidmi, domluvíte.

Město není žádný zapadákov, má tři divadla, sál filharmonie s vlastním filharmonickým orchestrem, několik kin i nákupních center a dokonce do něj dorazil triumvirát západního kapitalismu – McDonalds, KFC a Burger King. Dost lidí tráví čas procházkami po nábřeží řeky Tom, které je kousek od Leninovy třídy. Tam také můžete nastoupit na výletní loď, která v pravidelných intervalech přirazí přímo na břeh, aby mohli nastoupit a vystoupit pasažéři. Možnosti jak se zabavit tedy jsou. Pokud máte chuť na nějaký večerní život, můžete zkusit v Rusku velmi populární vodní dýmku nebo karaoke. Nebo obojí najednou. Karaoke tady berou docela vážně a není výjimkou, že pokud zpíváte mizerně, tak vám prostě už nepůjčí mikrofon, tak jako se to stalo před lety mojí manželce. Akorát při vstupu do nočních podniků musíte dbát na to, abyste nevypadali jako Čečenec, Ázerbájdžánec, Uzbek a podobně. Může se stát, že vás tam pak prostě nepustí. Tak to tam prostě chodí.

Pokud jste milovníci architektury, tak si zde můžete přijít na své, co se týče dřevěných domů takzvané Sibiřské secese. Je smutné, že mnoho z nich je v celkem dezolátním stavu, protože majitelům chybí peníze na údržbu a navíc pozemky jsou mnohdy hodnotné pro různé developery, takže lidé domy neopravují a poté je nechají strhnout, aby mohli výhodně prodat pozemek. Jelikož Tomsk prožíval v druhé polovině 19. století celkem bouřlivý rozvoj, najdeme zde hodně zachovalých budov i z tohoto období. Jedna bonusová informace navíc, kterou nikde na internetu nenajdete – Tomsk má systém podzemních chodeb. Prý hotové katakomby, které si vyhloubili bohatí kupci ze sklepů svých domů. Většina z nich vedla k řece, kde se tak boháči prý mohli zbavovat těl svých nepřátel v byznysu. V současnosti je podzemí nepřístupné, ale ve sklepech některých starých domů v centru můžete vidět zazděné vstupy do podzemního labyrintu. Možná, kdyby se podzemí zpřístupnilo, mohl by to být docela turistický tahák. Tomsk je mimo jiné i městem kuriózních památníků. Například památník dopravního policisty nazývaný „Strýček Kolja“, památník zelí, Čechovův památník na nábřeží, památník Milenci (chlap v trenkách visící za parapet) a mnoho dalších včetně nejmenšího památníku na světě 4cm velkého Žabáka cestovatele.

Takže i na Sibiři se dá žít, něco zažít a něco vidět. Manželka sice tvrdí, že to jde s Tomskem od desíti k pěti, ale mě to tam nepřišlo bůh ví jak strašné. Samozřejmě, to má své rezervy. Nesmíte se divit tomu, že v tramvaji je v podlaze díra, kterou vidíte na koleje, že řidič autobusu má místo řadící páky v podlaze zastrčený kus uříznuté hokejky a podobně. To všechno je současné Rusko. Netřeba se tomu divit nebo se nad tím pozastavovat, ale prostě to člověk musí vzít jak to je.

V příštím příspěvku se podíváme na to, jak vypadá taková ruská svatba.

Album všech fotografií z Ruska na Flickru