čtvrtek 24. června 2021

Příběh letní soboty

Začátkem minulého týdne mi napsala kamarádka, jestli bych jí nechtěl dělat garde na svatbě. Souhlasil jsem prakticky bez zaváhání. Pochybnosti přišly až o chvíli později, když jsem si uvědomil, že jsem přes rok z bytu vycházel jen minimálně. Natož, abych šel mezi tolik lidé, které navíc vůbec neznám. Nakonec jsem si řekl, že už je pomalu na čase, abych vyšel mezi lidi. Byl jsem také požádán, abych si vzal s sebou foťák. Moc se mi nechtělo. Mělo být horko a nechtělo se mi jako módní doplněk k obleku tahat brašnu s fotoaparátem filmy a dalšími nezbytnostmi. Nakonec jsem ale souhlasil a sbalil Yashicu MAT, kterou jsem fotografoval naposledy minulý listopad.

Cesta k Olomouci trvala nezvykle dlouho, inu ŘSD nikdy nespí a silnice se jim povedlo rozvrtat velmi solidně. Následkem toho jsme nestihli dorazit do pneuservisu, kde jsme se měli převléknout. Život mě ale už naučil improvizovat a tak jsem zřídil nouzovou převlékárnu pod stromem na příjezdové cestě k malé trafostanici u obce, kde se měl konat obřad. Obřad samotný proběhl v odsvěceném kostele, kde si městský úřad zřídil obřadní síň. Následovalo klasické kolečko skupinových i párových fotografií. V tomto čase jsem oběhl kostel a hledal nejvhodnější místo, kde bych mohl pořídit fotografii kvůli které jsem si bral Yashicu s sebou. 

Letní polední světlo bylo nepříjemné a ostré. Chvíli to trvalo, ale našel jsem boční vstup do kostela, který se tvářil docela sympaticky a byl ve stínu. Změřil jsem expozici a pořídil několik snímků. Poprvé jsem také použil expozimetr Sekonic 308, který jsem si nedávno pořídil. Trochu jsem si odvykl poněkud tmavší matnici starého japonského fotoaparátu, najít správné zaostření se ukázalo jako trochu problematické. Zapomněl jsem se sám držet toho, co lidem často říkám - nebojte se přiclonit. Zbytek filmu jsem pak spotřeboval k večeru, druhý už jsem nezakládal. Ve 20:45 jsem si naposledy zatančil s kamarádkou, které jsem dělal garde, za zvuků hitu z 90. let, který nám pouštěl DJ se zlomenou rukou. Potom už následovala cesta domů, vlahou letní nocí a se staženou střechou na autě. 



neděle 30. května 2021

A nyní zpět k obvyklému programu

S rostoucím počtem exponovaných filmů se začíná zdát. že se vše vrací do zaběhnutých kolejí. Počkat na pěkné světlo, vyrazit ven, nafotit pár filmů, vyvolat, skenovat a zpracovat. A tak se rozjel můj obvyklý fotografický provoz. Však už bylo na čase! Mým běžným fotografickým provozem se nyní však zdají být různá bukolická témata. Počasí zatím nebylo příhodné k tomu, abych se vrátil k fotografování pohraničního opevnění a na pouliční fotky mě zatím chuť stále ještě nepřepadla.

Místo do lužního lesa, který mám za domem a který je teď zamořený klíšťaty jsem vyrazil k Poděbradským jezerům. Ta vznikla jako vedlejší produkt těžby písku. Každý místní je zná pod zkratkami "Jednička", "Dvojka a "Trojka". Během pár let po obnovení těžby k nim přibyla ještě další, zatím bezejmenná. Je zajímavé, jak umí lidská aktivita v relativně krátkém čase změnit krajinu.

Někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Na jednu stranu vznikají nové biotopy pro vodní ptactvo a prostor pro rekreaci lidí, na druhou stranu se odkrývají ložiska podzemních vod a vystavují se tak riziku odparu a znečištění. Poděbradská jezera pro mě mají samozřejmě zvláštní osobní význam. Je kolem nich spousta míst, které jsem navštěvoval od útlého dětství a mohu tak pozorovat, jak se s lety mění. Například o "Prvním" jezeře kolovala legenda, že tam žije obrovský sumec. Slýchával jsem jí snad už od školky. Před pár lety proběhl internetem článek, který existenci této legendy potvrdil. To je tak, když člověk žije téměř celý život na jednom místě.

Byla to také příležitost vyvětrat Hasseblad 501CM, se kterým se teď postupně sžívám. Zdá se být důstojným nástupcem mé Yashicy MAT. Zejména kontrast objektivu Zeiss Planar je na úplně jiné úrovni, než jsem byl doposud zvyklý. Příjemná je také téměř absolutní absence zkreslení a celková ostrost celé plochy snímku. Vyzkoušel jsem také oranžový filtr s jehož efektem jsem byl nadmíru spokojen - viz první snímek. Pomalu si ještě zvykám na poměrně hlasitý zvuk, který doprovází pořízení snímku. Ještě budu muset ale vymyslet, jak Hasseblad a všechno jeho příslušenství naskládat do své obvyklé fotografické brašny. 







středa 12. května 2021

Hasselblad 501CM: Úplně něco nového

Čas od času si neodpustím to, abych si udělal nějakou drobnou radost. V souvislosti s fotografií to bylo naposled v loňském roce kolem mých narozenin. Po dlouhé meditaci a přešlapování jsem si koupil Hasselblad. Stejně tak jako Leica ve formátu 35mm, tak je pro mě Hasselblad pomyslným vrcholem techniky ve formátu středním. V loňském roce jsem také nafotil asi nejvíce svitkových filmů za dobu co fotím, logicky jsem si tedy říkal, že by možná dávalo smysl pořídit si o chlup kvalitnější techniku než je má stará Yashica Mat. A asi to byl trochu i osud, protože můj kamarád a kolega z Verum Photo Kevin V. Ton zrovna jeden Hasselblad prodával. 

Letošek pro mě zatím nebyl fotograficky moc zajímavý. Nafotil jsem sotva pár kinofilmů v Leica, Nikonu i Horizontu, o něco méně jsem jich vyvolal, ještě méně oskenoval a k tomu všemu jsem ještě přišel o notebook na kterém jsem fotky obvykle zpracovával. Zkrátka žádné velké štěstí. Hasseblad mezitím trpělivě čekal v poličce, třebaže jsem film do jeho kazety vložil téměř okamžitě po nákupu, což bylo ještě v roce 2020. Poslední dobou ten čas běží podivnou rychlostí.

Jeden květnový podvečer mi to ale nedalo a já se vydal do lužního lesa, který mám hned za domem. Poslední dobou tam pořizují hodně fotografií, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Buď je ještě nemám vyvolané, oskenované nebo zpracované. Jedno z těchto tří a ve většině případů tři ze tří. Tentokrát jsem se ale do lesa vydal s Hassebladem. Chvíli mi trvalo než jsem se sžil s trošku specifickou ergonomií tohoto kusu kovu ze Švédska. Druhá věc na kterou jsem si musel zvyknout byly specifické a dost hlasité zvuky, které 501CM vydává, když pořizuje snímek. Je to trochu jiné než tichounká dvouoká zrcadlovka. Sotva mě přestal děsit zvuk závěrky a mé prsty si zvykly na rozložení ovládacích prvků, začalo se mi s 501CM fungovat docela dobře.  

O výhodách modulárního přístroje netřeba příliš debatovat. Výměnné objektivy vynikající kvality, velmi světlá a dobře čitelná matnice s možností použití hranolu a výměnné zásobníky na film. Poslední z jmenovaných výhod plánuji využít k tomu, abych zkusil trochu víc pracovat s barevnými filmy. Do jedné kazety si dám černobílý Kodak Tri-X, do druhé kazety si dám Ektrachrome a můžu vyrazit na výlet. Snad se mi povede toto předsevzetí dodržet. Zatím to semnou a s barvou není vůbec slavné. Ektachrom, který se mi chladí už dva roky v lednici by mohl vyprávět. Na letošek jsem si ale dal i další fotografické předsevzetí. Rád bych fotil víc portrétů. Je to celkem logické, že po více jak roce "sociálního distancování" mi začínají lidi zkrátka chybět. Bylo to právě při hledání fotografií pro minulý článek "Krásný ztráty" jsem se zamyslel nad tím, že mě portréty vlastně docela baví a vždy mě potěší, když na ně v archivu narazím. Doufám, že právě při focení portrétů objevím ono pověstné kouzlo Hasselbladu.






úterý 20. dubna 2021

Krásný ztráty

Některé věci jakoby se děly jen jiným lidem. Člověk si pořád říká "mě se to přece stát nemůže", případně svou obavu prostě zapudíte. Kamarádovi nedávno klekl počítač a tak přišel o část svého fotografického archivu. Říkal jsem si, že i já bych se měl více věnovat zálohování svých fotek. Na druhou stranu negativy mi dávají vždy možnost obnovy, byť pracnou a časově náročnou. Neodvážil jsem se ani pomyslet, jak dlouho by trvalo skenovat a upravit všechny negativy za těch 6 nebo 7 let. No a stalo se, co se stát muselo. Notebook, noční stolek, sklenice vody a kocour, který si v té vodě nutně potřeboval namočit tlapky... Nepřišel jsem o hodně fotek, ale materiál za poslední 3-4 měsíce je pryč. Proto jsem taky minulý měsíc dával jen jeden článek, místo obvyklých dvou za měsíc. Ještě nemám v novém počítači ovladače skeneru a ani software pro úpravy fotek. 

V novém počítači jsem si začal procházet archiv importovaný ze zálohy, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku. Přitom se mi začal v hlavě rodit nápad na to, které fotky bych pustil ven v dubnu. Duben byl obvykle měsíc, kdy jsem se po zimě znovu pustil naplno do focení. Díky letnímu času je již dlouho vidět, slunce nemá nepříjemnou ostrost jako v létě a i teploty jsou přijatelnější na delší pobyty pod širým nebem. Letos jsem se k tomu ještě nedostal. Tradičně bych si udělal výlet Kuks nebo do Prachovských skal, to bývají mé tradiční destinace, kde otevírám svou fotografickou sezonu. Teď, když se můžeme opět volně pohybovat mezi okresy se mi to snad povede.

Při procházení archivu jsem narazil na různé fotografie. Valnou většinu z nich jsem nikdy nikde nepublikoval. Proto jsem se rozhodl jít ven právě s nepublikovanými fotografiemi (i když u jedné si nejsem jistý...). Vždycky jsem býval docela samotář, ale za poslední rok už mi začíná lidský kontakt a jeho různé formy dost chybět. Také jsem si dost bolestně uvědomil, že málo fotografuji lidi ve svém bezprostředním okolí. Našel jsem ve svém archivu jistý vzorec, tedy kromě toho, že jsem čas od času vyfotil manželku, tak se na mých fotografiích objevují různé kamarádky (tedy i kamarádi, ale těm třeba věnuji jiný díl). Tyto fotografie mají pro mě tu přidanou hodnotu, že při pohledu na ně se mi vždy vybaví celá konkrétní situace za které byla pořízena. Já se tak mohu na chvíli přenést do trochu živějšího a zajímavějšího světa než ve kterém v současnosti žiju.

A taky si říkám, že bych se možná do budoucna měl trochu víc věnovat fotografování lidí.









sobota 20. března 2021

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.



















sobota 27. února 2021

Vyhlížení normálu

Pomalu nám končí únor. Měsíc, který jsem v minulém článku nazval kritickým. Podle kejklí naší moudré morové junty to ale vypadá, že kritickým měsícem bude ve skutečnosti březen. Jelikož v katastru obce Poděbrady, či v okrese Nymburk se nenachází příliš mnoho objektů předválečného opevnění, netuším co budu dělat. Nejspíš si budu muset také střihnout polabskou verzi Krále Šumavy. 

Rychlá kontrola zásob filmu odhalila jisté nedostatky v odběratelsko-dodavatelském řetězci. Jelikož jsem nespotřebovával filmy obvyklým tempem, tak jsem ani obvyklým tempem nenakupoval, ačkoliv peníze určené na nákup fotografického materiálu jsem si dával poctivě stranou. Metráž Ilfordu HP5 se však zdá býti nedostatkovým zbožím. Po dlouhé době tak asi budu nucen používat tovární kazety.

Při zpětném pohledu si říkám, jak naivní byla má naděje, že letošní jaro bude jistým návratem k normálu. Poslední rok jsem vlastně fotografoval převážně své domovské město a zdá se, že z jeho katastru se teď jen tak nedostanu. Leda bych se nechal zaměstnat v nějaké promořené montovně někde na Trutnovsku. To by mě asi dostalo blíž do těžiště mých současných fotografických zájmů.

Každopádně vy, mí čtenáři, se můžete těšit v březnu těšit na shrnutí mého morového roku a pak už snad navážeme snad na běžný fotografický provoz tady na blogu. Normální provoz našich životů je bohužel zatím v nedohlednu.



úterý 16. února 2021

Šest kritických únorů

Z hlediska mé fotografické dráhy se zdá, že kritickým měsícem je únor. Zhruba koncem ledna mi dojdou fotografie z archivu, a to i v letech, která jsou na fotografování trochu tučnější než rok 2020. Jenomže rok 2020 byl jaký byl. Každý na něj budeme mít nějaké silné vzpomínky. V rámci zachování jisté duševní hygieny jsem se snažil vylézt každý den z bytu alespoň na hodinu a vzít si ven i foťák. Vlastně to samé, co jsem dělal na jaře ve formátu 6x6. S tím rozdílem, že na konci léta, na podzim a přes zimu to byla většinou Leica.

Na Jaře jsem si říkal, že celou tu pandemii tak nějak zvládám a myslel jsem si to až nějak do podzimu. Pak přišla zima a já zjistil, že víc a víc času trávím v bytě. Ono také co dělat ve městě, když je všechno zavřené a ulice jsou prázdné? Navíc promořené vlaky a počasí úplně nepřejí víkendovým výletům. Tím pádem se celá moje samo-karanténí zkušenost stala poněkud depresivnější. Zkrátka rozpoložení nebylo a stále není ideální k tomu, abych nějak fotograficky tvořil.

Na druhou stranu se mi povedlo sehnat knihu „Žena“ od Dany Kyndrové. S klidným svědomím mohu tuto knihu doporučit každému, kdo má zájem o klasický černobílý dokument. Přečetl jsem si i esej „Chvála stínů“ od Džuničiró Tanizakiho, který se v ní zabývá Japonským vztahem k estetice. Potřeboval jsem poměrně silné stimuly k tomu, abych vzal fotoaparát do ruky a nafotil pár filmů. Za okny mám sice pořád docela dost sněhu, ale už se živím nadějí, že za dva týdny je tu březen. Díval jsem se do archivu svých fotografií a za těch 6 let se jasně projevil trend, že je to právě poslední týden února, kdy po líné zimě zesílím své fotografické úsilí.

Kdo ví, jak bude vypadat můj fotografický start do roku 2021. Velké plány jsem si nedělal.

Únor 2015


Únor 2016


Únor 2017


Únor 2018


Únor 2019


Únor 2020