sobota 20. března 2021

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.



















sobota 27. února 2021

Vyhlížení normálu

Pomalu nám končí únor. Měsíc, který jsem v minulém článku nazval kritickým. Podle kejklí naší moudré morové junty to ale vypadá, že kritickým měsícem bude ve skutečnosti březen. Jelikož v katastru obce Poděbrady, či v okrese Nymburk se nenachází příliš mnoho objektů předválečného opevnění, netuším co budu dělat. Nejspíš si budu muset také střihnout polabskou verzi Krále Šumavy. 

Rychlá kontrola zásob filmu odhalila jisté nedostatky v odběratelsko-dodavatelském řetězci. Jelikož jsem nespotřebovával filmy obvyklým tempem, tak jsem ani obvyklým tempem nenakupoval, ačkoliv peníze určené na nákup fotografického materiálu jsem si dával poctivě stranou. Metráž Ilfordu HP5 se však zdá býti nedostatkovým zbožím. Po dlouhé době tak asi budu nucen používat tovární kazety.

Při zpětném pohledu si říkám, jak naivní byla má naděje, že letošní jaro bude jistým návratem k normálu. Poslední rok jsem vlastně fotografoval převážně své domovské město a zdá se, že z jeho katastru se teď jen tak nedostanu. Leda bych se nechal zaměstnat v nějaké promořené montovně někde na Trutnovsku. To by mě asi dostalo blíž do těžiště mých současných fotografických zájmů.

Každopádně vy, mí čtenáři, se můžete těšit v březnu těšit na shrnutí mého morového roku a pak už snad navážeme snad na běžný fotografický provoz tady na blogu. Normální provoz našich životů je bohužel zatím v nedohlednu.



úterý 16. února 2021

Šest kritických únorů

Z hlediska mé fotografické dráhy se zdá, že kritickým měsícem je únor. Zhruba koncem ledna mi dojdou fotografie z archivu, a to i v letech, která jsou na fotografování trochu tučnější než rok 2020. Jenomže rok 2020 byl jaký byl. Každý na něj budeme mít nějaké silné vzpomínky. V rámci zachování jisté duševní hygieny jsem se snažil vylézt každý den z bytu alespoň na hodinu a vzít si ven i foťák. Vlastně to samé, co jsem dělal na jaře ve formátu 6x6. S tím rozdílem, že na konci léta, na podzim a přes zimu to byla většinou Leica.

Na Jaře jsem si říkal, že celou tu pandemii tak nějak zvládám a myslel jsem si to až nějak do podzimu. Pak přišla zima a já zjistil, že víc a víc času trávím v bytě. Ono také co dělat ve městě, když je všechno zavřené a ulice jsou prázdné? Navíc promořené vlaky a počasí úplně nepřejí víkendovým výletům. Tím pádem se celá moje samo-karanténí zkušenost stala poněkud depresivnější. Zkrátka rozpoložení nebylo a stále není ideální k tomu, abych nějak fotograficky tvořil.

Na druhou stranu se mi povedlo sehnat knihu „Žena“ od Dany Kyndrové. S klidným svědomím mohu tuto knihu doporučit každému, kdo má zájem o klasický černobílý dokument. Přečetl jsem si i esej „Chvála stínů“ od Džuničiró Tanizakiho, který se v ní zabývá Japonským vztahem k estetice. Potřeboval jsem poměrně silné stimuly k tomu, abych vzal fotoaparát do ruky a nafotil pár filmů. Za okny mám sice pořád docela dost sněhu, ale už se živím nadějí, že za dva týdny je tu březen. Díval jsem se do archivu svých fotografií a za těch 6 let se jasně projevil trend, že je to právě poslední týden února, kdy po líné zimě zesílím své fotografické úsilí.

Kdo ví, jak bude vypadat můj fotografický start do roku 2021. Velké plány jsem si nedělal.

Únor 2015


Únor 2016


Únor 2017


Únor 2018


Únor 2019


Únor 2020

pátek 29. ledna 2021

Panorama: České středohoří

Mezi roky 2019/2020 jsem trávil rok času prací na fotografickém projektu v Českém středohoří. Byl jsem kolem toho dost tajnůstkářský, ale malou ochutnávku můžete najít na VERUM PHOTO jako fotoesej. Zároveň s hlavním tělem projektu, které jsem fotil na kinofilm v klasickém poměru stran 3:2, jsem pořídil poměrně dost fotografií ve formátu panoramatickém. I když jich nebylo tolik, kolik bych chtěl. Na začátku jsem docela bojovat s trháním filmů, a tak jsem Horizont nevozil příliš často, protože po celém dni na nohou mi přišel jako zbytečná zátěž v brašně, více jsem ho začal používat až koncem zimy 2020 a na jaře. Zpětně toho lituji, že jsem s ním nefotografoval víc. Na druhou stranu, pokud vláda neprodá České středohoří Číně, která tam pak udělá povrchový důl, tak mi krajinky jen tak neutečou a bude ještě šance je vyfotit znova.

Panorama Českého středohoří mi není úplně neznámé už z ranného dětství, kdy jsem jezdil k Chomutovu za praprarodiči. Neznal jsem jména jednotlivých kopců, ale vnímal jsem jejich velikost a specifické siluety. Párkrát jsem se vyškrábal i na samotnou Milešovku, normálně by se tím člověk nějak nechlubil, ale to jste neviděli mé outdoorové vybavení. Ne že bych šel v zimě na Sněžku v žabkách, ale myslím si, že pro většinu nenáročné turistiky mi stačí džíny, polobotky a flanelová košile. Tak jako našim otcům a dědům! Na Sněžku si pak beru pohorky vyspravené kobercovkou a alespoň dobrou vojenskou bundu!

Měl jsem většinou štěstí na počasí a občas mi vyšly fotografie o kterých jsem si myslel, že nevyjdou. Třeba jako když jsem fotil z vrcholu kopce Ostrý. Opar, protisvětlo a to v kombinaci se starou sovětskou optikou nemohlo dopadnout dobře. Nakonec tak ale vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Jako vždy se ukázalo, že občas člověk prostě nesmí tolik meditovat a udělat snímek. Lepší mít a nepoužít, než nemít vůbec. U Horizonta to platí tak nějak troj až čtyřnásobně.

Loňský rok nebyl lehký a původní plán pro tyto fotografie se mi nepovedlo uskutečnit. Tento rok nejspíš nebude o moc jiný. Fotografie tedy zatím v poklidu odpočívají na negativech a na disku a čekají na svou chvíli. Negativy, stejně jako krajiny málokdy někam utečou.









pondělí 11. ledna 2021

Podzim v Jizerských horách

V Jizerských horách panují dost striktní přírodní zákonitosti – buď prší anebo do kopce. Tak mi to vysvětlili mí domorodí průvodci. Cílem výletu bylo prozkoumat linii lehkého opevnění poblíž Frýdlantského výběžku. Cesta nebyla jednoduchá, byla mlha a silnice nepříjemně klouzala. Na druhou stranu silnice byly pěkně zatáčkovité a tak jsem si to vlastně docela užil. Na malém parkovišti v lese jsem se setkal se svými průvodci, zalepil si pohorky další vrstvou vodotěsné lepící pásky a šlo se do lesa. Poučen z předchozího focení jsem si vzal stativ, pro případ, že by bylo opět v lese málo světla. Naštěstí bylo světla tak akorát a většinou jsem mohl fotografovat alespoň na F8, což mi dávalo mě vyhovující hloubku ostrosti. Nevybral jsem si tento úsek opevnění náhodou. Dle dostupných informací a fotografií obsahuje velké množství dost zajímavě umístěných objektů. Vše jde na vrub terénu s příkrými kopci a pískovcovými masivy.

Některé řopíky byly doslova vklíněny mezi skály, či na nich takřka přilepeny. Spousta z nich měla zachovalou kamennou rovnaninu kryjící jejich týlovou stranu. Nebyly to však žádné náhodné balvany, ale pravidelně vysekané kvádry. Další důkaz toho, kolik práce naši předci do stavby opevnění vložili. Vzhledem k terénu se v linii nachází i větší množství objektů s jednou střílnou, a dokonce jeden řopík typ C, který představuje jednoduchou konstrukci bez betonové střechy, pancéřových dveří a opět s jednou střílnou. Tento typ se používal pro krytí méně exponovaných míst. V tomto případě to byla týlová lesní stezka po úbočí kopce, která vedla k hlavní linii. 

S potěšením musím konstatovat, že většina objektů byla ve velmi dobrém technickém stavu. Co mě potěšilo již méně byl terén, ve kterém jsem se musel pohybovat. Po cestě jsme toho ušli jen velmi málo a museli jsme absolvovat několik prudkých výstupů i sestupů. Třešničkou na dortu bylo překonání potoka, jehož bažinatý břeh byl dobře maskován spadanými listím. Všichni jsme ale přežili bez větších následků. Zářný moment mých průvodců nadešel ve chvíli, kdy jsme k dorazily k jednostřílnovému objektu v prudkém svahu. Jednou z nevýhod Horizontu je, že náklon způsobí deformaci obrazu. Nakonec řešení našli mí domorodí průvodci. Pomocí horolezecké výbavy mi pomohli vyšplhat na blízký strom, ze kterého mi vycházela dobrá kompozice. Snímek nakonec nevyšel tak jak jsem si představoval. Je trochu nudný a světlo bylo již příliš nevýrazné.

Byl to také poslední fotografický výlet této sezony, který jsem podnikl autem. Další fotografování v pohraničí mám v plánu až na jaro. Zaprvé se mi nechce úplně cestovat vlakem a zadruhé nejsem na pobyt venku v zimě příliš vybaven. Soudím tedy, že je na čase vybalit zvětšovák a další vybavení fotokomory a pustit se do zvětšování některým snímků, které jsem letos i jindy pořídil.











čtvrtek 31. prosince 2020

2020: Bilancování

Dlouho jsem přemýšlel, co bude můj posední článek pro letošní rok na blogu. Přemýšlel jsem tak dlouho, až je dnes 31.12. lehce po obědě. Mám sice připravený článek z Jizerských hor, kde pokračuje mé fotografické putování za pohraničním opevněním, ale řekl jsem si, že bych mohl dnešek věnovat lehkému bilancování. Nedělám to rád, ale čas od času se tomu nevyhnu.

Letošek bude určitě generace mých současníků považovat za dost nedobrý rok. Naše Česká existence je ostatně po roce 89 klidná, až na občasné povodně, či slovenského kleptokrata ve Strakovce. Samozřejmě to poznamenalo i moje fotografické plány, ale docela jinak, než by se mohlo zdát. Neplánoval jsem s žádným velkým cestováním, protože do léta jsem pracoval na svém dlouhodobém projektu. Bohužel prozatím odpadla možnost vydat ho knižně, ale fotografie mám v archivu a jejich šance určitě ještě přijde.

Stav permanentního home office přinesl možnost trávit víc času v mém domovské městě. Je z toho pár desítek filmů, ale zatím jsem se moc nedostal k tomu, abych z nich něco vybral a zkusil poskládat. Na druhou stranu jsem se téměř nevěnoval pouliční fotografii. Prázdné ulice a lidé v rouškách mě příliš nezaujaly. Proto jsem spíš utíkal do přírody, začal fotit opevnění a pozvolný rozklad Sudet.

Mezi svátky jsem chtěl trochu zvětšovat, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Pozvolna se na to připravuji. Víceméně vše je připraveno, jen musí přijít ten správný okamžik, kdy dostanu chuť zavřít se při červeném světle do koupelny. Je to už asi tak dva roky, co jsem naposled vyvolal pár fotek v komoře. Radši jsem venku a fotím, když to jen trochu jde. Takže zvětšování se přesouvá na rok 2021.

V letošním roce jsme se také konečně pořádně pustili do projektu VERUM PHOTO, kde pracujeme na různých projektech, povedlo se uspořádat výstavu a vydáváme nízkonákladové fotografické publikace. Snažíme se vypracovat se „odspoda“ bez velkolepých prohlášení a všudypřítomné placené reklamy. Zdá se, že to funguje a přibývá sledujících i pozitivních ohlasů na naše fotografie.

Rok 2020 byl také 5 rokem existence tohoto blogu. Původně jsem myslel, že k té příležitosti udělám speciální článek v den 5. výročí, ale prostě jsem na to zapomněl. Letos jsem se trochu obával, že nebudu mít moc o čem psát, nakonec se mi ale povedlo dát vždy dohromady alespoň dva články týdně, což je počet, na kterém jsem se letos konečně ustálil. Doufám, že mi čtenáři zachovají přízeň i v roce 2021.

Závěrem bych rád všem popřál, aby rok 2021 byl „normálnější“, než právě končící rok!



 

pondělí 14. prosince 2020

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.