Zero

Letadla patřila mezi první objekty mého fotografického zájmu. Pravidelně jsem navštěvoval letecké dny a cvakal na barevný film na náš rodinný kompakt Minolta. Jedno album mám pořád ještě v šuplíku. Letadla a různé létající stroje patří mezi častou inspiraci Hajaóa Mijazakiho (ano, používám český přepis japonštiny!) a Mijazaki patří zase mezi inspiraci mou. 

Micubiši A6M "Zero", které je vystavené ve vojenském muzeu v Tokiu tak trochu vyčnívá mezi zbytkem fotografií z Japonska. Není to pouliční scéna, ani zátiší či chrám plný wabi-sabi. Je to stroj stvořený pro válku, ale bezpochyby jeden z velmi známých "symbolů" Japonska a jeho historie. Před budovou muzea stojí i památník pilotů Kamikaze, ke kterému lidé přináší květiny a klaní se. 

A pro všechny tyto důvody se Zero ocitlo na mých negativech a teď i tady na blogu. 

Batumi: Černomořská riviéra

Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.

Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).

Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.

Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.

V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.

Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.

Dana Kyndrová: Čechy, Afrika i Rusko

Jaké byly Vaše fotografické začátky?

K fotografii jsem se dostala díky matce, která byla nadšenou amatérskou fotografkou ve fotografickém klubu Vagónka Tatra Smíchov. V roce 1961 dostala nabídku být redaktorkou Československé fotografie, kde zůstala až do roku 1964, kdy jsme odjeli do Alžírska. V té době už se poznala s Miloněm Novotným a filmovým kritikem Jaroslavem Bočkem, oba byli příznivci živé humanistické fotografie. Matka na začátku fotila takové to "umění" a "poezii", ale postupně přešla k živé fotografii. Pořád chtěla, abych také začala fotit, mně se do toho moc nechtělo. Až v 18 letech, kdy si ze mě dva spolužáci na gymnáziu, kteří měli jít na FAMU, dělali legraci, že jsem takový šprt, tak toho máma využila a řekla mi: "Tak jim ukaž, že taky něco umíš!" Vyrazila jsem se starým dálkoměrným Canonem do Podolí vyfotit dění na ulici.

Co Vás přivedlo k humanistické fotografii?

Matka, jak už jsem odpovídala v první otázce. Respektive Miloň Novotný, který byl takový můj guru, ač to netušil. Matka mi o jeho focení a názorech na fotku podrobně vyprávěla, takže když jsem se s ním v roce 1989 seznámila, divil se, co o něm všechno vím. 

Myslíte si, že Vaši fotografickou dráhu ovlivnilo, že jste místo FAMU šla studovat jazyky?

Asi ne, bývala bych na tu FAMU tenkrát ráda šla, ale ještě radši jsem chtěla na žurnalistiku. Jenomže jsem maturovala v roce 1974, kdy se všechno začínalo utužovat, takže většinu kvalitních lidí z žurnalistiky vyházeli. Na FAMU jsem pod vlivem těch dvou spolužáků chodila do přípravky prof. Šmoka, který mě spíš přesvědčil, že na tuto školu nikdy. Poté jsem chodila k Anně Fárové do Uměleckoprůmyslového muzea na konzultace a ta mě v tom utvrdila, že pro moje fotografie není vůbec potřeba studovat fotografickou školu. Ostatně většina světových špičkových humanistických fotografů neměla žádné speciální fotografické vzdělání.

 

Žižkov, 1977 - D. Kyndrová

Vaším prvním fotografickým projektem bylo africké Togo, byla změna prostředí náročná oproti tehdejšímu Československu?

Bylo to náročné v tom, že na člověka útočila ta exotika, která je prvoplánově velmi fotogenická.  Měsíc jsem ani nevzala foťák do ruky, abych nebyla ovlivněná třeba tím, že někdo tam je na veřejnosti nahý. Složité to bylo i v tom, že se pro své fotografie se potřebuji k lidem přiblížit. Jazykově to problém nebyl, protože umím francouzsky, ale moje bílá kůže byla nemalou překážkou. Na tržišti třeba trvalo 7 hodin, než si na mne zvykli a chovali se přede mnou přirozeně. 

Už tehdy jste Togo fotografovala se záměrem, aby vznikla ucelená série?

Takto koncepčně jsem to tehdy rozhodně nebrala. Zkrátka jsem fotila. Máma pak napsala o pobytu v Togu knížku "Rytmus černé Afriky - S odbíjenou v Togu“. V roce 1976 jsem z těchto fotek uspořádala svoji vůbec první výstavu ve výstavní síni FOMA na Jungmanově náměstí. Bylo mi tehdy jednadvacet a dlouho jsem se musela zbavovat nálepky "té, co fotí ty černochy". V roce 2009 jsme uspořádaly s mámou výstavu ve Francouzském institutu, máma Alžírsko a já Togo. Z původních více než 80 fotografií jsem použila 35, se kterými jsem byla spokojená. Později jsem se do černé Afriky vrátila jako průvodkyně a musím říct, že se tam mnoho nezměnilo.

  

Jak Vás ovlivnila Anna Fárová

Přivedla mě k ní matka, která byla takový pragmatik a chtěla, abych se seznámila s různými lidmi. Domluvila mi u ní konzultace a Anna Fárová mě v humanistické fotografii velmi podporovala. Říkala mi ale například i to, že když přijdou nějaké dramatické historické události, tak mám fotografovat vše, protože v daném okamžiku nebudu vědět, co může být jednou důležité. Hlavní její přínos ale vidím v tom, že mi rozmluvila FAMU, protože by mi ta škola nic nedala.

Togo, 1975 - D. Kyndrová

Máte nějaké fotografické tabu nebo spíše situaci, kdy víte, že byste něco nefotografovala?

Jako příklad mohu uvést třeba povodně, které bych fotografovala, kdybych pracovala pro nějaký časopis a dostala to za úkol. Abych se ale sama od sebe na ty lidi, kteří přišli o všechno, vrhala s fotoaparátem jak někde na safari, to mi prostě nesedí. Tehdy jsem neudělala jedinou fotku. Ožehavé je i náboženství, to je velmi intimní záležitost, tak je třeba být při fotografování velmi decentní. V roce 2006 jsem šla s poutníky 150 km dlouhou pouť v Rusku a byly tam okamžiky, kdy se třeba nazí lidé vrhali do vody a podobně. Člověk by to měl vždy vycítit podle konkrétní situace. Například na Podkarpatské Rusi jsem se ocitla na rodinném pohřbu. Mrtvá babička ležela v otevřené rakvi, netroufala jsem si fotit, ale příbuzní najednou chtěli, abych je s ní vyfotila. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsme postupně deformováni kultem krásy, mládí a zdraví a smrt jakoby byla něco, co do života nepatří a nehodí se o tom mluvit a zobrazovat to. V Čechách jsem se poté setkala s tím, že to někdo označil za hyenismus, což je blbost. V roce 1974 jsem udělala 3 fotografie svého umírajícího dědy. Babička byla ráda, že ty fotografie má, ale sestřenice mě odsoudila. Bylo mi tehdy devatenáct a zmítala jsem se v pochybnostech, zda nejsem tedy nějaká divná. Svěřila jsem se s tím Anně Fárové, která mě ujistila, že můžu být naprosto v klidu, že ty fotky jsou velmi citlivé a že fotit člověk může víceméně vše, ale záleží právě na jeho přístupu k tomu tématu. 

Jak vnímáte úroveň současné české dokumentární fotografie?

Všechno se to posunulo díky digitální technice, fotografuje teď každý. Stále máme dobrou úroveň a najdeme u nás výborné fotografy. Nicméně taky hodně prázdného formálního fotografického balastu, který se tváří jako tzv. umění. Bohužel vše je zrelativizované, takže si nikdo netroufne říci, že král je nahý.

Co podle Vás dělá dobrou fotografii?

Jsem stále ortodoxní zastánkyní živé fotky, i když nejsem tak radikální jako ve 20 letech. Fotka musí mít dobrou kompozici a samozřejmě silný obsah, bez něj to nejde.  

Podkarptská Rus, 1992 - D. Kyndrová

Vnímáte rozdíl mezi editací vlastní práce a tím, když editujete například archiv Miloně Novotného?

Vždy to vyžaduje hodně času a odstup. Velký rozdíl v tom však není. Člověk musí vědět, co chce a vytvořit vlastně určitý příběh. Samozřejmě, že některé fotky jsou tzv. slabší, ale zase třeba vizuálně doplňují fotografii jinou. Není na to žádný univerzální recept. Je to náročné, ale v určeném tematickém okruhu je potřeba stanovit si linii, co chci vyjádřit, a té se držet. Rozdíl mezi editací vlastní a cizí práce příliš nevnímám. Fotky Miloně mi jsou velice blízké, jak jsem již říkala, je to takový můj guru, tak na to si troufnu. Ale určitě bych se nikdy nepustila do editování výtvarných či konceptuálních fotek.

  

Cyklus o životě žen jste kromě Československa fotografovala i na "Západě", jaký byl rozdíl v práci u nás a tam?

V roce 1992 jsem šla na volnou nohu. Tenkrát mě Vladimír Birgus nabídl, abych se současně s ním, Jindrou Štreitem a Viktorem Kolářem zúčastnila konkursu na roční stipendium do Švýcarska. Podmínkou bylo vypracovat projekt, a tak mě napadlo, že navrhnu srovnání života žen v kapitalistické zemi a v postsocialistické, respektive budu se snažit zachytit obecné paralely i rozdíly. Nakonec to stipendium udělili na půl roku pouze mně a já se vydala fotit do Švýcarska. Byl to pro mě trochu šok, jak si tam lidi chrání své soukromí, od nás jsem na to zvyklá nebyla. Tady bývaly dřív problémy hlavně ideologické, ale jinak ne. Tam jsem třeba fotila v parku děti a hned ke mně přistoupila jedna maminka a s milým úsměvem pravila, proč to fotím. Vysvětlila jsem, že to nebude do novin, ale že jsem stipendistka kantonu Bern a bylo to v pohodě. Bylo také velice obtížné se dostat na některá místa. V Bernu je třeba proslavená veterinární klinika, kde jsem chtěla fotografovat, ale tam jsem se vůbec nedostala. Poslala jsem i oficiální žádost jako novinářka, která chce zachytit jejich skvělou práci, ale nic. Dnes po všech zkušenostech chápu, že se mě jako novinářky obávali. U nás se to dnes ale již o mnoho neliší.

Již v době studií jste začala fotografovat Rusko, čím je pro fotografování specifické?

V té době to bylo specifické v tom, že měli k cizincům nedůvěru, což se ostatně nezměnilo dodnes. Občas mě podezřívali, že jsem špion, protože jsem měla foťák a mluvila dobře rusky. Nikdy mě tam ale nesebrali nebo neosvítili filmy, vždycky jsem to nějak ukecala. Dost mi pomáhalo, že jsem žena, hrála jsem hloupou a naivní dívku. Jednou jsem například fotografovala na tržnici starého muže, který prodával houby, pamatuji si i jeho jméno Potap Potapovič. Následně mě odvedli za ředitelem tržiště, který se mě vyptával, proč tam fotografuji. Tak jsem mu začala zapáleně vysvětlovat, že jsem byla fascinovaná vousatým dědečkem, co prodával houby a vypadal jako z ruské pohádky. Koukali na mě nevěřícně, ale nakonec mě jako naivní dívenku pustili. Dodnes jsou ovšem v Rusku velmi citliví, když fotografujete něco, co by podle nich mohlo poškodit jejich image.  

 

Odchod sovětských vojsk, Milovice, 1991 - D. Kyndrová

Změnilo se pro vás něco fotograficky po roce 89 nebo v roce 92, kdy jste se stala volnou fotografkou?

Hlavně to, že jsem měla víc času a svobody. Když jsem například fotografovala odchod sovětských vojsk, tak jsem ještě učila francouzštinu na AMU a stávalo se, že jsem focení v Milovicích musela přerušit a pospíchala na FAMU na seminář. V učebně seděl jediný student, kterého jsem pak pustila domů.  Dívala jsem se z okna na Hradčany a říkala si, co tady vlastně dělám.

Proč jste se rozhodla při fotografování odchodu sovětských vojsk použít barvu?

Je to jediný projekt, kde jsem použila barvu. Mým záměrem nebylo zachytit kroniku vlastního odchodu, ale cílem bylo vyjádřit kolaps sovětského impéria a komunistického režimu. Agresívní žlutá a červená barva na omšelé agitační komunistické výzdobě v kasárnách skvěle doplňovala černobílé fotky prostých ruských vojáků, kteří působili velmi uboze.

Rusko jste fotografovala před pádem SSSR a poté jste se tam vrátila až kolem roku 2000, proč jste vynechala 90. léta?

Po fotografování odchodu sovětských vojsk jsem se v roce 1991 vypravila na Podkarpatskou Rus, protože jsem si myslela, že se napraví další historická nespravedlnost, kterou na nás sovětský režim spáchal, a to území se nám navrátí, a to jsem chtěla zachytit. Z toho jsem vystřízlivěla během první návštěvy, ale protože mám ráda přírodu a hory, tak jsem tam začala jezdit. Tedy již na Ukrajinu. V 90. letech začali do Čech jezdit ruští zbohatlíci a já jich měla plné zuby a do Ruska mě to už vůbec netáhlo. Někdo mi pak ale řekl, že na pomezí Ruska a Estonska je ženský pravoslavný klášter, který je velmi zajímavý. S kamarádkou, redaktorkou ve Vlastně, jsme vymyslely reportáž a strávily jsme tam 10 dní. Renesance pravoslaví mě doslova uchvátila svoji silou a právě přes tento klášter jsem se do Ruska, respektive k tématu Rusové v roce 2000 vrátila.  

 

200 let bitvy u Borodina, 2012 - D. Kyndrová

Kdy Vám to, že jste žena, usnadnilo nebo naopak ztížilo práci?

Většinou mi to práci usnadnilo. Nikdy jsem si ale nevybírala témata, že bych jela třeba do války nebo nějakého konfliktu, to by bylo asi složité. Setkala jsem se i s nápadem, zda se nechci vrátit do Alžírska a že by to bylo zajímavé srovnání mých fotek dnes a mé mámy před padesáti lety. Nechci. V muslimských zemích to je složité a já nechci 80% času při fotografování věnovat tomu, že budu překonávat problém, že jsem křesťanka, běloška a žena. Další problém je se zobrazováním tváří, v Alžírsku jsou sunité a ti to odmítají. Nevidím nejmenší důvod, proč toto vše překonávat.

Můžete v hrubých rysech nastínit, jak vybíráte fotografie pro výstavu nebo knihu?

Musí být určitá linie a myšlenka toho, co chci říct a ukázat. Ty fotografie musí být samozřejmě dobré. Je k tomu potřeba hodně času a odstup. Rozhodně by fotky neměl vybírat grafik, to jsem se dostala do konfliktu hned s první knihou, kdy řekl, že mu všechny fotky dám a on to složí sám.  Tak jsem mu řekla, že ani náhodou. Bavila jsem o tom pak s Josefem Koudelkou a ten říkal, že to vůbec není možné, že jde o můj názor a že já musím být ta, kdo určí, jak fotografie plynou. To mluvím o tematických projektech, kterým říkám „vizuální literatura“. Pokud jde o výběry z děl či monografie, tak tam je to něco jiného a autor by asi měl při výběru ustoupit trochu do pozadí. 

Chystáte v nejbližší době nějakou knihu nebo výstavu?

Svojí ne. V současnosti se věnuji spíše kurátorské práci. K výstavě, která bude v létě na Staroměstské radnici k 50. výročí srpna 1968, kniha už vznikla před deseti lety.  Chtěla bych udělat projekt s pracovním názvem "Kupředu, zpátky ni krok,“ který by zachycoval poválečné období a hlavně 50. léta. Nadšení té doby, první spartakiádu, kolektivizaci, ale samozřejmě i perzekuce. Chtěla jsem to udělat letos k 70. výročí února 48, ale jarní termín jsem nedostala, takže to udělám za 2 roky na výročí procesu s Miladou Horákovou. Důležitá pro mě bude ta kniha, která zůstane i potom, co výstava skončí. 

Mistrovství ČR v kulturistice, Hradec Králové, 1996 - D. Kyndrová

Vnímáte výraznější rozdíl při práci na film a na digitál?

Digitální aparát jsem si pořídila v závěru svého fotografování v Rusku, protože jsem zjistila, že na oficiální akce jako manifestace či demonstrace se lépe dostanu, když mám velký digitální fotoaparát a vypadám jako profík. S Leicou se zase lépe fotilo mezi prostými lidmi. Digitál je nesmírně praktický, nicméně to kouzlo, respektive napětí, když jsem vyvolávala filmy a objevovala v komoře nové fotky, je pryč. Možná to je ten důvod, proč mě focení pomalu přestává bavit. Nebo, jak říkávala moje maminka, je to i věkem.

Co jste naposledy fotografovala?

Naposledy jsem pro kamarádku, která pracuje v charitě, fotografovala projekt zaměřený na bezdomovce v Praze. Máme určité plány na toto téma. Uvidíme, nechci to zakřiknout. Každopádně začíná mě čím dál více bavit kurátorská činnost, pátrání v archivech. Myslím, že nových fotografických projektů ode mne už moc nebude. 

Co jsou podle Vás nejdůležitější vlastnosti pro dokumentárního fotografa?

Pracovitost. Sebedůvěra a intelekt. Ten považuji za zásadní. Musíte vědět, co chcete vyjádřit a věřit tomu. V neustálých pochybách by se člověk utopil. Ať máte pravdu nebo ne, jestli to tak cítíte, tak za tím musíte jít. Čas to prověří.

Armáda spásy, Praha, 2007 - D. Kyndrová

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Kodak Ektachrome: Jediná cesta k barvě

Pozitivní barevné filmy byly desítky let volbou profesionálních fotografů, kteří fotili v barvě. Nabízí realistické podání barev, dobrý kontrast a velmi jemné zrno. Mezi nevýhody patří zejména to, že tyto filmy mají obvykle nízké ISO, většinou maximálně 100, ale našly se i výjimky. Druhou, a poměrně zásadní nevýhodou, je velmi nízký dynamický rozsah filmů. Nehodí se proto pro fotografování kontrastních scén, které kombinují výrazná světla a hluboké stíny. Navíc vyžadují velmi přesné měření expozice, odchylka i o 0.5 stupně může pokazit celou fotku. Ale jak jednou někdo moudřejší než já řek: „Jediná cesta k barevné fotografii je diapozitiv.“. Proto jsem si na letošní jaro obstaral několik kazet filmu Kodak Ektachrome, který patřil až do ukončení výroby v roce 2012 mezi nejoblíbenější barevné pozitivní filmy na světě.

Pokud pravidelně sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak Kodak letos ohlásil návrat Ektachromu ve formátech Super 8 (pro kamery) a jako 35mm film pro fotoaparáty. Jenomže návrat je ohlášený až na čtvrtý kvartál roku 2017 a co jako chcete fotit na barevný film v zimě? Proto jsem si říkal, že bych si Ektachrome rád vyzkoušel ještě předtím, než dorazí na trh. Tudíž jsem musel hledat, kdo by náhodou měl pár kazet původního materiálu v mrazáku. Nakonec se mi povedlo ulovit 5 kazet expirovaných v roce kolem roku 2012, ale poctivě zamražených, tudíž měly být v podstatě čerstvé. Jednu kazetu jsem si cvičně nafotil, abych si vyzkoušel, jak se film chová v různém světle a byl jsem příjemně překvapen. Schválně jsem fotil světelně komplikované scény, abych poznal limity dynamického rozsahu a toho, co mi film dovolí za chyby v měření expozice. Většina fotografií vyšla překvapivě dobře exponovaných. Expozici jsem měřil většinou klasicky na stíny, jako s negativem, což mi bylo u ektachromu doporučeno. Pak už nezbylo jen čekat na příležitost, při které film použiju naostro. S barvou je to složité, několikrát jsem se nechal slyšet, že barva se hodí tak maximálně na krajinky a pornografii, což tedy nejsou zrovna obvyklá témata mé fotografie.

Nakonec se dovolená ve Španělsku a Portugalsku ukázala jako ta správná příležitost pro použití diapozitivů, protože kdo by se nechtěl po návratu pochlubit diáky z dovolené, stejně jako v roce 76, kdy dostal devizový příslib do Jugošky? Takže jsem vyndal filmy z mrazáku a vyrazil na cesty. Počasí bylo slunečné, takže bylo i dost světla pro exponování filmu s ISO 100. Madrid nebyl příliš barevný, zato Lisabon a nedaleké městečko Sintra byly pro barvu zdaleka lepší. Zpracování diapozitivů není tak jednoduché jako u barevnách negativních filmů, které vám ještě leckde vyvolají. V Praze ale není takový problém vyvolat ani diapozitiv (Béfoto). Je na tom něco speciálního, prohlížet si proti světlu vyvolaný diapozitiv. Obrázky nemají převrácené barvy, takže opravdu vidíte přesně to, co jste vyfotili.

Samotná digitalizace diapozitivů je celkem jednoduchá, prostě je strčíte do skeneru. Problém je vyladit výsledný sken tak, aby byly barvy co nejpřirozenější. Ektachrome má lehce narůžovělý závoj který vyžaduje opatrnou manipulaci s vyvážením bílé a dalšími hodnotami, aby se člověk dostal k výsledku s jakým je spokojený. I přes všechny těžkosti, které přináší focení na barevný pozitivní film, stojí odměna za to. Doporučil bych to každému alespoň vyzkoušet. Už se těším na znovuoživený Ektachrome, pro který určitě najdu příští rok na jaře a v létě nějaké vhodné použití.

Souboj o titul: Zrození šampiona

V sobotu 4. 3. 2017 zvítězil Vít „Kometa“ Vávra v zápase o titul. Završil tím tři měsíce tvrdé práce, kdy se téměř nepřetržitě připravoval nejdřív na semifinálový zápas v Nymburce a poté na titulový zápas v Ostravě. Téměř celou jsem mu byl v patách s foťákem. Teď, když má titul a já mám pohromadě 51 negativů (tj. cca 1600 fotek), tak můžu v klidu reflektovat nad celou tou zkušeností. Byla to pro mě celkem velká škola, musel jsem zvládat víc focení a zpracování větších objemů filmů v omezeném časovém prostoru. Mizerné světelné podmínky, stísněné prostory a rychlý pohyb také úplně nepomáhaly. Byl jsem příjemně překvapen, jak jednoduše se mi se všemi zúčastněnými spolupracovalo. Osobně jsem trošku očekával, sem tam nějaké těžkosti s přístupem do míst, kam jsem se potřeboval dostat, ale nic takového se nestalo. Zdá se, že všichni měli pochopení pro to, o co jsem se snažil. Vlastně to byla jediná věc, co jsem po Vítkovi chtěl, aby mi zajistil přístup kam potřebuji a že se zbytkem si poradím sám.

Poměrně dlouho jsem nevěděl, jestli do Ostravy na zápas o titul vlastně pojedu. Byl jsem po dvou měsících intenzivního focení docela unavený. Neměl jsem žádný výběr a upřímně řečeno jsem měl i trošku pochybnosti, jak to celé dám nakonec dohromady. Nakonec jsem tohle období překonal a domluvil se Vítkem, aby mi zajistil přístup na titulový zápas. Uvědomil jsem si, že bez fotky, jak drží pás šampióna to nebude kompletní. Teď, když už je po všem, tak to můžu napsat – celou dobu jsem byl pevně přesvědčen o tom, že pás bude nakonec jeho. Sice toho o MMA stále moc nevím, za ty tři měsíce jsem pochytil jen trochu, ale když jsem viděl jeho soustředění a odhodlání bylo mi jasné, že musí vyhrát. Samozřejmě při zápase o titul bylo jasné, že i jeho soupeř bude dobře připravený. Navíc se zdálo, že oba mají podobný styl, přičemž oba raději zápasí na zemi a nespoléhají tolik na kopy a údery. Očekával jsem, že to bude zajímavý zápas a rozhodně jsem se nezmýlil. Myslím si, že všichni diváci si přišli na své.

Celkově jsem měl ze všeho docela jiný pocit, než když jsem fotil MMA zápas v Nymburce. Celá akce se konala v Ostravském hotelu Clarion, vše vypadalo do detailů zorganizováno, všude postávali chlápci z pořadatelské služby a kontrolovali, kdo má na ruce jaký náramek, byl k dispozici i solidně zásobený bufet a všechno bylo takové naleštěné a oficiální. Trošku mi chyběla ta lehce undergroundová atmosféra nymburského zápasu. Na druhou stranu už jsem měl určitou ideu jak takový zápas probíhá a jak tráví Vítek a jeho trenéři poslední hodiny a minuty před tím, než jde do klece. Dokázal jsem si tak v klidu rozvrhnout svoje focení. Dokonce jsem si myslel, že spotřebuju míň filmů. Nakonec jsem spotřeboval o jeden víc (8) než v Nymburce. Fotil jsem trošku víc cílevědomě a dost možná jsem byl trošku vlezlejší než posledně. Snažil jsem se zachytit trochu jiné momenty než při minulém zápase a myslím si, že se mi to nakonec docela povedlo.

Vítek šel na řadu až jako poslední z deseti zápasů. Bylo skoro deset v noci, ale tohle čekání k tomu sportu patří. Čas mi utíkal o dost rychleji než v Nymburce. Všichni kolem působili že jsou v úplné pohodě a že všechno dobře dopadne. Poslední hodinu před zápasem jsme trávili na hotelové chodbě, kde se Vítek rozcvičoval s trenéry. Bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy návštěvníků hotelu, kteří vystupovali z výtahu a viděli nás. Nejspíš to přičetli na vrub nějakému ostravskému koloritu. Focení samotné akce v kleci mě opět naplňovalo nejistotou, protože jsem správno expozici opět víceméně jen odhadoval (pro jistot jsem zkoušel fotit každou fotku na 3 různé expoziční hodnoty). Byla z toho nakonec čtyřkolová bitva, ve které oba borci předvedli skvělý výkon. První kolo zkoušel Matheus Kuzník (Vítkův soupeř) víc boxovat a celkem dobře se bránil tomu, aby ho Vítek dostal na zem. V jednom kole dokonce soupeř předvedl docela dobrou akci, při které už jsem měl strach, že se z toho Vítek nedostane. Od konce druhého kola ale začínalo být jasné, kdo má na vrch. Snažil jsem se rozvrhnout si výměny filmu tak, aby mi neutekla žádná zásadní akce. Navíc jsem se mezi koly odvážil i do klece, abych ulovil nějakou fotku zblízka, když probíhal minutový odpočinek a případné ošetřování drobných šrámů apod. Při výměně filmů uprostřed jednoho z napínavějších kol se mi, přiznám se, trochu klepaly ruce. Nakonec přišel poslední poraz, Vítek chytil soupeře do škrcení, ze kterého už se nemohl dostat a Matheus to vzdal. Ve čtvrtém kole z pěti možných. Boj byl u konce. Moje práce ale ještě zdaleka neskončila, snažil jsem se co nejlépe zachytit radost z vítězství, ale i emoce poraženého a spotřeboval jsem ještě další dvě kazety filmu.

Nakonec následovaly poslední gratulace a rozloučení a já jel z Ostravy domů, bohatší o skvělou zkušenost, zážitky a 8 kazet filmů, které jsem chtěl co nejrychleji vyvolat, abych mohl ze zápasu udělat výběr, který naleznete dole pod článkem. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří vydrželi tři měsíce mého motání se kolem s foťákem. Zejména tedy Vítkovi, Lukáši Blažkovi, Danu Bartákovi a Michalovi Novotnému. Neměli to se mnou lehké, ale bez nich bych nikdy nenafotil to, co teď ještě musím zeditovat do hotového projektu. Byla to jízda.