Meditace o takzvané volné tvorbě

Pokud nebydlíte na horách, tak letošní zima snad ani nevypadala jako zima. Zůstal tady tak snad jen jeden výrazný projev zimy – krátký den. Teď už se ale dny pomalu prodlužují, a tak stoupají i šance, že půjdu po práci fotit. Z nějakého důvodu mi přišlo, že jsem celý podzim a zimu vlastně vůbec nefotil. Krátký pohled do mých poznámek odhaluje, že jsem stejně fotil minimálně 15 filmů měsíčně i v tomto šedivém období.

Za normálních okolností bych řekl, že 15 filmů měsíčně je celkem solidní množství, které zajišťuje dost materiálu k publikaci zde na blogu, či na Instagramu. Problém je v tom, že drtivá většina těchto filmů je nafocena jako součást většího projektu, který zatím držím pod pokličkou. Problém mám s takzvanou „volnou tvorbou“. Té se mi v současnosti zkrátka vůbec nedostává.

Je to taková klasická zimní situace, kterou jsem si už zažil. V práci sedím od nevidím do nevidím a přes víkend se věnuji práci na „vážném“ tématu. A když mám zrovna volný víkend, tak vyvolávám filmy z toho předchozího, případně skenuji a zpracovávám fotografie. A takhle si žiju v podstatě celou zimu. Zlom přichází se změnou na letní čas.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že minimálně jaro budu mít velmi hektické. Na druhou stranu mám na letošní rok spoustu fotografických plánů. Nebudou to ale velké zahraniční cesty do exotických lokací. Člověk často pro stromy nevidí les. Spousta lidí si myslí, že pro dobrou/zajímavou fotku musí někam za hranice. Letošek bude tedy spíše ve znamení drobné fotografické práce, která snad vyústí ve větší celek. 

Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.

Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.

Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.

Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.

Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.

Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.

Batumi: Černomořská riviéra

Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.

Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).

Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.

Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.

V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.

Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.

Tbilisi: Pamětihodnosti, jídlo a kultura

Gruzie. Země na pomezí Evropy, Asie a prostoru bývalého Sovětského svazu. Jedna z nejstarších křesťanských kultur světa, země svébytné kultury a tradic. Většina lidí toho o Gruzii moc neslyšela. Snad jen ti starší z nás si pamatují zprávy o revoluci občanské válce v 90. letech, další krátká válka s Osetií v roce 2008 a pak se na Gruzii tak nějak zapomnělo. Čas od času tam sice vyrazil nějaký odvážnější cestovatel, ale stále to není žádná zásadní turistická destinace. Původním cílem cesty byl Irán, ale vzhledem k jistým časovým a finančním omezením padla volba na zemi na půl cesty.

Do Tbilisi jsme dorazili velmi brzo ráno, protože z Istanbulu jsme odlétali lehce po půlnoci. Možná už trochu stárnu, ale dovedu si představit i pohodlněji strávenou noc než v sedadle Airbusu. Autobusy z letiště naštěstí jezdí už od velmi brzkého rána, a tak jsme se dostali do poněkud vylidněného města bez větších problémů. Překvapením bylo to, že ve směnárně na letišti jsme dostali za naše eura celkem férový kurz. Největší výzvou celého letiště bylo prokličkovat davy taxikářů hledajících nějaké zákazníky. Jak jsem již psal, centrum města bylo poněkud vylidněné. Ono se také není co divit v neděli v 6 hodin ráno. Naštěstí i do Tbilisi prosákly jisté vymoženosti východu (Ruska) jako například podniky otevřené 24/7. Není nad to si v 6 ráno zajít do restaurace, objednat si jídlo, pití a sníst si ho mezi uklízečkami a hosty z předešlé noci, kteří spí na stolech. Cesta na ubytování pak proběhla místním metrem (které má 2 linky) a vypadá tak nějak, jak by asi vypadalo metro v Brně. Malé, tmavé, s vydýchaným vzduchem a trochu rozpadlé. Následovalo stoupání do kopce mezi domy, které vypadaly trochu jako z pokračování Borata. Naštěstí ubytování jsme měli v jednom z mála opravených domů v celé čtvrti. Apartmán byl nový, čistý a s vlastní koupelnou a za 2100kč na 8 dní, co víc chtít?

Samotné Tbilisi (dříve Tiflis) je město založené v pátém století a rozkládá se v údolí řeky Kura. V současnosti je zvláštním mixem středověké, neo-klasicistní, art noveau, stalinistické a moderní architektury. Nad městem se tyčí stará citadela Narikala (hrad) a socha Matky Gruzínů s mečem v ruce. Buď tam dojdete pěšky přes tureckou čtvrť nebo dojedete lanovkou z Náměstí Evropy. Na různých místech města najdete i pár kousků podivné moderní architekturu. Dílo prezidenta Sakašviliho, který chtěl ukázat, že Gruzie je moderní země, která se chce přiblížit Evropě a západnímu světu. Na jednu stranu byla Gruzie vždy (i za sovětských časů) vyhlášená. Na druhou stranu tyto moderní budovy v centru nejsou dílem gruzínských architektů. Více o budovách, které zmiňuji vám poví Gebrian na Streamu, ačkoliv je video 2 roky staré, nic se nezměnilo.

Turisté do Tbilisi sice jezdí, ale není jich mnoho. V poslední době se tam vrátili především turisté z Ruska, sem tam potkáte i Poláky, Němce a někdy i Čechy. I v Tbilisi samozřejmě narazíme na nějaké ty turistické pasti. Není jich příliš mnoho a většina z nich se vyskytuje na 2 až 3 ulicích starého města a v rozpoznáte je většinou hned na první pohled. Přímo v centru také najdete dva zajímavé kostely. Basiliku Anchiskhati, což je nejstarší kostel ve městě (vybudována na počátku 6. století) a katedrálu Sioni. V prvním jmenovaném se nesmí fotografovat, ale místní pop je člověk otevřený a když s ním prohodíte pár slov Gruzínsky či Rusky a hodíte nějaké ty drobné do kasičky, dá se zařídit leccos. V katedrále Sioni se fotografovat může, samozřejmě v mezích běžné lidské slušnosti. Fotografovat ve svatostánku jakékoliv víry je vždy poněkud citlivější záležitost. Naproti starému městu se na kopci tyčí nově vystavená katedrála Nejsvětější Trojice. Stavba probíhala v letech 1995 – 2004. Určitě taky stojí za návštěvu, ačkoliv starší kostely mají podle mě lepší atmosféru.

Gruzie, to není jen Kavkaz, pravoslaví a občasná občanská válka. Gruzie znamená i dobré jídlo. Poprvé jsem s ním přišel do styku v Rusku, kde je velmi populární a rozšířené. Dalo by se říct, že touha ochutnat pravé gruzínské jídlo byla jednou z motivací celého výletu. Osobně jsem nejvíc znal šašlik, který jsem paradoxně měl v Gruzii snad jen 2x a dozvěděl jsem se, že je spíše Arménskou záležitostí. Jednou ze stálic jídelníčku bylo chačapuri po adžarski, což je pečená těstová placka s bílým sýrem a syrovým vejcem, které se smíchá se sýrem. Výsledek je velmi chutný a zasytí. Samotné smíchání vejce se sýrem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, ale místní jsou k cizincům shovívaví a správnou techniku vám rádi ukáží. Druhou zásadní položkou byly chinkali, což jsou taštičky plněné kořeněným mletým masem a uvařené ve vodě, podobně jako třeba pelmeně. Od pelmeňů se však liší tvarem a velikostí. Jsou mnohem větší a jeden vás vyjde od 0.60 do 0.80 Lari, přičemž jedno Lari je 8 korun. Chytněte taštičku za stopku, lehce opepřete, nakousněte, vypijte vývar uvnitř (slabší jedince může silná masová chuť poslat pod stůl) a pak snězte zbytek. Nikdy nejezte chinkali příborem a nikdy nejezte stopku, za kterou se taštička chytá. Bylo by to stejné faux-pax jako když Američan v Praze jí houskový knedlík rukou v domnění, že je to chleba na vytření omáčky. Co se týče nápojů, tak pít cokoliv, než vyhlášené Gruzínské suché červené víno by se rovnalo svatokrádeži. Nealko volby zahrnují snad jen minerálku Borjomi (vyslovujeme Boržomi) a Tarchun, limonáda pronikavě zelené barvy a chuti ne nepodobné absinthu. Můj tajný tip, kam zajít na večeři, je Cafe Nikolozi na ulici Anton Katalikosi. Menu napsané rukou na papíře (v ruštině nebo gruzínštině) a OPRAVDU domácí jídlo za skvělou cenu. Vlastně i interiér vypadá jako byste byli u někoho doma. A mluví tam i německy, když mluvíte pomalu a zřetelně – jak udává cedule u vchodu.

Co se týče kultury, rozhodně se nemá Tbilisi za co stydět. Ve městě najdete mnoho muzeí, galerií a divadel. Zvláště opera a balet jsou zde vyhlášené a sehnat lístky je třeba víc než půl roku dopředu – nám se to nepovedlo. Další možností je navštívit loutkové divadlo Gabriaze poblíž baziliky Anchiskhati. I zde platí, že lístky je radno pořídit s předstihem, představení mají anglické titulky a jsou velmi zajímavá. Povedlo se mi navštívit výstavu fotografií Henri Cartier – Bressona a vernisáž výstavy Jana Grarupa v pobočce Gruzínského národního muze poblíž katedrály Sioni. Kdy jste naposledy viděli Bressona v Praze?

Zážitků z Tbilisi mám tolik, že to nepopíše ani více než tisíc slov, která má tento článek. Proto ho prosím berte jen jako takový úvod a zmínku některých míst, která stojí za pozornost. Hlouběji do kultury města a jeho života se pustím v článku který bude uveřejněn v polovině příštího měsíce. Hned po rozhovoru s legendou české dokumentární fotografie Danou Kyndrovou, který zveřejním první červnový týden. Máte se tedy na co těšit!

Andrej Rublev: Tvůrčí bolest

Pokud jste ještě neviděli ikonický filmy Andreje Tarkovského, doporučuji podívat se na něj předtím, než si přečtete tento článek. Jen nerad bych vám zkazil případný zážitek tím, že bych vám něco prozradil. Film naleznete například zde: 1. část a 2. část.

Párkrát jsem se na blogu už zmiňoval, jak se často nechávám při svém fotografování inspirovat filmy. Někteří známí režiséři začínali jako fotografové (Stanley Kubrick), či se k fotografii případně dostali až později ve své kariéře (Andrej Tarkovsky). Kubricka fotografie během jeho kariéry nikdy neopustila, při natáčení filmy 2001: Vesmírná odyssea například používal speciální super-širokoúhlý fotoaparát Widelux, který zabírá úhel 120° aby si udělal představu o tom, jak budou některé scény vypadat v širokoúhlém filmovém formátu. Oko fotografa je pak vidět i na jeho kompozicích. Ovšem samotné otázky kompozice, expozice a vystavění scény jsou jen jednou stranou mince. Druhou stranu mince představuje samotný tvůrčí proces a jeho podstata.

Štěstí tomu chtělo, že jsem víceméně náhodou na Facebooku zahlédl pozvánku na festival filmů Andreje Tarkovského, který se měl konat v Pražském kině Ponrepo. Bez velkého váhání jsem nakoupil lístky na několik filmů. Prvním z nich byl Stalker, pravděpodobně nejznámější z Tarkovského filmů, ale zároveň bych řekl že nejtěžší. Rozpočtová omezení donutily scénáristy a režiséra upravit film do více symbolické roviny, jakoby jeho filmy nebyly symbolické už dost. Pokud vám někdo bude tvrdit, že Stalkera pochopil, buďte na pozoru. Druhým filmem, který jsem navštívil byl Andrej Rublev. Epická historická freska, která mi toho o tvůrčím procesu a jeho úskalích řekla víc, než jsem čekal.

Film, jak už jeho názve napovídá, sleduje život Andreje Rubleva, slavného ruského malíře ikon, který žil a tvořil na přelomu 14. a 15. století. Pro tuto historickou fresku dostal Tarkovský jistě velmi důstojný rozpočet, což je na filmu vidět. Natočen sice černobíle, ale v širokoúhlém formátu SovScope, což byl ruský analog amerického systému Cinemascope, který pracoval s anamorfickými objektivy na 35mm filmovém pásu. Velkolepé jsou i lokace, propracované kostýmy a skutečně velké davové scény. Natočen v roce 1966, film se vezl na jisté vlně uvolnění komunistického režimu v Sovětském svazu, což se později moc neprojevilo na jeho komplikované distribuci. Pro mě osobně bylo překvapivé, že se vůbec v Sovětském svazu natáčel film o malíři ikon, když spousta nejkrásnějších chrámů byla opravena třeba až v roce 2000.

Ve filmu se nenápadně objevují myšlenky o těžkostech života v Rusku. Myšlenky z roku 1966 ve filmu odehrávajícím se kolem roku 1400, které rezonují i se současností. V jedné scéně diskutuje vůdce Tatarských nájezdníků ve vypleněném kostele s bratrem ruského velkoknížete a malbě panny Marie a říká, že to nemůže být žádná panna, když měla dítě. Nakonec ale prohlásí: „No, u vás v Rusku je všechno možné!“ Naproti tomu samotný Andrej Rublev upadá do temných myšlenek. Rusko té doby je stíháno tatarskými nájezdy, epidemie a krutostí vládnoucích vrstev proti vlastním poddaným. Jak má člověk pak tvořit něco pozitivního? Andrej by chtěl, aby jeho umění sloužilo a promlouvalo k lidem. Má problém vymalovat v kostele fresky posledního soudu, protože nechce strašit prostý lid a vystavovat ho obrazům hrůz, když jejich běžný život je už tak plný utrpení. Tímto vnitřním bojem je Andrej naprosto paralyzován a není schopen nic vytvořit. Během celého filmu ho nevidíme nic namalovat. Pokládá si i otázku, kolik toho musí ruský národ vytrpět a kolik toho vydrží. Naproti tomu řek Theofanes (Feofanes v ruském přepisu) nemá s tvořením pochyby, tvoří proto, aby uctil boha, ne pro lidi.

Jako protiváha paralyzovanému Andreji Rublevovi je ve filmu postava zvonaře Boriska. Ten se nabídne, že odlije pro velkoknížete nový velkolepý zvon místo svého otce, mistra zvonaře, který zemřel při epidemii moru. Tvrdí, že mu jeho otec na smrtelné posteli svěřil svá tajemství. Pracuje s fanatickým odhodláním, které je cizí jeho pomocníkům, kteří pro něj mají málo pochopení. On na jejich rady nedbá a vše dělá po svém. Tvůrčí síla, která skrz něj prochází je obrovská a on jí jen stěží kontroluje. Celému tomu procesu přihlíží Andrej jako němý svědek, protože složil slib mlčení, jako pokání za svůj zlý skutek (který nebudu prozrazovat). Borisek neprojevuje žádné pochybnosti o svém tvůrčím procesu. Vše řeší s velkým odhodláním a žádnou překážku nenechá, aby ho zpomalila v jeho konání. Zvon je nakonec odlit a zazvoní. Tehdy se vyčerpaný Borisek zhroutí a až v tomto momentě z něj vyjdou všechny pochybnosti, které měl o své tvorbě, ale celou dobu je držel uvnitř a nenechal se jimi zpomalit. Tehdy Andrej promluví, aby ho utěšil a tento moment ho přiměje k tomu, aby sám přestal pochybovat a začal tvořit. Už mimo záběr pak vytvoří své největší dílo, které je beze slov prezentováno již v barvě úplně na samém konci filmu v takřka dokumentární sekvenci.

Často se ocitám v situaci, že nejsem schopný tvořit. Nejsem schopný zvednout fotoaparát a odexponovat film, nedokážu se přinutit sepsat své myšlenky tady na blog. Pochybuji. O smyslu toho, co tvořím, pro koho to tvořím a pochybuji o celém svém procesu. Každý kdo to zažil asi ví, jak je to paralyzující stav ze kterého se jeden jen velmi těžko sám dostane. Stejně tak, jako musel Andrej Rublev vidět tvůrčí sílu zvonaře Boriska a jeho následné zhroucení, aby byl pohnut ke své vlastní tvorbě, tak i mě často k tvorbě pohne nějaký vnější impuls, ačkoliv samotný tvůrčí proces je pro mě spíše soukromou záležitostí, i když se o nějaké útržky sem tam dělím tady na blogu. V současnosti připravuju pro svůj blog další rozhovory s fotografy a je to právě ta jejich tvůrčí síla, kterou skrz ty rozhovory poznávám, která mě žene dál. Samozřejmě nepochybuji, že i oni mají občas podobné kreativní problémy jako já, či jako měl ve filmu i Andrej Rublev. Jenomže v rozhovorech je to právě hlavně ta pozitivní tvůrčí síla, která se nakonec dostane na povrch.

Moje občasná tvůrčí paralýza je samozřejmě úzce svázaná s dobou, ve které žijeme. Narodil jsem se těsně před revolucí a formativní roky mého dětství proběhly v 90. letech. Mojí generaci byla prorokována skvělá budoucnost, jakožto první, která vyroste bez vlivu komunistické diktatury. Bohužel 90. léta nás na tuhle skvělou budoucnost špatně připravila. Už se na veřejnosti nemůže říkat, co se dřív mohlo. Lidé se stali více zahleděnými do sebe a místo větší svobody tu máme čím dál větší kontrolu ze strany státu a posledních 5 let nepokrytou novou vlnu normalizace. Jako fotograf musím mít otevřené oči a vnímat svět kolem sebe, takže se nemůžu uzavřít a izolovat. Člověk nesmí propadnout zoufalství, máme povinnost pozdvihnout se nad šeď všedních dní a skrz naši tvorbu pomoci i ostatním. Pokud se nám povede tvořit dostatečně kvalitně, tato tvorba přetrvá. Stejně jako ikony Andreje Rubleva překonaly všechny těžkosti Ruska, tak jako Tarkovského filmy přetrvaly v těžkých podmínkách Sovětského svazu.

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Marek Meško: Kriegsberichter

V dnešním (historicky prvním) článku od hostujícího autora se podíváme na to, jak pomocí dobové techniky vznikají fotografie rekonstrukcí bitev z období 2. světové války. Mé pozvání přijal Marek Meško a napsal zajímavý vhled do toho, jak pracuje co by válečný reportér na podobných akcích:

Focení mě bavilo odjakživa. A protože jsem se narodil ještě poměrně dávno před nástupem digitálu, focení na film je pro mě doteď mnohem přirozenější než digitál. Velmi dlouho to bylo jen takové nenáročné cvakání na levné point-and-shoot přístroje, a až později jsem si koupil první lepší filmový fotoaparát (i když také vybavený automatikou).

Později mě začal velmi bavit reenaktment (tj. rekonstrukce bitev). Dostal jsem se k němu přibližně rok potom, co jsem si koupil svůj první digitál (2006). No a v roce 2011 jsem si koupil první skutečně cenný historický fotoaparát, kterým byla Leica IIIa vyrobená v roce 1938. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych svou zálibu ve fotografování mohl spojit s reenaktmentem. Jelikož Leica je německá, tak i moje reenaktování se převážně zaměřovalo na německou armádu za 2. světové války, tak jsem si řekl, že zkusím být německý vojenský reportér s foťákem (tzv. Kriegsberichter).

V roce 2011 to bylo pole neorané. V Čechách se stejné činnosti věnoval ještě jeden další člověk (za Němce), na straně spojenců jich bylo taky opravdu jenom několik a na Slovensku už vůbec nikdo. Ostatní fotografové na ukázkách běhali s velkými digitálními zrcadlovkami, a ne vždy měli na sobě uniformy některé z bojujících stran, nebo alespoň celty (čest výjimkám). Zpočátku jsem nevěděl nic. Jen postupně jsem pronikal do toho, jak má vojenský fotograf vypadat, jaké vybavení potřebuje a jak vlastně se s takovou dobovou Leicou fotí. Studium dobové literatury a různých návodů k použití pro mě bylo tedy naprostou nezbytností.

Zkušenosti sbírám dosud, i když už mám za sebou něco přes 50 akcí s foťákem. Domnívám se ale, že je to nikdy nekončící proces. Každopádně už mám alespoň přibližnou představu, co takové focení analogem při bojových ukázkách obnáší. V první řadě to vyžaduje stoprocentně funkční dobové vybavení. Moje první Leica tedy byla vskutku jen prvním kamínkem z velké laviny techniky, která mě postupně zavalila.  Přišly další dobové fotoaparáty značek Leica, Contax, Kodak, Rolleiflex, a začal jsem je mezi sebou kombinovat. V jedné ukázce potřebujete někdy současně černobílý i barevný film nebo objektivy s ohnisky 50, 90, resp. 135mm. Kdo kdy vlastnil Leicu III ví, jaké peklo je do ní vkládat nový film a jak zoufale pomalé je měnit objektivy na různých tělech (kvůli slavnému, ale dnes již beznadějně zastaralému závitu M39). Každý objektiv má svůj přesně určený filtr, vlastní sluneční clonu (předváleční objektivy nemají antireflex, takže clona je nutností), a většinou i externí hledáček pro jiná ohniska než 50mm. Vzniká množství kombinací možného vybavení a chvíli trvá, než si každý najde tu "svou", která navíc musí odpovídat tomu, co nosili němečtí vojenští fotografové do pole. O tuto výbavu je také třeba se průběžně starat, chránit ji před vlhkostí, prachem, přímým sluncem, horkem, či mrazem. Na některých zimních akcích mi na Leica zamrzla závěrka, nebo na jiných mi cementový prášek z pyrotechniky spolu s následným deštěm málem zabetonoval objektiv.

Taky jsem si postupně uvědomil, že se jedná o klasickou reportážní fotografii. Aby mi to vůbec došlo, nastudoval jsem si stovky dobových válečných fotografií z průběhu války a dosud se jimi nechávám inspirovat. Jde totiž o to, že na fotografiích je třeba zdokumentovat jisté situace a spcifické činnosti vojáků (jídlo, čištění zbraně, neohrožená obrana pozic atd.), které Goebbelsovo ministerstvo propagandy od svých fotografů vyžadovalo. Zároveň musí výsledná fotografie mít vypovídající hodnotu sama o sobě, i bez nějakého titulku nebo doprovodného textu (i když i to samozřejmě existovalo).

Dosáhnout nějakých výsledků během relativně krátkých dynamických ukázek pro publikum je nesmírně obtížné. Vždy se snažím dopředu znát scénář a vědět, jak se bude po "bojišti" pohybovat těžká techniky, abych si předem naplánoval a vytipoval určité možné záběry. Ne vždy to funguje, neboť i ukázky se často nakonec neodehrávají podle původního plánu. Potom musím improvizovat. Už se mi také stalo, že jsem v návalu adrenalinu zapomněl, kde je ukrytá pyrotechnika a na posledních chvíli jsem musel uskakovat před výbuchy.

Mnohem lépe to vše funguje na tzv. living history ukázkách bez přístupu veřejnosti, protože ty se odehrávají v takříkajíc reálném čase. Trvají několik dní, najde se tam jen málo rušivých prvků a ostatní reenaktoři se lépe vžívají do svých rolí. Celé to pak vypadá mnohem autentičtěji.  Je také více času ulovit hezké záběry. Tyto ukázky bývají však i často velmi náročné na výdrž a fyzičku. Jako příklad může posloužit ukázka Jalovec 2013, během níž jsem přes den byl v roli fotografa, ale v noci jsem jako poddůstojník pomáhal s udržením naší obranné linie. Ukázka se konala koncem března na Liptově a počasí bylo spíše zimní než jarní. V noci jsem párkrát promokl a promrzl, držel hlídku, zúčastnil se protiútoku a téměř vůbec jsem nejedl a nespal. Druhý den ráno jsem byl tak unavený, že když jsem fotil útok 1. čs. armádního sboru, tak jsem při asi 6 záběrech zapomněl sundat krytku objektivu.

Závěrem si dovolím bez falešné skromnosti říct, že focení na ukázkách a living history akcích se nejvíc blíží reálné situaci za války, protože já na rozdíl od kolegů s puškami focení nepředstírám, ale opravdu fotím, takže si musím najít vhodnou pozici, úhel, vzdálenost, sledovat vývoj situace, pamatovat si jaký film mám ve kterém foťáku a jaké ISO. Expozici nastavuji průběžně odhadem. Jediný rozdíl proti opravdové válce je pro mě v tom, že po mě nikdo nestřílí ostrými. A já jenom dodávám: chválabohu. 

Já děkuji Markovi za zajímavý článek a pokud chcete vidět více podobných fotografií a nebo se něco zajímavého dočíst, určitě navštivte jeho web:

http://www.moeschke.estranky.sk/

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:

Krystalická nicota severního Německa

Mé pracovní povinnosti mě před časem zavály až na sever Německa. Jak daleko na sever? Tak daleko na sever, že jsem nevěděl, jestli jsem v Německu nebo v Dánsku. Můj vztah s touto zemí je lehce komplikovaný, ostatně asi tak, jako se všemi zeměmi se kterými Česká republika sousedí. Můj pobyt byl ještě o to složitější, že Německy jsem se učil naposledy na gymnáziu a tak je občas komunikace s domorodci poněkud složitá. Na druhou stranu jsem se tam nejel s nikým vybavovat.

Po pravdě řečeno, severoněmecký venkov je velmi nudné místo. Krajina je placatá a plná luk, kde se pasou krávy. Neměl jsem na focení moc času, protože práce mi začínala v 6:30 a končila kolem 19:00. Kromě práce tam opravdu nebylo co dělat, protože i připojení na internet bylo velmi chabé. Čas jsem tak mohl trávit v nekonečných filosofických úvahách. Nakonec se ukázalo, že trávit takto čas není vůbec marné, protože kolik má v dnešní roztěkané době člověk času na to, aby byl sám se svými myšlenkami? Nebyl jsem ani tak pasivní, protože jsem spoustu času věnoval psaní a revizím svých starších textů.

Nakonec jsem se ale nechal vylákat ven ze své skromné ubikace. Být pár set kilometrů směrem na sever a poblíž moře má své výhody. Zvláště tu, že večerní světlo je zde mnohem příjemnější než v našich končinách a člověk pak lépe pochopí význam pojmu „zlatá hodinka“. Rána zde byla v květnu stále nepříjemně studená a často mlhavá, ale večery byly krásné. Musel jsem se tedy překonat a vyrazit něco vyfotografovat. Bohužel se nedostávalo krásných žen, abych mohl venkovského prostředí a dokonalého světla použít k tvorbě něčeho tak pěkného jako jsou akty, tudíž jsem si musel vystačit s místní krajinou. Chvíli jsem se pokoušel v ní objevit alespoň stádo krav, kteréžto se mi osvědčily již v Anglii a Skotsku, ale ani krávy nebyly v severním Německu k nalezení.

Rozhodl jsem se proto vyfotografovat tu nicotu, která mě na německém venkově obklopovala.