Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Archivace bez legrace a poznámkový aparát

Úvod

Je to už nějakou dobu, co jsem napsal nějakou praktickou radu ve stylu Receptáře. Za prvé nejsem Přemek Podlaha a za druhé, necítím se často být povolán k tomu, abych někomu radil. Na druhou stranu, v poslední době jsem několikrát vedl debatu na téma organizace archivu a fotografických poznámek. Rozhodl jsem se, že se tedy podělím o metody, které používám a pokusím se nastínit motivace, které za tím stojí. Stejně tak jako slabá místa, která jsem ve svém systému během několika let odhalil. 

Organizace negativů

Vyvolané negativy skladuji v archivačních pergamenech popsaných v následujícím formátu: Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Fotoaparát/Datum/Číslo filmu. Například tedy Petrohrad/Leica M2/22.9. 2017/Film 185. Následně jdou desky s negativy do šanonů označených typem fotoaparátu, rokem (roky) za které v něm jsou negativy a čísly negativů od do (typicky například 1-150). 

Šanon s negativy

Folie s vyvolaným negativem

Skeny negativů třídím do složek podle toho, kterým fotoaparátem jsem ten který film nafotil a v chronologické řadě. Takže například Leica M2 má svou složku, ve které jsou podsložky pojmenované Film 1, Film 2... a stejně tak i Nikon FM2 má svou složku s podsložkami Film 1, Film 2 atd. Ve složce každého filmu jsou dvě podsložky - "vše" a "výběr". Složka "vše" obsahuje všechny snímky z naskenovaného negativu. Složka "výběr" začíná svůj život jako kopie složky "vše", kde smažu snímky, které nepovažuji za povedené. Zbylé snímky podrobím standardnímu postprocesu. 

Zápisníky na negativy

Počítač a šanony samozřejmě nenosím všude s sebou, takže musím mít způsob, jak si nafocené filmy zaznamenat ideálně hned jak je vyndám z foťáku. K tomu mi slouží malé papírové zápisníky Moleskine. Opět podle fotoaparátů, jeden typ fotoaparátu, jeden zápisník. Nikony FM2 mám třeba dva, ale oba sdílí jeden zápisník. Svého času to bylo stejné i pro Leicu M2, když jsem používal dvě těla. V zápisníku jsou pak filmy zapsány ve formátu Číslo filmu/Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Datum/Druh filmu/ISO/Vývojka. Například - 185. Petrohrad, 22.9. 2017, HP5@1600, Rodinal 1:100. Zápis do notýsku provádím ideálně hned po vyjmutí filmu z fotoaparátu, přičemž na samotnou filmovou kazetu poznamenám číslo filmu a ISO na které jsem ho fotil. 

Zápisník s exponovanými negativy pro Leica M2

V tomto svém systému vidím dvě slabiny, i když jsou to spíše dvě strany jedné mince. Pokud v rámci jednoho focení použiju více fotoaparátů, nemám vše pohromadě na jednom místě, ale ve více složkách pro jednotlivé fotoaparáty. Musím také dbát na to, abych měl ve své fotobrašně správný poznámkový blok pro ten který fotoaparát. Druhá slabina je, že se mi překrývají číselné řady a pokud fotím zrovna na dva fotoaparáty, kde jsou čísla negativů opravdu blízko, mohlo by to vést ke zmatkům. Přecházím tomu tím, že občas na etiketu na exponovaném filmu připíšu u typ fotoaparátu.

Kazeta s etiketou

Systém organizace negativů podle fotoaparátu pochází ze samého počátku mého fotografování, tehdy jsem si možná ještě myslel, že záleží na tom, čím je fotografie pořízena. Dával jsem tehdy ještě fotografie na Flickr, kde bylo tagování fotoaparátu, objektivu a filmu normou. Není to ideální systém, ale zatím nepřišla dostatečně silná motivace ho změnit.

Poznámková aparát 

Když pominu katalogizaci jednotlivých negativů, byl zbytek mého poznámkového aparátu poněkud roztříštěný. Vždycky u sebe nosím malý reportérský zápisník, už od dob studií na vysoké škole. Do něj jsem si také zapisoval i své poznámky k focení. Po pravdě řečeno jsem vždy spoléhal na svou paměť. Zážitky a dojmy z focení jsem také často ještě zčerstva zapsal na tento blog a příspěvky jsem pak mohl použít pro zpětnou referenci.

Specializovaný fotografický deník jsem si začal vést až v roce 2022. Mé poznámky nemají žádnou přesně danou formální strukturu, snad jen to, že ke každé poznámce píšu datum. Někdy to jsou abstraktní myšlenky obecně související s fotografií, jindy konkrétní poznámky související s fotografickými projekty, či zápisky z mých cest. Na cestách si do deníku často vlepuji letenky či lístky z výstav, které jsem navštívil.

Zpětně si říkám, že jsem s tímto fotografickým deníkem měl začít mnohem dřív. Nemusel bych teď tolik lovit v paměti, když se chci vrátit k nějakým starším fotografiím a okolnostem jejich pořízení. Začátečníkům bych doporučoval vést si poznámky k měření expozice a vyvolání filmů, umožní to rychleji odhalit chyby a dost často to odpoví na otázky typu: "Proč jsou mé fotografie úplně černé?" či "Proč jsou mé fotografie úplně bílé?"

Deník s poznámkami k focení

Deník se zápisem z Říma

Závěr

Co říct závěrem? Pokud tento článek čte někdo, kdo s focením teprve začíná, měl bych jedno doporučení - nastavte si vyhovující systém archivace co nejrychleji. Snažit se o to zpětně je spousta práce a času, který by člověk mohl strávit mnohem lépe.

Ostatní poznámkový aparát se nemusí týkat všech fotografů. Někdy to nevyžaduje žánr, jindy prostě jen někteří lidé nepotřebují ve svém hobby tolik systematičnosti. Za sebe bych to ale doporučil. Uvidíte, že to bude mít pozitivní dopad na vaši cestu fotografií a nikdy není pozdě na to začít. 

A jak archivujete vy? Vedete si deníky? Pokud máte nějakou zajímavou metodu, jak na archivaci a poznámkový aparát, rád o ní uslyším!             

Cesta z města

Nedávno jsem četl článek, který pojednával o tom, že lidé poslední dva roky úplně vytěsnili a považují je za jakési bezčasí. Mám to vlastně docela podobně. Nedalo se moc plánovat dopředu, tak jsem se stále pohyboval zejména v České republice a objevoval krásy naší vlasti. Čemu jsem se příliš nevěnoval bylo dávání fotek na instagram - tedy kromě stories. Fotografoval jsem ale plus minus nezměněným tempem. Neměl jsem ten rok ovšem žádnou dovolenou, tedy kromě víkendu v Králíkách, o kterém jsem již psal. Před vánoci se mi naskytla možnost jet do jurty ve Rtyni v Podkrkonoší, po dlouhých meditacích a troše váhání jsem tam nakonec vyrazil. Strávil jsem tam i své 33 narozeniny. 

Okolí Rtyně v Podkrkonoší znám celkem dobře. Byl jsem v jejím okolí několikrát a naposledy vlastně nedávno při fotografování opevnění. Hodně dlouho jsem však nebyl na horách v zimě, tu jsem si většinou nechával na zpracování toho, co jsem přes jaro, podzim a léto nafotil. Vlastně jsem v průběhu plánování dovolené zjistil, že nemám ani žádné pořádné oblečení na zimní pobyty venku. Záhy jsem také poznal, že pobyt v jurtě má své zákonitosti: 

1. Nejsou tam 4 stěny

2. Veškeré vybavení koupelny tvoří smaltovaný džbán a lavor

3. Když topíte, tak je tam rychle teplo

4. Když netopíte, tak je tam ještě rychleji zima

5. Delší pobyty mohou způsobit lehkou mongolizaci

Větší část času jsem strávil uvnitř, protože i na dovolené jsem musel pracovat. O dovolené... Bývaly časy, kdy by pro mě taková věc byla naprosto nemyslitelná. Někdy mi přijde, že pandemie a homeoffice docela narušily moje rozlišení toho, co je v práci a co doma. Před pár lety jsem prostě v 17 vypnul počítač a byl konec. C´est La Vie. Z části jsem ale také trávil čas uvnitř proto, že z pěkné mrazivé zimy se sněhem se stala zima nepěkná a blátivá. A na takové věci já zkrátka nejsem zařízený. Moje outdoorová výbava se totiž i na zimu sestává jen ze starého svetru, obnošené kožené bundy a džínů. I když jsem si loni na podzim dopřál nové pohorky. 

Povedlo se mi pár krátkých procházek po okolí, kde jsem mohl navštívit objekty opevnění, které jsem fotografoval na podzim. Sníh, mlha a celkově pošmourné počasí dává fotografiím úplně jinou atmosféru. Ještě než jsem filmy vyvolal, tak jsem si říkal, že by možná stálo za to více fotografovat i v zimě, kdy jsem si obvykle dával menší přestávku a spíše zpracovával to, co jsem nafotil za podzim, který pro mě bývá nejaktivnějším fotografickým obdobím v roce. Napsal jsem si tedy do svého poznámkové bloku "Víc fotit v zimě." Uvidíme, jak se mi to povede převést do praxe. 

Krásný ztráty

Některé věci jakoby se děly jen jiným lidem. Člověk si pořád říká "mě se to přece stát nemůže", případně svou obavu prostě zapudíte. Kamarádovi nedávno klekl počítač a tak přišel o část svého fotografického archivu. Říkal jsem si, že i já bych se měl více věnovat zálohování svých fotek. Na druhou stranu negativy mi dávají vždy možnost obnovy, byť pracnou a časově náročnou. Neodvážil jsem se ani pomyslet, jak dlouho by trvalo skenovat a upravit všechny negativy za těch 6 nebo 7 let. No a stalo se, co se stát muselo. Notebook, noční stolek, sklenice vody a kocour, který si v té vodě nutně potřeboval namočit tlapky... Nepřišel jsem o hodně fotek, ale materiál za poslední 3-4 měsíce je pryč. Proto jsem taky minulý měsíc dával jen jeden článek, místo obvyklých dvou za měsíc. Ještě nemám v novém počítači ovladače skeneru a ani software pro úpravy fotek. 

V novém počítači jsem si začal procházet archiv importovaný ze zálohy, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku. Přitom se mi začal v hlavě rodit nápad na to, které fotky bych pustil ven v dubnu. Duben byl obvykle měsíc, kdy jsem se po zimě znovu pustil naplno do focení. Díky letnímu času je již dlouho vidět, slunce nemá nepříjemnou ostrost jako v létě a i teploty jsou přijatelnější na delší pobyty pod širým nebem. Letos jsem se k tomu ještě nedostal. Tradičně bych si udělal výlet Kuks nebo do Prachovských skal, to bývají mé tradiční destinace, kde otevírám svou fotografickou sezonu. Teď, když se můžeme opět volně pohybovat mezi okresy se mi to snad povede.

Při procházení archivu jsem narazil na různé fotografie. Valnou většinu z nich jsem nikdy nikde nepublikoval. Proto jsem se rozhodl jít ven právě s nepublikovanými fotografiemi (i když u jedné si nejsem jistý...). Vždycky jsem býval docela samotář, ale za poslední rok už mi začíná lidský kontakt a jeho různé formy dost chybět. Také jsem si dost bolestně uvědomil, že málo fotografuji lidi ve svém bezprostředním okolí. Našel jsem ve svém archivu jistý vzorec, tedy kromě toho, že jsem čas od času vyfotil manželku, tak se na mých fotografiích objevují různé kamarádky (tedy i kamarádi, ale těm třeba věnuji jiný díl). Tyto fotografie mají pro mě tu přidanou hodnotu, že při pohledu na ně se mi vždy vybaví celá konkrétní situace za které byla pořízena. Já se tak mohu na chvíli přenést do trochu živějšího a zajímavějšího světa než ve kterém v současnosti žiju.

A taky si říkám, že bych se možná do budoucna měl trochu víc věnovat fotografování lidí.

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.