Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.

Morava: Za zemskou hranicí

Letošek pro mě rozhodně nebyl bohatý na zahraniční cesty. Pokud nepočítám cca 5 minut na Německé straně čáry při výletu do Sudet, těsně potom, co se otevřely hranice a cestu na Sněžku, kdy člověk sem a tam překročí čáru… Jediná větší cesta přišla, když jsem vyrazil za kamarády na Moravu a do Slezska. Jakožto fanoušek původního zemského zřízení (a nepřítel krajů), bych to snad mohl počítat SKORO jako zahraniční cestu. Navíc jsem si musel vybrat nějakou nakumulovanou dovolenou, a proto jsem na konci srpna naložil auto potřebným vybavením a vyrazil.

Neměl jsem žádný pevně daný program. Snad jen, že bych rád někam na hory a podívat se na opevnění. Pár panoramat z opevnění jsem již tady na blogu ostatně publikoval. Člověk míní, Morava mění. První den jsem se přidal ke kamarádovi, který jel pracovně do Moravského krasu, který dobře zná. Po cestě jsme narazili na starou pec pro tavení železa, která tvořila jasnou dominantu poměrně úzkého údolí. Prozkoumali jsme i jednu volně přístupnou jeskyni. Dokonce jsme se zastavili i u Býčí skály, tak nějak jsem očekával nějaké turistické centrum, vzhledem ke známosti tohoto místa. Bylo mi vysvětleno, že je Býčí skála uzavřena, vzhledem k významnosti archeologického naleziště.

Průzkum opevnění jsme prováděli hlavně na Prajzské. Domorodý průvodce znal i méně známé objekty a zajímavé konstrukční detaily. Bohužel ostré slunce příliš fotografii nepřálo. Zvláště s panoramatickým Horizontem jsem zjistil, že málo kontrastní světlo mu svědčí. Zvlášť, když film pushnu na 1600 ISO a vyvolám standem v Rodinalu 1:100. Většina objektů byla otevřených, ale vzhledem k tomu, že vybledlé nápisy od vstupu odrazovaly, nebudu to dále komentovat. Tento úsek opevnění byl první vybetonovaný a mnoho objektů je svým způsobem unikátní. Pár jich je podobných francouzské Maginotově linii. Kvůli špatnému podloží a spodní vodě jsou některé objekty pouze jednopatrové. Jednopatrové pevnosti jsou samozřejmě mnohem větší než ty, které mají ubikace, muniční sklady a strojovnu v podzemí. Některé objekty nesou stopy provizorních oprav, které na nich prováděli Němci na sklonku války, aby mohli opevnění použít proti postupující Rudé armádě.

Důležité bylo ale i to, že mě vícedenní výlet vytrhl z mé běžné rutiny, to má v době epidemie téměř cenu zlata.

O hrobech a lidech

V Čechách máme spoustu pozoruhodných míst. Ne, neříkám to proto, abych vás motivoval k cestování po ČR, tak jak se o to snaží naše přemoudrá vláda. Je to prosté konstatování člověka, který poslední rok a půl fotil převážně v Čechách. Některá místa jsou však dobře skryta. Že máme židovský hřbitov pod dálničním nadjezdem jsem slyšel už kdysi dávno, ale nějak jsem to vypustil. Nedávno mi to ale připomněl kamarád. Jak se ukázalo, jezdil jsem kolem několikrát týdně a vůbec jsem o něm nevěděl. Nějakou dobu jsem s focením vyčkával, ale nakonec ten správný den přišel.

Hřbitovy jsou zvláštním způsobem fotogenické. Zvláště ty v pohraničí, kde jde z hrobů vyčíst to, jak se přes Sudety valily dějiny. Z vizuálního hlediska tvoří pak židovské hřbitovy úplně samostatnou kategorii. Většinou vypadají tak nějak opuštěněji než většina ostatních hřbitovů. Ten v Turnově je o to zajímavější, že přes něj vede nadjezd 4 proudové silnice. Těžko si lze představit větší kontrast.

Při fotografování se mnou zapředl rozhovor jeden domorodec, který mi vyprávěl jak po roce 68 emigroval z Československa do Švýcarska a nyní se vrátil, aby si užil pokojný důchod v rodném kraji. I takové jsou lidské osudy v pohraničí.

Vernisáž v pohraničí

Co jsem začal fotit, tak se mě čas od času někdo zeptal, jestli nebudu mít někdy nějakou výstavu. Odpověď byla většinou zamítavá, ačkoliv to jednou už skoro vypadalo (cca před 3 lety), že výstava bude. Nakonec jsem vždy ale našel něco důležitějšího na práci, než se snažit zajistit si důstojné prostory a kvalitní zvětšeniny v dostatečné velikosti. Důstojnými prostory myslím galerii či jiné regulérní výstavní prostory, rozhodně ne kavárnu, která chce dekorace zdarma. Pak se rozjela práce v rámci VERUM PHOTO, kde jsme se soustředili především na produkci a vydání několika zinů a výstava byla až jako další na řadě. Vernisáž naší první výstavy „On the Road“ jsem strávil v nemocnici. Další zastávka naší putovní výstavy byla naplánována na konec letošního července v Jablonném v Podještědí. Chvíli to ovšem vypadalo nahnutě, protože nikdo nevěděl, jestli naše moudrá (ehm…) vláda nezruší kulturní akce úplně a napořád.

Vše nakonec dobře dopadlo, a nakonec se v klášteře u Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy konala vernisáž. Příjemně mě překvapila hojná účast lidí, kteří nepatřili do obvyklého okruhu pražských výstavních návštěvníků. Celá myšlenka za výstavou „On the Road“ je totiž v tom, aby se fotografie dostaly k co nejširšímu okruhu diváků. Bylo vlastně dost zajímavé pozorovat u kterých fotografií se hosté vernisáže zastaví a poslouchat, co si o nich říkají. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, která mě dost nabila novou tvůrčí energií. Udalo se i pár zinů, zkrátka povedená akce.

Po ukončení vernisáže jsem chvíli meditoval, co dělat. Podíval jsem se do mapy, co je kde zajímavého. Nakonec jsem vyrazil na sever k hranici s Německem. Hranice už byla otevřená, tak jsem neodolal a asi na 2 minuty jsem jí pěšmo překročil, abych si užil letošní první zahraniční cestu. Doufám, že jsem tím nějak výrazně neohrozil zdraví a životy svých spoluobčanů v ČR. Už cestou k hranici jsem si všiml objektů lehkého opevnění, takzvaných „řopíků“. Tam kde je hranice, jsou i řopíky, to je železná zákonitost, která vládne naší krajině. Proto jsem nechal vůz v nejbližší vesnici a vydal se prozkoumat nejbližší objekt.

První bunkr se krčil ve stínu náletové dřeviny na jinak sluncem rozpáleném strništi. Kolem vyhrávali cvrčci a celá scéna na mě působila takřka středomořským dojmem. Pozorně jsem celou scénu ohledal a udělal několik snímků. Dalo se dokonce vlézt i dovnitř, jen tam nebylo nic zajímavého. V jistém slova smyslu jsou řopíky tak trochu jako hřiby, kde je jeden, jsou určitě i další. Proto jsem dle mapy určil azimut pochodu a vydat se přímou cestou do zalesněného svahu, kde jsem zanedlouho našel souseda. Druhý řopík se krčil v podrostu a bylo vidět, že příroda se nedá zastavit.

Litoval jsem, že jsem neměl s sebou panoramatický fotoaparát, protože bunkry a pevnosti pohraničního opevnění tvoří velmi výrazný krajinný prvek, který na panoramatické fotografii vždy dobře vynikne. Není ale všem dnům konec a něco mi říká, že se do Lužických hor vrátím a budu lépe vybaven.

Londýn: Město kultlury

Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.

Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.