neděle 26. ledna 2020

Londýn: Město kultlury


Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.
Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.










Žádné komentáře:

Okomentovat