Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.
Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším.
V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě.
Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí.
Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?
