Keltské Vánoce a střední formát

Letošní vánoce jsem se pár dní poflakoval v Londýně, načež přišel přesun na venkov. Čtyřhodinová jízda autobusem nebyla nikdy mojí oblíbenou částí cesty do Anglie. Pokaždé se najde někdo, kdo na zadním sedadle hlasitě telefonuju, či jiné problematik aspekty. Tentokrát to byl prostý fakt, že celý autobus páchl splašky ze záchodu. K tomu se ještě přidal fakt, že si jeden ze spolucestujících šel na zmíněný záchod zakouřit trochu marihuany. Vydržel tam cca hodinu. Inu, západní Evropa, dáte lidem do autobusů záchody a takhle to končí. Takže nezbývalo než sledovat na tabletu Barry Lyndona a doufat, že utrpení z Anglické veřejné dopravy brzy skončí. Přežil jsem.

Z ruchu velkoměsta jsem se musel přeladit do pomalejšího tempa anglické vesnice. Poslední měsíce před mým příjezdem vytrvale pršelo. To znamenalo zaplavené silnice (v Anglii jsou příkopy neznámý koncept) a bahno cca do půlky lýtek. Bez holínek bych daleko nedošel. Jenomže já holínky měl, a tak jsem mohl vyrazit ven. Stačilo jen počkat až přestane pršet. K mému potěšení dokonce i vylezlo sluníčko. Na krku jsem měl svou věrnou středoformátovou Yashicu a vyrazil jsem.

Pohybovat se krajinou anglického venkova není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Živé ploty a pasoucí se ovce jsou sice malebné, navigaci terénem to značně stěžuje. S oplocením se tam nikdo moc nepáře a kraluje ostnatý drát. Občas je místo, odkud chcete fotit, doslova pár kroků od vás, jenomže vy jste za plotem, přes který se nejde dostat. Takže jdete kus podél plotu a hledáte vhodné místo pro přechod. Naštěstí jako obyvatel země východního bloku mám život za plotem a jejich překonávání tak nějak v krvi, navzdory tomu, že jsem většinu života strávil už po revoluci. Vždycky jsem nějaké místo, kde šel plot překonat našel. Důležité bylo si zapamatovat jeho pozici.

Zimní anglické slunce poskytuje zajímavé světlo. Tedy do chvíle, než přišel nečekaný déšť. Po chvíli se vrátilo slunce, a dokonce byla vidět duha. Jenomže duha není na černobílém filmu zvlášť působivá. První den jsem nafotil pouze jeden film. Fotit v dešti není bůh ví jaká zábava. Větší štěstí jsem měl až 25. prosince. Předpověď slibovala slunce, a to se také splnilo. Znovu jsem popadl foťák, nazul holínky a vyrazil. Tentokrát jsem už měl i jasnější plán kam jít. Hledal jsem malý dubový háj, kde je rozvalený dolmen. Chvíli to trvalo a párkrát jsem zůstal viset na ostnatém drátu, ale našel jsem to. Nic se tam za ty roky nezměnilo. Rozvalené kameny stále ležely na svém místě. Kam by také šly?