Město mramoru

Při svém pobytu v Římě jsem viděl slušnou dávku antických soch, ale i jejich pozdějších replik. Málokdy vynechám příležitost si je vyfotografovat. Líbí se mi propracovanost jejich detailů a v jejich pózách hledám inspiraci. 

Pohled na všechen ten bílý mramor mě přivedl k jedné zajímavé myšlence a historické paralele. Antické sochy nebyly téměř nikdy čistě bílé, tak jako je známe teď. Zpravidla byly bohatě polychromované, aby se co nejvíce blížily realitě a estetickému cítění dané doby. Historická paralela která mě napadla se samozřejmě týká barevné a černobílé fotografie. Představil jsem si tedy Římana, který by se ocitl v současném muzeu a díval by se na sochy zbavené barvy, co by nám asi řekl? Nejspíš něco jako: "Co se vám na tom tak líbí? Vždyť lidé nejsou z bílého kamene, proč si ty sochy zase neobarvíte?" 

Sochy, které obdivujeme dnes, jsou tedy jistou abstrakcí své původní formy. Můžeme stále obdivovat anatomickou přesnost, promyšlené pózy a to, že kámen působí stále téměř živým dojmem. Ovšem pravá podstata kamene je odhalená, nezakrytá barvou, která by se snažila budit dojem, že se skutečně jedná o živého člověka. Často se lze setkat s názorem, že černobílá fotografie je také abstrakcí reality. Barvy a světlo jsou převedeny do odstínů šedé, kontrastů mezi světlem a stínem. Zbytek práce už musí odvést náš mozek a představivost. 

Najdou se samozřejmě lidé, kteří stále tvrdí, že realita je barevná. Pro každého ovšem trochu jinak, na barvu má vliv velké množství faktorů - objektiv, snímač, software, post proces, obrazovka na které se na fotografii díváme, či technologie tisku. Nelze tedy nikdy s jistotou říct, že barva kterou vidíme na tomto technickém obraze odpovídá skutečné barevné realitě v místě a čase pořízení snímku. Pár let již proto říkám, že je pro mě barevná fotografie příliš abstraktní.

Čas od času je určitě zdravé se zamyslet nad tím, co a jak člověk dělá. Není to poprvé, co jsem se zamyslel nad celým konceptem barevné a černobílé fotografie. Pokaždé to zatím bylo se stejným výsledkem - držím se černobílé. Sochy mi však přišly jako dobrá metafora k tomu, abych se k celému tématu vrátil s tímto krátkým zamyšlením. 

Hasselblad 501CM: Úplně něco nového

Čas od času si neodpustím to, abych si udělal nějakou drobnou radost. V souvislosti s fotografií to bylo naposled v loňském roce kolem mých narozenin. Po dlouhé meditaci a přešlapování jsem si koupil Hasselblad. Stejně tak jako Leica ve formátu 35mm, tak je pro mě Hasselblad pomyslným vrcholem techniky ve formátu středním. V loňském roce jsem také nafotil asi nejvíce svitkových filmů za dobu co fotím, logicky jsem si tedy říkal, že by možná dávalo smysl pořídit si o chlup kvalitnější techniku než je má stará Yashica Mat. A asi to byl trochu i osud, protože můj kamarád a kolega z Verum Photo Kevin V. Ton zrovna jeden Hasselblad prodával. 

Letošek pro mě zatím nebyl fotograficky moc zajímavý. Nafotil jsem sotva pár kinofilmů v Leica, Nikonu i Horizontu, o něco méně jsem jich vyvolal, ještě méně oskenoval a k tomu všemu jsem ještě přišel o notebook na kterém jsem fotky obvykle zpracovával. Zkrátka žádné velké štěstí. Hasseblad mezitím trpělivě čekal v poličce, třebaže jsem film do jeho kazety vložil téměř okamžitě po nákupu, což bylo ještě v roce 2020. Poslední dobou ten čas běží podivnou rychlostí.

Jeden květnový podvečer mi to ale nedalo a já se vydal do lužního lesa, který mám hned za domem. Poslední dobou tam pořizují hodně fotografií, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Buď je ještě nemám vyvolané, oskenované nebo zpracované. Jedno z těchto tří a ve většině případů tři ze tří. Tentokrát jsem se ale do lesa vydal s Hassebladem. Chvíli mi trvalo než jsem se sžil s trošku specifickou ergonomií tohoto kusu kovu ze Švédska. Druhá věc na kterou jsem si musel zvyknout byly specifické a dost hlasité zvuky, které 501CM vydává, když pořizuje snímek. Je to trochu jiné než tichounká dvouoká zrcadlovka. Sotva mě přestal děsit zvuk závěrky a mé prsty si zvykly na rozložení ovládacích prvků, začalo se mi s 501CM fungovat docela dobře.  

O výhodách modulárního přístroje netřeba příliš debatovat. Výměnné objektivy vynikající kvality, velmi světlá a dobře čitelná matnice s možností použití hranolu a výměnné zásobníky na film. Poslední z jmenovaných výhod plánuji využít k tomu, abych zkusil trochu víc pracovat s barevnými filmy. Do jedné kazety si dám černobílý Kodak Tri-X, do druhé kazety si dám Ektrachrome a můžu vyrazit na výlet. Snad se mi povede toto předsevzetí dodržet. Zatím to semnou a s barvou není vůbec slavné. Ektachrom, který se mi chladí už dva roky v lednici by mohl vyprávět. Na letošek jsem si ale dal i další fotografické předsevzetí. Rád bych fotil víc portrétů. Je to celkem logické, že po více jak roce "sociálního distancování" mi začínají lidi zkrátka chybět. Bylo to právě při hledání fotografií pro minulý článek "Krásný ztráty" jsem se zamyslel nad tím, že mě portréty vlastně docela baví a vždy mě potěší, když na ně v archivu narazím. Doufám, že právě při focení portrétů objevím ono pověstné kouzlo Hasselbladu.

Ztracené jaro 2020

Letošní jaro bylo poněkud zvláštní. Jakoby se rozplynulo v podivném bezčasí plném roušek, strachu z nákazy a homeofficu. Zatímco minulý rok jsem pilně fotografoval víkendové výlety na Yashicu Mat ve středním formátu, tak letos vlastně ani pořádně nevím, co jsem od března do konce května dělal. Jistou naději skýtá můj poznámkový aparát a pohled na negativy v archivu. Právě pohled na velký štos archivačních pergamenů za období od března do konce června a pohled na čísla v notesu, kam si poznamenávám nafocené filmy, dává dohromady docela jiný obraz o letošním jaru. Jakkoliv mi připadá, že to celé rychle uteklo a že jsem nic nedělal, opak je pravdou. V prvních dvou měsících jsem dokonce fotil 1-2 filmy denně. Je to vlastně až teď, když každým dnem očekávám návrat do běžné denní rutiny dojíždění za prací, kdy jsem posbíral sílu, abych se na všechny ty fotografie podíval.

Obraz letošního jara, který ve svých fotografiích nacházím toho má dost málo společného s tehdejším „aktuálním děním“. Nevyrazil jsem fotit prázdnou Prahu a Karlův most bez turistů, či náhodné kolemjdoucí v rouškách. Fotografoval jsem spíše věci a místa, které mi jsou nějakým způsobem blízké. Má to také dost co dělat s tím, že jsem se začátkem února stěhoval. Sice „jen“ v rámci města, ale stěhování je prostě událost, která je jistým životním předělem. Nutno podotknout, že navzdory tomu, kolik času jsem za poslední 3 měsíce strávil doma, tak jsem spoustu krabic ještě ani nevybalil.

Dnes stojím na prahu léta, které je pro mě fotograficky vždy trochu okurková sezona. V květnu jsem dokončil velký projekt, na kterém jsem pracoval rok a budu se snažit o jeho publikaci, což mi nejspíš zabere notnou dávku času. Takže nejspíš vás čeká na začátku podzimu článek, ve kterému budu hlásat, že: „léto je podivné bezčasí…“. Naproti tomu na podzim už mám docela konkrétní plán, čemu bych se chtěl fotograficky věnovat.

Londýn: Město kultlury

Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.

Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.

Obraz z neznámé krajiny

V České republice se stále najdou místa, která vůbec neznám. Dokonce celé oblasti. Jednou z těchto oblastí je i prostor ohraničený obcemi Chrudim-Vysoké Mýto-Svitavy-Ždírec nad Doubravou. Nutno říct, že jsem se do této oblasti dostal v zásadě náhodou, když jsem zkoumal Železné hory. Občas říkám, že pokud vyrazím z Poděbrad severním směrem, každých 20-25km se rovná zhruba 10 letům zpátky do minulosti. Zde mi to přišlo, že cestuji v čase o celé stovky let.

Těžko říct, co mě k tomu dojmu vedlo. Jestli vesnice, které jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšel nebo pro mě úplně neznámá krajina. Počasí bylo také spíše ošklivé, než že by vyloženě vybízelo k fotografii. Udělal jsem pár snímků Železných hor, než jsem přetrhl film. To mě popohnalo dál na východ směrem do oblasti, kterou jsem vytýčil v prvním odstavci.

Před očima se mi tam zjevily různé obrazy, ale nejvýraznější se objevil zcela náhle. Za táhlou zatáčkou přes horizont se zjevil na polní cestě odstavený vyhořelý kombajn. V prvotním překvapení jsem projel kolem, ale po pár stovkách metrů jsem se otočil a vrátil. Nemohl jsem odolat, abych nepořídil pár snímků. Celá scéna mi přišla až surreálná.

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že místo zničeného zemědělského stroje mám před sebou rozkládající se tělo nějakého obřího živočicha. A jak se tělo rozkládá, stává se opět nedílnou součástí krajiny, ze které vzešel.

Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.

Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.

Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.

Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.

Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.

Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.

Souboj o titul: Zrození šampiona

V sobotu 4. 3. 2017 zvítězil Vít „Kometa“ Vávra v zápase o titul. Završil tím tři měsíce tvrdé práce, kdy se téměř nepřetržitě připravoval nejdřív na semifinálový zápas v Nymburce a poté na titulový zápas v Ostravě. Téměř celou jsem mu byl v patách s foťákem. Teď, když má titul a já mám pohromadě 51 negativů (tj. cca 1600 fotek), tak můžu v klidu reflektovat nad celou tou zkušeností. Byla to pro mě celkem velká škola, musel jsem zvládat víc focení a zpracování větších objemů filmů v omezeném časovém prostoru. Mizerné světelné podmínky, stísněné prostory a rychlý pohyb také úplně nepomáhaly. Byl jsem příjemně překvapen, jak jednoduše se mi se všemi zúčastněnými spolupracovalo. Osobně jsem trošku očekával, sem tam nějaké těžkosti s přístupem do míst, kam jsem se potřeboval dostat, ale nic takového se nestalo. Zdá se, že všichni měli pochopení pro to, o co jsem se snažil. Vlastně to byla jediná věc, co jsem po Vítkovi chtěl, aby mi zajistil přístup kam potřebuji a že se zbytkem si poradím sám.

Poměrně dlouho jsem nevěděl, jestli do Ostravy na zápas o titul vlastně pojedu. Byl jsem po dvou měsících intenzivního focení docela unavený. Neměl jsem žádný výběr a upřímně řečeno jsem měl i trošku pochybnosti, jak to celé dám nakonec dohromady. Nakonec jsem tohle období překonal a domluvil se Vítkem, aby mi zajistil přístup na titulový zápas. Uvědomil jsem si, že bez fotky, jak drží pás šampióna to nebude kompletní. Teď, když už je po všem, tak to můžu napsat – celou dobu jsem byl pevně přesvědčen o tom, že pás bude nakonec jeho. Sice toho o MMA stále moc nevím, za ty tři měsíce jsem pochytil jen trochu, ale když jsem viděl jeho soustředění a odhodlání bylo mi jasné, že musí vyhrát. Samozřejmě při zápase o titul bylo jasné, že i jeho soupeř bude dobře připravený. Navíc se zdálo, že oba mají podobný styl, přičemž oba raději zápasí na zemi a nespoléhají tolik na kopy a údery. Očekával jsem, že to bude zajímavý zápas a rozhodně jsem se nezmýlil. Myslím si, že všichni diváci si přišli na své.

Celkově jsem měl ze všeho docela jiný pocit, než když jsem fotil MMA zápas v Nymburce. Celá akce se konala v Ostravském hotelu Clarion, vše vypadalo do detailů zorganizováno, všude postávali chlápci z pořadatelské služby a kontrolovali, kdo má na ruce jaký náramek, byl k dispozici i solidně zásobený bufet a všechno bylo takové naleštěné a oficiální. Trošku mi chyběla ta lehce undergroundová atmosféra nymburského zápasu. Na druhou stranu už jsem měl určitou ideu jak takový zápas probíhá a jak tráví Vítek a jeho trenéři poslední hodiny a minuty před tím, než jde do klece. Dokázal jsem si tak v klidu rozvrhnout svoje focení. Dokonce jsem si myslel, že spotřebuju míň filmů. Nakonec jsem spotřeboval o jeden víc (8) než v Nymburce. Fotil jsem trošku víc cílevědomě a dost možná jsem byl trošku vlezlejší než posledně. Snažil jsem se zachytit trochu jiné momenty než při minulém zápase a myslím si, že se mi to nakonec docela povedlo.

Vítek šel na řadu až jako poslední z deseti zápasů. Bylo skoro deset v noci, ale tohle čekání k tomu sportu patří. Čas mi utíkal o dost rychleji než v Nymburce. Všichni kolem působili že jsou v úplné pohodě a že všechno dobře dopadne. Poslední hodinu před zápasem jsme trávili na hotelové chodbě, kde se Vítek rozcvičoval s trenéry. Bylo vtipné sledovat nechápavé pohledy návštěvníků hotelu, kteří vystupovali z výtahu a viděli nás. Nejspíš to přičetli na vrub nějakému ostravskému koloritu. Focení samotné akce v kleci mě opět naplňovalo nejistotou, protože jsem správno expozici opět víceméně jen odhadoval (pro jistot jsem zkoušel fotit každou fotku na 3 různé expoziční hodnoty). Byla z toho nakonec čtyřkolová bitva, ve které oba borci předvedli skvělý výkon. První kolo zkoušel Matheus Kuzník (Vítkův soupeř) víc boxovat a celkem dobře se bránil tomu, aby ho Vítek dostal na zem. V jednom kole dokonce soupeř předvedl docela dobrou akci, při které už jsem měl strach, že se z toho Vítek nedostane. Od konce druhého kola ale začínalo být jasné, kdo má na vrch. Snažil jsem se rozvrhnout si výměny filmu tak, aby mi neutekla žádná zásadní akce. Navíc jsem se mezi koly odvážil i do klece, abych ulovil nějakou fotku zblízka, když probíhal minutový odpočinek a případné ošetřování drobných šrámů apod. Při výměně filmů uprostřed jednoho z napínavějších kol se mi, přiznám se, trochu klepaly ruce. Nakonec přišel poslední poraz, Vítek chytil soupeře do škrcení, ze kterého už se nemohl dostat a Matheus to vzdal. Ve čtvrtém kole z pěti možných. Boj byl u konce. Moje práce ale ještě zdaleka neskončila, snažil jsem se co nejlépe zachytit radost z vítězství, ale i emoce poraženého a spotřeboval jsem ještě další dvě kazety filmu.

Nakonec následovaly poslední gratulace a rozloučení a já jel z Ostravy domů, bohatší o skvělou zkušenost, zážitky a 8 kazet filmů, které jsem chtěl co nejrychleji vyvolat, abych mohl ze zápasu udělat výběr, který naleznete dole pod článkem. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří vydrželi tři měsíce mého motání se kolem s foťákem. Zejména tedy Vítkovi, Lukáši Blažkovi, Danu Bartákovi a Michalovi Novotnému. Neměli to se mnou lehké, ale bez nich bych nikdy nenafotil to, co teď ještě musím zeditovat do hotového projektu. Byla to jízda.