Králické pastorále: Zweiter Teil

Vrátili jste se někdy z dovolené a měli pocit, že potřebujete ještě jednu? Stejně jsem to měl i já, když jsem se vrátil z Říma. Naštěstí jsem s tímto fenoménem počítal a tak jsem měl již v plánu hned druhou dovolenou. Tentokrát na chalupě v Králíkách. Několik fotografií z tohoto magického místa jsem vám již přinesl v prvním článku s názvem "Králické pastorále", který se těšil poměrně slušnému čtenářskému ohlasu. Rozhodl jsem se, že Vám přinesu pokračování svých zážitků ze Sudet.

Jsem si téměř jistý, že jsem se v nějakém svém článku již zmiňoval, že jako dítě jsem výlety na chalupu neuměl asi nikdy plně docenit. Nechápal jsem, proč by se mi měly líbit ty hodiny času, které člověku trvá než uvede dům do chodu a pak ho opět uloží ke spánku. Teď, o mnoho let později, jsem to asi již pochopil. Pocit klidu a jasnosti, který se člověku rozhostí v hlavě, potom co provádí a dokončí různé jednoduché mechanické činnosti. Otevřít okna, vyvětrat, zamést světnici, vybalit si věci a připravit si jednoduché jídlo. Uvědomil jsem si to vlastně až při odjezdu. 

Pro svůj pobyt v srdci Sudet jsem neměl žádný plán. Tedy až na to, že jsem si chtěl vyčistit hlavu od věcí, které mi v mých běžných dnech trochu zatemňují mysl. Zejména pak i různá elektronická lákadla, kterými si často krátím čas. Kromě fotoaparátů a filmů jsem si zabalil i dvě knihy, prázdný řádkovaný notes a tužky. Tajně jsem doufal, že něco přečtu a snad i napíšu, ale to se ukázalo jako příliš ambiciózní plán. Nakonec jsem si řekl, že mnohem lepší bude každý den brát tak jak přichází a odchází. Nelámat nic přes koleno a dělat jen věci, které vyplynou z momentální nálady, počasí a množství energie v daný okamžik. 

U prosté snídaně jsem většinou většinou z okna pozoroval dramaticky vyhlížející oblohu a snažil se odhadnout, jestli přijde déšť, kterým konstantně vyhrožovala předpověď počasí. Do svých poznámek jsem si jednou napsal: "Víc fotit i ve špatném počasí." Třikrát jsem vyrazil fotografovat opevnění, kterého je kolem Králík víc než dost a jednou ke klášteru, který se tyčí nad městem. Nezmokl jsem ani jednou. Obloha těsně před deštěm byla v kombinaci s letním sluncem značně dramatická. Jako obvykle jsem si zapomněl zabalit oranžový filtr, který by dramatu na obloze ještě trochu více pomohl.

Opevnění jsem fotografoval svou obvyklou kombinací Leicy a panoramatického Horizontu, což je kombinace na které jsem se za poslední roky ustálil. Fotografie v tomto článku jsem pořídil na Hasselblad a Vöigtlander Bessa II ve formátu 6x9, který jsem si pořídil kolem vánoc. Tento formát mě dlouho lákal, ale nedokázal jsem si ospravedlnit další fotoaparát ve formátu 3:2. Ve výsledku jsem se svou volbou spokojen. Velký negativ, specifická hloubka ostrosti a zajímavá kresba starého objektivu. Fotografie tak vypadají dostatečně jinak, než kdybych je pořídil na 35mm aparát. 

Chvílemi jsem se samozřejmě bavil myšlenkou na to, že bych se mohl v takové chalupě v Sudetech usadit natrvalo. Ráno hodit slepicím a kravce, vypít si meltu a k snídani si dát krajíc chleba s máslem. Je to samozřejmě dost naivní a idealizující představa. Stejně jí mám ale rád. 

Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Sněžka: Milion milionů

Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.

Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem. 

Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.

Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc. 

Trstěnice: Jak jsem hlídal grunt

Zdá se mi, jakoby letošní léto kolem nás proběhlo rychleji než je obvyklé. Sotva jsem vytáhl paty z domu na pár výletů, tak je tu podzim. Ne že by mi to vadilo, letní slunce je na můj vkus stejně příliš ostré a příroda na začátku podzimu je mi svou estetikou tak nějak bližší. K létu v mysli většiny lidí neoddělitelně patří dovolená. Tu jsem letos, stejně jako loni tak nějak nestihl. Tentokrát za to nemohl ani tak přetrvávající čínský mor, spíše jako fakt, že jsem téměř po 4 letech měnil práci. Odjet někam byť jen na týden, zatímco obíhám pohovory a čekám na odpovědi od nepříliš pracovitých personalistů, mi nepřišlo jako úplně ideální. 

Většinu dní jsem tak prodléval doma. Jedno z větších dobrodružství přišlo, když mě kamarádka požádala, jestli bych jí na jeden den mohl pohlídat grunt, aby liška nesežrala slepice. Taková nabídka se nedá odmítnout a tak jsem vyrazil do Trstěnice. Tajemného území poblíž zemské hranice mezi Čechy a Moravou. Tato malebná obec se nachází v pěkném údolí a v některých ohledech působí, jako by se zde zastavil čas. V dobrém slova smyslu. 

Celý den probíhal naprosto poklidně, liška měla na práci asi jiné, lepší věci. Mohl jsem tak v klidu prozkoumávat starou zemědělskou usedlost. Měl jsem s sebou svůj Hasselblad, který si rád beru na takovéto poklidné focení. Nafotil jsem jen jeden film, úplně mi to stačilo a domů jsem odjížděl odpočatý a po dlouhé době naprosto spokojený.

A pokud jste to dočetli až sem, vážení čtenáři, rád bych Vás požádal o zvážení příspěvku na vznikající knihu PHOTO ESSAYS od našeho spolku VERUM PHOTO. Odkaz na kampaň na Donio zde:

                   https://www.donio.cz/fotograficka-kniha-verum-photo-photo-essays

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed. 

A nyní zpět k obvyklému programu

S rostoucím počtem exponovaných filmů se začíná zdát. že se vše vrací do zaběhnutých kolejí. Počkat na pěkné světlo, vyrazit ven, nafotit pár filmů, vyvolat, skenovat a zpracovat. A tak se rozjel můj obvyklý fotografický provoz. Však už bylo na čase! Mým běžným fotografickým provozem se nyní však zdají být různá bukolická témata. Počasí zatím nebylo příhodné k tomu, abych se vrátil k fotografování pohraničního opevnění a na pouliční fotky mě zatím chuť stále ještě nepřepadla.

Místo do lužního lesa, který mám za domem a který je teď zamořený klíšťaty jsem vyrazil k Poděbradským jezerům. Ta vznikla jako vedlejší produkt těžby písku. Každý místní je zná pod zkratkami "Jednička", "Dvojka a "Trojka". Během pár let po obnovení těžby k nim přibyla ještě další, zatím bezejmenná. Je zajímavé, jak umí lidská aktivita v relativně krátkém čase změnit krajinu.

Někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Na jednu stranu vznikají nové biotopy pro vodní ptactvo a prostor pro rekreaci lidí, na druhou stranu se odkrývají ložiska podzemních vod a vystavují se tak riziku odparu a znečištění. Poděbradská jezera pro mě mají samozřejmě zvláštní osobní význam. Je kolem nich spousta míst, které jsem navštěvoval od útlého dětství a mohu tak pozorovat, jak se s lety mění. Například o "Prvním" jezeře kolovala legenda, že tam žije obrovský sumec. Slýchával jsem jí snad už od školky. Před pár lety proběhl internetem článek, který existenci této legendy potvrdil. To je tak, když člověk žije téměř celý život na jednom místě.

Byla to také příležitost vyvětrat Hasseblad 501CM, se kterým se teď postupně sžívám. Zdá se být důstojným nástupcem mé Yashicy MAT. Zejména kontrast objektivu Zeiss Planar je na úplně jiné úrovni, než jsem byl doposud zvyklý. Příjemná je také téměř absolutní absence zkreslení a celková ostrost celé plochy snímku. Vyzkoušel jsem také oranžový filtr s jehož efektem jsem byl nadmíru spokojen - viz první snímek. Pomalu si ještě zvykám na poměrně hlasitý zvuk, který doprovází pořízení snímku. Ještě budu muset ale vymyslet, jak Hasseblad a všechno jeho příslušenství naskládat do své obvyklé fotografické brašny. 

Hasselblad 501CM: Úplně něco nového

Čas od času si neodpustím to, abych si udělal nějakou drobnou radost. V souvislosti s fotografií to bylo naposled v loňském roce kolem mých narozenin. Po dlouhé meditaci a přešlapování jsem si koupil Hasselblad. Stejně tak jako Leica ve formátu 35mm, tak je pro mě Hasselblad pomyslným vrcholem techniky ve formátu středním. V loňském roce jsem také nafotil asi nejvíce svitkových filmů za dobu co fotím, logicky jsem si tedy říkal, že by možná dávalo smysl pořídit si o chlup kvalitnější techniku než je má stará Yashica Mat. A asi to byl trochu i osud, protože můj kamarád a kolega z Verum Photo Kevin V. Ton zrovna jeden Hasselblad prodával. 

Letošek pro mě zatím nebyl fotograficky moc zajímavý. Nafotil jsem sotva pár kinofilmů v Leica, Nikonu i Horizontu, o něco méně jsem jich vyvolal, ještě méně oskenoval a k tomu všemu jsem ještě přišel o notebook na kterém jsem fotky obvykle zpracovával. Zkrátka žádné velké štěstí. Hasseblad mezitím trpělivě čekal v poličce, třebaže jsem film do jeho kazety vložil téměř okamžitě po nákupu, což bylo ještě v roce 2020. Poslední dobou ten čas běží podivnou rychlostí.

Jeden květnový podvečer mi to ale nedalo a já se vydal do lužního lesa, který mám hned za domem. Poslední dobou tam pořizují hodně fotografií, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Buď je ještě nemám vyvolané, oskenované nebo zpracované. Jedno z těchto tří a ve většině případů tři ze tří. Tentokrát jsem se ale do lesa vydal s Hassebladem. Chvíli mi trvalo než jsem se sžil s trošku specifickou ergonomií tohoto kusu kovu ze Švédska. Druhá věc na kterou jsem si musel zvyknout byly specifické a dost hlasité zvuky, které 501CM vydává, když pořizuje snímek. Je to trochu jiné než tichounká dvouoká zrcadlovka. Sotva mě přestal děsit zvuk závěrky a mé prsty si zvykly na rozložení ovládacích prvků, začalo se mi s 501CM fungovat docela dobře.  

O výhodách modulárního přístroje netřeba příliš debatovat. Výměnné objektivy vynikající kvality, velmi světlá a dobře čitelná matnice s možností použití hranolu a výměnné zásobníky na film. Poslední z jmenovaných výhod plánuji využít k tomu, abych zkusil trochu víc pracovat s barevnými filmy. Do jedné kazety si dám černobílý Kodak Tri-X, do druhé kazety si dám Ektrachrome a můžu vyrazit na výlet. Snad se mi povede toto předsevzetí dodržet. Zatím to semnou a s barvou není vůbec slavné. Ektachrom, který se mi chladí už dva roky v lednici by mohl vyprávět. Na letošek jsem si ale dal i další fotografické předsevzetí. Rád bych fotil víc portrétů. Je to celkem logické, že po více jak roce "sociálního distancování" mi začínají lidi zkrátka chybět. Bylo to právě při hledání fotografií pro minulý článek "Krásný ztráty" jsem se zamyslel nad tím, že mě portréty vlastně docela baví a vždy mě potěší, když na ně v archivu narazím. Doufám, že právě při focení portrétů objevím ono pověstné kouzlo Hasselbladu.