Archivace bez legrace a poznámkový aparát

Úvod

Je to už nějakou dobu, co jsem napsal nějakou praktickou radu ve stylu Receptáře. Za prvé nejsem Přemek Podlaha a za druhé, necítím se často být povolán k tomu, abych někomu radil. Na druhou stranu, v poslední době jsem několikrát vedl debatu na téma organizace archivu a fotografických poznámek. Rozhodl jsem se, že se tedy podělím o metody, které používám a pokusím se nastínit motivace, které za tím stojí. Stejně tak jako slabá místa, která jsem ve svém systému během několika let odhalil. 

Organizace negativů

Vyvolané negativy skladuji v archivačních pergamenech popsaných v následujícím formátu: Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Fotoaparát/Datum/Číslo filmu. Například tedy Petrohrad/Leica M2/22.9. 2017/Film 185. Následně jdou desky s negativy do šanonů označených typem fotoaparátu, rokem (roky) za které v něm jsou negativy a čísly negativů od do (typicky například 1-150). 

Šanon s negativy

Folie s vyvolaným negativem

Skeny negativů třídím do složek podle toho, kterým fotoaparátem jsem ten který film nafotil a v chronologické řadě. Takže například Leica M2 má svou složku, ve které jsou podsložky pojmenované Film 1, Film 2... a stejně tak i Nikon FM2 má svou složku s podsložkami Film 1, Film 2 atd. Ve složce každého filmu jsou dvě podsložky - "vše" a "výběr". Složka "vše" obsahuje všechny snímky z naskenovaného negativu. Složka "výběr" začíná svůj život jako kopie složky "vše", kde smažu snímky, které nepovažuji za povedené. Zbylé snímky podrobím standardnímu postprocesu. 

Zápisníky na negativy

Počítač a šanony samozřejmě nenosím všude s sebou, takže musím mít způsob, jak si nafocené filmy zaznamenat ideálně hned jak je vyndám z foťáku. K tomu mi slouží malé papírové zápisníky Moleskine. Opět podle fotoaparátů, jeden typ fotoaparátu, jeden zápisník. Nikony FM2 mám třeba dva, ale oba sdílí jeden zápisník. Svého času to bylo stejné i pro Leicu M2, když jsem používal dvě těla. V zápisníku jsou pak filmy zapsány ve formátu Číslo filmu/Místo pořízení snímků (téma/projekt)/Datum/Druh filmu/ISO/Vývojka. Například - 185. Petrohrad, 22.9. 2017, HP5@1600, Rodinal 1:100. Zápis do notýsku provádím ideálně hned po vyjmutí filmu z fotoaparátu, přičemž na samotnou filmovou kazetu poznamenám číslo filmu a ISO na které jsem ho fotil. 

Zápisník s exponovanými negativy pro Leica M2

V tomto svém systému vidím dvě slabiny, i když jsou to spíše dvě strany jedné mince. Pokud v rámci jednoho focení použiju více fotoaparátů, nemám vše pohromadě na jednom místě, ale ve více složkách pro jednotlivé fotoaparáty. Musím také dbát na to, abych měl ve své fotobrašně správný poznámkový blok pro ten který fotoaparát. Druhá slabina je, že se mi překrývají číselné řady a pokud fotím zrovna na dva fotoaparáty, kde jsou čísla negativů opravdu blízko, mohlo by to vést ke zmatkům. Přecházím tomu tím, že občas na etiketu na exponovaném filmu připíšu u typ fotoaparátu.

Kazeta s etiketou

Systém organizace negativů podle fotoaparátu pochází ze samého počátku mého fotografování, tehdy jsem si možná ještě myslel, že záleží na tom, čím je fotografie pořízena. Dával jsem tehdy ještě fotografie na Flickr, kde bylo tagování fotoaparátu, objektivu a filmu normou. Není to ideální systém, ale zatím nepřišla dostatečně silná motivace ho změnit.

Poznámková aparát 

Když pominu katalogizaci jednotlivých negativů, byl zbytek mého poznámkového aparátu poněkud roztříštěný. Vždycky u sebe nosím malý reportérský zápisník, už od dob studií na vysoké škole. Do něj jsem si také zapisoval i své poznámky k focení. Po pravdě řečeno jsem vždy spoléhal na svou paměť. Zážitky a dojmy z focení jsem také často ještě zčerstva zapsal na tento blog a příspěvky jsem pak mohl použít pro zpětnou referenci.

Specializovaný fotografický deník jsem si začal vést až v roce 2022. Mé poznámky nemají žádnou přesně danou formální strukturu, snad jen to, že ke každé poznámce píšu datum. Někdy to jsou abstraktní myšlenky obecně související s fotografií, jindy konkrétní poznámky související s fotografickými projekty, či zápisky z mých cest. Na cestách si do deníku často vlepuji letenky či lístky z výstav, které jsem navštívil.

Zpětně si říkám, že jsem s tímto fotografickým deníkem měl začít mnohem dřív. Nemusel bych teď tolik lovit v paměti, když se chci vrátit k nějakým starším fotografiím a okolnostem jejich pořízení. Začátečníkům bych doporučoval vést si poznámky k měření expozice a vyvolání filmů, umožní to rychleji odhalit chyby a dost často to odpoví na otázky typu: "Proč jsou mé fotografie úplně černé?" či "Proč jsou mé fotografie úplně bílé?"

Deník s poznámkami k focení

Deník se zápisem z Říma

Závěr

Co říct závěrem? Pokud tento článek čte někdo, kdo s focením teprve začíná, měl bych jedno doporučení - nastavte si vyhovující systém archivace co nejrychleji. Snažit se o to zpětně je spousta práce a času, který by člověk mohl strávit mnohem lépe.

Ostatní poznámkový aparát se nemusí týkat všech fotografů. Někdy to nevyžaduje žánr, jindy prostě jen někteří lidé nepotřebují ve svém hobby tolik systematičnosti. Za sebe bych to ale doporučil. Uvidíte, že to bude mít pozitivní dopad na vaši cestu fotografií a nikdy není pozdě na to začít. 

A jak archivujete vy? Vedete si deníky? Pokud máte nějakou zajímavou metodu, jak na archivaci a poznámkový aparát, rád o ní uslyším!             

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.

K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

Benátky: Čtverec lepší obdélníku

Je to s podivem, že ačkoliv jezdím do Itálie dvakrát do roka, tak jsem ještě nenavštívil Benátky. Vždycky mi přišly tak nějak moc „provařené“. Jezdí tam kde kdo, a to mě většinou od návštěvy takového místa dost odradí. Nakonec jsem se ale rozhodl překonat svůj strach z ušlapání americkými turisty. Naložil jsem tedy auto zásobami, přibral manželku a vyrazil. Do Benátek to není tak daleko, aby tam člověk nemohl v klidu dojet na jeden zátah. Ubytovali jsme se v městečku na pobřeží, kde jsou ceny za ubytování příznivější a počet parkovacích míst větší. Do samotných Benátek nám to trvalo pouhých 20minut autobusem a stálo to 1.50 euro. Cest je samozřejmě více, včetně moderního vlaku, který jsme ale nevyzkoušeli.

Samotné město bylo takové jako jsem si představoval. Skutečně stálo na vodě, které bylo víc, než jsem si představoval. Kanály, úzké uličky a lehce ošuntělé budovy vytvářely celkem solidní atmosféru. Některé domy byly v takovém stavu, že jsem se docela divil, že ještě stojí. Turistů bylo celkem zvládnutelné množství. Po pravdě bylo o dost nižší, než jsem se obával. Nebyl problém si najít nějaký klidný kout, kde si člověk mohl vychutnat trochu té atmosféry a klidu s čímž jsem tak úplně nepočítal. Inu, člověku se občas přihodí i něco příjemného.

Co se týče místních restaurací a kaváren, tak nemohu dát příliš mnoho doporučení. Stravovat se lze celkem bez problémů v normálních samoobsluhách. Koupíte si dobrý italský sýr, nějakou tu sušenou šunku, či jinou kvalitní uzeninu, čerstvý chléb a olivy. Co vám chybí? Snad jen láhev dobrého vína, takže si nezapomeňte přibalit vývrtku. Nedělám si legraci. Jet do Itálie bez vývrtky je naprosté šílenství! Po pravdě řečeno mi restaurace v Benátkách přišli krapet turistické a cenově lehce nad Italským průměrem. Co se kávy týče, tak se stačí držet toho, že tam, kde stojí presso 1 euro a cappuccino 1.40 euro, je to v pořádku a není to jen pro turisty. Každopádně půlhodinová projížďka na gondole vás přijde na 80 euro, což můžete ale rozpočítat až pro 6 osob, takže skupiny to mají jednodušší než jež jednotlivci a páry.

  

Fotograficky jsou Benátky rozhodně zajímavé. Pro fotografy architektury bude asi trošku složité to, že žádná budova v celém městě není rovná. Všechny jsou křivé a některé i dost křivé. Pokud máte problémy s fotografickým OCD, tak to budete mít trochu těžké. Co se týče focení všeho ostatního, je to jako všude jinde. Snad jen že kulisy jsou docela malebné a světlo je zajímavé. V úzkých uličkách lze najít různé hry světla a stínu. Byly to právě úzké uličky, které mě v Benátkách lákaly k použití Yashicy a formátu 6x6. S kinofilmem jsou fotil hodně na výšku, což osobně nemám příliš rád. Až tam pojedu příště, tak se na kinofilm úplně vykašlu a budu fotit jen na středoformát. Ten čtverec mi tam prostě seděl tak nějak víc, než obdélník. Doufám, že se tam brzy vrátím, třeba v únoru na karneval!

Jaro v Prachovských skalách

Krajinkářství, jak by vám potvrdil předseda spolku ostravských krajinkářů, je mnohdy bolestivý úděl. Vstáváte brzo ráno, abyste chytili to nejlepší světlo nebo naopak spěcháte, aby vám neuteklo večerní světlo. Navíc s sebou ještě musíte tahat plnou tašku objektivů a různých filtrů. Do toho ještě nejspíš táhnete stativ s panoramatickou hlavou, abyste si mohli udělat nějaké populární skládané panorama, nebo dlouhou expozici kterou rozpatláte mraky nebo vodu do jakési šedé hmoty.

Pak je ještě jeden přístup. Prostě jdete a fotíte to, co je zrovna před vámi a kolem vás ve světle, které je dostupné v ten daný okamžik. Já jsem spíš příznivce toho druhého přístupu. Navíc většinu svého krajinkářství provozuji na svitkový film ve formátu 6x6. Z nějakého důvodu mi čtverec do krajiny pasuje tak nějak líp než obdélník. Na přelomu jara a léta jsem vyrazil na malý výlet do Prachovských skal (opět) a jako vždy jsem měl přes rameno fotoaparát. Posledně jsem měl s sebou barevný film, ale tentokrát jsem vsadil na černobílou klasiku Kodak Tri-X.

Předpověď slibovala slunečno, ale letos předpovědi nějak nevycházejí, a tak bylo samozřejmě pod mrakem. To mě však nemohlo odradit. Neohroženě jsem šplhal po skalách v honbě za snímky. Nakonec to odnesl jen můj mobil, který jsem používal místo expozimetru. Tak trochu spadl z asi 15m vysoké skály a zapíchl se do lesní hrabanky, avšak přežil. Zvolil jsem nejnáročnější okruh, který mě zavedl na spoustu míst, kde jsem už dlouhá léta nebyl. Měl jsem 12 snímků, ale nakonec jsem jich udělal jen 5. A tady jsou:

Krystalická nicota severního Německa

Mé pracovní povinnosti mě před časem zavály až na sever Německa. Jak daleko na sever? Tak daleko na sever, že jsem nevěděl, jestli jsem v Německu nebo v Dánsku. Můj vztah s touto zemí je lehce komplikovaný, ostatně asi tak, jako se všemi zeměmi se kterými Česká republika sousedí. Můj pobyt byl ještě o to složitější, že Německy jsem se učil naposledy na gymnáziu a tak je občas komunikace s domorodci poněkud složitá. Na druhou stranu jsem se tam nejel s nikým vybavovat.

Po pravdě řečeno, severoněmecký venkov je velmi nudné místo. Krajina je placatá a plná luk, kde se pasou krávy. Neměl jsem na focení moc času, protože práce mi začínala v 6:30 a končila kolem 19:00. Kromě práce tam opravdu nebylo co dělat, protože i připojení na internet bylo velmi chabé. Čas jsem tak mohl trávit v nekonečných filosofických úvahách. Nakonec se ukázalo, že trávit takto čas není vůbec marné, protože kolik má v dnešní roztěkané době člověk času na to, aby byl sám se svými myšlenkami? Nebyl jsem ani tak pasivní, protože jsem spoustu času věnoval psaní a revizím svých starších textů.

Nakonec jsem se ale nechal vylákat ven ze své skromné ubikace. Být pár set kilometrů směrem na sever a poblíž moře má své výhody. Zvláště tu, že večerní světlo je zde mnohem příjemnější než v našich končinách a člověk pak lépe pochopí význam pojmu „zlatá hodinka“. Rána zde byla v květnu stále nepříjemně studená a často mlhavá, ale večery byly krásné. Musel jsem se tedy překonat a vyrazit něco vyfotografovat. Bohužel se nedostávalo krásných žen, abych mohl venkovského prostředí a dokonalého světla použít k tvorbě něčeho tak pěkného jako jsou akty, tudíž jsem si musel vystačit s místní krajinou. Chvíli jsem se pokoušel v ní objevit alespoň stádo krav, kteréžto se mi osvědčily již v Anglii a Skotsku, ale ani krávy nebyly v severním Německu k nalezení.

Rozhodl jsem se proto vyfotografovat tu nicotu, která mě na německém venkově obklopovala.

Kodak Ektachrome: Jediná cesta k barvě

Pozitivní barevné filmy byly desítky let volbou profesionálních fotografů, kteří fotili v barvě. Nabízí realistické podání barev, dobrý kontrast a velmi jemné zrno. Mezi nevýhody patří zejména to, že tyto filmy mají obvykle nízké ISO, většinou maximálně 100, ale našly se i výjimky. Druhou, a poměrně zásadní nevýhodou, je velmi nízký dynamický rozsah filmů. Nehodí se proto pro fotografování kontrastních scén, které kombinují výrazná světla a hluboké stíny. Navíc vyžadují velmi přesné měření expozice, odchylka i o 0.5 stupně může pokazit celou fotku. Ale jak jednou někdo moudřejší než já řek: „Jediná cesta k barevné fotografii je diapozitiv.“. Proto jsem si na letošní jaro obstaral několik kazet filmu Kodak Ektachrome, který patřil až do ukončení výroby v roce 2012 mezi nejoblíbenější barevné pozitivní filmy na světě.

Pokud pravidelně sledujete zprávy ze světa analogové fotografie, tak Kodak letos ohlásil návrat Ektachromu ve formátech Super 8 (pro kamery) a jako 35mm film pro fotoaparáty. Jenomže návrat je ohlášený až na čtvrtý kvartál roku 2017 a co jako chcete fotit na barevný film v zimě? Proto jsem si říkal, že bych si Ektachrome rád vyzkoušel ještě předtím, než dorazí na trh. Tudíž jsem musel hledat, kdo by náhodou měl pár kazet původního materiálu v mrazáku. Nakonec se mi povedlo ulovit 5 kazet expirovaných v roce kolem roku 2012, ale poctivě zamražených, tudíž měly být v podstatě čerstvé. Jednu kazetu jsem si cvičně nafotil, abych si vyzkoušel, jak se film chová v různém světle a byl jsem příjemně překvapen. Schválně jsem fotil světelně komplikované scény, abych poznal limity dynamického rozsahu a toho, co mi film dovolí za chyby v měření expozice. Většina fotografií vyšla překvapivě dobře exponovaných. Expozici jsem měřil většinou klasicky na stíny, jako s negativem, což mi bylo u ektachromu doporučeno. Pak už nezbylo jen čekat na příležitost, při které film použiju naostro. S barvou je to složité, několikrát jsem se nechal slyšet, že barva se hodí tak maximálně na krajinky a pornografii, což tedy nejsou zrovna obvyklá témata mé fotografie.

Nakonec se dovolená ve Španělsku a Portugalsku ukázala jako ta správná příležitost pro použití diapozitivů, protože kdo by se nechtěl po návratu pochlubit diáky z dovolené, stejně jako v roce 76, kdy dostal devizový příslib do Jugošky? Takže jsem vyndal filmy z mrazáku a vyrazil na cesty. Počasí bylo slunečné, takže bylo i dost světla pro exponování filmu s ISO 100. Madrid nebyl příliš barevný, zato Lisabon a nedaleké městečko Sintra byly pro barvu zdaleka lepší. Zpracování diapozitivů není tak jednoduché jako u barevnách negativních filmů, které vám ještě leckde vyvolají. V Praze ale není takový problém vyvolat ani diapozitiv (Béfoto). Je na tom něco speciálního, prohlížet si proti světlu vyvolaný diapozitiv. Obrázky nemají převrácené barvy, takže opravdu vidíte přesně to, co jste vyfotili.

Samotná digitalizace diapozitivů je celkem jednoduchá, prostě je strčíte do skeneru. Problém je vyladit výsledný sken tak, aby byly barvy co nejpřirozenější. Ektachrome má lehce narůžovělý závoj který vyžaduje opatrnou manipulaci s vyvážením bílé a dalšími hodnotami, aby se člověk dostal k výsledku s jakým je spokojený. I přes všechny těžkosti, které přináší focení na barevný pozitivní film, stojí odměna za to. Doporučil bych to každému alespoň vyzkoušet. Už se těším na znovuoživený Ektachrome, pro který určitě najdu příští rok na jaře a v létě nějaké vhodné použití.

Barevný negativ Lomography F2

Můžeme si o produktech firmy Lomography myslet svoje, ale rozhodně se je vyplatí sledovat. Letos na jaře ohlásili, že půjde do prodeje barervný negativ jménem Lomography F². Jedná se o barevný film s IS0 400, který byl zakoupen ze zásob zaniklého italského výrobce filmu (takže se muselo jednat o nedávno znovuzrozenou firmu Ferrania). Lomography se pak postaralo o navinutí filmu do kazet po 36 snímcích, nové krabičky a distribuci. Film byl uveden na trh jako limitovaná edice, logicky, protože jeho zásoba byla omezená. Marketingové promo fotky slibovaly bohatě saturované barvy a to nalákalo i mě, protože jsem si v zimě říkal, že bych na jaře rád zkusil nějakou barvu. V Praze jsem proto na Lomo ambasádě v Vlašské zakoupil 3 kazety filmu z první várky, která byla jinak rychle rozprodaná a uložil je do lednice a čekal na vhodnou příležitost, která se záhy naskytla při dovolené ve Španělsku a Portugalsku. Konečně jsem měl pořádné využití pro svůj Nikon FM2n, který jsem na dovolenou vzal jako druhý foťák pro využití s barevným filmem.

Obecná poučka říká, že barevný negativ se vyplatí o jeden stupeň přeexponovat, což bylo i doporučení Lomography. Já jsem měření nastavil pro IS0 400, ale nechával jsem při měření expozice rezervu cca 0.5 stupně do plusu, abych film pořádně „nakrmil“ ve stínech. Musím říct, že se to vyplatilo a s výsledným vzhledem fotek jsem byl spokojen. Docela dobře odpovídaly tomu, co výrobce filmu sliboval a ukazoval na propagačních fotografiích. S dobrým světlem a správnou scénou dovedl film vykouzlit skutečně krásné barvy. Občas trošku vystouplo zrno, které se u barevného filmu chová trošku jinak než u ČB negativu. Na druhou stranu je to pro barvu už celkem vysoké ISO a ten film není nejmladší, takže občas výraznější zrno jsem schopný odpustit. Neměl jsem čas před dovolenou nafotit jednu kazetu, abych si film „osahal“ a vyzkoušel si, pro jaké scény se hodí a jak se chová. Vlastně, i kdybych ten čas měl, tak bych to neudělal. Znám se a vím, že se zkušebními filmy fotím různé blbosti, jen abych vyzkoušel film v různých situacích a pak je mi to líto, že jsem film vyplýtval na hlouposti. Takže vzhledem k tomu, že tohoto filmu je omezené množství, rozhodl jsem se, že se pojede rovnou naostro. Rozhodně jsem výsledky nebyl zklamaný, ba naopak film dostál všem slibům.

Nakonec mi přijde docela škoda, že už tohohle filmu nebude víc. Pořád ho nejspíš pár kazet seženete, když prohledáte různé zahraniční eshopy, ale prostě jednou, brzo, bude konec. Samozřejmě máme na trhu spoustu jiných barevných filmů, ale tenhle se mi opravdu líbil. Doufám, že blízká budoucnost nám přinese další, podobně zajímavé filmy, i kdyby jen v limitované edici, jako byla tato. Víc už asi o tomhle filmu napsat nemohu a tak radši nechám mluvit fotky.