František Dostál: Napříč dekádami

Je mi velkým potěšením, že mohu konečně přinést rozhovor s legendou české pouliční fotografie - Františkem Dostálem. Jeho tvorba pokrývá větší část 2. poloviny 20. století a zasahuje i 21. století. Mezi jeho nejznámější cykly patří "Letní lidé", zachycující život v chatové osadě u řeky Sázavy. V současnosti se František Dostál stále pilně věnuje publikační činnosti.


Můžete popsat své fotografické začátky?

Začínal jsem poměrně později, kolem svých 25 let. Fotografický proces jsem znal z dob svých studií na průmyslovce, kde jsem musel pracovat s průmyslovým rentgenem. V té době jsem ale hodně sportoval, tak jsem na fotografování neměl čas, když jsem si pak na stromečkové brigádě vydělal 300 korun a za ty jsem si koupil první foťák.


Odkud přišel nápad fotografovat běžný lidský život a dění na ulici?

Je to tím, že jsem na ulici vyrostl. V té době ulice nebyla ani dlážděná. 14. února 1945 byl velký nálet na Prahu, tenkrát to se mnou praštilo o zem, spadla mi bomba do školy a tak jsem začal chodit do školy na vesnici. Byl březen a já chodil bos. Snad jediné, co je mi líto, že prvních pár let jsem si nearchivoval negativy. Fotografie jsem nazvětšoval a pozitivy rozdal kamarádům, se kterými jsem se třeba jezdil koupat na Sázavu, a negativy jsem zahodil. Dnes by to byl už dokument.


Kdy přišly první fotografické úspěchy v soutěžích, výstavy a publikace?

Poměrně brzy, někdy ze začátku 70. let. Tenkrát člověk nemohl za hranice, tak jsem posílal fotografie do zahraničních soutěží a na výstavy a zpátky jsem dostával katalogy z těchto výstav. Někdy dobré a někdy horší. Stálo mě to 12 korun na poštovném. Těch výstav bylo za ty roky možná 1500. Moje fotografie pak visely třeba v Tokiu a i na World Press Photo, ale s tím jsem pak měl malér. Tam totiž mohl fotografie posílat oficiálně jen Svaz novinářů a já je tam poslal jako amatér. Tak o tom pak věděli i v Bartolomějské.  Ale to by bylo na delší povídání. Výstavy byly můj styk se světem. Občas se mi poštěstilo, že když jsem organizátory požádal, tak mi pak poslali třeba knížku Elliotta Erwitta, která zde nebyla k dostání.

Foto: František Dostál

V 70. letech jste fotografoval akty, měl jste i nějaké další odbočky od pouliční fotografie?

Nebyla to ani taková odbočka, kolikrát jsem těm dívkám musel říkat, že nemám čas. Tenkrát jsem v sobotu přijel za 5 korun k Sázavě a lidé po mně nejdřív chtěli vyfotit děti, pak svatby a pak i ty akty. Nikde jsem je tenkrát nezveřejňoval, i když některé jsem poslal do soutěží, a teprve až teď jsem se dostal k tomu, že je publikuji. Vlastně se to o mně ani moc neví, že jsem je fotografoval. Možná z těch aktů udělám časem knížku.

V čem je podle Vás význam pouliční fotografie?

Řekl bych, že enormní, protože to je fotografie života. Zhodnotí ji teprve čas. Letos máme 100 let od vzniku naší republiky a tenkrát těch fotografií tolik nevznikalo. Já se narodil v roce 1938 a fotky z té doby mají podle mě obrovský význam. Třeba mobilizace, kterou fotil Vašek Jírů. Významné jsou i fotografie z ulic během velké nezaměstnanosti za hospodářské krize. Ukazuje to, jak se lidé tenkrát oblékali, jak to vypadalo na Barrandovských terasách a podobně. To se nikdy nedá sdělit jen slovy. Chtěl bych ještě udělat knížku fotografií ze starých Vršovic. Žádný z těch domů už neexistuje. V dnešní době se moc spěchá. Člověk musí taky umět zpomalit a podívat se na věci z dlouhodobého hlediska, aby tady po člověku něco zůstalo. Když po člověku zůstane alespoň 10 fotografií, tak to není špatné. 

Rozlišujete fotografii reportážní, dokumentární a pouliční?

Jsou tam jakési pomyslné hranice, ale já se tím nenechávám omezovat. 

Foto: František Dostál

Kdo Vás inspiroval, měl jste nějaké fotografické vzory?

Mám rád Elliotta Erwitta a Roberta Doisneau. I když Erwitt občas fotil komerční zakázky, tak stejně byl nejspokojenější na ulici a Doisneau na ulici vyrostl. Řekl bych, že tihle dva jsou moje největší fotografické vzory. 


Co podle Vás dělá dobrou fotku?

Dobrou fotku dělá vždy obsah. Chce to ale také kultivovaného diváka, aby ten obsah rozpoznal. Člověk 21. století hrozně spěchá, každý kouká do nějaké krabičky a nevnímá svět kolem sebe. Třeba že si chce nějaká babička v MHD sednout. Tenhle spěch a přístup k životu celkově ubližuje fotografii, ale i jiným hodnotným věcem. 


Preferujete černobílou fotografii nebo byste fotografoval i barevně, kdyby Vám to tehdy technika či finance dovolily?

Barevně jsem fotografoval nějaké diapozitivy. Občas po mně barvu vyžadovaly některé časopisy, třeba "Ahoj". S kolegou jsme vyhráli i jednu soutěž s barevnými fotografiemi noční Prahy, ze kterých pak byla i výstava ve Fomě. Bylo to umožněné tím, že tady pan Forman natáčel film Amadeus, a tak se nám povedlo získat nějaký barevným film Eastman. Jinak ale preferuji černobílou fotografii. 

Foto: František Dostál

Má podle Vás Praha něco, co žádné jiné město?

Má takovou atmosféru a kolorit, ale to člověk musí mít v srdci. Sice jsem trochu zklamán všemi těmi turistickými lákadly v centru, ale ten Karel IV. dobře věděl, co dělá, když město rozšiřoval. Zrovna cestou na rozhovor jsem potkal Ivana Havla u nejstaršího nárožního kamene, který je přes 700 let starý, a to nikdo jiný nemá. Současný vývoj Prahy není příliš šťastný. Praha ztratila hodně ze své duše až po revoluci. Nechci říkat, že tu za komunistů bylo dobře, ale teď s různými lákadly pro turisty a auty už to vypadá jinak. Pořád má ale Praha dost co nabídnout. 


Změnila se pouliční fotografie za dobu, co se jí věnujete?

Změnila. Třeba tím, že je na ulici víc lidí a život na ulici je pestřejší. Přibyli také cizinci. Dřív jsem se ale na ulici s focením cítil trochu bezpečněji. Vašek Jírů měl třeba nějaké fotky dětí, jak v Praze čůrají na ulici. Měl je dokonce na výstavě na Staroměstské radnici. Ale kdyby to fotil dnes...? Jednou jsem jen namířil fotoaparát na nějaký dům a hned u mě už byli, proč to fotím a kdo mi to dovolil? Uvidíme, kam až to dojde.


Bylo Vám nabízeno stát se fotografem z povolání, proč jste tu nabídku nevyužil?

Ne že jsem nezaváhal, ale jsem rád, že jsem to odmítl. Nemohl bych si pak fotit to, co chci já. Možná bych ani neuměl fotit to, co by po mě chtěli. Stejně bych si fotografoval to svoje, a tak by se mohlo stát, že bych třeba při vítání delegace na letišti vyfotil, jak někomu vypadne noha z boty. 

Foto: František Dostál

Předpokládám, že jste fotografoval invazi v roce 1968. Publikoval jste ty snímky a neměl jste z toho pak problémy?

Samozřejmě jsem to fotil, stejně jako jiní. Nechci teď mluvit jenom o Koudelkovi, ale fotografoval to i dobře známý Miloň Novotný, který dal exponované filmy svým známým, kteří jeli do ciziny, a tak jeho fotografie oběhly svět. Když začali střílet z protiletadlového kulometu na tanku do pískovcové fasády Národního muzea, tak za chvíli nebylo vidět a já jsem byl rád, že jsem se schoval na dvoře rohového domu, bylo nás tam asi 10 lidí, z toho nějaký cizinec, tak jsem mu dal 3 exponované filmy, aby je vzal s sebou do Vídně. Dodnes nevím, jestli je vůbec vyvolal nebo co se s nimi stalo. Byla to asi chyba mu je dávat, ale to se stává. Mám doma asi 50 zvětšených fotek z té doby. Publikoval jsem je z historického hlediska až celkem nedávno, protože tenkrát těch fotografií bylo všude plno a já se nechtěl nikam cpát.


Fotografoval jste i revoluci v roce 1989, co se pro Vás po revoluci změnilo?

Pracoval jsem tenkrát v Paláci Škoda. Když vypukly první studentské akce, tak jsem se zprvu ničeho neúčastnil. Měl jsem špatné zkušenosti z 1. máje 1989, kdy mi tajní prohrabávali aktovku a vyptávali se, proč to fotím a podobně, takže jsem byl spíše opatrný. Tehdy v roce 1989 jsem ale poznal spoustu dobrých lidí a jsem nakonec rád, že jsem mohl uplatnit fotografie, které jsem tehdy udělal. Muzeum hlavního města Prahy má asi 200 mých fotografií událostí roku 1989. Každá změna má svůj smysl a trochu se bojím, aby nás teď nepotkaly zase nějaké změny k horšímu, protože se už moc blbne.



Mohl byste přiblížit vznik cyklu Letní lidé?

Začal jsem to fotografovat poměrně záhy, ale tenkrát jsem si ještě nearchivoval negativy. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Ono v "letním ústroji" nepoznáte kdo je doktor a kdo je metař. Díky těmto lidem jsem se dostal k dalším lidem a tématům. Přijde mi, že ten cyklus zhodnotil až ten čas. Různí teoretici fotografie říkali, že to jsou jen takové dovolenkové fotky. Za tím cyklem bylo i hodně práce, 20 let jsem pracoval i v sobotu, v noci jsem do dvou do rána zvětšoval fotografie a v 6 už jsem musel být v práci u píchaček. Jak přišel rok 1990-1993 už to fotit nešlo, polovina těch chat tenkrát shořela, lidé tam přestali jezdit.

Foto: František Dostál

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s pouliční fotografií začít?

Ať si namažou nohy francovkou, ať jsou trpěliví a nenechají se hned z kraje odradit, když se jim něco nepovede nebo jim někdo vynadá. Všechno chce velkou trpělivost. V pamětech Roberta Doisneau jsem četl, že často chodil na jedno místo a čekal na fotografii. Často čekal zbytečně, ale pak se to jednou povedlo.


Může podle Vás jedna fotka vyprávět příběh nebo to dokáže jen série?

Samozřejmě i jedna fotografie může vyprávět příběh. Dřív tu byla soutěž cykly a seriály, termín soubor se zavedl až později, ale často může jedna fotografie vyprávět příběh lépe než série. 


Chystáte v nejbližší budoucnosti novou knihu nebo výstavu?

Výstavy už nechci, to jsou starosti a hodně práce. Teď mi skončila výstava ve Švýcarsku v Luganu. Přišel mi pohled od dvou emigrantů, kteří výstavu navštívili, a psali: "Pane Dostál, cítili jsme se jako doma..." To pro mě byla ohromná pocta, lepší než jakákoliv medaile. Rád bych udělal knížku "Pražský chodník vypráví", která by ukázala Prahu, jaká už není. Dále ještě "Moje rodné Vršovice" a "Jak jsem potkal Evy".


Býval jste hodně aktivní ve fotografických soutěžích, sledujete i ty současné?

Sleduji. Třeba Czech Press Photo, ale i zahraniční soutěže. Sám bych nerad v těch porotách seděl, musí to být těžké rozhodování. Chápu, že často je upřednostňována jistá aktualita, třeba teď na World Press Photo ta vražda ruského velvyslance v Turecku. Napsal jsem o tom text "Proč má mít zlo přednost." Fotka to bůh-ví jak převratná není, tak proč by mělo to zlo dostat hlavní cenu?

Foto: František Dostál

Co Vám dalo členství ve fotoklubech a různých skupinách?

Hodně mě to naučilo. Poznával jsem různé, i známé, lidi. Jednou třeba Ladislav Sitenský přivedl Františka Fajtla a ještě jednoho letce, nás tam bylo asi 30 a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se hodně věcí, které nejsou v žádných knihách. Bohužel je život hrozně krátký a člověk si to všechno nemůže pamatovat. Časem se mi to tam přestalo líbit, třeba když se posílaly do zahraničních soutěží pořád ty samé fotografie, protože někteří se cítili jako umělci. Časem jsme si pak s přáteli udělali skupinu "Město". Asi třikrát jsme vyhráli národní soutěž. Bohužel už tři zemřeli, ale dostali jsme se do encyklopedie, tak se o nás ví. Poznal jsem Julia Andrese, co fotil úžasné akty, nebo Josefa Stanislava Kroftu. Ten sice nebyl bůhví jaký fotograf. V roce 1914 vystudoval obchodní školu, na praxi by v Americe, dělal v New Yorku pomocníka šerifa, vyfotil Rockefellera na koni. Pak při jedné stávce dostal do hlavy a tu mu pak dával dohromady doktor Růžička, který tam žil už dlouho. V roce 1934 viděl na fotce Karlštejn a rozhodl se vrátit do Prahy. Otevřel si vinárnu, začal pořádat střelecké soutěže a v roce 1945 bojoval o rozhlas, protože měl ve vinárně schované zbraně a byl to právě on, kdo v anglickém jazyce z rozhlasu volal o pomoc. Tak i takové lidi jsem poznal díky fotoklubům a skupinám.


Kdy jste naposledy držel v ruce fotoaparát?

Je to 14 dní, nic jsem sice nevyfotil, ale to nevadí. V pondělí jsem jel do Vršovic do hospody, tak jsem si říkal, že si musím vzít zoomový objektiv, že tam visí něco zajímavého na jednom z balkonů.


Zůstáváte věrný fotografování na film?

Ano, pořád.

Nikon FM2n: Všechno a nic víc

Ačkoliv jsem zapřisáhlým zastáncem dálkoměrných fotoaparátů, tak se v mém vlastnictví ocitla kinofilmová zrcadlovka Nikon FM2n. Vlastně zvláštní shodou náhod. Pravda, nějaký čas jsem zvažoval, že bych si Nikkon FM2 nebo FM2n pořídil, protože občas se může zrcadlovka hodit, pro mě tedy zejména když potřebuji zaostřit hodně na blízko, protože dálkoměry končí nejlépe na 0.7m. Bohužel ceny šly hodně nahoru a tak jsem na nákup nějak netlačil. Jednoho dne se objevil černý Nikon FM2n za přijatelnou cenu, který jsem si odnesl domů a začal objevovat prapodivný svět říše za zrcadlem. Sehnal jsem si i objektiv Nikkor 35/2 z 60. let, který byl zkonvertován pro použití s modernějšími těly. Ohnisko 35mm jsem zvolil záměrně, protože i na Leice ho používám nejčastěji a přijde mi celkem univerzální.

Nikon FM2(n) je kinofilmová jednooká zrcadlovka s výměnnými objektivy vyráběná v letech 1982-2001. Patřil do řady poloprofesionálních přístrojů a od těch profesionálních se lišil tím, že tělo měl z lehčí slitiny místo mosazi a neměl například výměnné hranoly jako např. starší Nikon F2 nebo modernější F3. Naproti tomu byly fotoaparáty FM lehčí a kompaktnější a podobně odolné a stejně spolehlivé jako profesionální přístroje. Jako malý příklad odolnosti a spolehlivosti přístroje bych uvedl to, že spolehlivě pracuje v rozsahu teplot -40°C až +50°C. Závěrka pracuje v rozsahu časů 1s – 1/4000s + B, nejvyšší rychlost závěrky je úctyhodná i na dnešní poměry. Synchronizační rychlost blesku je 1/250s (u modelu FM2n), takže pokud fotíte s bleskem, tohle je jedna z nejrychlejších synchronizačních rychlostí u fotoaparátů se štěrbinovou závěrkou. Rychlejší synchronizaci mají už jen fotoaparáty s centrální závěrkou. Kromě sáněk se středovým kontaktem je tahle zrcadlovka FM2n vybavena i PC konektorem.

Velkou předností Nikonu FM2n je to, že je to plně mechanický fotoaparát. Může fungovat i bez baterií, které napájí pouze expozimetr. Jedná se o dvě snadno dostupné baterie S76. Výstup expozimetru můžeme vidět při pravém okraji hledáčku, kde jsou symboly -, + a 0. Nula značí správnou expozici, minus podexpozici a plus přeexpozici. Měření se aktivuje lehkým namáčknutím spouště. Expozimetr snímá oblast ve středu hledáčku, jako u mnoha zrcadlovek této doby. Přesnost expozimetru je dobrá a rozsah měření je možný nastavit pro filmy o citlivosti IS0 12 – ISO 6400, což by mělo uspokojit většinu filmových fotografů. V hledáčku dále najdeme na levém okraji ukazatel zvoleného času závěrky a nahoře malé okénko, kde se ukazuje clonové číslo nastavené na objektivu. Osobně to nepoužívám, protože jsem zvyklý vše kontrolovat pohledem na celý fotoaparát.

Ovládací prvky jsou jasnou ukázkou toho, jak důležité bylo pro japonské inženýry to, aby forma následovala funkci. Všechno je dobře dostupné a naprosto jednoduché. Ovládání časů závěrky je přesně tam, kde byste ho hledali, stejně jako spoušť a páčka pro převíjení filmu. Zajímavou možností je vícenásobná expozice, stačí přidržet páčku u páky nátahu při opětovném natažení závěrky. Při přidržení malé páčky při natažení se neposune film, ale pouze znovu natáhne závěrka. Teoreticky můžete provést neomezený počet expozic na jedno políčku filmu. Na pravé přední straně fotoaparátu nalezneme samospoušť a vedle ní páčku náhledu hloubky ostrosti. Co se týče samotného hledáčku ten je standardně vybaven matnicí s mikroprismatem a děleným dálkoměrem, bez kterého bych já osobně nikdy nic nezaostřil, protože to se zrcadlovkou zkrátka „nevidím“.

Mezi nemnoho nevýhod, které má Nikon FM2 by se dala jmenovat nekompatibilita se starší generací objektivů Nikkor pro F bajonet, které ještě nemají takzvaný „auto indexing“. Tyto objektivy je však možné zkonvertovat, aby fungovaly i na tomto těle, což je i případ mého Nikkoru 35/2. Někomu bude možná chybět možnost manuálně aretovat zrcátko ve vyklopené poloze a omezit tak vibrace fotoaparátu při expozici ze stativu například při krajinářské fotografii. Tuto funkci trochu nahrazuje samospoušť, která při uvedení do chodu nejprve vyklopí zrcátko nahoru a až poté po dokončení odpočtu provede expozici. Osobně, jako pouliční/dokumentární fotograf jako velkou nevýhodu (a to u všech zrcadlovek) vnímám v hluk závěrky a zrcátka při expozici. To je velká bolest všech zrcadlovek a jeden z důvodů, proč se jim také obvykle vyhýbám.

K čemu tedy vlastně svůj Nikon FM2n používám, když preferuji dálkoměrné přístroje Leica? Je to spolehlivý dříč od jedné z nejlepších značek. Objektivy Nikkor jsou skvělé a dostupné (ve srovnání s objektivy pro Leicu). Většinou nosím Nikona jako druhé tělo, ve kterém mám barevný film, když cestuju. Ukázalo se totiž, že objektiv z 60. let, který na Nikonu používám si s barvou skvěle rozumí. Coby druhé tělo není Nikon v mých rukách tak vytížený, ale například nedávno jsem ho povýšil na primární fotoaparát, když jsem s ním a půjčeným Nikkorem 20/2.8 nafotil svatbu na Moravě. Podle mě se jedná o výborný fotoaparát vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí naučit s plně manuálním fotoaparátem na film a zároveň nechtějí podstupovat martyrium jménem Praktica nebo Zenit. Zaujme ale i pokročilejší fotografy především svojí solidní konstrukcí a spolehlivostí.

Svatba Honzy a Jany

Před pár týdny jsem se docela náhodou ocitl jako fotograf na moravské svatbě. Původně bylo ve hře, že tam pojedu s kamarádkou jako druhý fotograf, abych si to vyzkoušel. Docela mě zajímalo, jestli a jak zvládnu dokumentárním stylem pojmout svatbu. Sice jsem už jednu svatbu fotil, ale z těch fotek jsem při zpětném pohledu mohl dostat mnohem víc. Souhrou náhod jsem se dva dny před svatbou dozvěděl, že jí budu fotit sám. Aby toho nebylo málo, tak ještě byla moje Leica v procesu běžné údržby, protože jsem v rámci letní okurkové sezony nečekal žádné větší fotografické akce. Musel jsem tedy spolehnout na svůj Nikon FM2, který jsem zatím používal jen jako druhé tělo pro barevný film. Pravidelní čtenáři mého blogu jistě vědí, jak se na celý koncept zrcadlovek dívám. Dálkoměr je mi zkrátka bližší. Navíc jsem se ještě rozhodl experimentovat a vypůjčil jsem si super-širokoúhlý objektiv Nikkor 21/2.8. Někdo by možná neexperimentoval s novým ohniskem zrovna při focení svatby, ale já měl chuť na výzvu. Sbalil jsem si tedy svou skromnou výbavu a vyrazil.

Na místo jsem dorazil se značným předstihem, abych si ho mohl za A pořádně prohlédnout a trošku se na focení připravit a za B, abych mohl začít fotit u svatební přípravy, které je také důležité zachytit. Rozhlehlé prostory velké zahrady s úžasným výhledem do okolní krajiny se střídaly s poměrně komorním prostředím zastřešené kuchyně a stanu, který měl sloužit jako jídelna pro případ deště. Většinu času jsem tedy používal objektiv 20/2.8. Těžko říct, jestli pro dobro věci, protože někdy byly deformace vytvořené objektivem až příliš velké. Na druhou stranu ve fotce by mělo jít především o obsah asi až pak o nějakou honbu za technickými dokonalostmi. Ještě nebylo ani poledne a měl jsem nafocené první dva filmy. Nejkritičtějším momentem celého focení byl samotný obřad. Protože jsem se musel spolehnout jen na jednu kazetu filmu, což je 36 snímků, tak jsem si musel dobře rozvrhnout práci. Člověk musí dobře zachytit klíčové okamžiky, jako je výměna prstýnků a první manželský polibek. Pokud tohle nestihnete, tak jste v háji. Měl jsem štěstí a stihl jsem to, i když první polibek byl tak rychlý, že jsem stihl jen jednu fotku.

Moravská svatba může být pro netrénovaného Středočecha dost náročná, naštěstí mám výcvik z ruské svatby. Odmítání alkoholu s tím, že jsem fotograf, že musím fotit, a ne chlastat mi neprošlo. Na druhou stranu, když vám někdo nabídne domácí desetiletý calvados, tak se odmítnout nesluší. Trošku jsem se trošku obával výsledků, které budu v tom stavu produkovat. Proto jsem radši fotil víc než míň, aby pak bylo z čeho vybírat. Ve výsledku se to ukázalo jako úspěšná strategie. Navíc, aby bylo tradicím učiněno za dost, tak v nestřeženém okamžiku proběhl i únos nevěsty, jejíž hledání jsem pečlivě zdokumentoval. Ženich prokázal příkladnou znalost terénu a hospod. Za hlasité zpěvu lidových písní jsme prošli městem a nevěstu našli. Pravda, někteří místní na nás koukali poněkud zvídavě, asi to nebyli příznivci lidových písní.

Zábava samozřejmě pokračovala do pozdních večerních hodin. O osvětlení stanu i posezení u kuchyně se staraly jen spoře rozmístěné celkem slabé žárovky. Osobně jsem neměl velkou důvěru v to, že v takové tmě bych mohl ještě něco vyfotit. Sice jsem pushnul film na ISO 3200, ale expozimetr mi pořád ne, a ne ukázat nějakou rozumnou hodnotu. Dofotil jsem jeden film a usoudil, že fotit další by bylo jen plýtvání. Až o pár dní později, když jsem měl všechny filmy vyvolané, se ukázalo že noční fotky vyšly docela v pořádku. Rozhodně je to poučení pro příště, že bych měl fotit, i když si myslím, že podmínky to dost dobře neumožňují.

Nakonec jsme to všichni ve zdraví přežili. Chvíli to samozřejmě trvalo, než jsem se úplně vzpamatoval. Pomohl jsem dorazit zbytky jídla z předchozího dne, u toho jsem nafotil další film, rozloučil se a vyrazil domů Vyvolat a zpracovat 8 filmů není tak velké téma, ale udělat kloudný výběr je už o něco těžší. Ukázalo se, že kvalitní calvados vedl mou ruku a oko docela kvalitně a povedených snímků nebylo tak málo. Z osmi filmů (cca 250 snímků) jsem udělal předběžný výběr 62 snímků, který jsem posléze zkrátil na 35 snímků konečného výběru. Vybírat samozřejmě nebylo jednoduché. Na jednu stranu nechcete pouštět ven fotky, kterým nevěříte na 100%, na druhou stranu pro ženicha a nevěstu můžou mít hodnotu jiné snímky než pro vás. Takže 35 snímků mi nakonec přišlo jako celkem solidní kompromis, protože při správném seřazení za sebou to byl nakonec docela kompaktní výběr, kde fotografie dobře navazovaly.

Závěrem celé akce je tedy to, že Honza i Jana jsou s fotkami spokojení a já si vyzkoušel, jestli zvládnu na film nafotit celou svatbu. Samozřejmě při zpětném pohledu bych pár věcí udělal/vyfotil jinak, ale i proto jsem si to chtěl vyzkoušet, abych nabral zkušenosti. Kdo ví, třeba v budoucnu nafotím ještě nějakou další svatbu.

Benátky: Čtverec lepší obdélníku

Je to s podivem, že ačkoliv jezdím do Itálie dvakrát do roka, tak jsem ještě nenavštívil Benátky. Vždycky mi přišly tak nějak moc „provařené“. Jezdí tam kde kdo, a to mě většinou od návštěvy takového místa dost odradí. Nakonec jsem se ale rozhodl překonat svůj strach z ušlapání americkými turisty. Naložil jsem tedy auto zásobami, přibral manželku a vyrazil. Do Benátek to není tak daleko, aby tam člověk nemohl v klidu dojet na jeden zátah. Ubytovali jsme se v městečku na pobřeží, kde jsou ceny za ubytování příznivější a počet parkovacích míst větší. Do samotných Benátek nám to trvalo pouhých 20minut autobusem a stálo to 1.50 euro. Cest je samozřejmě více, včetně moderního vlaku, který jsme ale nevyzkoušeli.

Samotné město bylo takové jako jsem si představoval. Skutečně stálo na vodě, které bylo víc, než jsem si představoval. Kanály, úzké uličky a lehce ošuntělé budovy vytvářely celkem solidní atmosféru. Některé domy byly v takovém stavu, že jsem se docela divil, že ještě stojí. Turistů bylo celkem zvládnutelné množství. Po pravdě bylo o dost nižší, než jsem se obával. Nebyl problém si najít nějaký klidný kout, kde si člověk mohl vychutnat trochu té atmosféry a klidu s čímž jsem tak úplně nepočítal. Inu, člověku se občas přihodí i něco příjemného.

Co se týče místních restaurací a kaváren, tak nemohu dát příliš mnoho doporučení. Stravovat se lze celkem bez problémů v normálních samoobsluhách. Koupíte si dobrý italský sýr, nějakou tu sušenou šunku, či jinou kvalitní uzeninu, čerstvý chléb a olivy. Co vám chybí? Snad jen láhev dobrého vína, takže si nezapomeňte přibalit vývrtku. Nedělám si legraci. Jet do Itálie bez vývrtky je naprosté šílenství! Po pravdě řečeno mi restaurace v Benátkách přišli krapet turistické a cenově lehce nad Italským průměrem. Co se kávy týče, tak se stačí držet toho, že tam, kde stojí presso 1 euro a cappuccino 1.40 euro, je to v pořádku a není to jen pro turisty. Každopádně půlhodinová projížďka na gondole vás přijde na 80 euro, což můžete ale rozpočítat až pro 6 osob, takže skupiny to mají jednodušší než jež jednotlivci a páry.

  

Fotograficky jsou Benátky rozhodně zajímavé. Pro fotografy architektury bude asi trošku složité to, že žádná budova v celém městě není rovná. Všechny jsou křivé a některé i dost křivé. Pokud máte problémy s fotografickým OCD, tak to budete mít trochu těžké. Co se týče focení všeho ostatního, je to jako všude jinde. Snad jen že kulisy jsou docela malebné a světlo je zajímavé. V úzkých uličkách lze najít různé hry světla a stínu. Byly to právě úzké uličky, které mě v Benátkách lákaly k použití Yashicy a formátu 6x6. S kinofilmem jsou fotil hodně na výšku, což osobně nemám příliš rád. Až tam pojedu příště, tak se na kinofilm úplně vykašlu a budu fotit jen na středoformát. Ten čtverec mi tam prostě seděl tak nějak víc, než obdélník. Doufám, že se tam brzy vrátím, třeba v únoru na karneval!

Madrid: Franco tu není!

Doba, kdy se u Madridu bojovalo za Prahu, je dávno pryč. Občanská válka skončila, ale za to si teď můžete do hlavního města Španělska vyrazit na příjemnou dovolenou, která nezruinuje váš rozpočet. Vlastně jsme se tam dostali celkem náhodou. Původně jsme chtěli letět do Portugalska, ale ceny letenek byly celoročně příliš vysoké. Nakonec se nám povedlo sehnat levné letenky právě do Madridu, odkud jde chytit autobus nebo vlak do Lisabonu za celkem rozumnou cenu. Takže jsme si řekli proč ne, když můžeme za rozumnou cenu navštívit nové město. Byl jsem docela líný balit, takže nakonec jsem do batohu zabalil jako vždy Leicu M2, přihodil jsem ještě Nikon FM2 a trochu barevných filmů. Středoformátovou Yashicu jsem nechal doma.

Navzdory snahám, španělského pilota nízkonákladovky, nás rozmáznout o ranvej, jsme bezpečně přistáli v Madridu. Radost kazilo snad jen to, že na kufr jsme čekali asi 40 minut, nejspíš měl personál siestu. Celkem bez problémů jsme se dostali do centra běžným linkovým autobusem za 2 eura a vydali se ubytovat. Skoro jako vždy jsme ubytování sehnali přes Air B´n´B. Čtvrť ve které se byt nacházel byla popsaná jako bohémská se spoustou restaurací, barů a kultury. Popis byl celkem přesný, ale spát u někoho v obýváku/kuchyni v malém dvojpokojovém bytě byl celkem zvláštní pocit. Můj divný pocit ale vyvážilo to, že nám naše dočasná domácí poradila pár míst, kam si zajít na jídlo a na drink. Každopádně každý den začíná pořádnou snídaní! V Paříži si dáte k snídani cappuccino a croissant, v Anglii máte snídaně plnej talíř no a v Madridu si dáte k snídani churros s horkou čokoládou na namáčení. Popsat churros není nijak jednoduché, nejlépe bych ho popsal jako takový lineární smažený koblížek. Těsto je celkem podobné. Samozřejmě musíte zajít někam, kde je dostanete rovnou horké a čerstvě usmažené. Vůbec nejlepší bude, když si najdete takové místo, kde se shlukují místní obyvatelé, protože ti většinou vědí, co je dobré. Musíte samozřejmě trošku překonat svůj strach z toho, že na takovém místě nebudou mluvit stejnými jazyky, kterými mluvíte i vy. Samozřejmě my, co jsme studovali latinu (celý jeden semestr!) máme v Itálii a Španělsku solidní komunikační základ, navíc jsem španělštinu odposlouchal od gangsterů v amerických filmech a seriálech. Tudíž jsem byl v Madridu celkem pevný v kramflecích, když přišlo na komunikaci. Posilnění snídaní jsme vyrazili objevovat město.

Madrid je docela zvláštní město. Po zkušenosti s Barcelonou jsem čekal středověké jádro, obklopené něčím trošku modernějším a to vše lehce zanedbané hispánskou leností. Byl jsem trošku v šoku, když jsem uviděl relativně moderní město se spoustou širokých ulic a zeleně. Trošku mi ten mix starého, ne tak starého a nového připomínal spíš Londýn. Druhým překvapení bylo, jak je celé město kompaktní. V zásadě na všechna důležitá místa dojdete pěšky. Město je v zásadě placaté, takže se nezapotíte při šplhání do kopců (jako třeba v Lisabonu). Kdyby vás bolely nohy, můžete použít metro, které člověka dostane úplně všude za pár euro a je vůbec dobře promyšlené, dobře značené a celkově uživatelsky velmi příjemné (trošku v kontrastu s metrem v Lisabonu, které není zdaleka tak příjemné a jednoduché). Vyplatí se chodit, víc toho uvidíte. Určitě zajděte do pár muzeí a galerií, kde je většinou poslední dvě hodiny vstup zdarma. Už v dubnu je v Madridu dost turistů a některá místa mohou být lehce přeplněná, ale nenechte se odradit. Jste ve Španělsku a není kam spěchat. Madrid je taky město plné hipsterů a různých hipsterských podniků. Asi na tom španělská ekonomika a nezaměstnanost mladých lidí nebude nakonec tak špatně, protože být hipsterem stojí docela dost peněz. Co nestojí moc peněz je jídlo a pití. Malé pivo za euro je na poměry zemí platících eurem takřka zázrak a sendvič se sušenkou šunkon jamon za další euro? Ideální oběd! Samozřejmě se jí na stojáka u přecpaného barového pultu a dostanete rukou napsaný účet, ano, lze žít i bez EET a svět se nezhroutí. Navíc, občas vám přihodí něco na účet podniku, jen tak na ochutnání. Chodit na oběd jinam, než do nějakého bistra, kde se shlukují místní na svůj polední sandwich a víno je ztrátou času. Jo a nikdo tu nepije sangriu, tedy kromě turistů. Když si chcete dopřát něco alkoholického a osvěžujícího, objednejte si tinto de verano.

Velkým fenoménem Španělska jsou tapas. Osobně jsem ten koncept nikdy moc nechápal, protože když chci jíst, tak si dám něco k jídlu, ne 8 malých porcí něčeho. Samozřejmě se z mé strany jednalo o celkové nepochopení konceptu. Tapas jíte, když někde venku pijete. V Madridu najdete spoustu barů, kde ke každému objednanému pití automaticky dostanete i nějaké ty pochutiny. Tu smažené bramborové lupínky, tu kousky záhadného masa s houbami. Zkrátka abyste zajedli všechno to pivo nebo víno. Skvělá myšlenka! Skoro jakoby Španělé uměli kromě jídla i pít, čemuž by nasvědčovala i celkem ucházející chuť místních piv. Nejspíš se je učili vařit u nás!

Dva a půl dne v Madridu uteklo jako voda a my se přesunuli do Lisabonu. Měl jsem o Španělsko od smrti Franca strach, ale jak se zdá jedna bolševická vláda za druhou to tam zatím nestihli zničit, tak doufejme, že to tak zůstane. Ačkoliv Madrid není u moře, tak rozhodně stojí za návštěvu! A když už tam budete, udělejte si výlet i do Toleda, na které jsem já úplně zapomněl, takže se tam budu muset ještě vrátit!

První kroky po vesnici

Je to týden, co jsem odešel z ministerstva. Teplou kancelář s výhledem na Dejvice jsem vyměnil za statek na rozhraní středočeského a královehradeckého kraje. Velkoměsto za vesnici. V Praze jsem po práci chodil fotit většinou na Malou stranu nebo na Staré město. Teď můžu jít na pole, za humna, k rybníku, k hasičárně, na fotbalové hřiště, ke kostelíku, na hřbitov nebo na opuštěnou železniční zastávku. I venkov skýtá možnosti k fotografování. Na druhou stranu na vesnici je pořád co dělat a času na focení není tolik, jako jsem si původně myslel. Naštěstí už tady máme jaro a tak je světlo i po 16:00, kdy mám většinou hotovo.

Největší rozdíl mezi klasickou pouliční fotografií a focením na venkově bude hlavně v tom, že když tady něco vyfotíte, tak se potom nemůžete ztratit v davu. Hustota osídlení je menší, lidí na ulici je míň, když pomineme ten prostý fakt, že vlastně nemáme ulice. Člověk s foťákem v ruce je tady asi tak o 1086% nápadnější než v centru Prahy. Místní vám občas věnují udivený pohled. V Praze někoho, kdo se na vás udiveně podívá, nemusíte už v životě potkat. Na vesnici, kde je 141 duší si můžete být jistí, že ho potkáte, nejspíš hned další den. Na místě je tedy citlivější, ale hlavně otevřenější přístup k fotografování. Nějakým focením na tajno a od pasu si lidi poštvete akorát proti sobě. Může se zdát, že na vesnici se skoro nic neděje, ale opak je určitě pravdou. I tady žijí lidé, kteří mají své starosti, práci a sny. Zabíjačky, svatby, pohřby, křtiny a další události, to vše půjde zachytit, stačí být jen trpělivý, být ve správnou dobu na správném místě a umět se domluvit s lidmi.

Příběhy si vás najdou samy, když máte otevřené oči a díváte se kolem sebe. Cítím, že když tomu věnuju dostatek energie, tak fotky z vesnice nebudou o nic méně zajímavé než z města. Samozřejmě, že pracovní tempo bude jiné, protože v Praze jsem fotil skoro každý den. Tady se musím přizpůsobit trošku jinému rytmu. Doufám, že to nebude mít příliš velký efekt na blog, i když pravidelní čtenáři si všimli, že tenhle měsíc byla frekvence článků dost nepravidelná a nepovedlo se mi publikovat můj obvyklý jeden článek týdně. Příští měsíc bude snad na články bohatší, protože v sobotu jedu fotit Vítkův zápas o titul, čímž se uzavře můj první vážný dokumentární projekt a bude následovat jeho editace do výsledného portfolia a jeho zpracování v temné komoře. Navíc, co čet nechtěl, nějak se mi doma nahromadily barevné filmy, konktrétně 5 kusů Kodaku Ektachrome, což je už pár let nevyráběný diapozitiv (Kodak ohlásil, že se vrátí na trh na konci roku 2017). Barva je pro mě vždycky celkem velká výzva, navíc tvrdím, že na barvu se dají fotografovat pouze krajinky nebo nahaté ženské, takže uvidíme, co na těch 5 filmů nafotím.

Doufám, že mí věrní i občasní čtenáři pochopí případné nepravidelnosti v publikování na blogu. Každopádně jedeme dál, i když už nejsem v Praze.

Sbohem armádo: Konec fotografujícího byrokrata

Sbohem armádo. Po jednom roce osmi měsících a pěti dnech jsem ukončil své působení na Ministerstvu obrany. Nemůžu samozřejmě říct, co přesně jsem tam dělal nebo nedělal, prověrka a mlčenlivost jsou neúprosné. Nemůžu říct, že by to byla úplně špatná životní zkušenost. Člověk byl alespoň blízko Pražskému hradu, Malé stra ně a dalším klíčovým místům v Praze. Mohl jsem se tak večer po práci věnovat pouliční fotografii. Člověk taky chodí jako úředník domů s čistou hlavou, v 16:15 zavřete kancelář, na bráně odpíchnete a všechny starosti a úkoly zůstaly v práci. Člověku tak zbýval čas, energie a kapacita mozku na to se věnovat manželce a fotografii. Když se to tak vezme, spousta velikánů umění a historie začínala jako úředníci. Takhle z hlavy bez pomoci googlu dám Einsteina a Kafku. Ta volná mozková kapacita se musí zákonitě projevit v něčem tvůrčím. Upřímně řečeno, kdybych celou tu dobu nefotil, tak bych se asi zbláznil.

Musím říct, že poslední měsíc jsem se na Prahu díval docela jinýma očima než doposud. Předtím mi vše přišlo už po těch letech relativně všední a nezajímavé. Najednou jsem ale dovedl ocenit všechny ty maličkosti, které byly vlastně docela fajn. Dalo by se říct, že jsem si tam i docela zvykl. Na druhou stranu mě celkem ubíjelo denní dojíždění a to ať už vlakem, kde jsem se alespoň mohl trochu vyspat nebo autem, kde jsem se mohl po ránu zase krásně rozčílit nad lidmi, kteří si myslí, že 80 km/h je na levý pruh dálnice v ranní špičce tak akorát.

Nová práce mě teď zavede z víru velkoměsta na vesnici. Není vesnice, ale tahle je opravdu celkem akorát. Nějakých 120 obyvatel, kostelík, hřbitov, hasičárna, fotbalové hřiště a opuštěná železniční trať. Chybí snad jen hospoda, po které zůstala jen chátrající budova. Nové možnosti a nové výzvy? Určitě. Po pravdě řečeno, Praha se mi celkem okoukala a hledat nové fotografie mi nešlo tak jako na začátku. Je také pravda, že na pouliční fotografii jsem v zimě neměl tolik času, protože je za prvé tma a za druhé jsem většinou pořád fotil věci týkající se svého projektu kolem MMA. Vlastně mi leží ještě nějaké nevyvolané filmy ještě někdy z listopadu a prosince, kdy jsem asi naposledy pořádně fotil na ulici. Od prosince je můj poznámkový blok, kam si píšu každý nafocený film a téma, plný poznámek typu „MMA“ a „Zápas“. Jen jednou se tam vyskytuje „Praha“. Samozřejmě jsem měl velké plány jak se rozloučit s Prahou, které nakonec utonuly v moři úředního marasmu a obíhání formalit spojených s ukončením služebního poměru na MO. Vlastně už docela chápu to, že většina lidí na ministerstvo nastoupí a neodejde, dokud je nevynesou nohama napřed v plastovém pytli. I když podle platných předpisů mají při pohřbívaní v hromadném hrobě na označený plastový pytel nárok jenom důstojníci. Mužstvo hodí do jámy jen tak.

Na vesnici to teď bude trošku nový začátek. Jak pracovně, tak fotograficky. Vlastně to bude docela fajn, protože už je to nějaký pátek, co jsem s kamarádem Markem Trizuljakem založil facebookovou skupinu „Strýcfoto“, která si vytýčila za cíl seznámit svět s dokumentární fotografií vznikající na venkově. Bylo docela trapné, že jsem do skupiny příliš nepřispíval a jako jeden z jejích otců zakladatelů jsem jí pouze pasivně pozoroval. To se teď samozřejmě trošku změní, i když za prvních pár dní jsem neměl pořádně čas vzít foťák do ruky. Můžete se tedy těšit, že tady na blogu uvidíte asi maličko jiné články a fotografie než doposud. I když stále budu asi hodně cestovat, takže o oblíbené články z cest určitě nepřijdete.

P.S.: Nenechte se zmást nadpisem, s focením nekončím. Končím jen s tou byrokracií.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

Zeiss 35/2.8: Fotografická všestrannost

Po úspěchu minulého článku, kdy jsem psal o objektivu Canon 50/1.4 LTM, který občas používám, pokud chci fotografie s užším výřezem zorného pole, jinou perspektivou a menší hloubkou ostrost, jsem se rozhodl napsat i o objektivu, který používám už víc jak rok prakticky neustále. Zeiss Biogon 35/2.8, který jsem si pořídil k vánocům 2015. Do té doby jsem i ne své Leica M2 používal ruský objektiv Jupiter 12 35/2.8. Logicky jsem si tedy chtěl pořídit širší objektiv a něco trochu modernějšího než Ruskou kopii původně německého objektivu vyráběnou někdy v 60. letech 20. století. Finanční limity znemožňovali nákup moderního objektivu od Leica a nakupovat použitá skla ze 60. let se mi nechtělo, nemají bůh ví jak skvělý poměr cena výkon. Výběr se tedy zúžil na objektivy značek Voigtlander a Zeiss. Obojí v současnosti vyráběné v Japonsku firmou Cosina. Od Zeisse jsem měl možnost si vyzkoušet objektiv 35/2 a od Voigtlanderu jsem pošilhával po objektivu 35/2.5, který se vyznačuje velmi dobrou cenou (cca 8tis kč) a velmi kompaktní velikostí. Jenomže 35/2 se mi zdála celkem dlouhá a při bližším zaostření už trochu nepříjemně blokovala hledáček, navíc cena nového objektivu už byla trošku přes stanovený limit a z druhé ruky se mi nakupovat nechtělo.

Nakonec jsem si jako kompromisní řešení vybral Zeiss Biogon 35/2.8. Cena byla přijatelná, navíc šel koupit jako nový v chromované povrchové úpravě, která odpovídá povrchu mé Leicy M2. Objektiv má solidní pověst, stejně jako jeho sourozenec se světelností f2. Výhodou jsou kompaktnější rozměry (délka 29.8 vs 43mm) a nižší hmotnost. Nevýhodou je o jeden stupeň horší světelnost, což jsem si až donedávna myslel, že nebude představovat bůh ví jak velký problém. Ergonomie objektivu je solidní, pro pomoc ostření je na spodní straně ostřící prstence jakýsi výstupek, někteří ho mají rádi, jiní by dali přednost hladkému objektivu či většímu výstupku, jako u objektivů Leica. Hlavní výhodou je podle mě krátký chod ostření, který umožňuje opravdu rychlé zaostření, což oceníte například při fotografování na ulici, či při dokumentární fotografii. Clona má chod po 1/3 stupně a rozsah od f2.8 do f22. Pokud na objektiv nasadíte sluneční clonu (za kterou si zaplatíte nemalou částku), bude už trochu blokovat hledáček. Sluneční clonu jsem si nepořídil, protože se mi zdá celkem zbytečná, objektiv nemá s bočním světlem problémy. Pokud už diskutujeme o příslušenství k objektivu, je třeba zmínit filtrový závit s rozměrem 43mm. Takže musíte počítat se zvýšenými náklady na pořizování filtrů, pokud je používáte. Já používám adaptér na 40.5mm filtry z ruských objektivů, s některými filtry to funguje, ale některé už tvoří na fotce příliš výraznou vinětaci.

Objektiv má 7 členů v 5 skupinách, které jsou opatřeny antireflexními vrstvami. Jen tak pro zajímavost, Zeiss byl první, kdo již ve 30. letech 20. století nabízel objektivy s antireflexními vrstvami, které výrazně zvýšili kontrast a výkonnost ve složitých světelných podmínkách tehdejších objektivů. S optickou kvalitou objektivu jsem subjektivně velmi spokojen. Nejsem ten typ člověka, který by v 1000% zvětšení počítal pixely a pomocí mřížek měřil zkreslení objektivu. Fotografie jsou z mého pohledu dostatečně ostré a kontrastní. Občas mi toho kontrastu přijde pro některé scény až moc. Přiznám se bez mučení, že barevné filmy jsem s tímto objektivem moc nefotil. Možná to napravím letos na jaře, ale zdá se být velmi dobře optimalizován pro černobílou analogovou fotografii. Objektivy Zeiss jsou mimo jiné známy svým velmi příjemným přechodem mezi zaostřenou oblastní a rozostřeným pozadím, tento objektiv v tomto ohledu není výjimkou. Bohužel relativně široké ohnisko 35mm v kombinaci s clonou 2.8 není pro odstřelení pozadí příliš účinné. Snad jen když zaostříte opravdu blízko (minimální zaostřovací vzdálenost 0.7m) a pozadí máte v nějaké rozumné vzdálenosti, tak dosáhnete celkem hezkého efektu. Pokud rádi fotíte orosené kytičky a motýli heliosy a snažíte se dosáhnout maximálního bokehu, tak tohle nebude úplně sklo pro vás.

Pokud ale potřebujete na svůj fotoaparát s M-bajonetem širší objektiv s dobrou ergonomií a velmi dobrou optickou kvalitou stojí za to Zeiss Biogon 35/2.8 vzít do úvahy. Vyplatí se i projít si bazary, protože ceny i lehce použitých skel jsou velmi příjemné. Tenhle objektiv celkem pasoval k filosofii jednoho objektivu na všechno. Můžete si samozřejmě koupit i sklo od Leicy, za které zaplatíte několikrát víc a kvalita bude velmi podobná a bez nějakého většího zkoumání rozdíl podle mě nepoznáte. Je pravda, že poslední dobou si říkám, že by se mi hodilo něco s větší světelností, zvlášť teď, když fotím ve spoře osvětlených tělocvičnách. Začínám tedy uvažovat o něčem jako Leica Summilux 35/1.4 pre-asph či Voigtlander 35/1.4 Nokton. Nerad bych obětoval kompaktní rozměry objektivu na oltář světelnosti. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.

Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!