Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.

Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.

Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.

Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.

Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.

Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.