Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018

30 let po revoluci

Letos v listopadu jsem se rozhodně nenudil. Musel jsem zpracovat tuny fotek z předchozích focení, což šlo jen velmi pomalu. V polovině listopadu konečně přišla příležitost také něco fotografovat. Všichni asi víme, že letos jsme oslavili 30. výročí Sametové revoluce. Tudíž bylo jasné, že vyrazím fotit do ulic našeho hlavního města. Aby toho nebylo málo, tak den před výročím Sametové revoluce byla na 16. listopadu svolána demonstrace na Letnou. Čekaly mě tedy dva po sobě jdoucí dny focení na ulici. Znamenalo to připravit si dostatek kazet filmu a teplé oblečení.

V sobotu 16. listopadu jsem vyrazil směr Letenská pláň. Už na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Záchytná parkoviště byla beznadějně plná, stejně jako metro. Spousta lidí měla placky a transparenty, takže bylo jasné, že nepřijeli jen tak na výlet. Dorazil jsem na Letnou o něco později, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem našel už pláň hezky zaplněnou lidmi z celé republiky. Po chvíli jsem našel i kamarády ze skupiny VERUM PHOTO se štaflemi. Jak jinak chcete fotit dav z výšky, než ze štaflí?

Byl jsem příjemně překvapen počtem účastníků protestu. Myslel jsem, že dorazí pouhý zlomek těch, co v létě. Přibylo i transparentů a auditů z Evropské Unie, jediné, co však neubylo je náš pan premiér a jeho skandály. Člověk nemůže mít všechno, ale v případě naší politické reprezentace mi přijde, že toho máme až moc. Byla to ale dobrá rozcvička na 17. listopad, ačkoliv jsem se na Letné nezdržel úplně dlouho.

Na 17. listopad jsem si připravil nenáročný itinerář, aby mi neutekla žádná důležitá událost. Zejména mě však zajímal sraz příznivců hnutí ANO, který se měl konat na Klárově. Fotografoval jsem ho už loni a byla to celkem zajímavá, ačkoliv značně bizarní akce. Letošek byl jiný ještě v tom, že jsem tak trochu hrál roli učitele. Fotit se mnou vyrazila i kamarádka, které jsem půjčil Nikon FM2 s 35mm objektivem a jedním černobílým filmem. Za svůj největší pedagogický úspěch toho dne však považuji to, že jsem jí nikde v davu neztratil. Někam se ale ztratili všichni příznivci hnutí ANO, protože na Klárov nikdo nedorazil. Nejspíš byli na polích a v továrnách, alespoň tak minulý rok vysvětlovali účast cca 50 lidí.

Zbytek města byl však plný života. Hipsteři z celé Prahy zase vytáhly džínové bundy po rodičích a připíchli si placky s Havlem a vyrazili korzovat. Čekal jsem od 30. výročí trochu víc. Hlavně proto, že posledních pár let jsme svědky zásadní eroze polistopadových ideálů. Záměrně nepoužívám slovo „hodnot“, jelikož hodnotová orientace naší společnosti je mi záhadou. Důležité je, že si to všichni užili. Tedy i ti, kteří by si to užívat neměli a měli by radši chodit kanály. Mě osobně potěšil satirický maškarní průvod, který každý rok vyráží z Kampy napříč městem. Průvod je velký, hlučný a plný bizarních masek. Pár věcí je ještě v pořádku. 

Celkově vzato mi 30. výročí Sametové revoluce nepřišlo vizuálně výrazně jiné, než výročí předchozí. Vlastně ani nevím, co si od toho každý rok slibuji. Nejsme ve Francii, aby byli při takovémto výročí nasazeni policejní těžkooděnci, vodní děla a slzný plyn. Z vizuálního hlediska je to trochu škoda. Nezbývá tedy vyčkat, co přinese hezký a kulatý rok 2020.

Kutaisi: Druhé hlavní město

Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.

Batumi: Černomořská riviéra

Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.

Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).

Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.

Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.

V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.

Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.

Pražské léto: Slunci napospas

Cítíte to? Ve vzduchu je léto. Pro fotografa je léto zvláštní období. Sice jsou dny delší, ale většinu dne je ostré a nepříjemné světlo, které na fotografiích nevypadá příliš dobře. Naštěstí tady máme chození do práce, které zabezpečí, že ven se dostaneme až pozdě odpoledne, kdy jsou světelné podmínky o poznání příhodnější. Po práci jsem se tedy trochu toulal lední Prahou a zkoušel zachytit trochu té letní atmosféry. Důležité je neslibovat si od takového focení zásadní výsledky. Nešlo mi o fotografování nějaké série nebo uceleného tématu, ale to neznamená, že bych rezignoval na nějaké základy fotografické práce. Člověk musí neustále sledovat světlo, kompozici, ale hlavně to, jaký děj má fotografie zachytit.

Lidé jsou v létě tak nějak spokojenější, je to vidět i v ulicích. Ulice i parky jsou plné lidí spěchajících z práce za odpočinkem. Když jsem ještě pracoval na ministerstvu, obyčejně jsem se potloukal na Malé straně a případně na Kampě. Jinam jsem se pouštěl jen málokdy. Problém byl trošku v tom, že tam moc lidí, tedy kromě turistů, nepotkáte. Turisty samozřejmě fotit nechcete, tedy tomu, že se občas nějaký připlete se nevyhnete, ale jako primární subjekt jsou většinou nezajímaví. Postrádají vazbu k prostředí.

Co se týče prostředí, tak jsem si z nějakého důvod oblíbil Střelecký ostrov. Je to možná trošku kýč, lidé odpočívající na sluníčku u vody a na trávě, ale tak nějak jsem to potřeboval, pár pozitivních obrázků.

Fotky jsou všude, stačí mít otevřené oči.

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.

Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 

Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.

   

Foto Kevin V. Ton 

Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 

Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 

Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 

Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 

Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.

 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?

Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.

Foto Barbora Johansson Pivonkova