Obraz z neznámé krajiny

V České republice se stále najdou místa, která vůbec neznám. Dokonce celé oblasti. Jednou z těchto oblastí je i prostor ohraničený obcemi Chrudim-Vysoké Mýto-Svitavy-Ždírec nad Doubravou. Nutno říct, že jsem se do této oblasti dostal v zásadě náhodou, když jsem zkoumal Železné hory. Občas říkám, že pokud vyrazím z Poděbrad severním směrem, každých 20-25km se rovná zhruba 10 letům zpátky do minulosti. Zde mi to přišlo, že cestuji v čase o celé stovky let.

Těžko říct, co mě k tomu dojmu vedlo. Jestli vesnice, které jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšel nebo pro mě úplně neznámá krajina. Počasí bylo také spíše ošklivé, než že by vyloženě vybízelo k fotografii. Udělal jsem pár snímků Železných hor, než jsem přetrhl film. To mě popohnalo dál na východ směrem do oblasti, kterou jsem vytýčil v prvním odstavci.

Před očima se mi tam zjevily různé obrazy, ale nejvýraznější se objevil zcela náhle. Za táhlou zatáčkou přes horizont se zjevil na polní cestě odstavený vyhořelý kombajn. V prvotním překvapení jsem projel kolem, ale po pár stovkách metrů jsem se otočil a vrátil. Nemohl jsem odolat, abych nepořídil pár snímků. Celá scéna mi přišla až surreálná.

Nemohl jsem se ubránit dojmu, že místo zničeného zemědělského stroje mám před sebou rozkládající se tělo nějakého obřího živočicha. A jak se tělo rozkládá, stává se opět nedílnou součástí krajiny, ze které vzešel.

Jan Šibík 1989: Obrázky z výstavy

Léto už nám pomalu končí. To znamená několik věcí. Kratší dny, méně světla, ale i sezóna výstav. Kromě výstavy fotografií k filmu „Nabarvené ptáče“, jsem navštívil i Staroměstskou radnici. Tam až do 14.11. 2019 probíhá výstava Jana Šibíka, která zachycuje události roku 1989. S návštěvou této výstavy jsem rozhodně nespěchal. Čekal jsem, až si jí budu moct prohlédnout víc v klidu.

Letos oslavíme 30. výročí Sametové revoluce. Za sebe nemůžu říct, že by mi rok 2019 přišel zvláště pozitivní, co do naplnění odkazu roku 89. Důkazem toho bylo i několik velkých demonstrací, které se konaly v Praze i jinde v České republice. Nutno dodat, že v minulých letech jsem byl vždy zklamán atmosférou na výročí 17. listopadu 1989. Zejména pak minulý rok. Proto mi přišlo obzvlášť důležité zajít na tuto výstavu, abych si z fotek udělal lepší obrázek o atmosféře před 30 lety.

Nebudu chodit dlouho okolo horké kaše. Fotografie Jana Šibíka z roku 89 patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás tehdy nafoceno. Některé fotografie jsou na výstavě v poměrně velkých formátech, jiné jsou menší. Celkově je jejich skladba velmi dobrá. Kromě fotografií z Prahy najdete na výstavě i fotografie z pádu Berlínské zdi a z Rumunské revoluce. Vidět srovnání, jak věci probíhaly u nás a jak v cizině není také vůbec od věci.

Za měsíc tu máme výše zmiňované 30. výročí revoluce. Rád bych byl optimista, že se to celé ponese v duchu, který by odpovídal odkazu historické události a tomu, co se u nás dnes děje. Na druhou stranu, jsem spíš realista a mám pocit, že to dopadne jako vždycky – nematně neslaně.

Spolu s výstavou je k dispozici i knížka, která se mi opravdu líbila. Spousta fotografií se mi více líbila v knížce než na zdi na výstavě. I když bylo pár fotografií, kterým velký formát vyloženě prospěl. Pokud tedy máte ještě čas, tak na výstavu určitě zajděte, případně zvažte nákup knížky.