sobota 21. prosince 2024

Stockholm aneb něco nového

Severní Evropa nikdy nebyla v mém cestovatelském hledáčku. Pokud tedy nepočítám návštěvu dánského Legolandu, když mi bylo cca 6 let. Původně jsem měl na letošek naplánovanou výpravu do Londýna, který jsem navštívil sice již vícekrát, ale nikdy ne na dostatečně dlouhou dobu, aby vznikl nějaký ucelený cyklus fotografií. Vše nakonec dopadlo úplně jinak, když mi jeden kamarád nabídl, že u něj můžu ve Stockholmu bydlet. Taková nabídka se prostě neodmítá a tak jsem začal plánovat cestu na sever. Plánovat je možná ale příliš silné slovo, zkrátka jsem koupil letenky, sbalil foťák, filmy a vyrazil.

Mé informace o švédské metropoli byly poněkud kusé a pocházely především od své kamarádky Šárky, která miluje vše švédské a Stockholm v minulosti navštívila. Hlavně mi říkala, že mě asi Stockholm nebude moc bavit, protože je příliš uklizený a vše tam funguje. Zřejmě narážela na mou zálibu v lokalitách jako je Gruzie. Měla pravdu v tom, že Stockholm je skutečně docela čistý, uklizený a funkční. Ukázalo se ale, že z hlediska pouliční fotografie mě bavil velmi. 

Stockholm je vizuálně velmi rozmanité město. Staré město, Gamla stan, se nachází na ostrově a pochází až z 13. století. Většina domů pochází ze 17. - 18. století, ale některé archeologické průzkumy uvádí, že mohou být až o 300 let starší. Celé to na mě dělalo podobný dojem, jako třeba Český Krumlov nebo Malá strana, jen bez otravného vizuálního smogu a davů turistů. Ano, i tady jsou obchody se suvenýry a pár turistických restaurací, ale je jich míň a jsou tak nějak uměřenější. 

Jedna z mála věcí, co o Švédsku vím je "lagom", což je označení pro koncept jakéhosi přiměřeného života. Snažím se ho také aplikovat, i když Šárka mi říká, že si to vykládám špatně a že to, co já označuji jako lagom je jen obyčejná lenost. Trochu jsem se bál, že Švédi budou trochu nudní lidé, kteří jen pendlují mezi domovem a prací. Nemohl jsem být dále od pravdy. Ukázalo se, že obyvatelé Stockholmu rádi tráví svůj volný čas v parcích a kavárnách, kdykoliv je to jen možné, ale speciálně v létě. Jakoby si chtěli nastřádat slunečné počasí, než přijde tmavá a chladná zima. Pro pouliční fotografii jsou tyto skutečnosti velmi výhodné. Skutečným štěstím bylo i to, že jsem se hned první den seznámil s několika místními pouličními fotografy, kteří mi dali krátké "školení" jak to ve Stockholmu chodí. Díky tomu jsem přeskočil první fázi ve které si musím nové město a lidi trochu "nakoukat". Zdálo se, že fotoaparát nikomu příliš nevadil.

Díky severní poloze města a letnímu datumu jsem si užíval velmi dlouhé sluneční dny, kdy zlatá hodinka trvala opravdu dlouho. Obvykle počítám, že za průměrný den nafotím 3-4 35mm filmy. Ve Stockholmu byl můj denní průměr kolem 5-6 filmů. Dokonce jsem si pár dní před odjezdem musel pro jistotu 5 filmů dokoupit. Pro jistotu. Kupodivu jejich cena byla i v porovnání s ČR celkem slušná. Většinu času jsem se držel ve starém městě a jeho okolí. Města, která jsou postavena na ostrovech, jako jsou Benátky, Petrohrad nebo právě Stockholm mají vždy zvláštní kouzlo a atmosféru. S tím přichází i jistý životní styl, kdy lidé tráví hodně času na nábřežích. Neodolal jsem a vydal jsem se i na výlet trajektem, který je jednou z mnoha linek zajišťujících spojení s mnoha ostrovy Stockholmu a jeho okolí. Fotografie jsem již zveřejnil ve fotoeseji na VERUM PHOTO. 

Hodně času jsem strávil ale i svým oblíbeným kavárenským povalečstvím, které je ve Švédsku velmi oblíbené. Navštívil jsem i místní Národní muzeum, které sice není tak rozsáhlé jako Louvre, ale kvalita budovy a expozic je jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl. V muzejní kavárně byla k nahlédnutí kniha, pojednávající o rekonstrukci muzea a jeho současné podobě. Nejvíc mě potěšilo, kolik pozornosti bylo věnováno tomu, aby bylo v muzeu co nejvíce denního světla. Líbilo se mi i uspořádání expozic, kde byla každá historická perioda zachycena jednak v umění jako jsou obrazy a sochy, ale i v předmětech užitného umění a designu.

Navštívil jsem i Královskou knihovnu, tedy švédskou národní knihovnu. Tam mimo jiné vystavují Codex Gigas, kteří si Švédi odvezli z Prahy během Třicetileté války. Budova je krásnou ukázkou kombinace moderní a tradiční architektury. Jedno křídlo si zachovalo tradiční studovnu s ochozy plnými knih, vysokým stropem a velkými okny, zatímco druhé křídlo bylo uvnitř moderní a další moderní trakt byl ukryt v podzemí tak, aby nenarušoval tradiční zevnějšek budovy. Co se týče architektury je Stockholm poměrně nesentimentální. V různých částech jeho historie byly celé staré čtvrti srovnány se zemí a nahrazeny novými budovami. 

Po dlouhé době jsem poprvé navštívil úplně nové město od kterého jsem nevěděl, co očekávat. Vždy jsem vycházel z toho, že lepší fotografie pořídím, čím déle nějaké místo navštěvuji a čím lépe ho znám. Třeba jako Paříž, Řím či Londýn. Nevím, jestli jsem ze Stockholmu přivezl lepší fotografie než z těchto míst, ale rozhodně jsem jich pořídil víc a měl jsem pocit, že celý proces byl i trochu snazší. Mohl jsem k městu přistoupit bez očekávání a předsudků. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčný.
























neděle 30. června 2024

Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018



čtvrtek 15. února 2024

Chvála stínů

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné eseje Džuničira Tanizakiho, kde se autor zabývá svým pohledem na japonskou estetiku. Jednou z hlavních myšlenek eseje je kontrast mezi tím, jak západní svět má rád vše světlé a osvětlené, zatímco orient a zvláštěpak Japonsko si libuje ve stínech a přítmí. Dle jeho názoru je to právě stín a slabé osvětlení, co dává věcem část jejich estetických kvalit. My na západě to máme naopak. Chceme-li poukázat na krásu nebo důležitost předmětu, tak ho jasně osvětlíme. Nejlépe pak světlem umělým a ostrým, které vše vyhladí. V Japonsku by takový objekt umístili do výklenku, kde by se ukrýval v polostínu.

Světlo, stín a sloučeniny stříbra na pružné podložce. To jsou základní ingredience černobílé fotografie. Barevná informace chybí, zaznamenána je pouze intenzita světla a tmy, která je vyabstrahována do odstínů šedé. Dlouhou dobu jsem měřil expozici právě podle stínů. Skutečně hluboké stíny se tak na mých fotografiích vyskytovaly spíše zřídka. Jako bych se za každou cenu snažil ukázat i to, co je jinak skryto stínem. Objevit kouzlo stínů mi chvíli trvalo. 

Objevil jsem ho nejspíš ve svíčkami osvětlených zákoutích pravoslavných chrámů, které se svou estetikou tak výrazně liší od katolických kostelů. O chrámech a kněžích se ostatně zmiňuje i Tanizaki. Zlaté sochy, dekorace krámu a zdobená roucha kněžích, to vše bylo zamýšleno k prohlížení při světle svíček či olejových lamp. V umělém světle vypadá záplava zlata až příliš okázale. Do pravoslavného chrámu proniká světlo jen skrz malá okna v tlustých zdech, či je vyzařováno z tenkých svíček pod ikonami přísně se tvářících světců. Věřící jsou často redukováni jen na své tváře vystupující ze tmy. Často proto, že si blízko tváře drží zapálenou svíčku. Tělo je pak ztraceno kdesi ve tmě, která je obklopuje. Trochu jako japonská strašidla, která sice mají tvář, ale tělo je mnohdy nezřetelné a kdesi ztracené. 

Pomalu se tedy učím pracovat i s touto estetikou a akceptovat fakt, že věci ztrácející se ve stínech mohou být pro obraz stejně důležité jako věci osvícené.