Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Náhodně děravé negativy

Minulý rok jsem si dal předsevzetí, že budu víc svých fotografií pořizovat na svitkové filmy ve formátu 6x6. Abych tento příslib dodržel, koupil jsem si začátkem jara zásobu svitkových filmů Ilford HP5+ a FP4. Chvilku trvalo, než jsem něco nafotil a hned první dva filmy měly při okrajích snímku díry v emulzi. S pokračujícím fotografováním jsem zjistil, že se jedná o trend, a ne náhodný jev. Navíc mi kamarád přeposlal odkaz na stránky výrobce, kde se vyjadřovali k tomuto problému. Po pravdě řečeno mi to trochu vzalo chuť do focení na svitkové filmy. Nějakou dobu sem přemýšlel, co s těmi všemi filmy budu dělat? Nechtěl jsem je používat na nic „zásadního“, protože bych nerad přišel o zajímavé fotografie kvůli dírám v emulzi. Řešení se nakonec našlo tak nějak samo od sebe.

Pořád trávím hodně času ve svém domovském městě, a tak jsem se rozhodl nafotit všechny potenciálně děravé filmy v Poděbradech. Protože pokud bude na nějaké fotce díra, můžu se vždy pokusit udělat stejnou fotografii znova. Přišlo mi to jako poměrně čestné řešení problému. Jeden podvečer jsem se zkrátka pustil do díla a filmy začaly ubývat velmi rychle. Je to jednoduchá matematika, 12 snímků na film, každá scéna pro jistotu alespoň 2x a film je nafocený raz dva. Nekladl jsem si žádné vzletné cíle, chtěl jsem prostě fotit a procvičit si oči ve čtvercové kompozici. 

A ačkoliv jsem fotil s vědomím, že jsem odkázán na náhodu, vyrovnal jsem se s tím docela dobře. Důležité bylo vědomí, že mám nějaký plán. Lidé občas velebí analogovou fotografii právě pro faktor náhody, což je tak trochu blbost. Pokud máte v pořádku techniku, kvalitní film a dodržíte všechny postupy, kde je místo pro náhodu? Ano, občas se stane něco nepředvídaného, ať už v lepším nebo horším slova smyslu, ale rozhodně nevidím náhodu jako definující faktor analogové fotografie. Pár svitků mi ještě zbývá, takže cyklus děravých negativů není úplně uzavřen. Do budoucna opět vsadím na Kodak Tri-X, který sem ve formátu 120 vždy preferoval a budu doufat, že s ním mě žádné náhody nepotkají.