O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Panorama: České středohoří

Mezi roky 2019/2020 jsem trávil rok času prací na fotografickém projektu v Českém středohoří. Byl jsem kolem toho dost tajnůstkářský, ale malou ochutnávku můžete najít na VERUM PHOTO jako fotoesej. Zároveň s hlavním tělem projektu, které jsem fotil na kinofilm v klasickém poměru stran 3:2, jsem pořídil poměrně dost fotografií ve formátu panoramatickém. I když jich nebylo tolik, kolik bych chtěl. Na začátku jsem docela bojovat s trháním filmů, a tak jsem Horizont nevozil příliš často, protože po celém dni na nohou mi přišel jako zbytečná zátěž v brašně, více jsem ho začal používat až koncem zimy 2020 a na jaře. Zpětně toho lituji, že jsem s ním nefotografoval víc. Na druhou stranu, pokud vláda neprodá České středohoří Číně, která tam pak udělá povrchový důl, tak mi krajinky jen tak neutečou a bude ještě šance je vyfotit znova.

Panorama Českého středohoří mi není úplně neznámé už z ranného dětství, kdy jsem jezdil k Chomutovu za praprarodiči. Neznal jsem jména jednotlivých kopců, ale vnímal jsem jejich velikost a specifické siluety. Párkrát jsem se vyškrábal i na samotnou Milešovku, normálně by se tím člověk nějak nechlubil, ale to jste neviděli mé outdoorové vybavení. Ne že bych šel v zimě na Sněžku v žabkách, ale myslím si, že pro většinu nenáročné turistiky mi stačí džíny, polobotky a flanelová košile. Tak jako našim otcům a dědům! Na Sněžku si pak beru pohorky vyspravené kobercovkou a alespoň dobrou vojenskou bundu!

Měl jsem většinou štěstí na počasí a občas mi vyšly fotografie o kterých jsem si myslel, že nevyjdou. Třeba jako když jsem fotil z vrcholu kopce Ostrý. Opar, protisvětlo a to v kombinaci se starou sovětskou optikou nemohlo dopadnout dobře. Nakonec tak ale vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek. Jako vždy se ukázalo, že občas člověk prostě nesmí tolik meditovat a udělat snímek. Lepší mít a nepoužít, než nemít vůbec. U Horizonta to platí tak nějak troj až čtyřnásobně.

Loňský rok nebyl lehký a původní plán pro tyto fotografie se mi nepovedlo uskutečnit. Tento rok nejspíš nebude o moc jiný. Fotografie tedy zatím v poklidu odpočívají na negativech a na disku a čekají na svou chvíli. Negativy, stejně jako krajiny málokdy někam utečou.

Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Pražská koronarámata L.P. 2020

Není žádným tajemstvím, že jsem vlastníkem sovětského panoramatického fotoaparátu Horizont 202. Mám ho už nějakou dobu, ale pořádně jsem s ním začal fotit až v poslední dobou. Hned na úvod bych si rád postěžoval, že v roušce se mlží člověku hledáček a nefotí se vůbec snadno. Navzdory protivenstvím sem však poslední dobou nafotil Horizontem pár desítek filmů s jejichž výsledky jsem vlastně docela spokojen. Ačkoliv pár much by se našlo. Inu, do melounu a do sovětského foťáku nevidíš.

Kromě klasického krajinkaření, ke kterému je Horizont vlastně celkem vhodný, jsem zkoušel vyfotit i něco jiného. Proto jsem si ho s sebou vzal i do Prahy. Nepatřím úplně mezi ty fotografy, kteří by v posledních týdnech vyráželi do ulic fotit je prázdné, případně s lidmi v rouškách. Chtěl jsem ale využít toho, že je celkově méně lidí a člověk má tak trochu víc prostoru. Navíc je jaro, světlo je měkké a příjemné. Často se také po obloze honí dramatická mračna, která jsou esteticky velmi uspokojivá.

Prošel jsem si během pár dní několik mě důvěrně známých míst, která mi už začínala trochu chybět. Už je to vlastně docela dlouho, co jsem naposledy jen tak fotil na ulicích Prahy. Hodně času teď věnuji jednomu projektu spíše na venkově, pak byla zima a teď na jaře naše podivná karanténa. Vše by bylo takřka ideální, tedy pokud by se mi kvůli kusu hadru přes pusu a nos nekrátil dech a nemlžil hledáček. Výsledné fotografie mi ale za lehce zvýšené úsilí stály.