Graflex: Malé morové zátiší

Už je to pěkných pár týdnů, co nás naše vláda zavřela doma. Člověk má tak čas na věci, které by jinak nedělal nebo by je přinejlepším velmi dlouho odkládal. Před nedávnem jsem psal článek o tom, jak čas od času podlehnu touze vyfotit si nějaké pěkné zátiší. V drtivé většině ale takové, které vzniklo náhodným seskupením objektů bez mého zásahu. Nějakou dobu před karanténou mi už ale v hlavě kvasil nápad na sérii zátiší, lépe řečeno takový triptych, který bych si uměle nakomponoval a vyfotil v domácích podmínkách. Zejména proto, abych si vyzkoušel práci se světlem a sestavení předmětů do kompozice. A do toho jsem si ještě usmyslel, že to celé vyfotím na Polaroid.

Musím se přiznat, že to bylo o dost těžší, než jsem si myslel. Nakonec jsem se ale dobral k jedné použitelné fotografii, na další dvě do triptychu mi ale zatím chybí rekvizity. Osud tomu chtěl, že jsem ve stejné době měl půjčený od kamaráda fotoaparát Graflex, abych si vyzkoušel práci se velkoformátem – ačkoliv jsem k němu měl pouze záda na svitkový film, principy práce s tímto přístrojem zůstávají stejné. Takže když už jsem měl zátiší nakomponované a rozložený stativ. Neodolal jsem a vyfotil jsem to ještě Gaflexem.

S hanbou se musím přiznat, že ačkoliv jsem dostal dobré proškolení jak tento přístroj použít, tak jsem většiny fotek zapomněl vyndat šíbr z kazety a tak bylo 5 políček z 8 prostě prázdných. Spokojený jsem byl se 2 z těchto 3, ale na obou byla už z výroby poškozená emulze a pouze jeden se mi povedlo drobnou retuší zachránit. Musím říct, že to je poměrně příkrá křivka učení. Dlouho se mi něco takového nestalo, naposledy jsem takhle malou úspěšnost měl, když jsem začínal fotit panoramata s Horizontem. Inu, poučení pro příště. Napsal jsem si na lístečky takový malý checklist toho, jak focení s velkoformátem probíhá, abych pro příště věděl a ušetřil si film a drobnou frustraci.

Už ale první pohled na vyvolaný negativ (kromě díry v emulzi) mi ukázal, že na tom velkoformátu prostě něco bude. Ke Graflexu jsem měl půjčený objektiv Symmar 100/5.6, který jsem pro jistotu řádně přiclonil. Kresba tohoto objektivu je naprosto vynikající. Jako film jsem zvolil Ilford HP5, který jsem pushoval na 1600 ISO v Rodinalu. Pro tento push používám roztok 1:100 a film v něm nechávám 2 hodiny (agituji pouze první minutu). Výsledkem toho vyvolávání jsou světelně vyrovnané negativy s velmi dobrou hustotou. Na svitkovém Ilfordu tento postup nepoužívám příliš často, protože jsem doteď fotografoval převážně na Kodak Tri-X. Tento výsledek mě ale přesvědčil o tom, že to není vůbec špatná cesta.

Jestli budu dál pokračovat směrem k velkoformátu, či jestli nafotím více aranžovaných zátiší zatím nevím. Je to vlastně jen zlomek toho, co bych chtěl ve fotografii ještě vyzkoušet. Minimálně musím dokončit ten Polaroidový triptych a pak se prostě uvidí.

Poděbradských 6x6

Tak jsme pořád zavření doma. Člověk má alespoň čas dohnat nějaké resty. Začínaly se mi už docela kupit filmy k vyvolání, a hlavně skeny ke zpracování. Kromě toho jsem zjistil, že ačkoliv venku řádí mor, tak fotím v celkem zdravém tempu cca 7–8 filmů týdně. Člověk se až diví, kolik se toho dá vyfotografovat při krátké zdravotní procházce (na nákup a do dalších destinací, které nám ve své moudrosti povolila naše vláda morových doktorů).

Protože mám home-office, ušetřím cca 3 hodiny denně, které bych strávil dojížděním, navíc už máme letní čas. Musím uznat, že focení během zlaté hodinky má své nesporné výhody. Měl jsem čase ale i na úklid a ten odhalil poslední svitek Kodaku Tri-X, který sem koupil ještě před letošním zdražením filmů od Kodaku. Chvíli jsem přemýšlel, co v téhle nelehké době nafotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro pár jednoduchých obrázků z Poděbrad, mého domovského města, které jsem až doposud fotograficky dost zanedbával. Inu, kovářova kobyla chodí bosa, však víte jak to chodí.

Založil jsem film do Yashicy a nafotil první svitek tohoto nepříliš povedeného jara.