Sněžka: Počtvrté už je to tradice

Žádného z pravidelných čtenářů mého blogu asi už nepřekvapí, že se stále vrací na svá oblíbená místa. Konkrétně na Sněžku každý rok vyrážím se stejnou kamarádkou. Každá naše cesta začíná podobně - debatou o tom, že letos opravdu nejsme ve formě a že výstup nejspíš nepřežijeme. Letos to bylo jiné v tom, že diskuse začala tím, že bychom rádi jeli na výlet kamkoliv jinam než na Sněžku. Po loňském zážitku se nám tam nechtělo ani trochu. Nemohli jsme vůbec vymyslet kam, diskuse se táhla a nakonec jsme si museli dát deadline do 22:00 toho dne - pokud nic nevymyslíme do té doby, tak pojedeme na Sněžku a hotovo. A jak prošla 22. hodina, nastalo obvyklé bědovaní, že to letos určitě nepřežijeme, protože jsme oba v naprosto mizerné formě, i když jsme si dávali předsevzetí, že LETOS to bude jinak!

Počasí nám v zásadě přálo a po nezbytných přípravách jsme z Malé Horní Úpy vyrazili až na nejvyšší vrchol Česka. Tento výstup probíhá pokaždé v obdobných fázích:

1. "Měli bychom se šetřit, ať nepřepálíme start!"

2. "Na to, že nejsme ve formě, to docela jde!"

3. "Tak, stoupání je za námi, teď už to bude jen po hřebeni."

4. "Tohle stoupání jsem z minula úplně vytěsnil, to je hrozný."

5. "Nevím, jestli si sundat bundu nebo svetr."

6. "Příští rok se na to vykašleme..."

7. "Všude samí Poláci! A toho bordelu!"

8. "Já těch posledních pět set metrů nedojdu, nechej mě tady."

9. "Čí je ten hroznej barák tady na vrchu? Aha, Poláků..."

10. "Nakonec to nebylo tak hrozný."

Takhle se to opakuje rok za rokem, v menších obměnách. Letos jsme při výstupu potkali rekordně nízké množství lidí. Valnou většinu z nich na cestě dolů. Dost možná kvůli tomu, že jsme vyráželi relativně pozdě. Nejsme zrovna turisté, co vyráží na stezku již za úsvitu. Na vrcholu hory panovalo takřka bezvětří, což bylo velmi neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo množství lidí na vrcholu, respektive jejich absence. S jistotou ale mohu konstatovat, že na vrcholu Sněžky není moc co dělat, výhledy nejsou bůh-ví jak fotogenické a na celé cestě jsou vlastně nejlepší ty pohledy NA Sněžku.

Cesta dolů pak probíhá v následujících fázích:

1. "Za chvíli se bude stmívat."

2. "Z kopce je to horší než do kopce. Jít pozadu pomáhá."

3. "Doufám, že mě nebudou bolet kolena." a "Bolí mě kyčle."

4. "Říkám ti, že ještě půjdeme do kopce." a "Nevěřím ti!"

5. "Proč jdeme do kopce, když jdeme dolů?"

6. "Tenhle barák je fakt otřesnej!"

7. "Hlavně mě nenechávej objednat si v hospodě žebra, umřel bych."

8. "Už se těším, až si zuju tyhle boty."

Následuje krátká přestávka na občerstvení v pivovaru Trautenberk a debata nad jízdním řádem. Zjištění, že vlak, který jezdil před rokem je už zrušený a že vlastně musíme docela pospíchat. Každý rok... Někomu by to opakování třeba vadilo, ale já se v něm cítím velmi komfortně. Vím co mě čeká a vlastně se na to i docela těším. 

Půjdeme na Sněžku i pátý rok v řadě? Kdo ví, nezbývá, než rok počkat. 

Příběh letní soboty

Začátkem minulého týdne mi napsala kamarádka, jestli bych jí nechtěl dělat garde na svatbě. Souhlasil jsem prakticky bez zaváhání. Pochybnosti přišly až o chvíli později, když jsem si uvědomil, že jsem přes rok z bytu vycházel jen minimálně. Natož, abych šel mezi tolik lidé, které navíc vůbec neznám. Nakonec jsem si řekl, že už je pomalu na čase, abych vyšel mezi lidi. Byl jsem také požádán, abych si vzal s sebou foťák. Moc se mi nechtělo. Mělo být horko a nechtělo se mi jako módní doplněk k obleku tahat brašnu s fotoaparátem filmy a dalšími nezbytnostmi. Nakonec jsem ale souhlasil a sbalil Yashicu MAT, kterou jsem fotografoval naposledy minulý listopad.

Cesta k Olomouci trvala nezvykle dlouho, inu ŘSD nikdy nespí a silnice se jim povedlo rozvrtat velmi solidně. Následkem toho jsme nestihli dorazit do pneuservisu, kde jsme se měli převléknout. Život mě ale už naučil improvizovat a tak jsem zřídil nouzovou převlékárnu pod stromem na příjezdové cestě k malé trafostanici u obce, kde se měl konat obřad. Obřad samotný proběhl v odsvěceném kostele, kde si městský úřad zřídil obřadní síň. Následovalo klasické kolečko skupinových i párových fotografií. V tomto čase jsem oběhl kostel a hledal nejvhodnější místo, kde bych mohl pořídit fotografii kvůli které jsem si bral Yashicu s sebou. 

Letní polední světlo bylo nepříjemné a ostré. Chvíli to trvalo, ale našel jsem boční vstup do kostela, který se tvářil docela sympaticky a byl ve stínu. Změřil jsem expozici a pořídil několik snímků. Poprvé jsem také použil expozimetr Sekonic 308, který jsem si nedávno pořídil. Trochu jsem si odvykl poněkud tmavší matnici starého japonského fotoaparátu, najít správné zaostření se ukázalo jako trochu problematické. Zapomněl jsem se sám držet toho, co lidem často říkám - nebojte se přiclonit. Zbytek filmu jsem pak spotřeboval k večeru, druhý už jsem nezakládal. Ve 20:45 jsem si naposledy zatančil s kamarádkou, které jsem dělal garde, za zvuků hitu z 90. let, který nám pouštěl DJ se zlomenou rukou. Potom už následovala cesta domů, vlahou letní nocí a se staženou střechou na autě. 

Broumov: Nečekaně pozitivní zkušenost

Některé kouty republiky my zůstávají utajeny déle než jiné. Toto byl i případ Broumova a jeho okolí. Chystal jsem se tam již několikrát, zejména kvůli blízkosti Broumovských stěn, které skýtají příležitost k celkem solidnímu krajinkaření. Z nějakého důvodu ale dostávaly přednost jiné pohraniční destinace a já se do Broumova zkrátka ne a ne dostat. Nakonec se ale sešla správná konstelace planet a já vyrazil směrem do neznáma. Musím se přiznat, že jsem trochu podcenil počasí. Letošní léto bylo dost teplé. A zatím to vypadá, že nás teplo stále neopouští.

První byl na programu výstup na kopec Ostaš. Za normálních okolností by byl člověk ve stínu lesa, ale kůrovec napadl smrky. Pily lesníků to vyřešily nekompromisně. Takže stínu bylo pomálu. Na druhou stranu skalní útvary i výhledy do krajiny stály za to! Potkal jsem i docela dost lidí, inu v létě se vše zdálo volnější a bezstarostnější než v morem prodchnutém jaru.

Na řadu přišla i návštěva samotného města Broumov. Jasným tahákem je místní klášter. Na prohlídku jeho vnitřních prostor bohužel nebyl čas. Musel jsem si tak vystačit s jeho zahradami a skutečně dobrou kavárnou, kterou by člověk v Sudetech vůbec nečekal. Lepší Espresso Tonic jsem snad ještě neměl. Město samotné mi z nějakého důvodu připomínalo Olomouc, tedy Olomouc mezi lety 2008-2011. Bylo vidět že, minimálně v minulosti, byl Broumov významným městem v celé oblasti. Zajímavý byl i zdejší hřbitov, který je velký a velmi dobře udržovaný. Navíc se na něm nachází původní dřevěný kostel z 15. století. Původní sice vypálili husité, ale záhy tam vyrostl kostel nový, který už vydržel až do dnešních dní. Vstupné stálo pár korun a je opravdu zajímavý. Běžně se v něm konají i mše, což je možnost, jak ho navštívit zdarma.

Nedokážu úplně vypíchnout, čím mě Broumov tak zaujal. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl z celého výletu nezvykle pozitivní dojem. Dlouho jsem neměl tak dobrou náladu. Samozřejmě podvečerní cesta krajinou východních Čech se staženou střechou a vůně posekaných luk pomohla. Vrátil jsem se také ke svitkovým filmům Kodak Tri-X. Ačkoliv tento výlet byl na nějakou dobu poslední, který jsem nafotil na svojí věrnou Yashicu Mat, která následně tak trochu umřela. Naštěstí je už v pořádku po velkém servisu a brzy by se mi měla vrátit.

 

Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Náhodně děravé negativy

Minulý rok jsem si dal předsevzetí, že budu víc svých fotografií pořizovat na svitkové filmy ve formátu 6x6. Abych tento příslib dodržel, koupil jsem si začátkem jara zásobu svitkových filmů Ilford HP5+ a FP4. Chvilku trvalo, než jsem něco nafotil a hned první dva filmy měly při okrajích snímku díry v emulzi. S pokračujícím fotografováním jsem zjistil, že se jedná o trend, a ne náhodný jev. Navíc mi kamarád přeposlal odkaz na stránky výrobce, kde se vyjadřovali k tomuto problému. Po pravdě řečeno mi to trochu vzalo chuť do focení na svitkové filmy. Nějakou dobu sem přemýšlel, co s těmi všemi filmy budu dělat? Nechtěl jsem je používat na nic „zásadního“, protože bych nerad přišel o zajímavé fotografie kvůli dírám v emulzi. Řešení se nakonec našlo tak nějak samo od sebe.

Pořád trávím hodně času ve svém domovském městě, a tak jsem se rozhodl nafotit všechny potenciálně děravé filmy v Poděbradech. Protože pokud bude na nějaké fotce díra, můžu se vždy pokusit udělat stejnou fotografii znova. Přišlo mi to jako poměrně čestné řešení problému. Jeden podvečer jsem se zkrátka pustil do díla a filmy začaly ubývat velmi rychle. Je to jednoduchá matematika, 12 snímků na film, každá scéna pro jistotu alespoň 2x a film je nafocený raz dva. Nekladl jsem si žádné vzletné cíle, chtěl jsem prostě fotit a procvičit si oči ve čtvercové kompozici. 

A ačkoliv jsem fotil s vědomím, že jsem odkázán na náhodu, vyrovnal jsem se s tím docela dobře. Důležité bylo vědomí, že mám nějaký plán. Lidé občas velebí analogovou fotografii právě pro faktor náhody, což je tak trochu blbost. Pokud máte v pořádku techniku, kvalitní film a dodržíte všechny postupy, kde je místo pro náhodu? Ano, občas se stane něco nepředvídaného, ať už v lepším nebo horším slova smyslu, ale rozhodně nevidím náhodu jako definující faktor analogové fotografie. Pár svitků mi ještě zbývá, takže cyklus děravých negativů není úplně uzavřen. Do budoucna opět vsadím na Kodak Tri-X, který sem ve formátu 120 vždy preferoval a budu doufat, že s ním mě žádné náhody nepotkají.

Poděbradských 6x6

Tak jsme pořád zavření doma. Člověk má alespoň čas dohnat nějaké resty. Začínaly se mi už docela kupit filmy k vyvolání, a hlavně skeny ke zpracování. Kromě toho jsem zjistil, že ačkoliv venku řádí mor, tak fotím v celkem zdravém tempu cca 7–8 filmů týdně. Člověk se až diví, kolik se toho dá vyfotografovat při krátké zdravotní procházce (na nákup a do dalších destinací, které nám ve své moudrosti povolila naše vláda morových doktorů).

Protože mám home-office, ušetřím cca 3 hodiny denně, které bych strávil dojížděním, navíc už máme letní čas. Musím uznat, že focení během zlaté hodinky má své nesporné výhody. Měl jsem čase ale i na úklid a ten odhalil poslední svitek Kodaku Tri-X, který sem koupil ještě před letošním zdražením filmů od Kodaku. Chvíli jsem přemýšlel, co v téhle nelehké době nafotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro pár jednoduchých obrázků z Poděbrad, mého domovského města, které jsem až doposud fotograficky dost zanedbával. Inu, kovářova kobyla chodí bosa, však víte jak to chodí.

Založil jsem film do Yashicy a nafotil první svitek tohoto nepříliš povedeného jara.

Keltské Vánoce a střední formát

Letošní vánoce jsem se pár dní poflakoval v Londýně, načež přišel přesun na venkov. Čtyřhodinová jízda autobusem nebyla nikdy mojí oblíbenou částí cesty do Anglie. Pokaždé se najde někdo, kdo na zadním sedadle hlasitě telefonuju, či jiné problematik aspekty. Tentokrát to byl prostý fakt, že celý autobus páchl splašky ze záchodu. K tomu se ještě přidal fakt, že si jeden ze spolucestujících šel na zmíněný záchod zakouřit trochu marihuany. Vydržel tam cca hodinu. Inu, západní Evropa, dáte lidem do autobusů záchody a takhle to končí. Takže nezbývalo než sledovat na tabletu Barry Lyndona a doufat, že utrpení z Anglické veřejné dopravy brzy skončí. Přežil jsem.

Z ruchu velkoměsta jsem se musel přeladit do pomalejšího tempa anglické vesnice. Poslední měsíce před mým příjezdem vytrvale pršelo. To znamenalo zaplavené silnice (v Anglii jsou příkopy neznámý koncept) a bahno cca do půlky lýtek. Bez holínek bych daleko nedošel. Jenomže já holínky měl, a tak jsem mohl vyrazit ven. Stačilo jen počkat až přestane pršet. K mému potěšení dokonce i vylezlo sluníčko. Na krku jsem měl svou věrnou středoformátovou Yashicu a vyrazil jsem.

Pohybovat se krajinou anglického venkova není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Živé ploty a pasoucí se ovce jsou sice malebné, navigaci terénem to značně stěžuje. S oplocením se tam nikdo moc nepáře a kraluje ostnatý drát. Občas je místo, odkud chcete fotit, doslova pár kroků od vás, jenomže vy jste za plotem, přes který se nejde dostat. Takže jdete kus podél plotu a hledáte vhodné místo pro přechod. Naštěstí jako obyvatel země východního bloku mám život za plotem a jejich překonávání tak nějak v krvi, navzdory tomu, že jsem většinu života strávil už po revoluci. Vždycky jsem nějaké místo, kde šel plot překonat našel. Důležité bylo si zapamatovat jeho pozici.

Zimní anglické slunce poskytuje zajímavé světlo. Tedy do chvíle, než přišel nečekaný déšť. Po chvíli se vrátilo slunce, a dokonce byla vidět duha. Jenomže duha není na černobílém filmu zvlášť působivá. První den jsem nafotil pouze jeden film. Fotit v dešti není bůh ví jaká zábava. Větší štěstí jsem měl až 25. prosince. Předpověď slibovala slunce, a to se také splnilo. Znovu jsem popadl foťák, nazul holínky a vyrazil. Tentokrát jsem už měl i jasnější plán kam jít. Hledal jsem malý dubový háj, kde je rozvalený dolmen. Chvíli to trvalo a párkrát jsem zůstal viset na ostnatém drátu, ale našel jsem to. Nic se tam za ty roky nezměnilo. Rozvalené kameny stále ležely na svém místě. Kam by také šly?

Žleby: vypořádání nedodělků

Za necelý měsíc tu máme Vánoce, a tak se snažím dohnat resty. Došlo tedy i na vyvolání posledního svitku Ilford FP4, který jsem letos nafotil. Nebylo už úplně léto, ale ani ne podzim. Byl konec září, ale předpověď slibovala slunečný den. Rozhodl jsem se, že mi ISO 125 bude stačit. Vyrazil jsem na výlet do Žleb. Zejména se podívat do ukázkové obory, kterou tam provozují Lesy ČR a která zároveň slouží jako záchranná stanice pro různé živočichy.

Fotit divoká zvířata, byť za plotem, nebylo s dvouokou zrcadlovkou nic snadného. Jednou jsem si ale dal za úkol fotografovat na výletech na svitkový film, tak musím bojovat. Rozhodně to ještě ale není poslední svitek letošního roku. Na Vánoce se chystám do Anglie, kde vždy nafotím svitků hned několik. Nebudou to ale Ilfordy FP4, ale Kodaky Tri-X, které mají vyšší citlivost.

Pokud vše půjde dobře a dovezu z Anglie dostatek materiálu, mohl bych zvážit sestavení a publikaci menšího portfolia z Anglického venkova. Před koncem roku se ale ještě můžete těšit na zbrusu novou dávku pouličních fotek z Tbilisi. To je ovšem blízká budoucnost, teď si užijte nedávnou zářiovou minulost na mém posledním Ilfordu FP4: