Žleby: vypořádání nedodělků

Za necelý měsíc tu máme Vánoce, a tak se snažím dohnat resty. Došlo tedy i na vyvolání posledního svitku Ilford FP4, který jsem letos nafotil. Nebylo už úplně léto, ale ani ne podzim. Byl konec září, ale předpověď slibovala slunečný den. Rozhodl jsem se, že mi ISO 125 bude stačit. Vyrazil jsem na výlet do Žleb. Zejména se podívat do ukázkové obory, kterou tam provozují Lesy ČR a která zároveň slouží jako záchranná stanice pro různé živočichy.

Fotit divoká zvířata, byť za plotem, nebylo s dvouokou zrcadlovkou nic snadného. Jednou jsem si ale dal za úkol fotografovat na výletech na svitkový film, tak musím bojovat. Rozhodně to ještě ale není poslední svitek letošního roku. Na Vánoce se chystám do Anglie, kde vždy nafotím svitků hned několik. Nebudou to ale Ilfordy FP4, ale Kodaky Tri-X, které mají vyšší citlivost.

Pokud vše půjde dobře a dovezu z Anglie dostatek materiálu, mohl bych zvážit sestavení a publikaci menšího portfolia z Anglického venkova. Před koncem roku se ale ještě můžete těšit na zbrusu novou dávku pouličních fotek z Tbilisi. To je ovšem blízká budoucnost, teď si užijte nedávnou zářiovou minulost na mém posledním Ilfordu FP4:

Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.

Sázava: Tuzemské toulky

Léto je obvykle doba, kdy lidi vyráží na cesty do dalekých a exotických lokací. V mém případě to byla Gruzie a to hned dvakrát. Neměli bychom rozhodně zapomínat na tuzemské lokace. Zvláště pak na ty, které se nachází v našem bezprostředním okolí. Problém byl v tom, že za ty roky už jsem blízké i vzdálenější okolí svého bydliště prozkoumal poměrně podrobně. Vydal jsem se proto o kousek dál, směrem na jih a mým cílem byl Sázavský klášter.

K okolí Sázavy jsem měl vždy poněkud ambivalentní vztah. Myslel jsem si, že je to tam zamořené trampy, pražáky a rozličnými lufťáky. Jenomže pak jsem se tma před lety poprvé vypravil a zjistil jsem, že je to tam docela fajn. Postupně jsem navštívil spoustu zajímavých míst, ale jedno mi stále unikalo. Sázavský klášter, kterému se dostalo velké pozornosti v posledním roce i díky vydání české počítačové hry Kingdome Come: Deliverance, jejíž děj se odehrává právě v okolí řeky Sázavy. Hra mě velmi bavila a díky ní jsem si uvědomil, že bych měl Sázavský klášter navštívit. Sebral jsem proto fotoaparát, manželku a vyrazil na výlet.

Historie Sázavského kláštera sahá až k roku 1032, kdy byl založen svatým Prokopem a stal se centrem slovanské liturgii. Klášter měl kontakty s Kyjevskou rusí a Byzancí, ale později podlehl vlivu západní latinské církve a slovanská liturgie vymizela. Každá historická epocha tu však zanechala svojí stopu a jako celek je to zajímavý mix. V areálu kláštera najdeme nedokončený kostel Sv. Prokopa, který by byl vskutku impozantní stavbou, pokud by jeho stavbu nepřerušily Husitské války. V samotné budově kláštera v současnosti pokračují poměrně zásadní restaurátorské práce na odkrytí stropních maleb, které zachycují život sv. Prokopa. Do budoucna je v plánu i nahrazení současné expozice o historii kláštera, která pochází z 80. let, expozicí novou. Vše závisí jen na penězích.

V okolí stojí za návštěvu (tedy spíše za vidění) pozůstatky hradu Talmberk a městečko Rataje nad Sázavou. Právě Rataje jsou svým způsobem výjimečné v tom, že se v malém městečku nachází hned dva hrady. Přičemž Pirkštejn má v současnosti pronajatý pražský kavárník Ondřej Kobza a pořádá tam různé zajímavé akce. Navíc každou neděli můžete na hradě navštívit polední zvonění na opravné zvonici. V Ratajích je vidět, že měly kdysi slavnou minulost. Bohužel jejich současný stav je spíše trochu smutný. Dobrodružnějším povahám bych doporučil do Ratají dojet vlakem, kaňonem podél řeky Sázavy.

Za návštěvu jistě stojí i kostel Nanebevzetí Panny Marie v Úžicích. Nenápadná stavba z roku 1175 v Románském slohu, kde se zachovaly některé původní stavební prvky. Dovnitř se dostanete ale jen na svátek Nanebevzetí Panny Marie nebo každou třetí sobotu v měsíci, kdy se koná mše svatá. Případně, pokud budete mít štěstí a náhodou bude otevřeno i jindy. O Talmberku jsem se zmiňoval již v předchozím odstavci. Pozůstatky hradu jsou nad stejnojmennou vesnicí dobře viditelné, ale dostat se k nim je poněkud dobrodružné a pravděpodobně se ocitnete u někoho na zahradě, aniž byste si toho všimli.

Co říci závěrem? Poznávat daleké kraje je samozřejmě fajn, sám rád vyrazím za hranice. Neměli bychom však vynechávat ani domácí destinace, které jsou často neméně zajímavé.