Pražské léto: Slunci napospas

Cítíte to? Ve vzduchu je léto. Pro fotografa je léto zvláštní období. Sice jsou dny delší, ale většinu dne je ostré a nepříjemné světlo, které na fotografiích nevypadá příliš dobře. Naštěstí tady máme chození do práce, které zabezpečí, že ven se dostaneme až pozdě odpoledne, kdy jsou světelné podmínky o poznání příhodnější. Po práci jsem se tedy trochu toulal lední Prahou a zkoušel zachytit trochu té letní atmosféry. Důležité je neslibovat si od takového focení zásadní výsledky. Nešlo mi o fotografování nějaké série nebo uceleného tématu, ale to neznamená, že bych rezignoval na nějaké základy fotografické práce. Člověk musí neustále sledovat světlo, kompozici, ale hlavně to, jaký děj má fotografie zachytit.

Lidé jsou v létě tak nějak spokojenější, je to vidět i v ulicích. Ulice i parky jsou plné lidí spěchajících z práce za odpočinkem. Když jsem ještě pracoval na ministerstvu, obyčejně jsem se potloukal na Malé straně a případně na Kampě. Jinam jsem se pouštěl jen málokdy. Problém byl trošku v tom, že tam moc lidí, tedy kromě turistů, nepotkáte. Turisty samozřejmě fotit nechcete, tedy tomu, že se občas nějaký připlete se nevyhnete, ale jako primární subjekt jsou většinou nezajímaví. Postrádají vazbu k prostředí.

Co se týče prostředí, tak jsem si z nějakého důvod oblíbil Střelecký ostrov. Je to možná trošku kýč, lidé odpočívající na sluníčku u vody a na trávě, ale tak nějak jsem to potřeboval, pár pozitivních obrázků.

Fotky jsou všude, stačí mít otevřené oči.

František Dostál: Napříč dekádami

Je mi velkým potěšením, že mohu konečně přinést rozhovor s legendou české pouliční fotografie - Františkem Dostálem. Jeho tvorba pokrývá větší část 2. poloviny 20. století a zasahuje i 21. století. Mezi jeho nejznámější cykly patří "Letní lidé", zachycující život v chatové osadě u řeky Sázavy. V současnosti se František Dostál stále pilně věnuje publikační činnosti.


Můžete popsat své fotografické začátky?

Začínal jsem poměrně později, kolem svých 25 let. Fotografický proces jsem znal z dob svých studií na průmyslovce, kde jsem musel pracovat s průmyslovým rentgenem. V té době jsem ale hodně sportoval, tak jsem na fotografování neměl čas, když jsem si pak na stromečkové brigádě vydělal 300 korun a za ty jsem si koupil první foťák.


Odkud přišel nápad fotografovat běžný lidský život a dění na ulici?

Je to tím, že jsem na ulici vyrostl. V té době ulice nebyla ani dlážděná. 14. února 1945 byl velký nálet na Prahu, tenkrát to se mnou praštilo o zem, spadla mi bomba do školy a tak jsem začal chodit do školy na vesnici. Byl březen a já chodil bos. Snad jediné, co je mi líto, že prvních pár let jsem si nearchivoval negativy. Fotografie jsem nazvětšoval a pozitivy rozdal kamarádům, se kterými jsem se třeba jezdil koupat na Sázavu, a negativy jsem zahodil. Dnes by to byl už dokument.


Kdy přišly první fotografické úspěchy v soutěžích, výstavy a publikace?

Poměrně brzy, někdy ze začátku 70. let. Tenkrát člověk nemohl za hranice, tak jsem posílal fotografie do zahraničních soutěží a na výstavy a zpátky jsem dostával katalogy z těchto výstav. Někdy dobré a někdy horší. Stálo mě to 12 korun na poštovném. Těch výstav bylo za ty roky možná 1500. Moje fotografie pak visely třeba v Tokiu a i na World Press Photo, ale s tím jsem pak měl malér. Tam totiž mohl fotografie posílat oficiálně jen Svaz novinářů a já je tam poslal jako amatér. Tak o tom pak věděli i v Bartolomějské.  Ale to by bylo na delší povídání. Výstavy byly můj styk se světem. Občas se mi poštěstilo, že když jsem organizátory požádal, tak mi pak poslali třeba knížku Elliotta Erwitta, která zde nebyla k dostání.

Foto: František Dostál

V 70. letech jste fotografoval akty, měl jste i nějaké další odbočky od pouliční fotografie?

Nebyla to ani taková odbočka, kolikrát jsem těm dívkám musel říkat, že nemám čas. Tenkrát jsem v sobotu přijel za 5 korun k Sázavě a lidé po mně nejdřív chtěli vyfotit děti, pak svatby a pak i ty akty. Nikde jsem je tenkrát nezveřejňoval, i když některé jsem poslal do soutěží, a teprve až teď jsem se dostal k tomu, že je publikuji. Vlastně se to o mně ani moc neví, že jsem je fotografoval. Možná z těch aktů udělám časem knížku.

V čem je podle Vás význam pouliční fotografie?

Řekl bych, že enormní, protože to je fotografie života. Zhodnotí ji teprve čas. Letos máme 100 let od vzniku naší republiky a tenkrát těch fotografií tolik nevznikalo. Já se narodil v roce 1938 a fotky z té doby mají podle mě obrovský význam. Třeba mobilizace, kterou fotil Vašek Jírů. Významné jsou i fotografie z ulic během velké nezaměstnanosti za hospodářské krize. Ukazuje to, jak se lidé tenkrát oblékali, jak to vypadalo na Barrandovských terasách a podobně. To se nikdy nedá sdělit jen slovy. Chtěl bych ještě udělat knížku fotografií ze starých Vršovic. Žádný z těch domů už neexistuje. V dnešní době se moc spěchá. Člověk musí taky umět zpomalit a podívat se na věci z dlouhodobého hlediska, aby tady po člověku něco zůstalo. Když po člověku zůstane alespoň 10 fotografií, tak to není špatné. 

Rozlišujete fotografii reportážní, dokumentární a pouliční?

Jsou tam jakési pomyslné hranice, ale já se tím nenechávám omezovat. 

Foto: František Dostál

Kdo Vás inspiroval, měl jste nějaké fotografické vzory?

Mám rád Elliotta Erwitta a Roberta Doisneau. I když Erwitt občas fotil komerční zakázky, tak stejně byl nejspokojenější na ulici a Doisneau na ulici vyrostl. Řekl bych, že tihle dva jsou moje největší fotografické vzory. 


Co podle Vás dělá dobrou fotku?

Dobrou fotku dělá vždy obsah. Chce to ale také kultivovaného diváka, aby ten obsah rozpoznal. Člověk 21. století hrozně spěchá, každý kouká do nějaké krabičky a nevnímá svět kolem sebe. Třeba že si chce nějaká babička v MHD sednout. Tenhle spěch a přístup k životu celkově ubližuje fotografii, ale i jiným hodnotným věcem. 


Preferujete černobílou fotografii nebo byste fotografoval i barevně, kdyby Vám to tehdy technika či finance dovolily?

Barevně jsem fotografoval nějaké diapozitivy. Občas po mně barvu vyžadovaly některé časopisy, třeba "Ahoj". S kolegou jsme vyhráli i jednu soutěž s barevnými fotografiemi noční Prahy, ze kterých pak byla i výstava ve Fomě. Bylo to umožněné tím, že tady pan Forman natáčel film Amadeus, a tak se nám povedlo získat nějaký barevným film Eastman. Jinak ale preferuji černobílou fotografii. 

Foto: František Dostál

Má podle Vás Praha něco, co žádné jiné město?

Má takovou atmosféru a kolorit, ale to člověk musí mít v srdci. Sice jsem trochu zklamán všemi těmi turistickými lákadly v centru, ale ten Karel IV. dobře věděl, co dělá, když město rozšiřoval. Zrovna cestou na rozhovor jsem potkal Ivana Havla u nejstaršího nárožního kamene, který je přes 700 let starý, a to nikdo jiný nemá. Současný vývoj Prahy není příliš šťastný. Praha ztratila hodně ze své duše až po revoluci. Nechci říkat, že tu za komunistů bylo dobře, ale teď s různými lákadly pro turisty a auty už to vypadá jinak. Pořád má ale Praha dost co nabídnout. 


Změnila se pouliční fotografie za dobu, co se jí věnujete?

Změnila. Třeba tím, že je na ulici víc lidí a život na ulici je pestřejší. Přibyli také cizinci. Dřív jsem se ale na ulici s focením cítil trochu bezpečněji. Vašek Jírů měl třeba nějaké fotky dětí, jak v Praze čůrají na ulici. Měl je dokonce na výstavě na Staroměstské radnici. Ale kdyby to fotil dnes...? Jednou jsem jen namířil fotoaparát na nějaký dům a hned u mě už byli, proč to fotím a kdo mi to dovolil? Uvidíme, kam až to dojde.


Bylo Vám nabízeno stát se fotografem z povolání, proč jste tu nabídku nevyužil?

Ne že jsem nezaváhal, ale jsem rád, že jsem to odmítl. Nemohl bych si pak fotit to, co chci já. Možná bych ani neuměl fotit to, co by po mě chtěli. Stejně bych si fotografoval to svoje, a tak by se mohlo stát, že bych třeba při vítání delegace na letišti vyfotil, jak někomu vypadne noha z boty. 

Foto: František Dostál

Předpokládám, že jste fotografoval invazi v roce 1968. Publikoval jste ty snímky a neměl jste z toho pak problémy?

Samozřejmě jsem to fotil, stejně jako jiní. Nechci teď mluvit jenom o Koudelkovi, ale fotografoval to i dobře známý Miloň Novotný, který dal exponované filmy svým známým, kteří jeli do ciziny, a tak jeho fotografie oběhly svět. Když začali střílet z protiletadlového kulometu na tanku do pískovcové fasády Národního muzea, tak za chvíli nebylo vidět a já jsem byl rád, že jsem se schoval na dvoře rohového domu, bylo nás tam asi 10 lidí, z toho nějaký cizinec, tak jsem mu dal 3 exponované filmy, aby je vzal s sebou do Vídně. Dodnes nevím, jestli je vůbec vyvolal nebo co se s nimi stalo. Byla to asi chyba mu je dávat, ale to se stává. Mám doma asi 50 zvětšených fotek z té doby. Publikoval jsem je z historického hlediska až celkem nedávno, protože tenkrát těch fotografií bylo všude plno a já se nechtěl nikam cpát.


Fotografoval jste i revoluci v roce 1989, co se pro Vás po revoluci změnilo?

Pracoval jsem tenkrát v Paláci Škoda. Když vypukly první studentské akce, tak jsem se zprvu ničeho neúčastnil. Měl jsem špatné zkušenosti z 1. máje 1989, kdy mi tajní prohrabávali aktovku a vyptávali se, proč to fotím a podobně, takže jsem byl spíše opatrný. Tehdy v roce 1989 jsem ale poznal spoustu dobrých lidí a jsem nakonec rád, že jsem mohl uplatnit fotografie, které jsem tehdy udělal. Muzeum hlavního města Prahy má asi 200 mých fotografií událostí roku 1989. Každá změna má svůj smysl a trochu se bojím, aby nás teď nepotkaly zase nějaké změny k horšímu, protože se už moc blbne.



Mohl byste přiblížit vznik cyklu Letní lidé?

Začal jsem to fotografovat poměrně záhy, ale tenkrát jsem si ještě nearchivoval negativy. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Ono v "letním ústroji" nepoznáte kdo je doktor a kdo je metař. Díky těmto lidem jsem se dostal k dalším lidem a tématům. Přijde mi, že ten cyklus zhodnotil až ten čas. Různí teoretici fotografie říkali, že to jsou jen takové dovolenkové fotky. Za tím cyklem bylo i hodně práce, 20 let jsem pracoval i v sobotu, v noci jsem do dvou do rána zvětšoval fotografie a v 6 už jsem musel být v práci u píchaček. Jak přišel rok 1990-1993 už to fotit nešlo, polovina těch chat tenkrát shořela, lidé tam přestali jezdit.

Foto: František Dostál

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s pouliční fotografií začít?

Ať si namažou nohy francovkou, ať jsou trpěliví a nenechají se hned z kraje odradit, když se jim něco nepovede nebo jim někdo vynadá. Všechno chce velkou trpělivost. V pamětech Roberta Doisneau jsem četl, že často chodil na jedno místo a čekal na fotografii. Často čekal zbytečně, ale pak se to jednou povedlo.


Může podle Vás jedna fotka vyprávět příběh nebo to dokáže jen série?

Samozřejmě i jedna fotografie může vyprávět příběh. Dřív tu byla soutěž cykly a seriály, termín soubor se zavedl až později, ale často může jedna fotografie vyprávět příběh lépe než série. 


Chystáte v nejbližší budoucnosti novou knihu nebo výstavu?

Výstavy už nechci, to jsou starosti a hodně práce. Teď mi skončila výstava ve Švýcarsku v Luganu. Přišel mi pohled od dvou emigrantů, kteří výstavu navštívili, a psali: "Pane Dostál, cítili jsme se jako doma..." To pro mě byla ohromná pocta, lepší než jakákoliv medaile. Rád bych udělal knížku "Pražský chodník vypráví", která by ukázala Prahu, jaká už není. Dále ještě "Moje rodné Vršovice" a "Jak jsem potkal Evy".


Býval jste hodně aktivní ve fotografických soutěžích, sledujete i ty současné?

Sleduji. Třeba Czech Press Photo, ale i zahraniční soutěže. Sám bych nerad v těch porotách seděl, musí to být těžké rozhodování. Chápu, že často je upřednostňována jistá aktualita, třeba teď na World Press Photo ta vražda ruského velvyslance v Turecku. Napsal jsem o tom text "Proč má mít zlo přednost." Fotka to bůh-ví jak převratná není, tak proč by mělo to zlo dostat hlavní cenu?

Foto: František Dostál

Co Vám dalo členství ve fotoklubech a různých skupinách?

Hodně mě to naučilo. Poznával jsem různé, i známé, lidi. Jednou třeba Ladislav Sitenský přivedl Františka Fajtla a ještě jednoho letce, nás tam bylo asi 30 a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se hodně věcí, které nejsou v žádných knihách. Bohužel je život hrozně krátký a člověk si to všechno nemůže pamatovat. Časem se mi to tam přestalo líbit, třeba když se posílaly do zahraničních soutěží pořád ty samé fotografie, protože někteří se cítili jako umělci. Časem jsme si pak s přáteli udělali skupinu "Město". Asi třikrát jsme vyhráli národní soutěž. Bohužel už tři zemřeli, ale dostali jsme se do encyklopedie, tak se o nás ví. Poznal jsem Julia Andrese, co fotil úžasné akty, nebo Josefa Stanislava Kroftu. Ten sice nebyl bůhví jaký fotograf. V roce 1914 vystudoval obchodní školu, na praxi by v Americe, dělal v New Yorku pomocníka šerifa, vyfotil Rockefellera na koni. Pak při jedné stávce dostal do hlavy a tu mu pak dával dohromady doktor Růžička, který tam žil už dlouho. V roce 1934 viděl na fotce Karlštejn a rozhodl se vrátit do Prahy. Otevřel si vinárnu, začal pořádat střelecké soutěže a v roce 1945 bojoval o rozhlas, protože měl ve vinárně schované zbraně a byl to právě on, kdo v anglickém jazyce z rozhlasu volal o pomoc. Tak i takové lidi jsem poznal díky fotoklubům a skupinám.


Kdy jste naposledy držel v ruce fotoaparát?

Je to 14 dní, nic jsem sice nevyfotil, ale to nevadí. V pondělí jsem jel do Vršovic do hospody, tak jsem si říkal, že si musím vzít zoomový objektiv, že tam visí něco zajímavého na jednom z balkonů.


Zůstáváte věrný fotografování na film?

Ano, pořád.