Cesta vlakem jako fotografická meditace

Podzim a zima jsou pro mě jako pro fotografa celkem pomalá období. Člověk necestuje tolik jako na jaře a v létě. Vlastně ani tolik nefotím, jako na jaře nebo v létě, protože dny jsou kratší a počasí není pro dlouhodobý pobyt venku zrovna nejpřívětivější. Navíc je to zhruba rok do doby, kdy jsem začal fotit svůj první ucelený dokumentární projekt. Říkal jsem si, že by tedy nebylo špatné začít nějaký úplně nový dokumentární projekt. Chvíli jsem si s tím lámal hlavu, protože jsem byl teď delší dobu mimo Prahu a trošku mi chyběla inspirace. Nakonec jsem se nechal inspirovat krajem a krajinou, kterou jsem každý den projížděl cestou do práce. Chvíli jsem meditoval nad různými možnostmi. Nakonec vše změnil až pohled na vlak projíždějící kolem hráze Žehuňského rybníka.

S vlaky mám dlouhodobější vztah. Je tam hodně dobrých vzpomínek a je tam i hodně nenávisti, ale jsou to alespoň nějaké emoce, které mým fotkám občas trošku chybí. O celé věci jsem trošku popřemýšlel a došel jsem k tomu, že můj kraj je přímo protkán lokálními tratěmi, které vedou zdánlivě odnikud nikam, ale jsou stále v provozu. Zatím. Samozřejmě je zatím jistá nostalgie „mizejících“ světů, která láká téměř každého fotografa se kterým jsem poslední dobou dělal rozhovor. Udělal jsem si malý průzkum, odkud kam vedou tratě a jaké tam jezdí vlaky. Nakonec jsem se rozhodl pro trať regionálního významu, místo původně zamýšlené lokálky. Z nějakého důvodu mi motorový spěšný vlak, který brázdí trať mezi Kolínem a Trutnovem přišel neodolatelný. Sbalil jsem si vybavení a vyrazil.

V dlouhodobějším plánu jsem chtěl zachytit celý ekosystém těchto tratí. Místa, krajinu, techniku a hlavně lidi, kteří těmito vlaky cestují a uvádějí je v život. Tohle mělo být ale jen jakési první „pilotní focení“, které mi mělo ukázat, jak by to mohlo do budoucna probíhat a hlavně, jaký bude vizuál celého toho projektu. Lidská stránka se hned od počátku jevila jako nejkomplikovanější. Ve vlaku kromě mě seděli asi jen další dva lidé. Navíc průvodčí se ohradila proti mému fotografování, sotva jsem se posadil a ani jsem pořádně nestihl vzít foťák do ruky. Říkal jsem si, že to budou asi dlouhé dvě a půl hodiny. Celý středočeský kraj byl navíc zahalený takřka neproniknutelnou mlhou, která limitovala i focení z okénka. Vlak pomalu vyrazil a já byl trochu zklamán, že dieselová lokomotiva není tak hlučná, jak jsem si z dřívějška pamatoval. Nedal jsem se odradit a fotografoval jsem.

Mlhavá krajina ubíhala za okny a celé to bylo poněkud sureálné, možná jako film od Tarkovského. Z mlhy se vynořovaly obrazy z počátečních fází řepné kampaně a nastupujícího podzimu. Rychle zareagovat na něco, co se jen mihne za oknem nebylo jednoduché. Takže jsem si Nikon nechal nastavený na expozici pro venkovní světlo a zaostřený na nekonečno, a ne Leice jsem měl objektiv 21/2.8 se kterým jsem fotil uvnitř vlaku. Použil jsem Ilford HP5+ pushnutý na 1600 iso. Tentokrát jsem se rozhodl filmy vyvolat pomocí „stand development“ procesu. Rodinal se zředí v poměru 1:100, filmy se agitují pouze první minutu a pak se nechají 2 hodiny v klidu stát. Výsledkem je potlačené zrno, solidní tonalita, ale hlavně solidní dynamický rozsah, který jinak bývá slabou stránkou pushnutých filmů. Celkem se mi dařilo zachovat detaily ve světlech za okny vlaku i když jsem exponoval na tmavý interiér.

Dojel jsem až do Trutnova a tam jsem se prakticky ihned posadil na vlak ve zpátečním směru. V poznámkovém bloku už jsem měl poznamenaných několik míst, která mě po cestě zaujala a já mohl být připraven, vykloněný z okna s foťákem v ruce. V Podkrkonoší nebyla žádná mlha, ale slunce, takže krajina vypadala docela jinak než ve středních Čechách. Vlak se střídavě plnil a vyprazdňoval, a nakonec byl pár stanic před Kolínem zase téměř prázdný. Nenafotil jsem toho málo a vše jsem se pokusil co nejrychleji zpracovat, protože jsem byl opravdu zvědavý, jak to bude celé vypadat.

Vizuál celé věci vypadal zhruba tak, jak jsem si představoval. Dalším efektem bylo to, že jsem si úžasně vyčistil hlavu. Přes 5 hodin jsem se nemusel soustředit na nic jiného než na fotografii. Byl to krásně meditativní stav, kterého se mi už dlouho nepodařilo dosáhnout. Jak bude celý tenhle projekt pokračovat? Těžko říct, v lednu mě pracovní povinnosti zavanou zpátky do Prahy, ale jsem si jistý, že se k tématu železnice vrátím docela brzy.

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.

Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 

Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.

   

Foto Kevin V. Ton 

Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 

Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 

Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 

Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 

Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.

 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?

Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.

Foto Barbora Johansson Pivonkova