František Dostál: Napříč dekádami

Je mi velkým potěšením, že mohu konečně přinést rozhovor s legendou české pouliční fotografie - Františkem Dostálem. Jeho tvorba pokrývá větší část 2. poloviny 20. století a zasahuje i 21. století. Mezi jeho nejznámější cykly patří "Letní lidé", zachycující život v chatové osadě u řeky Sázavy. V současnosti se František Dostál stále pilně věnuje publikační činnosti.


Můžete popsat své fotografické začátky?

Začínal jsem poměrně později, kolem svých 25 let. Fotografický proces jsem znal z dob svých studií na průmyslovce, kde jsem musel pracovat s průmyslovým rentgenem. V té době jsem ale hodně sportoval, tak jsem na fotografování neměl čas, když jsem si pak na stromečkové brigádě vydělal 300 korun a za ty jsem si koupil první foťák.


Odkud přišel nápad fotografovat běžný lidský život a dění na ulici?

Je to tím, že jsem na ulici vyrostl. V té době ulice nebyla ani dlážděná. 14. února 1945 byl velký nálet na Prahu, tenkrát to se mnou praštilo o zem, spadla mi bomba do školy a tak jsem začal chodit do školy na vesnici. Byl březen a já chodil bos. Snad jediné, co je mi líto, že prvních pár let jsem si nearchivoval negativy. Fotografie jsem nazvětšoval a pozitivy rozdal kamarádům, se kterými jsem se třeba jezdil koupat na Sázavu, a negativy jsem zahodil. Dnes by to byl už dokument.


Kdy přišly první fotografické úspěchy v soutěžích, výstavy a publikace?

Poměrně brzy, někdy ze začátku 70. let. Tenkrát člověk nemohl za hranice, tak jsem posílal fotografie do zahraničních soutěží a na výstavy a zpátky jsem dostával katalogy z těchto výstav. Někdy dobré a někdy horší. Stálo mě to 12 korun na poštovném. Těch výstav bylo za ty roky možná 1500. Moje fotografie pak visely třeba v Tokiu a i na World Press Photo, ale s tím jsem pak měl malér. Tam totiž mohl fotografie posílat oficiálně jen Svaz novinářů a já je tam poslal jako amatér. Tak o tom pak věděli i v Bartolomějské.  Ale to by bylo na delší povídání. Výstavy byly můj styk se světem. Občas se mi poštěstilo, že když jsem organizátory požádal, tak mi pak poslali třeba knížku Elliotta Erwitta, která zde nebyla k dostání.

Foto: František Dostál

V 70. letech jste fotografoval akty, měl jste i nějaké další odbočky od pouliční fotografie?

Nebyla to ani taková odbočka, kolikrát jsem těm dívkám musel říkat, že nemám čas. Tenkrát jsem v sobotu přijel za 5 korun k Sázavě a lidé po mně nejdřív chtěli vyfotit děti, pak svatby a pak i ty akty. Nikde jsem je tenkrát nezveřejňoval, i když některé jsem poslal do soutěží, a teprve až teď jsem se dostal k tomu, že je publikuji. Vlastně se to o mně ani moc neví, že jsem je fotografoval. Možná z těch aktů udělám časem knížku.

V čem je podle Vás význam pouliční fotografie?

Řekl bych, že enormní, protože to je fotografie života. Zhodnotí ji teprve čas. Letos máme 100 let od vzniku naší republiky a tenkrát těch fotografií tolik nevznikalo. Já se narodil v roce 1938 a fotky z té doby mají podle mě obrovský význam. Třeba mobilizace, kterou fotil Vašek Jírů. Významné jsou i fotografie z ulic během velké nezaměstnanosti za hospodářské krize. Ukazuje to, jak se lidé tenkrát oblékali, jak to vypadalo na Barrandovských terasách a podobně. To se nikdy nedá sdělit jen slovy. Chtěl bych ještě udělat knížku fotografií ze starých Vršovic. Žádný z těch domů už neexistuje. V dnešní době se moc spěchá. Člověk musí taky umět zpomalit a podívat se na věci z dlouhodobého hlediska, aby tady po člověku něco zůstalo. Když po člověku zůstane alespoň 10 fotografií, tak to není špatné. 

Rozlišujete fotografii reportážní, dokumentární a pouliční?

Jsou tam jakési pomyslné hranice, ale já se tím nenechávám omezovat. 

Foto: František Dostál

Kdo Vás inspiroval, měl jste nějaké fotografické vzory?

Mám rád Elliotta Erwitta a Roberta Doisneau. I když Erwitt občas fotil komerční zakázky, tak stejně byl nejspokojenější na ulici a Doisneau na ulici vyrostl. Řekl bych, že tihle dva jsou moje největší fotografické vzory. 


Co podle Vás dělá dobrou fotku?

Dobrou fotku dělá vždy obsah. Chce to ale také kultivovaného diváka, aby ten obsah rozpoznal. Člověk 21. století hrozně spěchá, každý kouká do nějaké krabičky a nevnímá svět kolem sebe. Třeba že si chce nějaká babička v MHD sednout. Tenhle spěch a přístup k životu celkově ubližuje fotografii, ale i jiným hodnotným věcem. 


Preferujete černobílou fotografii nebo byste fotografoval i barevně, kdyby Vám to tehdy technika či finance dovolily?

Barevně jsem fotografoval nějaké diapozitivy. Občas po mně barvu vyžadovaly některé časopisy, třeba "Ahoj". S kolegou jsme vyhráli i jednu soutěž s barevnými fotografiemi noční Prahy, ze kterých pak byla i výstava ve Fomě. Bylo to umožněné tím, že tady pan Forman natáčel film Amadeus, a tak se nám povedlo získat nějaký barevným film Eastman. Jinak ale preferuji černobílou fotografii. 

Foto: František Dostál

Má podle Vás Praha něco, co žádné jiné město?

Má takovou atmosféru a kolorit, ale to člověk musí mít v srdci. Sice jsem trochu zklamán všemi těmi turistickými lákadly v centru, ale ten Karel IV. dobře věděl, co dělá, když město rozšiřoval. Zrovna cestou na rozhovor jsem potkal Ivana Havla u nejstaršího nárožního kamene, který je přes 700 let starý, a to nikdo jiný nemá. Současný vývoj Prahy není příliš šťastný. Praha ztratila hodně ze své duše až po revoluci. Nechci říkat, že tu za komunistů bylo dobře, ale teď s různými lákadly pro turisty a auty už to vypadá jinak. Pořád má ale Praha dost co nabídnout. 


Změnila se pouliční fotografie za dobu, co se jí věnujete?

Změnila. Třeba tím, že je na ulici víc lidí a život na ulici je pestřejší. Přibyli také cizinci. Dřív jsem se ale na ulici s focením cítil trochu bezpečněji. Vašek Jírů měl třeba nějaké fotky dětí, jak v Praze čůrají na ulici. Měl je dokonce na výstavě na Staroměstské radnici. Ale kdyby to fotil dnes...? Jednou jsem jen namířil fotoaparát na nějaký dům a hned u mě už byli, proč to fotím a kdo mi to dovolil? Uvidíme, kam až to dojde.


Bylo Vám nabízeno stát se fotografem z povolání, proč jste tu nabídku nevyužil?

Ne že jsem nezaváhal, ale jsem rád, že jsem to odmítl. Nemohl bych si pak fotit to, co chci já. Možná bych ani neuměl fotit to, co by po mě chtěli. Stejně bych si fotografoval to svoje, a tak by se mohlo stát, že bych třeba při vítání delegace na letišti vyfotil, jak někomu vypadne noha z boty. 

Foto: František Dostál

Předpokládám, že jste fotografoval invazi v roce 1968. Publikoval jste ty snímky a neměl jste z toho pak problémy?

Samozřejmě jsem to fotil, stejně jako jiní. Nechci teď mluvit jenom o Koudelkovi, ale fotografoval to i dobře známý Miloň Novotný, který dal exponované filmy svým známým, kteří jeli do ciziny, a tak jeho fotografie oběhly svět. Když začali střílet z protiletadlového kulometu na tanku do pískovcové fasády Národního muzea, tak za chvíli nebylo vidět a já jsem byl rád, že jsem se schoval na dvoře rohového domu, bylo nás tam asi 10 lidí, z toho nějaký cizinec, tak jsem mu dal 3 exponované filmy, aby je vzal s sebou do Vídně. Dodnes nevím, jestli je vůbec vyvolal nebo co se s nimi stalo. Byla to asi chyba mu je dávat, ale to se stává. Mám doma asi 50 zvětšených fotek z té doby. Publikoval jsem je z historického hlediska až celkem nedávno, protože tenkrát těch fotografií bylo všude plno a já se nechtěl nikam cpát.


Fotografoval jste i revoluci v roce 1989, co se pro Vás po revoluci změnilo?

Pracoval jsem tenkrát v Paláci Škoda. Když vypukly první studentské akce, tak jsem se zprvu ničeho neúčastnil. Měl jsem špatné zkušenosti z 1. máje 1989, kdy mi tajní prohrabávali aktovku a vyptávali se, proč to fotím a podobně, takže jsem byl spíše opatrný. Tehdy v roce 1989 jsem ale poznal spoustu dobrých lidí a jsem nakonec rád, že jsem mohl uplatnit fotografie, které jsem tehdy udělal. Muzeum hlavního města Prahy má asi 200 mých fotografií událostí roku 1989. Každá změna má svůj smysl a trochu se bojím, aby nás teď nepotkaly zase nějaké změny k horšímu, protože se už moc blbne.



Mohl byste přiblížit vznik cyklu Letní lidé?

Začal jsem to fotografovat poměrně záhy, ale tenkrát jsem si ještě nearchivoval negativy. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Ono v "letním ústroji" nepoznáte kdo je doktor a kdo je metař. Díky těmto lidem jsem se dostal k dalším lidem a tématům. Přijde mi, že ten cyklus zhodnotil až ten čas. Různí teoretici fotografie říkali, že to jsou jen takové dovolenkové fotky. Za tím cyklem bylo i hodně práce, 20 let jsem pracoval i v sobotu, v noci jsem do dvou do rána zvětšoval fotografie a v 6 už jsem musel být v práci u píchaček. Jak přišel rok 1990-1993 už to fotit nešlo, polovina těch chat tenkrát shořela, lidé tam přestali jezdit.

Foto: František Dostál

Co byste poradil lidem, kteří chtějí s pouliční fotografií začít?

Ať si namažou nohy francovkou, ať jsou trpěliví a nenechají se hned z kraje odradit, když se jim něco nepovede nebo jim někdo vynadá. Všechno chce velkou trpělivost. V pamětech Roberta Doisneau jsem četl, že často chodil na jedno místo a čekal na fotografii. Často čekal zbytečně, ale pak se to jednou povedlo.


Může podle Vás jedna fotka vyprávět příběh nebo to dokáže jen série?

Samozřejmě i jedna fotografie může vyprávět příběh. Dřív tu byla soutěž cykly a seriály, termín soubor se zavedl až později, ale často může jedna fotografie vyprávět příběh lépe než série. 


Chystáte v nejbližší budoucnosti novou knihu nebo výstavu?

Výstavy už nechci, to jsou starosti a hodně práce. Teď mi skončila výstava ve Švýcarsku v Luganu. Přišel mi pohled od dvou emigrantů, kteří výstavu navštívili, a psali: "Pane Dostál, cítili jsme se jako doma..." To pro mě byla ohromná pocta, lepší než jakákoliv medaile. Rád bych udělal knížku "Pražský chodník vypráví", která by ukázala Prahu, jaká už není. Dále ještě "Moje rodné Vršovice" a "Jak jsem potkal Evy".


Býval jste hodně aktivní ve fotografických soutěžích, sledujete i ty současné?

Sleduji. Třeba Czech Press Photo, ale i zahraniční soutěže. Sám bych nerad v těch porotách seděl, musí to být těžké rozhodování. Chápu, že často je upřednostňována jistá aktualita, třeba teď na World Press Photo ta vražda ruského velvyslance v Turecku. Napsal jsem o tom text "Proč má mít zlo přednost." Fotka to bůh-ví jak převratná není, tak proč by mělo to zlo dostat hlavní cenu?

Foto: František Dostál

Co Vám dalo členství ve fotoklubech a různých skupinách?

Hodně mě to naučilo. Poznával jsem různé, i známé, lidi. Jednou třeba Ladislav Sitenský přivedl Františka Fajtla a ještě jednoho letce, nás tam bylo asi 30 a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se hodně věcí, které nejsou v žádných knihách. Bohužel je život hrozně krátký a člověk si to všechno nemůže pamatovat. Časem se mi to tam přestalo líbit, třeba když se posílaly do zahraničních soutěží pořád ty samé fotografie, protože někteří se cítili jako umělci. Časem jsme si pak s přáteli udělali skupinu "Město". Asi třikrát jsme vyhráli národní soutěž. Bohužel už tři zemřeli, ale dostali jsme se do encyklopedie, tak se o nás ví. Poznal jsem Julia Andrese, co fotil úžasné akty, nebo Josefa Stanislava Kroftu. Ten sice nebyl bůhví jaký fotograf. V roce 1914 vystudoval obchodní školu, na praxi by v Americe, dělal v New Yorku pomocníka šerifa, vyfotil Rockefellera na koni. Pak při jedné stávce dostal do hlavy a tu mu pak dával dohromady doktor Růžička, který tam žil už dlouho. V roce 1934 viděl na fotce Karlštejn a rozhodl se vrátit do Prahy. Otevřel si vinárnu, začal pořádat střelecké soutěže a v roce 1945 bojoval o rozhlas, protože měl ve vinárně schované zbraně a byl to právě on, kdo v anglickém jazyce z rozhlasu volal o pomoc. Tak i takové lidi jsem poznal díky fotoklubům a skupinám.


Kdy jste naposledy držel v ruce fotoaparát?

Je to 14 dní, nic jsem sice nevyfotil, ale to nevadí. V pondělí jsem jel do Vršovic do hospody, tak jsem si říkal, že si musím vzít zoomový objektiv, že tam visí něco zajímavého na jednom z balkonů.


Zůstáváte věrný fotografování na film?

Ano, pořád.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 2. část

V prvním díle rozhovoru s Janem Dobrovským jsme nakousli různé destinace, kde fotil a jak se k fotografii dostal. V dnešním pokračování si přečtete o samotném procesu focení a dalších zajímavých věcech, které souvisí s dokumentární fotografií. 

Foto: Jan Dobrovský

V čem se pro Vás liší digitální a analogový proces?

Jelikož si sám jen vyvolávám negativy, ale nezvětšuju na papír, tak se liší v zásadě jen tím, jak na film exponuju a jak ho pak vyvolám. Lidi si často myslí, že digitál snese všechno, že je expozičně pružnější a šikovnější. Já si myslím, že je to obráceně, zdá se mi, že digitál pro mě nepřijatelným způsobem zkresluje skutečnost. Naproti tomu u filmu mi přijde, že ten dokáže udělat mezi světlem a stínem tak vlídný přechod, že to digitál nikdy nedokáže. Pozitivní proces pak už dělám digitálně, to už mi nevadí.

Jak důležité jsou pro Vás fotky na papíře?

Nejvíc. Fotografie na monitoru není vůbec nic. Fotka na papíře teprve ukazuje, co na ní doopravdy je. Já skoro všechno tisku, leze to docela do peněz a mám toho strašný štosy. Samozřejmě si udělám hrubý výběr, ale bez toho abych si fotky vytiskl, tak pořádně nepoznám, co na těch fotkách je a jestli za to stojí. Jak není na papíře, tak existuje jen v takovém prenatálním stádiu.

Foto: Jan Dobrovský

Je nějaké místo kam byste se ještě rád vypravil?

Já už jsem línej, takže se mi nikam moc nechce. Nadchla mě ta Ukrajina a říkali jsme si s Martinem Wágnerem, že tomu východu fotograficky rozumíme víc než tomu západu. Že když jedeme do New Yorku, přivezeme si deset filmů, ale není na nich nic, i když jsme tam měli pocit, že to stojí za to zmáčknout. Jedeme na východ a z těch deseti filmů je hromada dobrých fotek. Jak jsem tam byl teď v březnu, tak mě to neuvěřitelně nadchlo, a to množství těch věcí, které bych tam rád zaznamenal je obrovské. V lednu jedeme s Martinem Wagnerem a Karlem Cudlínem na výpravu. Jedeme na Vjerchovinu přes Karpaty a zkusíme se tam zabývat vánočními zvyky. Každopádně je to země, kde spousta míst nenávratně mizí a mě právě ty mizící světy zajímají. Zvláště ty, které jsou propojeny s bývalým Sovětským svazem, jeho artefakty a mementa.

Když fotíte dokument snažíte se být nenápadný nebo s lidmi komunikujete?

Pro mě je dokument komunikace. Neumím fotit dokument, když s těmi lidmi nemluvím. Snažím se jim trošku dostat pod kůži, chci vědět kdo to je, co dělá a proč to dělá. Takže jim lezu do chalupy, povídáme si a někdy je to složitý, protože někdy mi chybí slova, protože neumím všechny ty jazyky tak dobře. Samozřejmě pár fotek uděláte, když někomu takzvaně ukradnete duši, takový ty streetařský fotky, když jdete po ulici a vyfotíte lidi v nějaké situaci, můžou být príma, ale není to žádná systematická práce. Já se snažím, aby v mých fotkách byla ta duše obtištěná navždy, jako konkrétní figura, konkrétní příběh.

Foto: Jan Dobrovský

Jak si díváte na úroveň současné dokumentární fotografie v ČR?

Záleží na úhlu pohledu. Český fotografický dokument je světový fenomén. Žijí tu skvělí fotografové, ale dosti málo publika, aby je to uživilo.Kdybych měl pár dobrých lidí jmenovat: Karel Cudlín, Dana Kyndrová, Jindřích Štreit, Tomki Němec, Antonín Kratochvíl, Josef Koudelka, Viktor Kolář, Bohdan Holomíček nebo Alžběta Jungrová. Těch jmen je spousta. Co se týče nových fotografů, mladých lidí, tak asi jsou, ale já o nich moc nevím.  Je mi trochu úzko, když se bavím s lidmi, co učí fotografii a oni mi vypráví, jaké konceptualistické blbosti lezou z těch studentů. Konceptualismus je zločin, když nemám talent, ani techniku, tak si musím vymyslet koncept. 

Kde čerpáte inspiraci?

Po pravdě řečeno nevím. Nechtěl bych nikoho opisovat. Jsou samozřejmě věci, co mě zaujmou. Člověk musí být svůj a dělat si věci po svém. Dívám se na hromadu fotografií, používám k tomu internet, který jinak považuju za zlo, a sleduju, co se kde fotí. Takhle jsem třeba našel Marka Pupáka, ohromně talentovaného fotografa z Bratislavy, co fotí Leicou M6 na film. Letos vyhrál podruhé Slovak Press Photo.

Foto: Jan Dobrovský

Je ještě nějaký žánr nebo technika, který byste si chtěl vyzkoušet?

Není. Já bych byl docela rád, kdybych zvládnul ten dokument. Až to dokážu, tak můžu v klidu umřít.

Co podle Vás dělá dobrou dokumentární fotku?

Podle mě je potřeba odlišit dokumentární fotku od fotky reportážní. Ne, že bych nějak reportáží pohrdal, je to náročná a důležitá práce. Dokument, v tom ideálním stavu, je, když máte jednu výbornou fotku a v ní to všechno je, ten příběh. Dobrou fotku dělá, když tam ten příběh vidíte, zaujme vás to a chcete se na to dívat. Je úplně jedno, jestli je kompozice taková nebo maková, jestli to máte ostrý, jestli jsou tam celý nohy nebo půlka. Podívejte se na Cartier-Bressona, tam jsou kolikrát takové věci, které by mu dneska diskutéři na fórech vyčítali. Je to něco mezi nebem a zemí.

Foto: Jan Dobrovský

 

Co chystáte do budoucna, výstavy, knížky?

Chtěl bych toho udělat moc, ono taky, co mám v téhle zemi jiného dělat? Tady se nedá koukat na politiku a skoro se tady nedá existovat bez toho, aby se člověk naštval na každém kroku. Fotografie je taková kompenzace. Rád bych udělal knížku, do které bych dal nějaké fotky z minulosti, protože jsem ještě nic takového neudělal. Ve skříni mám hromadu starých nostalgických pražských obrázků z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou to spíš takové nálady, které už ale dnes neuvidíte. Ty fotografie nejsou tak dobré, ale ty roky to strašně zhodnotily. Určitě bych chtěl udělat ty Severní Čechy, které možná rozdělím na dvě části, ale to ještě záleží na tom, co mi řekne kurátor. No a samozřejmě ještě bych rád publikoval tu Ukrajinu.

Co říkáte na letošní ročník Czech Press Photo?

Já o tom radši nic nevím.  Trošku jsem se o tom bavil s jedním členem poroty, který mi tak jemně naznačoval, že by se nic nestalo, kdyby to bylo trochu kvalitnější. Já vlastně nevím, kam se ten projekt sune. Jsem za chytráka už v tolika oborech, že bych to nerad soudil. Možná je to taky jenom tím, že ti fotografové už jsou unavení, protože je to těžké se tím živit, když skončily časopisy. Takže na to asi ani nechci mít názor. Osobně nejsem soutěživý typ, tak tam nic neposílám.

Pokud chcete vidět více fotek od Jana Dobrovského doporučuji jeho Instagram a Flickr.

Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.

Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský

V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.

Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský

Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.

Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.

Foto: Jan Dobrovský

Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 

Druhá část rozhovoru ZDE.

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.

Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 

Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.

   

Foto Kevin V. Ton 

Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 

Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 

Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 

Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 

Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 

Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.

 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?

Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.

Foto Barbora Johansson Pivonkova