Jan Dobrovský: Praha i Ukrajina, 1. část

Nový rok, nový článek. Jsem velmi rád, že se mi povedlo pořídit velmi zajímavý rozhovor s fotografem Janem Dobrovským s jehož tvorbou jsem se seznámil při návštěvě výstavy "Na Vostok". Kompozičně zajímavé černobílé fotografie mě zaujaly hned na první pohled. Navíc většinu čtenářů mého blogu jistě potěší, že Jan Dobrovský stále rád používá film. O tom si už ale přečtěte sami v tomto rozhovoru. Z důvodů délky bude rozhovor rozdělen do dvou částí. 

Foto: Jan Dobrovský

Jak jste se dostal k focení?

Moje maminka měla kdysi kinofilmovou zrcadlovku EXA, kde se muselo ostřit přes matnici skrz šachtový hledáček a mě bavilo se do toho koukat. Nakonec jsem si asi ve třinácti letech vyprosil nějakou Prakticu z bazaru. Fotil jsem s ní třeba ptáky v ZOO a šlo spíš o ten proces, vyvolat film a nazvětšovat fotky, než o nějaké skutečné fotografie. Tenkrát jsem měl pocit, že když tohle zvládnu, tak už jsem velkej kluk. Doba byla taková, že ne všechno bylo k dostání, třeba nějaké lepší filmy než Foma. Jenomže pak mi kamarádi mých rodičů, kteří žili v emirgaci, koupili Pentax ME Super s objektivy 50mm a 24mm. Nutno dodat, že to nebyl dárek, moji rodiče jim to zaplatili. Musel jsem si pro foťák tenkrát dojít na celnici, protože mi ho poslali poštou a stál ukrutné peníze na naše poměry. Pro mě to byl ale závazek, protože když už jsem měl takový aparát, tak ho nešlo mít ve skříni, protože bych měl hrozný pocit viny. Nějakou kompozicí a vlastním „zobrazením“ jsem se začal zabývat až když jsem měl pocit, že umím vyvolávat a zvětšovat. Moje maminka byla dokonce tak tolerantní, že neřekla ani slovo, když jsem chemikáliemi zničil vanu v koupelně, kterou jsem používal jako improvizovanou temnou komoru.

Jaké v současnosti používáte vybavení?

Většinu života jsem žil v omylu, že musím fotit zrcadlovkou, když chci být fotograf. Po revoluci jsem si ještě navíc koupil zrcadlovku Nikon s motorovým převíjením, které dělalo hrozný randál. Nafotil jsem s tím svojí první sérii v New Yorku a málem jsem dostal po hubě, protože Nikon dělal hrozný hluk a oni hned viděli, že je fotím a moc se jim to nelíbilo. Naštěstí mě asi zachránilo to, že jsem neuměl ani slovo anglicky a oni si mysleli, že jsem nějaký idiot z východu. Před asi deseti lety jsem se dostal kompaktnější fotoaparát Fuji, se kterým jsem byl spokojený, a i menší fotoaparát mi dával fotky, které se mi líbily. Takže jsem se trochu přeorientoval a následně jsem si koupil první Leicu M6 a k ní pár objektivů. Potom jsem si pořídil digitální Leicu Monochrom, která mě trošku zklamala, protože snímači chybí dynamický rozsah a často se přepalují světla. Oblíbil jsem si i Leicu Q, což je takový rychlý reportážní a streetařský foťák. Teď mám nově ještě Leicu M10 a ta je, na rozdíl od Monochromu, naprosto báječná.

Foto: Jan Dobrovský

V čem Vám Praha přijde fotograficky výjimečná oproti jiným světovým městům?

Praha je neuvěřitelně emotivní. Je to dáno tou dlouhou historií a tím, co v ní všechno najdete. Od renesance až po předválečnou modernu. Je plná emocí, prožitých osudů a historie. Bohužel se to jen málo odráží na těch lidech. Výtvarně je Praha naprosto výjimečná. Třeba když jste v Londýně nebo Paříži, tak cítíte takovou tu jeho imperiální důležitost a je to pěkné město, ale nemám tam ten pocit domácí útulnosti jako v Praze. I když je pro mě osobně třeba Paříž ohromně inspirativní, tak Praha je město, které je moje a já se v ní dobře vyznám. Vím do kterého dvora mám vlézt a co mě kde čeká. Je to zvláštní, protože obecná zkušenost je taková, že místo, kde se vyskytujete pravidelně, vás už neinspiruje, ale to se mi v Praze nestalo. V tomhle je výjimečná.

Jak jste se dostal k focení na Ukrajině?

To je celkem jednoduchý příběh. Jsem letitým kamarádem s Václavem Marhoulem a o jeho filmu Nabarvené ptáče jsme si hodně povídali a já byl i trochu aktivní v některých aspektech příprav na natáčení. Původně to měl fotit Tomki Němec, podle mě jeden z nejlepších českých dokumentaristů, jenomže ten nakonec nemohl. Václav mi volal, tak jsem mu doporučil ještě Cudlína, kterého si taky moc vážím. Jenomže Václav řekl, že viděl moje fotky romských rodin ze severu Čech a chtěl by, abych natáčení fotil já. Domluvili jsme si, jak bude focení probíhat, a já vyrazil na Ukrajinu. Nikdy předtím jsem na Volyni nebyl, jenom jsem o ní hodně četl a vím, co to je za ukrutné místo. Silně mě to oslovilo tou atmosférou, ve které je ta krutost toho místa snad zakódovaná. Možná je to tím, že toho člověk o tom místě ví až moc. Měli jsme pocit, že jak chodíme po tom písku tam, že šlapeme po těch milionech mrtvých. Nutně se to podepíše na tom, jak ten svět vnímáte. Fotím poctivě každý natáčecí den, protože je jediný způsob, jak to může doopravdy fungovat jako dokument. Chci zachytit ten průnik mezi realitou a fikcí. Nabarvené ptáče se natáčí na černobílý film Eastman Double-X a já si ho vždycky pár metrů navinu do kazet a fotím na něj s Leicou M6, abych přesněji zachytil atmosféru každého toho focení. Potom se i ty digitální fotky snažím postprocesem přiblížil vzhledu těch filmových. Zároveň s focením natáčení jsem se tam dostal na spoustu zajímavých míst, kde jsou vymírající vesnice, a tam jsem nafotil dokument o tamních lidech, který se podle mého názoru docela povedl a rád bych ho vydal i knižně. Jen ty fotky musí ještě chvíli uzrát. 

Foto: Jan Dobrovský

Čím vás zaujaly severní Čechy?

Jeden můj společník tam v Krásné Lípě před pár lety postavil hotel a v tom hotelu jsme začali zaměstnávat místní lidi, což bylo složité, protože zaměstnávat lidi, co kolikrát nechtějí pracovat, není jednoduché. Spoustu jsme jich zaměstnali a spoustu propustili. Nakonec jsme najali místní Romy, kteří se nám tam starali o areál, hlídali, uklízeli a tak. Je to celkem zajímavé, protože v jiných jako je třeba Varnsdorf, žijí Romové v ghettu, ale v Krásné Lípě ne. Většinou žijí ve starých hrázděných domech po Němcích a koexistují s místními. Zaujalo mě to, a tak jsem jim nabídl, že bych jim udělal pár fotografií z jejich života. Oni by měli fotografie na památku a já pěkný dokument. Sice jim asi deset dní trvalo, než to domluvili se svými ženami, které doma vládnou, ale odpověď byla kladná. Udělal jsem první fotky, oni si je dali doma vedle televize. A jak k nim chodily návštěvy, tak je viděli další a chtěli taky. Nakonec se to rozšířilo na focení dalších osobností a míst toho regionu, který je skutečně zvláštní. Takové echtovní Sudety odkud vyhnali úplně všechny a nahnali tam takový zvláštní výběr, jakousi negativní selekci. Mimoto tam komunisti postavili velké množství různých ústavů, kde jsou neuvěřitelně trpěliví lidé, kteří se tam o ty potřebné starají.  Za rok a tři čtvrtě focení mám už hodně materiálu a rád bych to publikoval.

Co vás vedlo k tomu, že fotografujete převážně černobíle?

Já to jinak neumím. Začal jsem fotit černobíle, protože na barevný film tenkrát nebyly peníze. Když jsem náhodou nějaký nafotil, tak to bylo strašný. Vůbec to nebylo to, co bych chtěl. Mě ta barva hrozně ruší a mám pocit, že odpoutává pozornost od toho, co chci sdělit. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nafotil něco barevně, tak to udělám, ale nebude to tak, jak já vnímám ten svět.

Foto: Jan Dobrovský

Z jakého důvodu stále fotíte na film?

Kvůli atmosféře. Film je zázrak Je to něco, co snad musel pán bůh lidstvu dát, protože to snad ani není možný, aby se něco takového jen tak vynalezlo. Takovou duši, jako má filmová fotografie, takovou digitální nikdy nebude mít. Teď jsem třeba viděl Salgadovu výstavu v Letohrádku královny Anny, jsou to pěkné fotografie do National Geographic, i když černobílé, tak stejně je to kýč. Jsou tak filigránské, vyumělkované a dotažené do dokonalosti, že mě to vlastně vůbec nezajímá. To je svět, který mě míjí a je mi úplně jedno. Mám rád, když je to zrnitý, rozstřelený a někdy i rozmazaný, když si tam můžu domyslet ten příběh. Ta story je důležitá a musí diváka trošku potrápit. Kdybych na to měl tu trpělivost, tak fotím jenom na film. Bohužel to často nejde, je to nepraktické a nejste si nikdy jistý, že třeba nezkazíte filmy při vyvolání, proto používám i digitál, abych měl jistotu, ale kdyby to šlo, tak ten film je prostě zázrak. 

Druhá část rozhovoru ZDE.