Gruzie: Venkov, zvyky a tradice

Jestli mě něco naučila fotografie a mé cesty do Ruska a na Kavkaz, tak to, že když se mi naskytne příležitost, musím se jí chopit. V letadle z Prahy do Kutaisi jsem se seznámil s Gruzínem Girogim, který pracoval v Čechách a nyní se vracel do zpátky do vlasti. V Čechách se mu moc nelíbilo. Jak jsme to tak v letadle rozebírali, vlastně jsem se mu ani nedivil. Slovo dalo slovo a vysloužil jsem si pozvání do města Gori, které jsem také využil.

Cesta z Tbilisi do Gori není nijak zvlášť složitá. Stačí se metrem dostat na stanici Didube, kde je mimojiné i autobusové nádraží. Tedy Gruzínský ekvivalent autobusového nádraží. Skutečné meziměstské autobusy jsou v Gruzii velmi vzácné. Většinu dálkové dopravy obstarávají maršrutky. Někdy větší, někdy menší dodávky a někdy jen prostý rodinný kombík. Domluvíte cenu a pak jen čekáte, až se sejde dostatek pasažérů a vyrazí se na cestu.

Samotné město Gori nebylo příliš zajímavé. Většina turistů se tam jede podívat na muzeum Stalina. Bizarní zkušenost. Hlavní bod programu byl stále ještě před námi. Cesta do vzdálené vesnice jménem Ubisa. Tam se kromě slavného kláštera nachází malý vesnický domek na úbočí kopce, který patří jednomu příteli mého průvodce Giorgiho. Vysloužil jsem si pozvání na slavnostní hostinu, které se v gruzínštině říká „supra“. Po cestě jsme se stavovali pro různé nutné zásoby. Maso, ryby, zelenina, chleba a několik litrů vína.

Na místě nás již čekalo připravené ohniště, na kterém jsme mohli začít připravovat ryby a maso. Slunce se chýlilo k západu, světlo bylo příjemné a dobře se fotilo. Jen co bylo připraveno jídlo, zasedlo se ke stolu a začal nekončící cyklus jídla a přípitků. Žádná společenská událost v Gruzii se neobejde bez „tamady“, tedy jakéhosi moderátora celé věci, který pronáší přípitky a v podstatě tak určuje směr konverzace. Dobrá tradice, kterou by vůbec nebylo škoda importovat i do našich končin. Připíjeli jsme na vše možné. Na přátelství, rodinu i osud, který nás svedl do hromady u stolu v horách Gruzie.

Anglický venkov: Opakování je matka moudrosti

Fakt, že se čas od času poflakuju po anglickém venkově, není pravidelným čtenářům žádným tajemstvím. Loňský rok nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Takže jsem zase sbalil fotoaparát, filmy a další nezbytnosti vyrazil na Britské ostrovy. Dokud nás Brexit nerozdělí. Zima bývá v těch krajích poměrně mírná, takže byla šance i na nějaké to slušné počasí, které by umožňovalo nafotit pár krajinek, tak jako vždy. Letos jsem nefotil tolik krajinek jako obvykle. Věnoval jsem se i interiéru domu svého tchána, protože počasí nebylo zrovna ideální. Když se vyčasilo, vyrazil jsem do kopců, pastvin a polí.

Vybaven Yashicou Mat, Nikonem FM2 a nezkaženým pohledem na svět jsem se mohl pustit do práce. I když prací to šlo nazvat asi jen těžko. Nejtěžší prací na anglickém venkově je nosit dřevo a udržovat oheň ve 3-4 kamnech zároveň. Jinak se prostě ani v domě nezahřejete. Focení je to, čím trávím čas mezi přikládáním. V Anglii jsem strávil i vánoce a štědrý den (a jeho Anglický ekvivalent). Užil jsem si tradičního jídla a všelijakých tradic. Musím se zamyslet nad tím, kde tady u nás koupím anglický vánoční puding.

K anglickým vánocům jsem dostal pravou anglickou fotobrašnu. Tu jsem už nutně potřeboval, protože plátěná taška přes rameno, kterou jsem doteď používal, už začínala dosluhovat. Chvíli mi trvalo, než jsem se do nové brašny naučil poskládat všechny věci, co potřebuji k životu. Objem je trochu menší, než jsem zvyklý. Na druhou stranu zpracování brašen Billingham je naprosto bezkonkurenční. Všechny stehy jsou naprosto přesné a použité materiály jsou velmi kvalitní. Doufám, že mi vydrží mnoho let.

Dost bylo řečí, užijte si fotografie: