Cesta z města

Nedávno jsem četl článek, který pojednával o tom, že lidé poslední dva roky úplně vytěsnili a považují je za jakési bezčasí. Mám to vlastně docela podobně. Nedalo se moc plánovat dopředu, tak jsem se stále pohyboval zejména v České republice a objevoval krásy naší vlasti. Čemu jsem se příliš nevěnoval bylo dávání fotek na instagram - tedy kromě stories. Fotografoval jsem ale plus minus nezměněným tempem. Neměl jsem ten rok ovšem žádnou dovolenou, tedy kromě víkendu v Králíkách, o kterém jsem již psal. Před vánoci se mi naskytla možnost jet do jurty ve Rtyni v Podkrkonoší, po dlouhých meditacích a troše váhání jsem tam nakonec vyrazil. Strávil jsem tam i své 33 narozeniny. 

Okolí Rtyně v Podkrkonoší znám celkem dobře. Byl jsem v jejím okolí několikrát a naposledy vlastně nedávno při fotografování opevnění. Hodně dlouho jsem však nebyl na horách v zimě, tu jsem si většinou nechával na zpracování toho, co jsem přes jaro, podzim a léto nafotil. Vlastně jsem v průběhu plánování dovolené zjistil, že nemám ani žádné pořádné oblečení na zimní pobyty venku. Záhy jsem také poznal, že pobyt v jurtě má své zákonitosti: 

1. Nejsou tam 4 stěny

2. Veškeré vybavení koupelny tvoří smaltovaný džbán a lavor

3. Když topíte, tak je tam rychle teplo

4. Když netopíte, tak je tam ještě rychleji zima

5. Delší pobyty mohou způsobit lehkou mongolizaci

Větší část času jsem strávil uvnitř, protože i na dovolené jsem musel pracovat. O dovolené... Bývaly časy, kdy by pro mě taková věc byla naprosto nemyslitelná. Někdy mi přijde, že pandemie a homeoffice docela narušily moje rozlišení toho, co je v práci a co doma. Před pár lety jsem prostě v 17 vypnul počítač a byl konec. C´est La Vie. Z části jsem ale také trávil čas uvnitř proto, že z pěkné mrazivé zimy se sněhem se stala zima nepěkná a blátivá. A na takové věci já zkrátka nejsem zařízený. Moje outdoorová výbava se totiž i na zimu sestává jen ze starého svetru, obnošené kožené bundy a džínů. I když jsem si loni na podzim dopřál nové pohorky. 

Povedlo se mi pár krátkých procházek po okolí, kde jsem mohl navštívit objekty opevnění, které jsem fotografoval na podzim. Sníh, mlha a celkově pošmourné počasí dává fotografiím úplně jinou atmosféru. Ještě než jsem filmy vyvolal, tak jsem si říkal, že by možná stálo za to více fotografovat i v zimě, kdy jsem si obvykle dával menší přestávku a spíše zpracovával to, co jsem nafotil za podzim, který pro mě bývá nejaktivnějším fotografickým obdobím v roce. Napsal jsem si tedy do svého poznámkové bloku "Víc fotit v zimě." Uvidíme, jak se mi to povede převést do praxe. 

Krásný ztráty

Některé věci jakoby se děly jen jiným lidem. Člověk si pořád říká "mě se to přece stát nemůže", případně svou obavu prostě zapudíte. Kamarádovi nedávno klekl počítač a tak přišel o část svého fotografického archivu. Říkal jsem si, že i já bych se měl více věnovat zálohování svých fotek. Na druhou stranu negativy mi dávají vždy možnost obnovy, byť pracnou a časově náročnou. Neodvážil jsem se ani pomyslet, jak dlouho by trvalo skenovat a upravit všechny negativy za těch 6 nebo 7 let. No a stalo se, co se stát muselo. Notebook, noční stolek, sklenice vody a kocour, který si v té vodě nutně potřeboval namočit tlapky... Nepřišel jsem o hodně fotek, ale materiál za poslední 3-4 měsíce je pryč. Proto jsem taky minulý měsíc dával jen jeden článek, místo obvyklých dvou za měsíc. Ještě nemám v novém počítači ovladače skeneru a ani software pro úpravy fotek. 

V novém počítači jsem si začal procházet archiv importovaný ze zálohy, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku. Přitom se mi začal v hlavě rodit nápad na to, které fotky bych pustil ven v dubnu. Duben byl obvykle měsíc, kdy jsem se po zimě znovu pustil naplno do focení. Díky letnímu času je již dlouho vidět, slunce nemá nepříjemnou ostrost jako v létě a i teploty jsou přijatelnější na delší pobyty pod širým nebem. Letos jsem se k tomu ještě nedostal. Tradičně bych si udělal výlet Kuks nebo do Prachovských skal, to bývají mé tradiční destinace, kde otevírám svou fotografickou sezonu. Teď, když se můžeme opět volně pohybovat mezi okresy se mi to snad povede.

Při procházení archivu jsem narazil na různé fotografie. Valnou většinu z nich jsem nikdy nikde nepublikoval. Proto jsem se rozhodl jít ven právě s nepublikovanými fotografiemi (i když u jedné si nejsem jistý...). Vždycky jsem býval docela samotář, ale za poslední rok už mi začíná lidský kontakt a jeho různé formy dost chybět. Také jsem si dost bolestně uvědomil, že málo fotografuji lidi ve svém bezprostředním okolí. Našel jsem ve svém archivu jistý vzorec, tedy kromě toho, že jsem čas od času vyfotil manželku, tak se na mých fotografiích objevují různé kamarádky (tedy i kamarádi, ale těm třeba věnuji jiný díl). Tyto fotografie mají pro mě tu přidanou hodnotu, že při pohledu na ně se mi vždy vybaví celá konkrétní situace za které byla pořízena. Já se tak mohu na chvíli přenést do trochu živějšího a zajímavějšího světa než ve kterém v současnosti žiju.

A taky si říkám, že bych se možná do budoucna měl trochu víc věnovat fotografování lidí.

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.

Londýn: Město kultlury

Každá má cesta na anglický venkov má jednoho společného jmenovatele. Londýn. Bez přestupu z letadla na autobus to zkrátka nejde a já se po čase naučil svůj čas v metropoli náležitě využít. Letos tedy bez tradiční návštěvy mého oblíbeného japonského papírnictví a knihkupectví, které mělo zavřeno kvůli rekonstrukci. Musel jsem tedy trochu pozměnit svůj obvyklý program, což nebylo nakonec tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsem moc velkým fanouškem změn, což mí věrní čtenáři již jistě poznali.

Moje návštěva Londýna byly vlastně návštěvy dvě. Dvou a půl denní na cestě tam a půl denní na cestě zpět. Co se dá v rámci tohoto časového rozpočtu stihnout? Překvapivě hodně! Není potřeba mít ani jasný plán, stačí se rychle rozhodovat a mít svižný krok. Ačkoliv jsem cca 2x popojel metrem, protože Londýn je opravdu velký. I ta část, kterou lze považovat za centrum je překvapivě velká.

Počasí nebylo úplně příznivé, sice nepršelo, ale bylo pod mrakem a vše bylo šedé. Co by také člověk chtěl v Anglii, a ještě v prosinci? Běhání s foťákem po ulici totiž nebylo úplně lákavé využití času, takže jsem se rozhodl pro převážně kulturní program. Rychlé vyhledávání na internetu mi ukázalo několik zajímavých výstav a míst kam zajít. Ačkoliv na galerii Tate Modern jsem narazil vlastně docela náhodou. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že jsem vlastně vedle.

Hned na začátku se přiznám, že modernímu umění nerozumím. Podle toho taky moje návštěva vypadala. Prohlédl jsem si zajímavé prostory přestavěné uhelné elektrárny, vyhnul se konceptuálním instalacím a našel jedinou dostupnou výstavu fotografií. Autorem byl Naoya Hatakeyama, který fotografoval noční Tokio. Používal velkoformátové černobílé diapozitivy, které vystavoval v podsvícených rámech. Rozsvícená okna bytů a lampy z fotek tedy opravdu svítily. Zajímavá technika.

Abych se udržel v tempu, přesunul jsem se do National Gallery na Trafalgarském náměstí, která mě zatím ještě nikdy nezklamala. Vždy začínám u impresionistů a propracovávám se dál a dál do minulosti. Letos mě obzvlášť oslovil Pissaro. Nepohrdnu však ani pěknou krajinkou z 18. století či starými mistry. Poměrně chladným mě ale nechává většina portrétů svatých z 15. století. Některé mám rád, ale všeho moc škodí. Hned vedle se nachází National Portrait Gallery. Tam, jak již název napovídá, vystavují portréty. Navštívil jsem jí poprvé a rozhodně jsem nelitoval.

Fotografické výstavy jsem navštívil na dvou místech. Prvním byla The Photographers Gallery nedaleko SOHO. Kde byla hlavní výstava s názvem Shot in SOHO, jednalo se o fotografie několika autorů a dekád z této části Londýna. Výstava mi přišla dobře sestavená a zajímavá. V dalších patrech byla výstava fotografií jídla. Ať už to byly fotky pro kuchařky, či různé koncepty. Ačkoliv jsem ke konceptuálnímu umění značně skeptický, toto mě ale kupodivu ani tak neuráželo. Možná je to ale jen tím, že stárnu a hrany mých radikálních postojů se otupují. Další fotografickou výstavou byly reprodukce polaroidů od Tarkovského v The Buiding Centre. Zajímavý prostor, kde se mísil prodej vodovodních baterií se snovými polaroidovými fotkami od Andreje Tarkovského. Originální polaroidové fotografie by ale potěšily víc, jejich reprodukce nejsou nikdy bůh ví jak kvalitní.

Co mě ovšem velmi zasáhlo, že všechna muzea a galerie (kromě The Photographers Gallery) měly vstup do stálých expozic zdarma. Srovnejme to například se situací v České republice. Zajít si na víkend s rodinou do muzea nebo galerie by bylo asi dost drahé. Tak jdou lidé raději někam do nákupáku. Pokud bych chtěl být melodramatický, tak bych řekl, že z nás za chvíli bude národ kulturních negramotů. Bylo by lepší tomu předejít než pak řešit následky. Budu tedy doufat, že i u nás bude kvalitní umění dostupné a hojné.

Zapomenutý negativ: Anglie

Bude to už pár měsíců, co jsem přinesl svůj takřka pravidelný příspěvek z anglického venkova. Pozorným čtenářům neunikla zmínka o tom, že jsem fotografoval i středoformátovou Yashicou. Když se tak podívám do svých záznamů, tak mi Anglie vychází jako destinace, kde tento fotoaparát a formát filmu používám nejvíc. Česká republika dotahuje náskok. Bude to zřejmě tím, že líný charakter mých pobytů v Anglii se dobře kryje s pomalejším tempem fotografie s dvouokou zrcadlovkou.

Náměty a obrazy se mi před aparátem zjevují dost náhodně. Někdy, vlastně dost často, zjišťuji, že jsem měl nějakou zajímavou věc přímo před sebou. Takhle jsem například objevil kamennou hlavu, která slouží jako chrlič vody u pramene, který spravuje můj tchán. Legendy říkají, že pochází dokonce z předkřesťanských časů, kdy v této oblasti Anglie žili Keltové. Ano, i takové věci může člověk najít na zdánlivě známých místech.  

Většina mých procházek však spíše vede k tomu, že se snažím dívat na již známé věci a známá místa v novém světle. Pokud tedy nad anglické mraky vyleze unavené zimní slunce, které umí být překvapivě krásné. V zimě sice potěší jakýkoliv záblesk slunečního světla, ale v Anglii tak nějak víc. Dal jsem si letos takové malé předsevzetí, že pořádně projdu všechny 6x6 negativy, co jsem na anglickém venkově nafotil a zkusím z nich sestavit nějaký ucelenější výběr. Kdo ví, třeba se do něj dostane i některá z těchto fotografií, které jsem v Anglii pořídil téměř před rokem.

Tichá zátiší

Na to, že čas od času odbočím od dokumentární fotografie jste si už asi všichni zvykli. Nějaká ta krajinka už v mém portfoliu snad nemůže snad ani nikoho překvapit. Dnes bych rád napsal něco o zátiších a o tom, co nás mohou naučit. Pokud čas od času vyrazíte někam na hrad, zámek či do galerie, tak určitě uvidíte spousty obrazů zeleniny a mrtvé zvěře. Zátiší byla několik století oblíbeným námětem evropských malířů. V počátcích fotografie se toho změnilo jen málo. Spolu s portréty a krajinami zůstávalo zátiší jedním z hlavních námětů raných fotografií. Z části kvůli tomu, že fotografové se kopírováním malířů snažili dokázat, že fotografie je také umění. Navíc kvůli tehdejším fotografickým materiálům se expozice počítaly na dlouhé sekundy a klidně i minuty. Témata byla limitována na statické objekty. Avšak ani příchod pohotovějších fotoaparátů, světelnějších objektivů a citlivějších filmů neznamenal konec zátiší jako fotografického žánru. Jaké je však místo tohoto žánrů v dnešní uspěchané době?

Jedním z nepochybných využití zátiší je tréning. Člověk má čas si vše promyslet, analyzovat světlo a kompozici. Speciálně u zátiší, která si poskládáme sami třeba někde v ateliéru. Z takovýchto fotek, kde máte většinu proměnných pod kontrolou se můžete velice rychle učit potřebné technické dovednosti. Doporučuji si vést solidní poznámkový aparát. I vybledlý inkoust je lepší než pouhá lidská paměť. Inscenovaná zátiší ovšem nejsou něco, v čem bych si liboval. Naposledy snad, když mě na ZUŠ paní učitelka nutila namalovat mísu s ovocem. Nutno dodat, že to nebylo snadné pro nikoho ze zúčastněných. Za posledních pár let jsem ale nafotil pěknou řádku zátiší. Jak a proč?

Když jsem začínal s dokumentem, dostal jsem několik dobrých rad, kterých se držím doteď. Mezi nimi byla i ta, že občas bych měl fotografovat i drobné detaily prostředí ve kterém se v rámci focení pohybuji. I neživé objekty mohou vypovídat o prostředí a lidech. Vždy když zahlédnu nějaké zajímavé seskupení objektů, či jednotlivý objekt, který by mi mohl zapadnout do celkového obrazu, fotím. Mnohdy je to jen do počtu a jako jakási forma „vizuálního zápisníku“. Občas se ale zadaří, sejde se dobré světlo se zajímavou kompozicí a obsahem. Taková fotka se pak může stát součástí výběru. Může pak dobře posloužit v rámci souboru jako jisté oddělení míst, dějů a času.

Zátiší tak rozhodně nepatří kamsi do předminulého století. Mělo by patřit do arzenálu každého fotografa. Ať už jde o aranžování, či o schopnost vidět jistý řád a krásu ve zdánlivě nahodile seskupených objektech.