Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Podzim v Orlických horách

Na mém blogu se stalo již dobrou tradicí, že se vracím na stará známá místa. Počátkem listopadu jsem to splnil tak napůl. Vypravil jsem se do Orlických hor, ale kousek vedle od svých obvyklých stezek. Našel jsem totiž na facebooku tip na jeden velmi fotogenický objekt předválečného lehkého opevnění. Řopíků jsou podél hranic samozřejmě tisíce a tisíce, ale některé jsou zajímavější než jiné. Počasí vypadalo slibně a já doufal, že v lese se udrží lehký mlžný opar. Protože po cestě z Poděbrad do hor byla mlha solidní.

Nakonec mě ale na horách překvapilo slunečno a překvapivě vysoká teplota s ohledem na roční období. Povedla se mi též drobná nepřesnost při plánování. Na horách je vždy trochu problém s parkováním. Nejpříhodnější parkoviště bylo však podle mapy označeno jako nakládací plocha dřeva se zákazem parkování. Parkoval jsem tedy pod sjezdovkou. Turistická značka, která vede nahoru po sjezdovce NENÍ nikdy dobrá cesta! Měl jsem si to pamatovat z předloňské návštěvy Šumavy, ale nějak mi to vypadlo. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale že by mě to nějak extrémně bavilo, to se říct nedá. Zbytek cesty už naštěstí pokračoval po hřebeni. Potěšil otevřený stánek s občerstvením.

První krizový moment nastal jen co jsem vyndal z brašny Horizonta. Cítil jsem, že z brašny zároveň něco vypadlo na zem. Vůbec jsem netušil co, ale vzápětí jsem na to přišel. Bylo to plastové zakončení natahovací páčky. Problém byl v tom, že jsem mezitím ušel velký kus lesem, kde bylo po kolena vysoké borůvčí. Proto jsem si řekl, že je páčka prostě ztracena a v klidu jsem fotil. Plechový pahýl k natahování fotoaparátu postačoval. Nakonec mi to ale nedalo a vydal jsem se drobný černý plastový díl hledat. Kupodivu jsem ho po cca 5 minutách našel. Problém byl v tom, že se ztratil šroubek, který plastový díl drží na místě. Zatím jsem ještě nenašel vhodnou náhradu.

Druhým kritickým momentem bylo, když jsem provedl první měření expozice. Ukázalo se, že navzdory naprosto jasnému počasí jsem se v lese dostával na expoziční parametry F2.8, 1/60s při ISO1600. Pomalejší závěrkový čas mi Horizont neumožňuje. Jindy bych samozřejmě vyměnil rychlost závěrky za hloubku ostrosti. Tentokrát to ale nešlo. Kupodivu je kresba sovětského objektivu i na F2.8 poměrně dobrá a spolu s dobrým světlem se výsledky ukázaly být jako zajímavé. Kdybych byl odvážný, řekl bych, že některé fotky měly takřka Sudkovské měkké světlo.

Nakonec mě turistická stezka zavála až pod Komáří Vrch, kde se nachází dělostřelecká pozorovatelna tvrz Hanička. Úplně nahoru jsem nešel a spokojil se s fotografováním dvou pěchotních srubů na úpatí vrchu. Jeden ze srubů měl dokonce zachovalý původní pancéřový zvon, což je velká vzácnost. Jinak ale nebyl v příliš dobrém stavu. Na to, abych se vydal do jeho útrob otevřeným nouzovým průlezem jsem nesebral odvahu. Navíc interiéry opevnění nejsou úplně na popředí mého fotografického zájmu. Příště se budu muset vyškrábat až na vrcholek Komářího vrchu, abych si prohlédl pozorovatelnu samotnou.

Opevnění se letos dostalo do popředí mého fotografického zájmu. Za prvé jsem dokončil jeden velký dokumentární projekt a mám více času a za druhé, současné morové povětří pouliční fotografii či jinému dokumentu příliš nepřeje. Nechci být špatným prorokem, ale nevypadá to, že by měl být příští rok úplně jiný. Proto jsem se rozhodl, že se budu opevnění věnovat trochu systematičtěji a uvidíme, co z toho vzejde.

Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Kuks: Poslední slunečný víkend

Mám rád své jistoty. Jsem rád, že v tomhle šíleném světě jsou místa, která se mění jen málo. Proto se často vracím na ta samá místa. Na Kuksu už jsem byl letos na jaře, když jsem zkoušel panaromatický fotoaparát horizont. Přes léto jsem se hodně věnoval jiným destinacím, ale když přišel poslední slunečný říjnový víkend, Kuks byl jasná volba. Sbalil jsem proto pár nezbytností, Yashicu Mat a jelo se.

Světla už je na podzim méně a tak jsem místo Ilfordu FP4 vsadil na citlivější materiál a to Kodak Tri-X. Jak tak procházím svůj zápisník se záznamy, tak jsem nejvíc středoformátových snímků pořídil právě na Kodak Tri-X. Slunce bylo na podzim překvapivě silné, a tak jsem místy musel clonit až na F22. Naopak později odpoledne a ve stínu jsem se dostával zase až na F3.5.

Bylo to vlastně poprvé, co jsem byl na Kuksu se středoformátovým aparátem. Naštěstí Hospital i jeho nejbližší okolí znám poměrně dobře a tak mi netrvalo moc dlouho nafotit celý film. Jak již jsem dříve psal – 12 snímků mi přijde jako ideální formát na půldenní výlet. Celkově beru své letní pokusy se středním formátem jako úspěšné cvičení. Na zimu chystám ještě výlet do Anglie, kde Yashicou a Kodakem Tri-X fotím již tradičně.

Nabarvené ptáče: O filmu na filmu

Poprvé jsem se o filmu Nabarvené ptáče dozvěděl od fotografa Jana Dobrovského, když jsem s ním dělal rozhovor. To je skoro už dva roky. Od té doby jsem netrpělivě sledoval všechny útržky informací, které se ke mně dostaly z různých zdrojů. Dost často to byly právě černobílé fotografie Jana Dobrovského. Bez zajímavosti není ani to, že některé fotografie byly pořízeny na stejný 35mm film, na který je Nabarvené ptáče natočeno, Kodak Double-X. Z toho, co jsem se postupně dozvídal jsem si začal v hlavě skládat obrázek filmu, který dával jistou naději, že se u nás zase natočí nějaký zajímavý film.

Knižní předlohu jsem nějakou dobu odkládal, než jsem se do ní pustil. Abych byl upřímný, dlouhou dobu jsem nepřečetl skoro nic. Natož něco náročného. Kniha Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského náročná rozhodně je. Neskromně se považuji za otrlého čtenáře (i otrlého diváka), ale musím přiznat, že to není lehké čtení. O autentičnosti knihy se mohou vést polemiky. Možná není úplně správné brát knihu tak úplně doslova, ale spíš jako alegorii. Spousta scén v knize je skutečně až neuvěřitelně bizarních. Nakonec jsem knihu přečetl jedním dechem. Ano, je to explicitní a drsná kniha, nikoliv však samoúčelně. K tomu se ale vrátím, v další části.

Od filmu jsem měl od počátku velmi vysoká očekávání. Zvláště potom, co byl nominován na festival v Benátkách. Hlavní cenu si sice neodnesl, ale způsobil nemalý rozruch. Již po festivalové premiéře se začaly objevovat první recenze. Některé chválily, jiné zatracovaly. Říkal jsem si, že je to v pořádku, spousta mých oblíbených filmů je hodnocena kontroverzně. Má zvědavost rostla každým dnem. Vydal jsem se proto do velkého sálu kina Světozor, abych si na film konečně udělal vlastní názor.

Film začal poměrně zostra a rovnýma nohama skočil do brutality, která mu je mnohými vytýkána. Jelikož jsem si pamatoval knížku, další děj filmu pro mě nebyl příliš překvapivý, a tak jsem se soustředil především na vizuální stránku filmu. Dobrou kameru a zajímavý vizuál hodnotily kladně i ty kritičtější z recenzí. Jenomže dobrého bylo pomálu. Byly zde náznaky dlouhých záběrů, ale eratický střih je nikdy nenechal dohrát a rozvinout do plné délky. Jako by se někdo až moc snažil a nemohl se rozhodnout, jestli chce dlouhý záběr nebo ne. Po cca 30 minutých, z celkových 169 min. stopáže filmu, mě podivný střih už doslova rozčiloval. Abych ale byl spravedlivý, několik záběrů ve filmu bylo opravdu krásných.

Lokace byly zajímavé a uvěřitelné. Co jsem už ale věřil méně, byli špinaví vesničané, kteří mnohdy vypadali jako středověcí nevolníci z filmu Monthy Python a Svatý Grál. Chápu, že to má být jakási alegorie, ale tohle člověka také vytrhne z toho, aby světu filmu uvěřil. Speciálně pokud viděl například film Volyň, který život na vesnicích ve východní Evropě v období Druhé světové války líčí ještě více syrově než Nabarvené ptáče. Nikdo tam nechodil v bizarních hadrech jako strašák a s hnojem na obličeji. Velmi se mi ovšem líbil zvuk. Ve filmu jako takovém není žádná filmová hudba, tedy pokud někdo zrovna ve scéně nezpívá nebo nehraje na hudební nástroj. Divák si musí vystačit se zvuky vesnice, či přírody. Tady tvůrci filmu nezaváhali.

Takže si to shrňme: poetiku dlouhých záběrů kazí eratický střih, vesničané jsou spíše groteskní než uvěřitelní, ale zvuk je solidní. Co tedy příběh? Inu, jako v knížce. Chlapec putuje z místa na místo a dějí se mu zlé věci. Stejně jako v knize. Jenomže v knize (která je psaná ich formou), má chlapec svůj vnitřní hlas. Hrůzy, kterých je svědkem i subjektem, komentuje, racionalizuje a přemýšlí o nich. Kromě každodenního boje o přežití nachází i útěchu. Tu v bohu a vidině toho, že si může vymodlit „odpustky“ nebo v myšlence komunismu se kterou ho seznámí sovětští vojáci. Tohle ve filmu chybělo. Rozhodně to ale nemohu klást za vinu představiteli hlavní role. Ačkoliv i v knize byl chlapec zvenku stoický a veškerá dramata se odehrávala hlavně v jeho mysli.

Původně jsem chtěl nakreslit paralelu s výkone Nikolaje Burlajeva v Tarkovského filmu „Ivanovo dětství“, jenomže to dost dobře nejde. Malý rozvědčík Ivan byl hnán touhou po pomstě, která ho nakonec stála život. Největší výbuch emocí nastal, když ho chtěl jeho velitel poslat za frontu a tím by ho o možnost pomstít se nacistům připravil. Chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ chce zkrátka jenom přežít a vrátit se domů, ačkoliv i on se naučí zásadu „oko za oko, zub za zub“. Bohužel ale bez náznaku vnitřního dialogu hlavního hrdiny, působí chlapec v „Nabarveném ptáčeti“ jako list ve větru. Kamenná tvář a smutný pohled tmavých očí bohužel hloubku knižní předlohy nepřenesou.

Z filmu jsem nakonec odcházel s tím, že ve mně nezanechal vůbec žádný hlubší dojem, natož aby ve mně vzbudil nějaké hlubší emoce. Chvíli jsem si říkal, jestli to není jen tím, že bych byl tak cynický. Stejný závěr zmiňovalo i několik recenzentů. Například „Volyň“ nebo „Schindlerův seznam“ semnou zamávaly slušně, oba filmy jsem poprvé viděl teprve nedávno. Možnost, že bych za pár týdnů tolik zcyničtěl, bych tedy vyloučil. Hlubší dojem ve mně zanechal i film Ida, který v pár rozhovorech zmiňoval i Václav Marhoul. V Idě se nedějí žádné krutosti, vše je černobílé, záběry a kompozice jsou minimalistické, ale nádherné a příběh je silný. A stačil k tomu zlomek času, herců a peněz.

Proč jsem se vlastně takhle rozepsal o filmu? Nejsilnější pocit, který ve mně po shlédnutí „Nabarveného ptáčete“ zůstal, je pocit jakési zrady. Ten film měl být dobrý! Říkal jsem si, že když tomu někdo věnuje tolik let práce, povede se mu sehnat peníze a domluvit hvězdné obsazení – ačkoliv hvězdy jsou na plátně vždy jen několik málo minut, tak že to nemůže prostě dopadnout špatně. Svou roli hrálo i to, že film měl být černobílý a natočený na film. Celou tuhle „kulturní kocovinu“ ještě navíc umocnila mediální a marketingová kampaň, která film provázela. A výsledek? Když už nic jiného, doufal jsem, že film bude kvalitně řemeslně zpracovaný, že forma trochu pomůže obsahu, i když to málokdy funguje. Jenomže nefunguje ani to. Ve výsledku je to jen forma bez obsahu, ale ani forma není stoprocentní.

Budu doufat, že se za čas najde někdo, kdo se pustí do podobně odvážného projektu, to režisérovi a celému štábu upřít nemohu – odvahu a ambice. Budu ale doufat v lepší výsledek, který ve mně zanechá hlubší prožitek.

Zapomenutý negativ: Anglie

Bude to už pár měsíců, co jsem přinesl svůj takřka pravidelný příspěvek z anglického venkova. Pozorným čtenářům neunikla zmínka o tom, že jsem fotografoval i středoformátovou Yashicou. Když se tak podívám do svých záznamů, tak mi Anglie vychází jako destinace, kde tento fotoaparát a formát filmu používám nejvíc. Česká republika dotahuje náskok. Bude to zřejmě tím, že líný charakter mých pobytů v Anglii se dobře kryje s pomalejším tempem fotografie s dvouokou zrcadlovkou.

Náměty a obrazy se mi před aparátem zjevují dost náhodně. Někdy, vlastně dost často, zjišťuji, že jsem měl nějakou zajímavou věc přímo před sebou. Takhle jsem například objevil kamennou hlavu, která slouží jako chrlič vody u pramene, který spravuje můj tchán. Legendy říkají, že pochází dokonce z předkřesťanských časů, kdy v této oblasti Anglie žili Keltové. Ano, i takové věci může člověk najít na zdánlivě známých místech.  

Většina mých procházek však spíše vede k tomu, že se snažím dívat na již známé věci a známá místa v novém světle. Pokud tedy nad anglické mraky vyleze unavené zimní slunce, které umí být překvapivě krásné. V zimě sice potěší jakýkoliv záblesk slunečního světla, ale v Anglii tak nějak víc. Dal jsem si letos takové malé předsevzetí, že pořádně projdu všechny 6x6 negativy, co jsem na anglickém venkově nafotil a zkusím z nich sestavit nějaký ucelenější výběr. Kdo ví, třeba se do něj dostane i některá z těchto fotografií, které jsem v Anglii pořídil téměř před rokem.

Sněžka: Cesta tam a zase zpátky

Tradice víkendových výletů po České Republice není zdaleka u konce. Počasí na neděli vypadalo slibně a tak jsem se rozhodl vydat se na pouť na Sněžku. Nejvyšší hora Čech je spolu s Řípem místo, které by měl každý Čech navštívit alespoň jednou za život. Alespoň jsem si to tak říkal, když jsem na mapě sledoval výškový profil trasy. Nejsem zas takový horal, jak by se mohlo z fotek Šumavy či štítů Kavkazu zdát. Vlastně nemám ani pořádné boty do terénu. Jediné jakž takž outdoorové oblečení, které vlastním, je ruská vojenská bunda z kompletu Gorka, který byl vyvinut pro speciální jednotky operující na Kavkaze. Takže to mi muselo do Krkonoš stačit. Co se týče fotografické výbavy, byl jsem vybaven podobně úsporně. Vzal jsem si pouze Yashicu Mat, sluneční clonu a 3 svitky filmu. Opět jsem vsadil na Ilford FP4.

Ráno nevypadalo počasí úplně povzbudivě. Ve středních Čechách dokonce spadlo pár kapek deště. Předpověď ale neoblomně trvala na tom, že kolem 11 dopoledne bude v Malé Úpě a na Sněžce slunečno. Zhruba 20 minut před příjezdem do výchozí destinace se obloha najednou projasnila. Svitla mi tak naděje, že snad ani nebudu muset vytáhnout svou nepromokavou bundu. Na parkovišti mnoho míst nezbývalo. Naštěstí šlo parkovné ve výši 100kč zaplatit kartou. Pokrok dorazil i do pohraničí, alespoň pokud jde o vybírání peněz od turistů. V tom jsme vždycky na špici technologického závodu.

Žlutá turistická značka mi byla doporučeno jako nejsnazší, a tak jsem moc nediskutoval (i když trochu ano) a šlapal. Na začátku mě překvapilo, že se jde z kopce. Bohužel tedy ne celou cestu. Nejdřív jdete z kopce, ale pak se karta obrátí a začíná nemilosrdné stoupání. Alespoň že první třetina cesty je po kvalitním a rovném povrchu. To mi dávalo jistou naději, že i mé boty to přežijí. Protože jsem neměl s sebou ani kobercovku. Zhruba od půlky cesty je terén značně těžší. Kameny, kameny a zase kameny. Jedinou odměnou je člověku občasný pohled na vrcholek naší nejvyšší hory, kolem kterého plula poměrně dramatická mračna.

Pro případy dramaticky vyhlížející oblohy jsem si vzal do kapsy sadu barevných filtrů. Dříve jsem s filtry hodně experimentoval. Jenomže jak jsem se začal ustalovat v žánru pouliční a dokumentární fotografie, přestaly mě experimenty s filtry zajímat. Čas od času jsem sice nasadil žlutý filtr, buď kvůli portrétům nebo pro zkrocení expozičních časů pushnutého filmu, ale žádné zásadní efekty jsem si od filtru nesliboval. Navíc mi vždy přišlo, že Ilford HP5+ nebo Kodak Tri-X na filtry nereagují nijak výrazně. Klidně je ale možné, že chyba je někde v mém procesu. Na pár fotografiích Sněžky jsem vyzkoušel červený filtr. S fotkami jsem celkem spokojen, ačkoliv efekt červeného filtru byl nepatrný.

Po cca 3.5 hodinách stoupání do kopce jsem dorazil k cíli cesty. Nahoře panoval celkem čilý ruch a počty turistů nebyly zrovna nejmenší. Foukal silný vítr, takže ani nejezdila lanovka. Nedovedu si představit, kolik lidí by nahoře bylo, kdyby lanovka byla v provozu. Prohlédl jsem si, co bylo k vidění a pořídil jsem pár snímků, ačkoliv slunce nebylo v ideální poloze. Cesta dolů byla o poznání náročnější. Chvílemi jsem snad i litoval, že všechny své peníze utratím za filmy a že už nezbývá na nějaké pořádné boty. Začala mi také docházet voda. Po cestě je sice na mapě zakreslen pramen s pitnou vodou, jenomže byl vyschlý. Možná je to znamení věcí budoucích a možná jen obyčejná smůla. Nakonec jsem to ale zvládl. Dokonce i boty vydržely. Za odměnu jsem si dal pečená žebra v místním podniku a cítil jsem se jako úspěšný horal.

Abych byl upřímný, čekal jsem od výletu na Sněžku něco trochu víc. Zejména jsem doufal, že dojde k nějakému mystickému prozření. Nejvyšší hora republiky je jen jedna, a tak by pouť na její vrchol měla být zvláštní událostí v životě každého Čecha. Ani druhý den po cestě jsem se necítil (až na trochu bolavé nohy) jinak než předtím. Mystická prozření ale často přichází náhle a nečekaně. Takže zatímco já budu čekat, vy si můžete prohlédnout fotky.