Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

Králické pastorále: Zweiter Teil

Vrátili jste se někdy z dovolené a měli pocit, že potřebujete ještě jednu? Stejně jsem to měl i já, když jsem se vrátil z Říma. Naštěstí jsem s tímto fenoménem počítal a tak jsem měl již v plánu hned druhou dovolenou. Tentokrát na chalupě v Králíkách. Několik fotografií z tohoto magického místa jsem vám již přinesl v prvním článku s názvem "Králické pastorále", který se těšil poměrně slušnému čtenářskému ohlasu. Rozhodl jsem se, že Vám přinesu pokračování svých zážitků ze Sudet.

Jsem si téměř jistý, že jsem se v nějakém svém článku již zmiňoval, že jako dítě jsem výlety na chalupu neuměl asi nikdy plně docenit. Nechápal jsem, proč by se mi měly líbit ty hodiny času, které člověku trvá než uvede dům do chodu a pak ho opět uloží ke spánku. Teď, o mnoho let později, jsem to asi již pochopil. Pocit klidu a jasnosti, který se člověku rozhostí v hlavě, potom co provádí a dokončí různé jednoduché mechanické činnosti. Otevřít okna, vyvětrat, zamést světnici, vybalit si věci a připravit si jednoduché jídlo. Uvědomil jsem si to vlastně až při odjezdu. 

Pro svůj pobyt v srdci Sudet jsem neměl žádný plán. Tedy až na to, že jsem si chtěl vyčistit hlavu od věcí, které mi v mých běžných dnech trochu zatemňují mysl. Zejména pak i různá elektronická lákadla, kterými si často krátím čas. Kromě fotoaparátů a filmů jsem si zabalil i dvě knihy, prázdný řádkovaný notes a tužky. Tajně jsem doufal, že něco přečtu a snad i napíšu, ale to se ukázalo jako příliš ambiciózní plán. Nakonec jsem si řekl, že mnohem lepší bude každý den brát tak jak přichází a odchází. Nelámat nic přes koleno a dělat jen věci, které vyplynou z momentální nálady, počasí a množství energie v daný okamžik. 

U prosté snídaně jsem většinou většinou z okna pozoroval dramaticky vyhlížející oblohu a snažil se odhadnout, jestli přijde déšť, kterým konstantně vyhrožovala předpověď počasí. Do svých poznámek jsem si jednou napsal: "Víc fotit i ve špatném počasí." Třikrát jsem vyrazil fotografovat opevnění, kterého je kolem Králík víc než dost a jednou ke klášteru, který se tyčí nad městem. Nezmokl jsem ani jednou. Obloha těsně před deštěm byla v kombinaci s letním sluncem značně dramatická. Jako obvykle jsem si zapomněl zabalit oranžový filtr, který by dramatu na obloze ještě trochu více pomohl.

Opevnění jsem fotografoval svou obvyklou kombinací Leicy a panoramatického Horizontu, což je kombinace na které jsem se za poslední roky ustálil. Fotografie v tomto článku jsem pořídil na Hasselblad a Vöigtlander Bessa II ve formátu 6x9, který jsem si pořídil kolem vánoc. Tento formát mě dlouho lákal, ale nedokázal jsem si ospravedlnit další fotoaparát ve formátu 3:2. Ve výsledku jsem se svou volbou spokojen. Velký negativ, specifická hloubka ostrosti a zajímavá kresba starého objektivu. Fotografie tak vypadají dostatečně jinak, než kdybych je pořídil na 35mm aparát. 

Chvílemi jsem se samozřejmě bavil myšlenkou na to, že bych se mohl v takové chalupě v Sudetech usadit natrvalo. Ráno hodit slepicím a kravce, vypít si meltu a k snídani si dát krajíc chleba s máslem. Je to samozřejmě dost naivní a idealizující představa. Stejně jí mám ale rád. 

Brdy: Tajemný jihozápad

Brdy pro mě měly vždy velký nádech tajemna. Není divu, když se dlouhé desítky let do Brd vlastně nesmělo. Sotva se otevřely Brdy turistům, začal jsem plánovat výlet. Ovšem jak to semnou často bývá, trvalo mi to několik let. Letos jsem výlet naplánoval, ale párkrát jsem ho musel zrušit, zejména kvůli počasí. Nakonec ale přišel den D, já si sbalil fotobrašnu a vyrazil. Byl to třetí výlet na západ od Prahy tento rok. Alespoň jsem si oživil trasy, jak projet centrum Prahy autem. Obchvat je pro sraby a pro ty, co mají dálniční známku. Byl jsem potěšen tím, jak jsou na jihozápad od Prahy pěkné okresky.

Parkoviště v Brdech bylo navzdory proklamovanému lockdownu docela plné. Co také dělat v této morové době než jít do přírody. Naštěstí se díky délce turistických tras lidé v Brdech docela rozptýlí. Jako cíl cesty jsem zvolil dopadovou plochu Jordán a Tok. Pozitivem Brd je to, že nejdete moc do kopce, ale jdete dlouho. Hodně dlouho. Nakonec ale les skončil a já došel na okraj dopadové plochy. Z cesty moc nevidíte krátery po dopadech granátů, které zakrývají rostliny. Z celé plochy výrazně vystupuje několik betonových bunkrů, včetně pěchotního srubu „Jordán“, který byl určen k testům a výcviku osádek.

Je to právě pěchotní srub, který je cílem většiny turistů. Docela to chápu, je výraznou dominantou terénu a z jeho střechy je skvělý výhled do okolí. Pro fotografa je bunkr obsypaný turisty a cyklisty docela problém. Docela mě mrzelo, že se mi nedařilo získat fotku z větší dálky bez toho, aby na ní nebyla skupinka svačících lidí v upnutých trikotech. Takový je už ale život, to bych tam musel být před východem slunce, ale to bych se tam zase mačkal s jinými fotografy. Třeba někdy příště. Bohužel to tedy není místo, kam by si člověk jen tak skočil udělat pár snímků.

Zpět už jsem nešel tolik lesem, ale po okraji dopadové plochy, která je zarostlá vřesem a kapradím a sem tam se na ní najde mrtvý strom. Trochu mi to připomínalo Šumavu. Negativním aspektem cesty zpět bylo to, že hluboké koleje po strojích lesníků byly plné vody. Člověk musel hledat alternativní cestičky, kde pak musel svádět tvrdé boje o životní prostor s cykloteroristy. K autu jsem došel, až když už se stmívalo. V nohách jsem měl 18 kilometrů a fotek jsem neudělal moc, ale výlet to byl zajímavý. 

Sněžka a Tri-X: Dvojitý návrat

Někdy mám pocit, že se celý život otáčí v jednom velkém kruhu, který se pomalu posouvá po úsečce mezi narozením a smrtí. Celé to taky může být ale dané tím, že se rád vracím na již navštívená místa a k vyzkoušeným věcem. Je to do značné míry uklidňující. Tak jsem se téměř po roce vrátil na Sněžku. Dost možná taky proto, že jsem očekával mystické prozření, kterého se mi minule nedostalo. Plus jsem si chtěl zase zkusit Kodak Tri-X ve formátu 120. Trochu si spravit chuť po mé smůle se svitky značky Ilford. Hned na začátku řeknu, že něco se povedlo a něco trochu méně.

Cesta z Poděbrad do Krkonoš je jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě. Znám každou vesnici, každý obchod či pamětihodnost po cestě. Přesně vím, odkud je za dobrého počasí první výhled na Krkonoše a kde po cestě koupit tu nejlepší zeleninu přímo od pěstitele. Je v tom velký kus nostalgie, protože tuto cestu mám zafixovanou už z doby, kdy jsem byl dítě a jezdil s tátou na chalupu. Navíc po cestě může člověk pozorovat zajímavý fenomén – každých cca 25km směrem na sever se člověk posouvá i o cca 15 let v čase směrem zpět… Jednou přijde den a já i tento časoprostorový fenomén zachytím fotograficky.

Měl jsem trochu obavy o počet turistů mířících na vrchol naší nejvyšší hory. Naši moudří vládci nám přeci říkali, že máme trávit dovolenou v ČR. Parkoviště bylo dost plné, ale lidé nikde. Při výstupu nahoru jsme jich potkali méně než minule. Také počasí bylo mnohem příjemnější, ačkoliv jak se člověk při výstupu zahřívá a při přestávkách chladne, tak musí i dobře zvládat odkládání a oblékání vrstev. Obával jsem se, že 3 měsíce strávené doma bez větší aktivity se na mě výrazně podepsaly. Byl jsem překvapen, že výstup mi připadal snazší ne minule, kdy jsem byl v lepší formě.

Cestou na vrchol jsem si znova vyfotografoval své oblíbené pohledy a musím říct, že s výsledky jsem spokojenější než posledně. Když se správně sejde světlo a expozice Trixu, tak není asi nic lepšího na světě. Člověk sice může naříkat na to, že po posledním zdražení je cena Trixu až nekřesťanská, ale to je tak jediné, co s tím zmůže. Ani nahoře na vrcholu Sněžky nebyl takový nával jako posledně, chvíli jsme čekali na mystické prozření a když se nedostavilo byl čas na sestup, tentokrát po jiné trase. Naskytly se mi tak další, dosud nepoznané výhledy. Zkoušet nové věci se čas od času vyplatí.

Poslední fáze sestupu byla dost náročná, protože se mi na noze udělal řádný puchýř a každý krok byl utrpením. Na nohou mě držela vidina bohaté večeře v místním Pivovaru Trautenberk. Krkonošské kyselo, trhané vepřové a lívance s borůvkami. Bylo to právě u těch lívanců, kdy jsem dosáhl mystického prozření. Byly posypané moučkovým cukrem se skořicí, tak jak to dělá moje babička. Zapadající slunce příjemně svítilo skrz velké okno a vše jako by zapadlo na své místo a dávalo smysl. Na cestu domů jsem zvolil druhou tradiční trasu, která skýtá lepší pohledy na zapadající slunce. A i tehdy, na pár okamžiků, svět se zdál být zcela v pořádku.

Náhodně děravé negativy

Minulý rok jsem si dal předsevzetí, že budu víc svých fotografií pořizovat na svitkové filmy ve formátu 6x6. Abych tento příslib dodržel, koupil jsem si začátkem jara zásobu svitkových filmů Ilford HP5+ a FP4. Chvilku trvalo, než jsem něco nafotil a hned první dva filmy měly při okrajích snímku díry v emulzi. S pokračujícím fotografováním jsem zjistil, že se jedná o trend, a ne náhodný jev. Navíc mi kamarád přeposlal odkaz na stránky výrobce, kde se vyjadřovali k tomuto problému. Po pravdě řečeno mi to trochu vzalo chuť do focení na svitkové filmy. Nějakou dobu sem přemýšlel, co s těmi všemi filmy budu dělat? Nechtěl jsem je používat na nic „zásadního“, protože bych nerad přišel o zajímavé fotografie kvůli dírám v emulzi. Řešení se nakonec našlo tak nějak samo od sebe.

Pořád trávím hodně času ve svém domovském městě, a tak jsem se rozhodl nafotit všechny potenciálně děravé filmy v Poděbradech. Protože pokud bude na nějaké fotce díra, můžu se vždy pokusit udělat stejnou fotografii znova. Přišlo mi to jako poměrně čestné řešení problému. Jeden podvečer jsem se zkrátka pustil do díla a filmy začaly ubývat velmi rychle. Je to jednoduchá matematika, 12 snímků na film, každá scéna pro jistotu alespoň 2x a film je nafocený raz dva. Nekladl jsem si žádné vzletné cíle, chtěl jsem prostě fotit a procvičit si oči ve čtvercové kompozici. 

A ačkoliv jsem fotil s vědomím, že jsem odkázán na náhodu, vyrovnal jsem se s tím docela dobře. Důležité bylo vědomí, že mám nějaký plán. Lidé občas velebí analogovou fotografii právě pro faktor náhody, což je tak trochu blbost. Pokud máte v pořádku techniku, kvalitní film a dodržíte všechny postupy, kde je místo pro náhodu? Ano, občas se stane něco nepředvídaného, ať už v lepším nebo horším slova smyslu, ale rozhodně nevidím náhodu jako definující faktor analogové fotografie. Pár svitků mi ještě zbývá, takže cyklus děravých negativů není úplně uzavřen. Do budoucna opět vsadím na Kodak Tri-X, který sem ve formátu 120 vždy preferoval a budu doufat, že s ním mě žádné náhody nepotkají.

Graflex: Malé morové zátiší

Už je to pěkných pár týdnů, co nás naše vláda zavřela doma. Člověk má tak čas na věci, které by jinak nedělal nebo by je přinejlepším velmi dlouho odkládal. Před nedávnem jsem psal článek o tom, jak čas od času podlehnu touze vyfotit si nějaké pěkné zátiší. V drtivé většině ale takové, které vzniklo náhodným seskupením objektů bez mého zásahu. Nějakou dobu před karanténou mi už ale v hlavě kvasil nápad na sérii zátiší, lépe řečeno takový triptych, který bych si uměle nakomponoval a vyfotil v domácích podmínkách. Zejména proto, abych si vyzkoušel práci se světlem a sestavení předmětů do kompozice. A do toho jsem si ještě usmyslel, že to celé vyfotím na Polaroid.

Musím se přiznat, že to bylo o dost těžší, než jsem si myslel. Nakonec jsem se ale dobral k jedné použitelné fotografii, na další dvě do triptychu mi ale zatím chybí rekvizity. Osud tomu chtěl, že jsem ve stejné době měl půjčený od kamaráda fotoaparát Graflex, abych si vyzkoušel práci se velkoformátem – ačkoliv jsem k němu měl pouze záda na svitkový film, principy práce s tímto přístrojem zůstávají stejné. Takže když už jsem měl zátiší nakomponované a rozložený stativ. Neodolal jsem a vyfotil jsem to ještě Gaflexem.

S hanbou se musím přiznat, že ačkoliv jsem dostal dobré proškolení jak tento přístroj použít, tak jsem většiny fotek zapomněl vyndat šíbr z kazety a tak bylo 5 políček z 8 prostě prázdných. Spokojený jsem byl se 2 z těchto 3, ale na obou byla už z výroby poškozená emulze a pouze jeden se mi povedlo drobnou retuší zachránit. Musím říct, že to je poměrně příkrá křivka učení. Dlouho se mi něco takového nestalo, naposledy jsem takhle malou úspěšnost měl, když jsem začínal fotit panoramata s Horizontem. Inu, poučení pro příště. Napsal jsem si na lístečky takový malý checklist toho, jak focení s velkoformátem probíhá, abych pro příště věděl a ušetřil si film a drobnou frustraci.

Už ale první pohled na vyvolaný negativ (kromě díry v emulzi) mi ukázal, že na tom velkoformátu prostě něco bude. Ke Graflexu jsem měl půjčený objektiv Symmar 100/5.6, který jsem pro jistotu řádně přiclonil. Kresba tohoto objektivu je naprosto vynikající. Jako film jsem zvolil Ilford HP5, který jsem pushoval na 1600 ISO v Rodinalu. Pro tento push používám roztok 1:100 a film v něm nechávám 2 hodiny (agituji pouze první minutu). Výsledkem toho vyvolávání jsou světelně vyrovnané negativy s velmi dobrou hustotou. Na svitkovém Ilfordu tento postup nepoužívám příliš často, protože jsem doteď fotografoval převážně na Kodak Tri-X. Tento výsledek mě ale přesvědčil o tom, že to není vůbec špatná cesta.

Jestli budu dál pokračovat směrem k velkoformátu, či jestli nafotím více aranžovaných zátiší zatím nevím. Je to vlastně jen zlomek toho, co bych chtěl ve fotografii ještě vyzkoušet. Minimálně musím dokončit ten Polaroidový triptych a pak se prostě uvidí.

Poděbradských 6x6

Tak jsme pořád zavření doma. Člověk má alespoň čas dohnat nějaké resty. Začínaly se mi už docela kupit filmy k vyvolání, a hlavně skeny ke zpracování. Kromě toho jsem zjistil, že ačkoliv venku řádí mor, tak fotím v celkem zdravém tempu cca 7–8 filmů týdně. Člověk se až diví, kolik se toho dá vyfotografovat při krátké zdravotní procházce (na nákup a do dalších destinací, které nám ve své moudrosti povolila naše vláda morových doktorů).

Protože mám home-office, ušetřím cca 3 hodiny denně, které bych strávil dojížděním, navíc už máme letní čas. Musím uznat, že focení během zlaté hodinky má své nesporné výhody. Měl jsem čase ale i na úklid a ten odhalil poslední svitek Kodaku Tri-X, který sem koupil ještě před letošním zdražením filmů od Kodaku. Chvíli jsem přemýšlel, co v téhle nelehké době nafotit, ale nakonec jsem se rozhodl pro pár jednoduchých obrázků z Poděbrad, mého domovského města, které jsem až doposud fotograficky dost zanedbával. Inu, kovářova kobyla chodí bosa, však víte jak to chodí.

Založil jsem film do Yashicy a nafotil první svitek tohoto nepříliš povedeného jara.

Keltské Vánoce a střední formát

Letošní vánoce jsem se pár dní poflakoval v Londýně, načež přišel přesun na venkov. Čtyřhodinová jízda autobusem nebyla nikdy mojí oblíbenou částí cesty do Anglie. Pokaždé se najde někdo, kdo na zadním sedadle hlasitě telefonuju, či jiné problematik aspekty. Tentokrát to byl prostý fakt, že celý autobus páchl splašky ze záchodu. K tomu se ještě přidal fakt, že si jeden ze spolucestujících šel na zmíněný záchod zakouřit trochu marihuany. Vydržel tam cca hodinu. Inu, západní Evropa, dáte lidem do autobusů záchody a takhle to končí. Takže nezbývalo než sledovat na tabletu Barry Lyndona a doufat, že utrpení z Anglické veřejné dopravy brzy skončí. Přežil jsem.

Z ruchu velkoměsta jsem se musel přeladit do pomalejšího tempa anglické vesnice. Poslední měsíce před mým příjezdem vytrvale pršelo. To znamenalo zaplavené silnice (v Anglii jsou příkopy neznámý koncept) a bahno cca do půlky lýtek. Bez holínek bych daleko nedošel. Jenomže já holínky měl, a tak jsem mohl vyrazit ven. Stačilo jen počkat až přestane pršet. K mému potěšení dokonce i vylezlo sluníčko. Na krku jsem měl svou věrnou středoformátovou Yashicu a vyrazil jsem.

Pohybovat se krajinou anglického venkova není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Živé ploty a pasoucí se ovce jsou sice malebné, navigaci terénem to značně stěžuje. S oplocením se tam nikdo moc nepáře a kraluje ostnatý drát. Občas je místo, odkud chcete fotit, doslova pár kroků od vás, jenomže vy jste za plotem, přes který se nejde dostat. Takže jdete kus podél plotu a hledáte vhodné místo pro přechod. Naštěstí jako obyvatel země východního bloku mám život za plotem a jejich překonávání tak nějak v krvi, navzdory tomu, že jsem většinu života strávil už po revoluci. Vždycky jsem nějaké místo, kde šel plot překonat našel. Důležité bylo si zapamatovat jeho pozici.

Zimní anglické slunce poskytuje zajímavé světlo. Tedy do chvíle, než přišel nečekaný déšť. Po chvíli se vrátilo slunce, a dokonce byla vidět duha. Jenomže duha není na černobílém filmu zvlášť působivá. První den jsem nafotil pouze jeden film. Fotit v dešti není bůh ví jaká zábava. Větší štěstí jsem měl až 25. prosince. Předpověď slibovala slunce, a to se také splnilo. Znovu jsem popadl foťák, nazul holínky a vyrazil. Tentokrát jsem už měl i jasnější plán kam jít. Hledal jsem malý dubový háj, kde je rozvalený dolmen. Chvíli to trvalo a párkrát jsem zůstal viset na ostnatém drátu, ale našel jsem to. Nic se tam za ty roky nezměnilo. Rozvalené kameny stále ležely na svém místě. Kam by také šly?