Meditace o takzvané volné tvorbě

Pokud nebydlíte na horách, tak letošní zima snad ani nevypadala jako zima. Zůstal tady tak snad jen jeden výrazný projev zimy – krátký den. Teď už se ale dny pomalu prodlužují, a tak stoupají i šance, že půjdu po práci fotit. Z nějakého důvodu mi přišlo, že jsem celý podzim a zimu vlastně vůbec nefotil. Krátký pohled do mých poznámek odhaluje, že jsem stejně fotil minimálně 15 filmů měsíčně i v tomto šedivém období.

Za normálních okolností bych řekl, že 15 filmů měsíčně je celkem solidní množství, které zajišťuje dost materiálu k publikaci zde na blogu, či na Instagramu. Problém je v tom, že drtivá většina těchto filmů je nafocena jako součást většího projektu, který zatím držím pod pokličkou. Problém mám s takzvanou „volnou tvorbou“. Té se mi v současnosti zkrátka vůbec nedostává.

Je to taková klasická zimní situace, kterou jsem si už zažil. V práci sedím od nevidím do nevidím a přes víkend se věnuji práci na „vážném“ tématu. A když mám zrovna volný víkend, tak vyvolávám filmy z toho předchozího, případně skenuji a zpracovávám fotografie. A takhle si žiju v podstatě celou zimu. Zlom přichází se změnou na letní čas.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že minimálně jaro budu mít velmi hektické. Na druhou stranu mám na letošní rok spoustu fotografických plánů. Nebudou to ale velké zahraniční cesty do exotických lokací. Člověk často pro stromy nevidí les. Spousta lidí si myslí, že pro dobrou/zajímavou fotku musí někam za hranice. Letošek bude tedy spíše ve znamení drobné fotografické práce, která snad vyústí ve větší celek. 

Barevné střípky

Můj vztah k barevné fotografii se dá bez velkého přehánění označit za „komplikovaný“. Před cca 6 lety, když jsem se vrátil k fotografii (ten čas docela letí!) jsem fotil barvu v poměru třeba 1:5 – tedy 1 barevný film na 5 černobílých. Tento poměr se rychle změnil na cca 1:15 když jsem si začal černobílé filmy sám vyvolávat. Za poslední rok jsem na poměru cca 1:50. Navzdory tomu, že mám plnou lednici diapozitivů, které si na něco šetřím, ale stále nevím, na co je použít.

Minulý týden jsem se alespoň donutil dojít do Befoto, abych si nechal vyvolat barevné filmy. Skoro po roce. Původně jsem myslel, že na barevném negativu mám fotky tak z dubna/května, ale ukázalo se, že na něm jsou fotky ještě starší. Proč mi to ale trvalo tak dlouho?

Nedávno jsem se nad tím trochu zamyslel a došel jsem k tomu, že barva je pro mě příliš abstraktní. Jak může být barva abstraktní, když svět kolem nás je barevný? To je samozřejmě naprosto validní otázka. Svět sice vidíme barevně, to ano, ale každý trochu jinak. Často se stává, že se dva lidé neshodnou na tom, jak pojmenovat tu kterou barvu. Když do toho celého přimícháme proměnné jako je trochu odlišná barevnost různých barevných filmů, digitalizace, post proces a tisk… Při tolika proměnných je jen velmi těžké říct, že barevná fotografie je TA realita, kterou vidí naše oči. Dost možná mám ale třeba něco s očima nebo je mé vnímání reality mimo. Ani tato varianta nelze vyloučit.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů je moje barvená fotografická práce značně fragmentovaná. K barevné fotografii přistupuji do značné míry jako k obrazovému zápisníku. Často jsem pak přitahován výraznou barvou, jak jako můra ke světlu. Mnoho obrázků (fotografie bych jim moc neříkal) pak vzniká jen proto, že jsem zvědavý, jak budou barvy nakonec vypadat. Zcela viditelně nejsem TAK zvědavý, protože mi často trvá měsíce, než nechám filmy vyvolat.

Navíc stále tvrdím, že barva je dobrá tak akorát na pornografii a krajinky. Poslední dobou fotím stále víc a víc krajin, ale pořád černobíle. Na letošek mám ale určité barevné plány. Jeden starý, který jsem v roce 2019 neuskutečnil a jeden zbrusu nový, který ale bude nějakou dobu trvat. A kdo ví, třeba všechny ty drobné barevné střípky jednou poskládají celý obraz.