středa 29. srpna 2018

LOMO LC-A: Lenigradský kovboj

Já a LOMO LC-A jsme už staří známí. První se v mých rukách ocitlo někdy na konci léta 2015. Používal jsem ho jako malé tělo pro barevný film. Bylo semnou v Římě a ve Skotsku. Vždy jsem oceňoval jeho malé rozměry, širokoúhlý objektiv a vydařenou automatiku expozice. Ne všechno je samozřejmě tak dokonalé, ale docela mě mrzelo, když moje LOMO umřelo. Přežilo pád z mého stolu (a následnou opravu sekundovým lepidlem), jenomže pak se mi v Londýně rozbil mechanismus otevírání krytky objektivu, který je spojený se spínačem, který aktivuje celý fotoaparát. Pacient zemřel při operaci, kterou jsem prováděl malým šroubovákem a kapesním nožem na lavičce u Victoria Coach Station. Tři roky mi LOMO nechybělo, hlavně proto, že obyvatelé Letné a návštěvníci náplavky vyhnali ceny do nesmyslných výšin. Ve chvíli, kdy mi kamarád nabídl svoje LC-A za rozumnou cenu, dlouho jsem neváhal.

Fuji Provia 100F @400
Legendární fotoaparát LOMO LC-A spatřil světlo světa v roce 1984 jako kopie japonského kompaktu Cosina CX-2. Ihned se stalo hitem a Leningradská továrna ho nestíhala dodávat ani na domácí trh, kam bylo primárně určeno. Rozměry fotoaparátu jsou velmi střídmé 107 x 68 x 43.5 mm a váha pouhých 250g. Ke své funkci potřebuje fotoaparát 3 baterie S76/LR44, které jsou levné a dostupné. Používám je i do Nikonu FM2 a externího expozimetru, takže jsem si zvykl jich u sebe nosit menší zásobu. LOMO baterie poměrně rychle vybíjí, navzdory tomu (nebo právě proto), že má velmi jednoduché elektrické obvody. Objektiv není kopie japonského originálu, ale je to vlastní sovětská konstrukce, Minitar 32/2.8. Ohnisková vzdálenost je 32mm, což je zajímavý kompromis mezi 35mm a 28mm. Ve výsledku je to velmi příjemné ohnisko. Samozřejmě není vše úplně bez chyby a Minitar jich nemá málo. Jako hlavní vy se dala jmenovat poměrně výrazná vinětace. Perfektní ostrost také není silnou stránkou tohoto objektivu, ale na to může mít vliv i zónové ostření. Při správném použití zónového ostření je ale drtivá většina snímků ostrá naprosto přijatelně, hlavně v dobrém světle, kde fotoaparát pracuje s vyššími clonovými čísly. Příjemně překvapí hledáček, které je poměrně jasný a přesný. Přímo v něm máme i indikátor na kterou zónu je zaostřenu a 2 červené diody. Dioda vlevo signalizuje, dostatek napětí v bateriích a dioda vpravo svým rozsvícením indikuje čas závěrky pomalejší než 1/30s.

Kodak PRO Image 100
Jedním z nejlákavějších prvků LOMO LCA je jeho automatické měření expozice. V běžném režimu si fotoaparát sám zvolí čas i clonu. Rozsah clon je f2.8 – f16, čas expozice může být od 1/500s až do 2 minut! Použití dlouhých časů komplikuje to, že celou dobu expozice je třeba držet stisknuté tlačítko spoušti, která nemá závit pro připojení kabelové spoušti. Rozsah citlivosti filmu můžete nastavit od ISO 25 do ISO 400, což je s přihlédnutím k době vzniku standard, ale vyšší ISO by se mi občas hodilo. Někdy se můžete setkat s verzí, která má stupnici citlivosti v Ruské škále GOST. Měření využívá velmi jednoduchý elektronický obvod a světelné podmínky indikuje světlo-citlivá dioda na přední straně fotoaparátu. Navzdory této jednoduchosti je měření velmi přesné a spolehlivé. A to i ve složitějších světelných podmínkách. Osobně nemám velkou důvěru v jakékoliv automatické systému ve fotoaparátech, ale LOMO si kupodivu mojí důvěru časem vysloužilo. Většina pokažených snímků je většinu způsobena tím, že zapomenu zaostřit. Fotoaparát je možné voličem vedle objektivu přepnout do manuálního režimu, který slouží pro fotografování s bleskem. V tomto režimu je čas fixní na 1/60s a clonu volíme manuálně. Sáňky pro blesk mají středový kontakt, takže jeho použití je celkem snadné. Snad jen, že většina blesků je vlastně větší než fotoaparát samotný.

Ilford HP5+ @400

K čemu tedy potřebuju LOMO LCA, když převážně používám Nikon nebo Leicu? Například proto, že mě čas od času popadne podivná touha vyfotografovat něco v barvě. Pokud mám na Leice nasazený 21mm objektiv, na Nikonu 35mm objektiv, co pak s barvou? Pořídi další Leicu nebo Nikon s 35mm objektivem? To není finančně únosné a vlastně ani váhově výhodné řešení. Naproti tomu LOMO se svými rozměry a váhou únosné je. Je to jistý kompromis v kvalitě? Jistě. Celkově ale barvu fotím spíš pro radost a tu mi trošku měkčí obraz nebo vinětace nezkazí.

úterý 14. srpna 2018

Horizont vrací úder: Gruzínská panoramata


Už jsem se na blogu zmiňoval o svých experimentech s panoramatickým fotoaparátem Horizont. Ještě jsem ale nenapsal o tom, že jsem ho měl s sebou, když jsem letos navštívil Tbilisi. Jednalo se o novější model, než který jsem měl půjčený prve. Říkal jsem si, že na Kavkaze určitě najdu pro panoramatický formát odpovídající využití. Jelikož jsem předpokládal, že budu fotografovat převážně krajinky, rozhodl jsem se pro jemnější film, než je můj obvyklý Ilford HP5+. Zvolil jsem Adox Silvermax 100, který ve spojení se speciální Silvermax vývojkou dává skutečně zajímavé výsledky.

Teď s dostatečným odstupem vidím, že kombinovat různé formáty se mi spíše nevyplácí než naopak. 
V Batumi jsem s sebou měl jen jeden fotoaparát s jedním objektive a jen jeden typ černobílého filmu. Výsledkem bylo to, že jsem přivezl víc dobrých fotografií než v Tbilisi, při menší spotřebě filmu. Panoramatický formát je samozřejmě něco trochu jiného. Vyžaduje jinou „šířku vize“ a větší představivost při kompozici. Navíc je třeba ještě koutkem oka sledovat vodováhu v hledáčku, protože jakýkoliv náklon vede u fotoaparátu Horizont k naprosto nepředvídatelným deformacím obrazu. Stačí ty deformace, které horizont produkuje sám od sebe.

Ve městě jsem nenašel příliš využitý pro panoramatický aparát nenašel. Necítil jsem se jako tak velký experimentátor, abych ho zkoušel použít na pouliční fotografii. Zůstalo tedy spíš u městské krajiny a pár fotek z hor. Využití tak širokého kompozičního rámce není vůbec jednoduché. Chce se to dívat jinýma trochu jinýma očima, než když používám klasický poměr stran 3:2. Člověk má jen jedny oči, tedy alespoň já. Přepínat mezi různými formáty, poměry stran nebo chraň bůh mezi barvou a černobílou, to prostě není nic pro mě. Na druhou stranu je to cenná zkušenost. Navíc i kdyby z toho měla být jen jedna dobrá je to o jednu dobrou fotku víc, než jsem měl předtím.


  



      








neděle 5. srpna 2018

Batumi: Černomořská riviéra


Ten věčný sen Čechů o moři… Kdyby bylo po mém, tak moře máme. Místo Polska. Bohužel po mém toho je zatraceně málo a tak to máme k moři pořád docela daleko. Já ještě dál, protože mi můj pud sebezáchovy nedovolí účastnit se každoroční české pouti k Jadranu. Shoda náhod tomu chtěla, že vzhledem k rychlosti v jaké jsme museli s manželkou dovolenou naplánovat a vzhledem k cenám letenek a ubytování padla naše volba opět na Gruzii. Konkrétně na přímořské město Batumi, kterému se někdy přezdívá „Černomořské Las Vegas“.



Do Batumi se nelétá z Prahy přímo. Buď můžete letět do Tbilisi a pak si dát výlet napříč zemí vlakem nebo maršrutkou, ale to by vás vyšlo dráž než druhá možnost. Můžete použít letadlo WizAiru, který létá z Prahy do Kutaisi, druhého největšího města v Gruzii. Kutaisi je také druhým hlavním městem Gruzie, má to své opodstatnění v jeho centrální poloze a je výsledkem jistého kompromisu kvůli jistým separatistickým náladám, které dříve panovaly v některých regionech. Celá cesta je poměrně zážitek. V letadle nízkonákladové společnosti se dá vydržet ještě tak hodinka do Londýna, ale 3 hodiny do Gruzie, to už je trošku za hranou. Letiště v Kutaisi je velké cca jako průměrné nádraží v běžném českém okresním městě, na druhou stranu je nové, relativně čisté a dostatečně vybavené. Nejlepší na tom celém je však to, že tam přiletíte ve 2 ráno! Podnikaví Gruzínci mají však řešení. Na přílety letadel jsou vázány soukromé autobusy, které vás dovezou buď do Tbilisi, nebo do Batumi (cesta trvá asi 3hodiny).



Noční cesta nacpanou dodávkou v horké noci po gruzínských silnicích je poměrně extrémní zážitek. Pro našince rozhodně, jsme proti Kavkazanům či jiným národům východu trošku změkčilí. Naštěstí i řidiči maršuretk si v půli cesty rádi dají kafe a cigáro, tudíž se člověk dočká i občerstvovací přestávky ve 24/7 motorestu. Po příjezdu do Batumi jsme došli k moři, kde se na pláži potloukalo pár podobných případů turistů, kteří potřebují zabít pár hodin času do otevření první kavárny. Bylo to krušných pár hodin na kamenité pláži, ale odměna v podobě chačapuri po adžarski a absintově zelené limonády tarchun stála za to! Batumi je docela jiné město než Tbilisi. Domy v centru jsou v lepším stavu než ty v hlavním městě země a všude je vidět horečná stavební aktivita, jak rostou nové hotely a letní byty. Starší architektura má lehce orientální charakter a ukazuje, že v Adžárii byl historicky silný turecký vliv. Adžarská autonomní republika byla až do roku 2004 de-facto samostatná, protože vláda v Tbilisi tam měla jen velmi malý vliv. Adžarci se sice považují za samostatný národ, ale nemusíte se bát, jsou stejně pohostinní jako zbytek Gruzínců.



Turistický ruch je pravděpodobně hlavním zdrojem příjmů v Batumi. Kaváren a restaurací je tam víc než v Tbilisi, to samé platí pro různá ubytovací zařízení. Ceny jsou však nepatrně vyšší než v Tbilisi, ale ne vždy. Počasí nám příliš nepřálo. V Gruzii prý půl roku nepršelo (např. v Tbilisi teploty v létě atakuji 40°C), ale proč musí pršet zrovna skoro celý týden, co jsme byli u moře? Většinou se sice jednalo o lehké mrholení, při kterém teplota nepoklesla pod 25°C a lidi to z pláže rozhodně nevyhnalo. Osobně jsem povalování na pláži věnoval jen minimum času. Snažil jsem se co nejvíc fotografovat. S sebou jsem měl jen Nikon FM2 s 35/2 objektivem a pár desítek černobílých kinofilmů. Do příručního zavazadla se toho o moc víc nevešlo. Je to celkem osvobozující mít jenom černobílý film, jeden fotoaparát a jedno ohnisko. Člověk pak míň medituje a víc fotí. Jako hlavní cíl jsem si vytýčil nasbírat dost materiálu, který by vhodně doplnil fotografie, které už mám, tak abych mohl sestavit ucelenější sérii. Byly dny, kdy jsem nafotil stěží 1 kazetu filmu a pak byly také dny, kdy jsem nafotil 4 kazety.


V samotném Batumi nenajdete příliš mnoho starobylých pamětihodností. Můžete si ale udělat výlet do Mahunsteti ke starému mostu z 11. století nebo na nějakou jinou památku v okolí. My si vybrali most a vodopád, který se nachází ve stejné vesnici. Jelo se tam maršrutkou z jakéhosi neoficiálního autobusového nádraží, které vcelku připomínalo jakýsi orientální bazar. Všude se prodávala rozličná zelenina, ovoce a tabák rovnou na kilogramy. Cesta probíhala v rytmu Ruské pop-music 90. let, což byl asi její nejnáročnější aspekt. Vesnice je na turisty zařízena, je tam pár stánků s turistickými cetkami a tradičními gruzínskými produkty. Veřejné záchodky a pár restaurací jsou příjemným bonusem. Pokud bychom si k mostu zaplatili výlet s agenturou za dejme tomu 30-40 Lari na hlavu, asi by to nestálo za to, ale za 5 Lari za maršrutku to bylo dobré až až. Pro neznalého a jazyky Kavkazu nevybaveného cestovatele to může být děsivé, prostě jen tak sednout do ne úplně vyhlížející dodávky, ale tak to prostě chodí na východě.



Jak tedy celkově hodnotím Batumi jako dovolenkovou destinaci? Velmi dobře! Ceny mírné, kvalita služeb slušná, teplo (ale ne moc!) a moře! Snad jen škoda, že nám tam trochu pršelo. Při zpětném pohledu (ven z okna na vyprahlou českou krajinu) si zase říkám, že 25°C a občasná sprška deště je vlastně docela v pohodě. Co se týče fotografování, tak mě zprvu Batumi příliš nenadchlo, protože modernější město nemá tak zajímavé kulisy jako starobylé Tbilisi, ale pouliční fotografie s kulisami příliš nesouvisí, důležití jsou lidé. A lidé jsou všude.