Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!

Yashica Mat: cesta do hlubin středního formátu

Už tu máme skoro léto a já vycítil, že je čas na změnu.  Takže jsem z poličky vzal Yashicu Mat, kterou jsem si koupil někdy po novém roce, abych mohl zachytit svou oblíbenou Malou Stranu tentokrát na čtvercový formát 6x6. Vybaven touhou vyzkoušet si nový foťák, Kodakem Tri-X a Yashicou, vyrazil jsem do ulic. Počasí mi celkem přálo a 12 snímků se mi povedlo nafotit celkem rychle. Ono to jde vždycky rychle, když člověk experimentuje s novým formátem a zkouší vyfotit kde co. Výsledky tomu v zásadě odpovídají.

Fotit dvouokou zrcadlovkou, to je doslova „cesta do pravěku“ fotografie. Pro mě osobně je focení zrcadlovkou něco úplně cizího.  Ostření mi trvá dlouho, pořád si říkám „Je to ostré? Není to ostré?“, některé zrcadlovky mají alespoň klínový dálkoměr, který celkem pomáhá, ale ne Yashica Mat. Správné zaostření se středním formátem je poměrně zásadní, protože hloubka ostrosti je v porovnání s kinofilmem velmi malá. Naštěstí bylo ve čtvrtek slunečno a já měl film s ISO 400, takže jsem mohl (i musel) téměř pořád zacloněno na f16 a tak se mi povedlo většinu fotek zaostřit správně. Vtip je v tom, že hledáčkový objektiv má fixní clonu f3.5 a náhled hloubky ostrosti neumožňuje, takže vidíte zaostřenou skutečně jen velmi úzkou rovinu obrazu. Chce to cvik, zvláštěpak zaostřit rychle nebo něco/někoho v pohybu.

Samotný formát 6x6 a další jsem již rozebral ve svém poměrně úspěšném článku „S velkým formátem přichází velká odpovědnost“.Rozlišení je oproti kinofilmu samozřejmě obrovské, zrno velmi jemné a vůbec – samá pozitiva a jistoty. Pokud by někoho popadla nenadálá touha obraz ořezávat, tak právě formát 6x6 vám dává alespoň nějakou rezervu. Kompozice do čtverce je tématem sama o sobě, sotva jsem si zvykl na základní kompoziční pravidla pro kinofilm, který má poměr stran 3:2. Inspirace se mezi současnými fotografy hledá jen celkem těžko, protože na formát 6x6 fotí jen málokdo, člověk musí sáhnout hlouběji do historie. Přesnému zarámování toho, co chcete fotografovat, nepomáhá ani stranové převrácení obrazu, který vidíte na matnici.

Jinak vzato kolem a kolem se s Yashicou Mat fotografuje celkem příjemně. Převíjení filmu pomocí výklopné kličky na pravém boku je rychlé, plus to skvěle vypadá. Čas závěrky i clonu nastavujete pomocí dvou koleček mezi snímacím a hledáčkovým objektivem, jejich hodnotu vidíte přímo na horní hraně hledáčkového objektivu, při pohledu na fotoaparát shora. Velké zlepšení oproti Flexaretě, kde je vše kolem objektivu a musíte fotoaparát otočit objektivem k sobě. Centrální závěrka je velmi tichá a na ulici jí neuslyšíte nejspíš ani vy, natož někdo stojící vedle. Každopádně dvouoká zrcadlovka není úplně nenápadný fotoaparát. Možná někdy v padesátých letech, kdy se ještě hojně používaly. Dnes naopak přitahuje překvapivě hodně pozornosti. Zvláště pak japonští turisté bývají spatřením Yashicy Mat přímo nadšeni.

Každopádně mám nakoupenou zásobu svitkových filmů a uvidíme, kam se to dál vyvine.

Fotograf na plech: Rozhovor 2. část

Pokračování rozhovoru s Honzou Sakařem, jehož první část jsem zveřejnil minulou sobotu. Tentokrát o skotské krajině, budoucnosti a dalších věcech. Vše doprovázené tentokrát již fotkami na plech:

Co ti dalo studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Dost mi to rozšířilo obzory, a to jak fotografické tak co do sociálních vazeb. V té škole potkáš spoustu zajímavých lidí, ať už kantorů, tak spolužáků, kteří člověka dokážou nakopnout a inspirovat. Člověk samozřejmě musí makat hlavně sám, nikdo jiný za vás práci neudělá, ale podle mě ten sociální aspekt té školy je na tom nejlepší. Představ si, že jezdíš do školy, kde je s tebou hromada dalších lidí a celý ten prodloužený víkend řešíte jenom focení.

Pracuješ v současnosti na nějakém dalším projektu?

Oslovili mě z Rock Café, že by chtěli výstavu mých fotek. Takže teď dáváme dohromady koncepci a vybíráme lidi, kteří na těch portrétech budou. Na konci května budu mít výstavu krajin ze Skotska v Českých Budějovicích. Do té doby bych se do Skotska ale rád ještě dostal, abych stihl udělat další část toho souboru a mohl použít i nějaké nové fotky.

Proč zrovna Skotská krajina?

Na jedné straně to bylo podmíněné mým studiem. Nikdy předtím jsem krajiny nefotil, ale v prváku jsem musel odevzdat cvičení a tak jsem přemýšlel, kam vyrazit, aby to bylo zajímavé. Nakonec jsme vyrazili na takový roadtrip do Skotska, kde mám rodinu, takže jsem tam měl jisté zázemí. Je to určitě jedna z věcí, která mě fotograficky posunula dál, protože sám od sebe bych se do krajin nikdy nepustil, a v mých očích z toho stalo něco víc. Ta příroda ve Skotsku je docela mocná, musíš tam najít takovou náladu, kterou do těch fotek chceš dostat. Paradoxně jsem narazil na to, že ačkoliv jsem do fotek chtěl dostat pošmournou náladu, tak bylo úplně slunečné počasí. Nejsem typický krajinář, přijdu a fotím se světlem, které je. Skoro by se dalo říct, že když fotím krajinu, tak jí fotím podobně jako portrét, hledám v ní člověka, či jeho stopy.

Máš nějakou radu, pro ty, kteří by zvažovali, že se budou živit fotografií?

Nemyslím si, že bych zrovna já byl ten správný člověk, který by měl někomu radit… Pokud to ale někdo zvažuje, že to chce, tak má smysl za tím jít. Sám věřím tomu, že když to děláš dostatečně dlouho a dostatečně poctivě, tak si nějaké místo na slunci najdeš. Jsem taky na začátku, trvalo mi to 8 let, než jsem spolkl tu hořkou pilulku a šel dát výpověď. Není to jednoduché, když si zvyklý na stálý příjem a když jsi pak na volné noze, kdy může přijít nějaký propad sezony a podobně. Jsou věci, se kterými musíš počítat.

 

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?

Mám ještě pár předpřipravených projektů. Nejvíc chci ale pracovat tady ve studiu, aby mě to co nejvíc bavilo a aby to bavilo i lidi, kteří se sem chodí nechat portrétovat. Plus, aby z toho bylo nějaké udržitelné živobytí. Jsem teď ve fázi, že jsem skočil a teď se učím plavat. Dřív, když jsem si vzal dovolenou a jel na prodloužený víkend do školy, tak se vlastně nic nedělo. Ale když to udělám teď, tak mi hlavou běží, kolik fotek jsem tady v ateliéru za tu dobu mohl udělat. Má to svoje pro a proti. Takováhle one-man show má svoje pravidla. Takže můj plán je co nejvíc se této one-man show účastnit. A one-dog show samozřejmě, abychom nezapomněli na kolegu Tri-xe (Honzův pes), kterému říkám „Fotograf na pelech“.

 

Dodal bys ještě rád něco na závěr?

Zaprvé jsem rád, že jsme se celou dobu nebavili jen o technickém aspektu mokrého koloidového procesu, který sám o sobě není tak složitý. Pokud to někoho opravdu zajímá, nemá smysl o tom číst nebo se dívat na videa, ale nejjednodušší je přijít a nechat si ten portrét udělat. Znám to i z pozice člověka, který o tom půl roku nejdřív četl, než to začal sám dělat. Pak zjistíš, že věci, kterých jsi se nejvíc bál, se řeší samy od sebe. Objeví se i spousta jiných problémů, kteréj si nepředpokládal, ale i ty vyřešíš. Já tomu říkám metoda „omývání pokusů“.

1. část rozhovoru

Navšivte: http://www.saki.cz/

Fotograf na plech: Rozhovor 1. část

Mí pravidelní čtenáři jistě vědí, že mé fotografické aktivity jsou koncentrovány zejména v oblasti Malé Strany v Praze. I proto mi nemohlo uniknout, když si na malé straně zřídil portrétní studio Honza Sakař, který si říká "Fotograf na plech". Jeho portréty, které fotí historickou fotografickou technikou mokrého kolodiového procesu jsou něco docela jiného, než obvykle uvidíte. Proto, když jsem šel kolem jeho ateliéru, tak jsem zašel na kus řeči. Slovo dalo slovo a tak mohl vzniknout tento dvoudílný rozhovor, jehož první díl Vám přináším právě dnes:

Můžeš ve stručnosti popsat mokrý kolodiový proces?

Jedná se o historickou fotografickou techniku starou již téměř 170 let a druhou fotografickou techniku, která se ujala v masovějším měřítku. Její princip je v tom, že kolodium obohacené o patřičné soli se nalije na kovovou nebo skleněnou desku, která se dále zcitliví roztokem dusičnanu stříbrného, poté se exponuje, vyvolává a dále zpracovává. Hlavní je to, že deska musí po celou dobu expozice i zpracování zůstat stále mokrá. Ve chvíli, když se z ní odpaří ether s lihem, je konec. Proto se této technice říká mokrý kolodiový proces.

Na jaké překážky si narazil za dobu, co se tomuto procesu věnuješ?

Je to neustálý soubor menších překážek, když začínáš, nemáš nic. Nemáš fotoaparát, nemáš kazety a chemikálie. Problémy řešíš postupně: jak sehnat potřebné věci, jak ve 120 let starém foťáku používat modernější kazety. Velký problém je světlo, celá emulze má citlivost cca 0.25 ISO, takže adekvátně tomu musíš svítit nebo používat blesky, protože někdy by expozice mohly jít až do desítek sekund. Další překážku představují objektivy, protože sehnat světelné objektivy pro velký formát sice lze, ale není to nejlevnější záležitost.

Jak bys charakterizoval místo analogové fotografie v současném digitálním světě?

Zajímavá otázka. Shodou okolností na toto téma budu teď psát bakalářskou práci. Osobně si myslím, že to smysl má. Beru to jako takový protipól digitální „jednoduchosti“, i když v uvozovkách, protože to také není jednoduché naučit se dělat digitální fotku dobře. V analogovém procesu najednou můžeš dělat fotku rukama, nejsou to jen nějaké pixely, které pak sice můžeš dostat na papír, ale fotka, která od začátku existuje. Pro mě jsou ty desky cenným artefaktem. Je to pro mě alchymie o to víc, že chemie mi vždycky byla vzdálená. Místo analogová fotografie má, pokud je pro tebe důležitý i proces vzniku, nejenom samotný výsledek. V mém případě je výsledek výrazně podmíněn technikou, kterou používám. Pro mě jiná cesta není, protože jinou technikou těchto výsledků nedosáhnu.

V čem je focení u tebe v ateliéru jiné?

Kromě toho, že výsledek vypadá  jinak než řekněme fotky z digitálu, tak po příchodu trvá asi tak 20 minut, než si vyjasníme klientovu představu o tom, jak má fotka vypadat. Pak si musím vše připravit a udělá se jeden záběr. To jsme cca na 30-40 minutách od příchodu. Ve většině případů po vyvolání a ustálení fotky se s klientem shodneme na tom, že je to „ono“. Musím to zaklepat, ale většinou se to povede na první pokus. Občas se sice stane, že se objeví nějaké chyby na desce, nebo mi portrétovaný zavře oči a pak se to musí překotit, ale většinou se vydaří první pokus. Když se půjdeš nechat vyfotit digitálem, tak tě někdo bude ocvakávat ze všech možných úhlů, pak ti vybere pár fotek nebo ti v horším případě pošle všech 1000 které nafotil. Druhá velká část toho zážitku je, že většina lidí nikdy nebyla v temné komoře, lidi najednou vidí to červené světlo a zažívají to, co nikdy předtím neviděl - když se fotka začne po ustálení na desce objevovat. V tom je velký kus té magie a toho zážitku.

Proč sis pro ateliér zvolil Malou stranu?

Jednak jsme měli kousek odtud ateliér i dřív, asi o sto metrů výš, velký malostranský ateliér. takže jsem do Vlašské ulice jezdil pravidelně a kamarád má vedle analogový obchod, takže když jsem začal zvažovat, že bych se fotografii začal věnovat na plno, tak mi to logicky přišlo jako první místo, kde se ptát po nějakém prostoru. Měl jsem obrovské štěstí v tom, že velice záhy poté, co jsem začal hledat, tak se mi sami ozvali majitelé domu a mi nabídli tento prostor.

Co by bylo impulsem k tomu, že ses rozhodl fotografií živit?

Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že bych po 8 letech opustil kancelář, počítače a pokusy o programování Ale vždycky to došlo k tomu, že bych asi začal fotit nějaké svatby, produktovou a tak. Všechny tyhle věci jsem si vyzkoušel a vždycky jsem zjistil, že pokud bych je měl dělat dlouhodobě jako práci, tak by mě začaly záhy nebavit. Pořád jsem tedy ve fotografii hledal něco, co by nemělo tahle negativa. Ve chvíli, kdy jsem začal dělat mokrý kolodiový proces, tak mi to tak vykrystalizovalo, že jsem našel, co hledám. A to se mi teď potvrzuje.

Dokázal bys popsat typického zákazníka, který si k tobě přijde udělat portrét?

Nemůžu říct, že by existovalo něco jako úplně typický zákazník. Chodí mi sem opravdu různorodé typy lidí. Chodí například i velmi stydliví lidé, kteří říkají, že by se nikdy nenechali od nikoho fotit, ale moje fotografie jim přijdou tak zajímavé a jiné, že to chtějí zkusit. Je na nich sice vidět nervozita, ale nakonec to zvládneme. Zajímavé jsou i takové rodinné sekvence, či jak to nazvat. Poprvé se přijde nechat vyfotit zamilovaný pár, pak přijdou a žena má již těhotenské bříško a poté následuje fotka s dítětem. Takže fotím často rodiny, páry, měl jsem tu i osm Němců, co zde byli na rozlučce se svobodou, ale i modelky, které chtěly vyzkoušet něco jiného. Pokud bych měl jmenovat nějaký jeden průsečík, který tito lidé mají, tak je to touha mít něco odlišného, než klasickou vyžehlenou digitální fotku na cédéčku. A to jim právě mohou kolodiové portréty na plechových deskách dát. Samotného mě ale překvapilo, kolik lidí si kupuje reprodukce vytištěných na velkoformátové tiskárně, pro kterou si sám míchám barevné inkousty, abych zajistil co nejlepší výsledky.

2. část rozhovoru

Portréty vyfocené na mokré kolodium najdete ve druhé části tohoto rozhovoru nebo také na webu http://www.saki.cz/!