Letná 23.6. 2019

Až do svého článku k loňskému 17. listopadu jsem se na svém blogu vyhýbal politickým tématům. Smutné je, že se situace za ten víc jak půlrok nezlepšila, ba naopak. Na hladinu vyplouvají další a další pochybné aktivity našeho premiéra a jeho nohsledů. Poslední kapkou se teď zdá být vládní krize, ve které prezident blokuje vládě výměnu ministrů. Inu, tak to dopadá, když se zavede přímá volba prezidenta, ale nezmění se další články Ústavy, které upravují pravomoci prezidenta vůči vládě. A tak jsme zase byli svědky eskalující série demonstrací v Praze i dalších městech. To vše (prozatím) vyvrcholilo 23. 6. 2019 demonstrací na Letenské pláni, které se účastnilo přes 250.000 lidí. Jednalo se tak o největší demonstraci od roku 1989.

Od nového roku jsem se snažil vždy alespoň na chvíli zastavit na každé demonstraci proti našemu premiérovi, která se konala. Nečekal jsem od toho žádné zásadní fotografie, ale bral jsem to jako důležité fotografie do archivu. Člověk nikdy neví, co bude z hlediska dějin naší země zásadní a proto je lepší fotit, když je příležitost a čas. Počet účastníků demonstrací během měsíců rostl. Začínalo se na jednotkách tisíc, poté se na Václavském náměstí sešlo přes 100.000 lidí, tehdy jsem si říkal, že to už půjde asi jen těžko překonat.

Následoval protest na Letné, kam mělo přijít přes 200.000 lidí. Na celou akci jsem vyrazil s dostatečným předstihem. Již na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Parkoviště bylo plné a v metru byla nezvykle vysoká koncentrace lidí s různými transparenty, či plackami vyjadřujícími politické názory. K cíli se mi podařilo dorazit včas, takže jsem ještě stihl kávu s kolegy fotografy. Každý ví, že bez trochy toho kavárenského povalečství se nedá fotografovat!

Již kolem 16:00 se na Letné začínali scházet první účastníci protestu. Čísla rychle rostla a brzy bylo jasné, že padne meta 200.000 lidí. V tak velkém davu se samozřejmě těžko fotografuje. Dobrá fotka je tak do značné míry dílem štěstí a pohotovosti - musíte mít štěstí, aby někdo poblíž dělal něco zajímavého a musíte být dost pohotoví, abyste to zachytili. S kolegy jsme si navíc připravili štafle, abychom mohli pořídit několik záběrů z vyšší perspektivy. Nečekaným vedlejším efektem bylo to, že se nám u štaflí záhy vytvořila poměrně dlouhá fronta lidí, kteří si také chtěli vyfotit dav trochu z výšky. Bez přehánění lze říct, že účastníci demonstrace byli kam až oko dohlédlo.

Podle transparentů se sjeli lidé z celé země. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že protesty proti současnému premiérovi jsou pouze záležitostí Prahy. Z projevů které zazněly z tribuny jsem moc neměl. Soustředil jsem se na jiné věci. Ačkoliv jako fotograf bych měl zůstávat nestranný, tak mě velmi potěšil počet lidí, kterým není jedno situace v naší zemi a kdo nám vládne. Uvidíme, kolik lidí se sejde na další demonstraci, tentokrát 16. listopadu!

Tomáš Mareček: Štětec a Polaroid

V dnešním rozhovoru opět maličko odbočíme od světa dokumentární fotografie. Mé pozvání přijal Tomáš Mareček, který vystřídal mnoho fotografických žánrů a technik, aby zakotvil u Polaroidu. Jeho Polaroidové transfery, které následně ručně koloruje jsou pozoruhodnými objekty, které mě zaujaly a proto jsem se rozhodl požádat Tomáše o rozhovor. Více fotografií najdete na jeho INSTAGRAMU a WEBu.

Jak si s focením začínal?

Vždycky jsem maloval, pak jsem měl úraz na kole a malovat jsem nemohl. Ležel jsem v nemocnici, ale měl jsem tam s sebou foťák, tak jsem tam začal fotit různá zátiší a podobně. Malování a fotka mají společné to, že se snažíš zaplnit plochu kterou máš danou vhodnou kompozicí. Dřív jsem cvakal jen tak od oka, přihlásil jsem se v Brně na dálkovou školu, ale to mě moc nebavilo. Pak tam přišel na jednu přednášku Štreit a to mě zaujalo hodně. Než jsem začal fotit dokument nebo pouliční fotografii, tak jsem hodně fotil architekturu, různé linie, dvojexpozice a podobně. Postupně jsem začal objevovat i pouliční fotografii a to kouzlo zachycení okamžiku.

Jaká byla tvoje cesta k fotografování na film?

Tak táta měl samozřejmě ještě fotoaparát na film. Na té škole, v roce 2006, jsme museli fotit na film. Tenkrát mi to přišlo jako úplná blbost, ale pak mě to úplně dostalo, když jsem poprvé vyvolával v temné komoře. Kromě výsledné fotografie mě hodně zajímá i samotný proces jejího vzniku.

Foto: Tomáš Mareček

Polaroid přišel později?

Pamatuju si, že nám tenkrát na té škole ukazovaly různé formáty a mezi nimi i Polaroid. Tenkrát jsem dělal na krajském úřadě a naproti byl obchod, kde byl výprodej Polaroidů, protože je už nikdo nechtěl. Líbil se mi ten formát a tak jsem si jeden i s filmy koupil.

Který fotografický žánr je ti nejbližší?

Určitě dokument a pouliční fotografie. Možná ještě architektura, kterou fotografuji právě Polaroidem.

 

Foto: Tomáš Mareček

Preferuješ barevnou nebo černobílou fotografii?

Černobílé. Mám teď sice takové barevné období.Hodně jsem dřív fotil na diapozitivy, které jsem si pak nechával zvětšovat Cibachromem, pak mě ale nebavilo to skenování, tak jsem začal kolorovat černobílé fotografie. Proto mě začal bavit Polaroid, protože z něj je fotka barevná a hotová.

Je ještě nějaký žánr nebo formát, který bys chtěl ještě vyzkoušet?

Určitě bych si chtěl vyzkoušet 8x10" Polaroid. Žánrově asi ne, už to nebudu mixovat, co jsem chtěl, to jsem si vyzkoušel.

Foto: Tomáš Mareček

 Kde čerpáš inspiraci?

Na začátku mě hodně bavily fotky z první republiky, třeba surealismus. Hodně mě baví Koudelka, ten asi na prvním místě, i jeho zvětšeniny. Bresson...

Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Určitě kompozice, děj, atmosféra a celé to musí být technicky dobře zpracované.

Foto: Tomáš Mareček

Chystáš nějakou výstavu nebo publikaci?

Letos bych rád udělal tenkou knížečku Polaroidových transferů, abych shrnul 10 let s Polaroidem. Bude to asi hodně malonákladové, ručně číslované. 

Máš nějaké doporučení pro lidi, kteří chtějí začít pracovat s filmem?

Nejdřív si zjistit nějaké základy jako je třeba expozice. Lidé jsou často zvyklí, že digitál udělá všechno za ně a nevědí, co to je třeba ISO. Přijde mi, že v poslední době je film taková póza lidí, kteří se chtějí za každou cenu odlišit, ale vlastně o tom nic nevědí.

Foto: Tomáš Mareček

Jakou používáš v současnosti techniku?

Mám Polaroid SX-70, Linhofku 13x18 a malého dálkoměrného Contaxe. Chtěl jsem si nechat Leicy, ale ty jsem nakonec prodal, abych mohl financovat svoje cestování. 

Které ze světových měst Tě nejvíc zaujalo a čím?

Určitě mě zaujal Berlín, tam se fotí dobře. Polsko je také fotogenické na dokument nebo Itálie. Nejvíc asi Řím, ten je dobrý na toulání a je tam spousta kaváren a podobně.

Foto: Tomáš Mareček

Přiblížil bys techniku "emulsion lift" kterou používáš?

Z vyfocené Polaroidové fotky odstřihneš její rámeček, dáš jí do horké vody asi na 4 minuty, odloupneš zadní stranu fotku, očistíš štětcem nečistoty a pak odloupneš i přední stranu a na vodě ti plave pouze emulze. Tu pak nabereš, na to používám desky z průhledného plastu, emulzi narovnám štetečkem a přenesu jí na ruční papír. Hotové fotky pak často koloruji a domalovávám, baví mě to spojení fotky a malby.

Nějaké tipy a triky na práci s Polaroidem?

Obecně ztmavit expozici, nefotit příliš kontrastní scény a držet fotoaparát i filmy v optimální teplotě.

Foto: Tomáš Mareček

Fotíš i na jiné formáty než Polaroid?

Kinofilmy i svitek stále používám, velkoformát už ne. Kinofilm je praktický, protože aparát se dá nosit snadno pořád u sebe.

Chystáš se na nějakou zahraniční cestu?

Dlouho se chystám někam na východ, třeba do Ruska a hodně mě láká Lisabon

Za dokument bez přívlastků

V dnešní postmoderní a postfaktické době to nemá dokumentární fotografie vůbec lehké. Úpadek tištěných médií, která za kvalitní dokumentární fotografie platila a poté je publikovala, je jen špičkou ledovce. Zdaleka největší hrozbou představuje rozmělňování a relativizace významu samotného pojmu „dokumentární fotografie“ a jeho dělení na různé podkategorie. Osobně jsem ještě ochoten akceptovat škatulky pouliční, reportážní a dokumentární fotografie. Tyto tři se liší jen v drobných detailech a najdou se i tací, kteří nerozlišují ani tyto. Skutečně ale potřebujeme sociální dokument, expresivní dokument a subjektivní dokument? Chcete mi říct, že pokud fotím převážně bezdomovce nebo děti v dětských domovech, pak spadám do kategorie sociálního dokumentu? V čem se to liší od „běžného“ dokumentu? A teď si ještě představme, že k tomu přistoupím expresivně. Fotím potom sociální nebo expresivní dokument?

Pokud bychom si to chtěli trochu rozebrat, tak samozřejmě přídomek sociální ve spojitosti s dokumentem vyjadřuje jistou tematickou ukotvenost. Latinské „socialis“ znamená „společnost“, takže sociální dokument se zabývá společenskými tématy? Dokumentární fotografie vznikla právě proto, aby se zabývala společenskými tématy. Jejím účelem bylo vzít fotografii mezi lidi a ven ze studia. Stejně tak latinské „expressio“ znamená „vyjádření“. Takže v expresivním dokumentu se vyjadřujeme? Samotná dokumentární fotografie bez tohoto přívlastku nic nevyjadřuje? Hloupost. V praxi se za expresivní dokument označují fotografie, kde autor přistoupí až k extrémnímu zvýraznění formy. Vysoký kontrast, záměrně nakloněné horizonty či až nereálná barevnost. Pořád to jsou ovšem jen technické prostředky zachycení a zpracování obrazu. Každá fotografie je, ze své podstaty, výsledkem technického procesu za použití jisté sady nástrojů. Zakládají tyto volby použití dostupných nástrojů celý nový žánr? Je to asi stejná hloupost jako rozdělovat malíře podle tloušťky štětce. Ano, v malířství se vyskytují různé směry a žánry, které vyžadují jiné sady nástrojů, ale my se bavíme o dokumentární fotografii. V dokumentu by nikdy neměla forma převládnout nad obsahem.

Na dvou příkladech jsem se pokusil vysvětlit zbytečnost pojmové relativizace něčeho tak dostatečně definovaného jako je dokumentární fotografie. Chápu, že je to i v důsledku postmoderní relativizace a vyprázdněnosti pojmů. Říkejte si, že jsem formalista, což v tomhle ohledu asi trochu budu, ale věci by se měly nazývat pravými a přesnými jmény. Třetím v úvodu jmenovaným byl „subjektivní dokument“, který do české reality uvedl prof. Birgus někdy v 80. letech. A jak se zdá, v dnešní době se subjektivnímu dokumentu stále daří. Zejména díky pojmové a ideologické vyprázdněnosti postmoderny. Jednoznačná a univerzální definice subjektivního dokumentu neexistuje. Narazil jsem na názor, že se jedná o dokument, kde výrazové prostředky upřednostňují expresivitu před popisností nebo pokud autor jasně deklaruje, že dílo je jeho osobní výpovědí, přičemž poslední jmenované platí pro každý dokument. A právě tady narážíme na můj problém se subjektivním dokumentem.

Autor k dokumentární fotografii vždy přistupuje subjektivně. Každý máme svůj úhel pohledu v závislosti na komplexních společensko-kulturních faktorech, které nás ovlivňují a utvářejí náš pohled na svět. Tyto faktory si každý neseme v sobě a ovlivňují nás i když se díváme skrze hledáček fotoaparátu. Expresivitu jsme si rozebrali už výše a do jisté míry i forma exprese závisí na v tomto odstavci jmenovaných faktorech. Existuje nějaký čistě subjektivní dokument? Krátká odpověď. Ne. Pokud chceme tvrdit, že fotografujeme dokumentární fotografie, tak musíme zachovat jistou míru objektivity, která má však víc společného s etikou než s čímkoliv jiným. Podstata dokumentární fotografie je právě v její nedělitelné a neoddělitelné etice. Ta má samozřejmě jistou pružnost a nelze ji definovat absolutně. Rád bych tedy řekl, že dokumentární fotografie nepotřebuje žádné další přívlastky, bez ohledu na míru expresivity či společenská (sociální) témata. Stejně to platí i naopak. I velmi popisná fotografie bez špetky exprese nebude nikdy fotografií dokumentární, pokud nedodrží jisté etické zásady. Pokud chcete příklad vybočení z těchto zásad, mohl bych jmenovat Steva McCurryho a jeho aranžování a posléze i retušování lidí z fotografií. To je příklad jednání za hranicí mnou nastíněného etického rámce.

Co říci závěrem? Snad jen to, že dokumentární fotografie je široký žánr, který nabízí značnou flexibilitu v přístupu k tématům. Fotografův přístup a prostředky, které použije k zachycení dějů, či k výsledné prezentaci, jsou ovlivněny širokým spektrem faktorů. Některé jsou podvědomé, s jinými pracujeme vědomě. Souboj mezi formou a obsahem není v dokumentární fotografii veden na poli subjektivity, objektivy, exprese nebo popisnosti. V konečném důsledku je důležité, zda autor ukazuje (jakkoliv subjektivní či expresivní) obraz reality či se pokouší záměrně realitu křivit. Otázky vyváženosti formy a obsahu jsou záležitostí etiky, nikoliv umělých škatulek teoretiků umění.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

Upravovat či neupravovat?

Ve svých fotografických začátcích jsem musel hodně rychle pochopit pár zásadních věcí a zákonitostí. Nemluvím teď nutně o věcech samotné fotografické techniky, kterou použijeme při pořízení snímku. Musel jsem se také naučit fotografie nějakým způsobem zpracovat a zveřejnit. Samozřejmě ve svých nadšených začátcích (není to tak dávno), jsem vyfotil kde co. Dost často jsem fotil věci jen proto, abych si vyzkoušel, jak bude vypadat světlo nebo určitá expoziční situace. Na tom není určitě nic špatného. Špatné je pak ale to, když člověk považuje každou svojí fotografii za povedenou a hodnou prezentace někde na veřejnosti. Povětšinou tedy na internetu, protože i fotografové co fotí na analog ve většině případů (tedy alespoň ti, co znám já) své fotografie digitalizují a sdílí elektronicky.

Často se pak setkávám na internetových v různých skupinách na facebooku s tím, že někdo vystaví fotky a do popisku k nim napíše: „skeny bez úprav, tak jak to vylezlo z foťáku“, to v případě analogových fotek, a u digitálu lidi napíšou „fotky bez úprav/retuší“. Sice nechci nikomu sahat do svědomí, ale asi se tomu nevyhnu – vážně si někdo myslí, že fotky bez úprav jsou nějakým způsobem cennější než ty, u kterých se udělá běžný postproces? Nemám teď na mysli nějaké těžké retuše, ořezávání snímku na polovici, umazání nepohodlných lidí/věcí v pozadí a podobně. Mám na mysli obyčejná práce s křivkami, vytažení tmavších částí, ztmavení oblohy, úprava kontrastu, černý a bílý bod atd. Od těch méně zkušených analogových fotografů jsem se setkal s názorem, že mají analog rádi právě proto, že snímky na negativu už jsou „hotové“ a finální. Jenomže to má k pravdě hodně daleko.

Nedávno jsem zachytil zajímavý ČLÁNEK o tom, jaké úpravy se prováděly na fotografiích, které nyní známe jako velmi slavné snímky. Opět nejde o žádné retušování, ale jen o pouhé zvýraznění světel, stínů či kontrastu. Je potřeba říct, že negativ není v žádném případě finální produkt nebo hotová fotka. Hotová fotka je pozitiv. Asi každý, kdo dělá zvětšeniny v temné komoře, mi potvrdí, že udělat dobrý pozitiv dá mnohem víc práce než prostě jen naexponovat políčko filmu. Musíte zvolit správnou gradaci papíru, případně použít filtry v kombinaci s multigradačním papírem, určit správnou délku osvitu, použít vykrývání či nadržování (ve kterém mám sám velké rezervy) k tomu aby byly různé části snímku správně exponované a tak dále a tak dále. Nemůžete prostě jen hodit negativ do zvětšováku, nějak osvítit papír, vymáchat v chemii a spokojit se s tím, že tam je něco trochu vidět. Proč by tedy měl být nějaký rozdíl v tom, když negativy skenuju? Dám příklad  ze života – než jsem si pořídil vlastní skener na negativy, dal jsem asi 5 svých filmů k oskenování Předsedovi spolku ostravských krajinkářů, jeho skeny byly cca o 1 clonu tmavší než ty malé náhledové, co jsem měl z labu. Když jsem pak ty samé filmy oskenoval na svém skeneru (na chlup stejný model jako má Předseda), tak moje skeny byly zase o půl clony světlejší. Takže který skener má pravdu? Který je ten správný? Ani jeden, prostě jsem tu oskenovanou fotku musel vzít, vrazit do Zoneru a dál s ní pracovat.

Chápu, že je také spousta analogových fotografů, pro které není sken, co mají z negativu v počítači, příliš důležitý a že ho mají jen pro náhled a nikde ho neprezentují, což je pak správně. Když si koupíte knížku fotek od slavného fotografa, taky vás nezajímají náhledy, ale hotové fotky. Zkrátka každá fotka vyžaduje nějakou práci, některá víc a některá míň. V současnosti máme počítače, a tak si můžeme postproces fotografií značně urychlit – osobně málokdy strávím nad jednou fotkou více než minutu (pokud není potřeba odstraňovat prach). Pokud nás má nějaká fotka reprezentovat, měla by být podle našeho vědomí a svědomí v té nejlepší formě, které jsme schopni docílit.

Samozřejmě musím sáhnout do svědomí i sám sobě. Když jsem začínal, tak jsem taky na internet pustil v nadšení z toho, že mi z toho filmu něco vylezlo, lecjaké obrázky a prvních pár měsíců jsem se postprocesem také nechtěl moc zabývat. Ale pak jsem pochopil, jak moc je důležitý a jak to pomůže fotkám vypadat ještě lépe. Teď přichází podzim, světla na focení ubývá a já se konečně začnu věnovat víc zvětšování v temné komoře. Můj první úkol bude vybrat ze širšího výběru 90 fotek z Ruska cca 10-15 kousků, ze kterých udělám zvětšeniny. Takže závěrem, postproces je POKRAČOVÁNÍ jistého kreativního procesu, stejně tak jako samotné focení je jeho počátkem. Nebuďme proto líní a dělejme věci až do konce.

Příslib věcí budoucích

Léto je mnohdy nazývané okurkovou sezonou. Lidi jsou na dovolených u moře, na chatách a pražáci jsou v jižních čechách. Nic moc se neděje a všechno upadá do lehké letargie. To samozřejmě ale nebyl případ mého blogu. Snažím se maximálně využít toho, že je venku světlo a fotit, jak jen to jde. Času na vyvolávání je poněkud méně a tak se mi negativy začaly trochu hromadit ve frontě ke zpracování. Momentálně mám tři kusy, které už nestihnu zpracovat před odletem na svou velkou výpravu na do vzdálených krajin hluboku v asijské části Sovětského svazu – tedy prý se teď říká Ruska, ale nějak nevím, jestli o tom tamní populace už ví. Proto jsem se rozhodl sepsat tento příspěvek, aby mí čtenáři věděli, na co se mohou těšit po mém návratu v půlce srpna.

Předcházející víkend jsem si udělal výlet do Olomouce a do Ostravy. Modří vědí, že mám hanáckou metropoli ve zvláštní oblibě, protože jsem tam pomocí alkoholu a pokleslé zábavy formoval svou osobnost během let na univerzitě. Rád se tam vracím a cítím se tam tak nějak správně. Plus centrum je úžasně fotogenické. Ostrava pro mě byla a asi stále ještě je relativně neznámým místem. Pochází odtamtud hromada mých spolužáků, kamarádů a známých, včetně dnes již legendárního předsedy spolku ostravkých krajinkářů. Při této návštěvě Ostravy jsme kormě lovu pokemonů navštívili i oblast Dolních Vítkovic, které jsou unikátní technickou památkou. Doufám, že fotky vyjdou. Drsné industriální kouzlo Ostravy není pro každého, ale když si sežene schopné domorodé průvodce, tak to může být krásný a poučný výlet. Ještě uvidím, kolik z tohoto víkendu vyberu fotek a podle toho se rozhodnu, zda to rozdělím na dva příspěvky nebo napíšu jeden delší. Všiml jsem si, že kratší příspěvky (do 500 slov) jsou lehce populárnější. Takže to zvážím.

Být jiný se občas vyplatí! To jsem zjistil, když jsem byl osloven, abych otestoval 3 objektivy pro fotoaparáty vybavené Leica M bajonetem. Jiný jsem byl v tom, že fotím Leicou a na film a byl jsem po ruce. Nebudu zatím prozrazovat detaily, snad jen to, že se jedná o velmi světelný 50mm objektiv, kompaktní 32mm objektiv a super-širokoúhlý 20mm objektiv. Na internetu jsou mraky různých testů, které se předhání v porovnávání exatkních údajů, měření různých křivek a charakteristik, jenomže já na tohle nejsem stavěný. Leda, že bych do týmu přibral nějakého opticko/fyzikálně nadanéhočlověka. Nehlaste se všichni. Zkrátka ty objektivy plánuji otestovat v reálném provozu na ulici, v přírodě a bůh ví kde jinde a poté prezentovat fotky, své dojmy a to, jestli byla má očekávání naplněna. První ze série tří článků můžete očekávat nejspíš už v srpnu a o rozestupu těch dalších ještě rozhodnu, abych neměl jeden celý měsíc zahlcen jen jedním typem příspěvku.

Největší oznámení nakonec, sice jsem to nakousl už na začátku, ale fámy, které jste mohli slyšet v pražských ulicích, kavárnách a fotobazarech byly pravdivé. Skutečně teď na přelomu července a srpna odlétám na dva týdny do Ruska. Konkrétně do Moskvy a poté dál (o hodně dál) na Sibiř do města Tomsk. Najděte si to na mapě, je to opravdu daleko. Moskvu netřeba představovat. Každopádně Tomsk je město s nejstarší univerzitou na sibiři a taktéž rodiště mé manželky (kterou můžete často vidět namých fotografiích). Letíme tam na návštěvu za příbuznými a na svatbu její sestry. V rusku jsem navštívil zatím pouze Petrohrad, který je asi nejvíce „evropský“, jenomže to bylo ještě v době, kdy jsem fotil tak maximálně mobilem (pár fotek najdete na mém instagramu). Moskva, ale hlavně odlehlé město na Sibiři představují úplně novou fotografickou výzvu. Mám jistou výhodu ve znalosti jazyka a místních poměrů, tudíž bych měl bez větších potíží splynout s místními a rád bych přinesl ucelený obraz, dokument chcete-li, mé vyženěné rodiny daleko za pohořím Ural.  Bude to také moje první příležitost vyzkouše si svatebení fotografii, vlastně druhá příležitost, ale tu první jsem prošvihl.

Těžko říct, co mě tam čeká. Od manželky mám jisté informace, ale ty beru tak nějak s rezervou, protože její rodné město jí, na rozdíl od kosmopolitního Petrohradu, k srdci moc nepřirostlo.  Horší než Bratislava to snad nebude. Nakoupil jsem si nějaké zásoby filmů a tentokrát plánuji fotit výhradně v černobíle. Sice s sebou mám dvě kazety barevného materiálu, ale ty jsou opravdu jen pro vyjímečný případ – bohatě zdobené pravoslavné chrámy a podobně. Mám v plánu vybrané fotografie rovnou nazvětšovat, tedy dřív než na to zapomenu nebo budu prostě moc líný. Určitě ale o Rusku napíšu!

Jak vidíte, nemám toho v plánu zrovna málo a nemusíte se bát, ačkoliv budu na začátku srpna pryč, články na blog už jsou napsané do zásoby a jejich publikace poběží!

Jak jsem si usnadnil práci

Dělat si věci zbytečně složité není žádné umění. Někdo by mohl namítat, že focením na film si to vlastně dělám složité, když je k dispozici digitál. Chtěl bych psát o něčem trochu jiném. Když jsem začal fotit, používal jsem docela dlouho pouze ohnisko 50mm. Je to základní ohnisko pro kinofilm, většinu těl koupíte právě s tímhle objektivem, a tak jsem si říkal, že to je asi správně. Plus tohle ohnisko používal Henri Cartier-Bresson, a kdo by nechtěl být jako on, že? Byl jsem na to ohnisko zvyklý, měl jsem docela odhad, co se mi do něj vejde a co ne, jak blízko nebo daleko musím jít od toho, co fotografuji. Jenomže pak jsem zjistil, že to není ono, protože spousta věcí se vám do 50mm ohniska nevejde. Třeba nějaká větší architektura, když si chcete udělat nějaké dovolenkové fotky. Pořídil jsem si tedy, tenkrát ještě pro Zorki, objektiv s ohniskem 35mm.

Na dovolené ve Skotsku jsem pak s sebou nosil oba objektivy a často jsem přemýšlel, co kterým ohniskem vyfotit a jestli by to třeba nebylo lepší padesátkou než pětatřicítkou.  Celkově jsem nebyl s fotkami ze Skotska moc spokojený. Důvod svojí nespokojenosti jsem si uvědomil až zpětně. Udělal jsem si to zbytečně složité. Musel jsem přemýšlet , které ohnisko použít. Občas to u některých fotek vedlo k jisté nerozhodnosti a nespokojenosti, kterou jsem předtím neznal, protože jsem měl prostě jen jeden objektiv.

Občas někde vidím, jak někdo s sebou tahá třeba pět objektivů a tvrdí, že každý potřebuje a že bez něj nemůže být. Já bych teda na ulici měnit skla nestíhal, i když chápu, že třeba takový svatební fotograf potřebuje aspoň jedno širokohúhlé sklo a něco delšího na portréty. Na konci dne jde o to, mít správné nářadí na to, co fotím. Taky nepotřebujete doma 6 druhů hlubokých talířů na polévku. Osobně jsem poslední dobou velmi ovlivněn filosofií svého známého, který už asi deset let fotí jenom ohniskem 28mm. Všechno. Posledního půl roku fotím všechno Leicuou s objektivem 35mm. Všechno. Street, dovolenou, krajinu a i portréty. Ano, má to své limity a úskalí, ale ty se neprojeví tak často, jak by někdo mohl očekávat. Opravdu jen výjimečně se mi stane, že by mi přišlo jiné ohnisko vhod. Vlastně si ani teď nevzpomenu na nějaký konkrétní okamžik.  I když po zkušenosti s 21mm ohniskem si říkám, že spíš bych užil něco širšího. Nejspíš právě jednadvacítku, protože 28 je pořád blízko 35 a nebyl by to takový posun.

To, že mám jen jedno ohnisko vůbec nevnímám jako nějaké omezení nebo diktát. Naopak, cítím úžasnou svobodu. Protože má mysl je svobodná. Nepřemýšlím jak a co vyfotit třeba padesátkou nebo devadesátkou. Akceptuju svojí realitu 35mm ohniska a snažím se jí přizpůsobit a pokud možno naplno zužitkovat. Různé možnosti a omezení si většinou děláme jen sami ve své hlavě. Prostě si to děláme zbytečně složité, tak proč si to nezjednodušit. Třeba tím, že budete používat jen jedno ohnisko, pokud to jen trochu jde.

Jak se fotí Week of Life

Než jsem nafotil svůj první Week of Life, tak mi to docela trvalo. Jedna moje kamarádka o tom pořád mluvila, že to fotí, že je to super a že bych to měl taky vyzkoušet. Tak jsem si řekl pro ne, vždyť jak těžké to může být udělat 9 fotek za den? Dost. Jak se hned vzápětí ukázalo. Ono když je člověk 8 hodin denně připoután ke stolu v kanceláři, tak moc příležitostí k vytvoření zajímavých fotek nenajde. Život úředníka není příliš vzrušující. Svůj život dělím mezi postel, ranní vlak, kancelář, ulici a večerní vlak domů. Někdo v tom možná může vidět sebe a svůj život zaměstnance státu, ale jen málokdo v tom může vidět nějakou inspiraci pro fotografickou tvorbu.

Velkou změnou proti mému obvyklému modu operandi, bylo i to, že pro Week of Life jsem se rozhodl nepoužít svůj analogový foťák, ať už Leicu nebo Fejkolejku. Nejspíš bych skončil tak, že bych foťáky nosil dva, jeden pro Week a druhý na své obvyklé focení streetu a to se mi prostě nechtělo. Tak jsem se rozhodl ověřit si v praxi jednu svoji teorii. Fotím nějaký rok a půl, ale i tak si mě pár lidí zafixovalo jako „toho co fotí“ a občas se mě zeptají, jaký foťák by si měli koupit. Většinou se ptám, co s tím chtějí fotit a odpověď je: „Tak na výletě, přítelkyni…“. Já na to většinou odpovídám, že stačí mobil. Zvláště, pokud mají nějaký pěkný mobil s celkem slušným foťákem.  Odpovědí jsou mi většinou šokované a nechápavé pohledy. Inu Canon, Nikon, Fuji a ostatní investují své peníze do marketingu dobře. Lidé mají tak nějak zafixováno, že se fotí foťákem a to ideálně digitální zrcadlovkou a ideálně se zoomovým objektivem (tedy seťákem). Ve své dobrotě se lidem snažím ušetřit nezřídka kdy velké peníze za nákup něčeho, co opravdu nepotřebují. Skutečně. Na většinu fotek, co dáváte na FB nepotřebujete digitální zrcadlovku. Mobil s dobrým foťákem stačí! Takže jsem se rozhodl nafotit svůj Week of life na mobil.

Člověk se musí smířit s pár technickými limity. Mobil má malý snímač a krátké ohnisko. Hloubka ostrosti je velká, takže nejspíš nevytvoříte záběry s „umělecky“ rozpatlaným pozadím. Dynamický rozsah je mizerný a výkon při špatném světle ještě horší. No, limity jsou celkem jasné. Jenomže pak jsou tu i výhody. Nízká hmotnost, mobil mám pořád v kapse, můžu fotky krásně a rychle zkazit různými filtry z Instagramu. Nádhera! Byla to výzva. První Week proběhl jakžtakž hladce, ale druhý už byl těžší. Docházely mi nápady jak a co fotit a bylo to dost vidět. Jenomže když jsem se začal trošku soustředit, tak jsem dokázal ocenit možnosti, které mi focení mobilem poskytlo. Třeba pohodlnější experimenty s focením v protisvětle, které jinak nemám rád, protože se bojím, abych nepropálil plátěnou závěrku, nebo možnost přepínat si černobílý a barevný režim dle potřeby. Ne, nemusíte se bát, mí věrní čtenáři, že bych se dal na digitální dráhu, ale umím ocenit ty malé praktické věci.

Takže i tento týden jsem se snažil každý den vytvořit 9 fotografií, které budou zachycovat můj den po celý týden. Je to stejně náročné jako první týden. Leda bych si snad do kanceláře donesl loutkové divadlo a začal tam dělat divadelní fotky v „mini“ formátu. Inu, jak celý můj poslední Week dopadl uvidíte po kliknutí na TENTO ODKAZ.

Jak jsem nechtěl fotit fashion

Mám pocit, že jsem někdy říkal, že si radši prostřelím hlavu než fotit cosi jako glamour nebo fashion. Navzdory svému silnému přesvědčení, zvědavost byla silnější. Zkrátka, když mi Lukáš napsal, že bude fotit fashion v Malostranském ateliéru, zrovna když já půjdu kolem na cestě z práce po své obvyklé fototrase, tak jsem neodolal, abych se nezastavil a nepodíval se, jak takové focení probíhá. A protože jsem měl u sebe foťák, tak jsem se rozhodl, že kromě nošení světel, foťáků a přenášení nábytku, také něco vyfotím. Spíš takový „backstage“ dokument.

Malostranský ateliér se skrývá ve dvoře krásného (tedy krásně zašlého) pavlačového domu. Je docela velký a celkem slušně vybavený blesky, světly, sem tam se najde i kus nábytku a já při jedné výzkumné výpravě narazil i na bar. Přirozeného světla tam navečer není moc, přichází v zásadě jen světlíky ve střeše, takže jsme museli svítit. Tomu naštěstí Lukáš rozumí, já ne. Doteď jsem vždy fotil jen venku v přirozeném světle. Jednou z výhod černobílé fotografie je to, že se nemusíte tolik starat o teplotu světla a vyvážení bílé. Prostě se vám nestane, že by modelka byla v umělém světle oranžová. Naštěstí ale mají v každém pořádném ateliéru i světla o stejné teplotě jako je denní světlo.

Lukáš ses rozhodl, že použije jen jedno světlo, protože jak říká Robert Vano: „Sluníčko je taky jenom jedno!“  Něco na tom bude, taky mám rád jednoduchá řešení a tohle je jednoduché řešení. Stačí najít správnou pozici světla, aby člověk neměl stíny tam, kde je nechce mít a může se fotit. Dynamika focení na film je (alespoň pro nás ten den) úplně jiná, než když se fotí na digitál. Žádné dlouhé ocvakávání, kontrola displeje (logicky). Nastavit světlo, postavit modelku na místo, změřit expozici. Modelka zaujme pózu: „Ne. Loket trošku výš, tak. Dívej se támhle. To je ono.“. Cvak. Občas se pro jistotu udělala ještě jedna fotka a mohlo se jít na další pózu nebo se modelka mohla jít převléct. Lukáš převážně fotil na Mamiyu RB67, kde má 10 fotek formátu 6x7, občas sáhl po kinofilmovém Canonu, když potřeboval v nějakém outfitu nebo póze víc fotografií.

Hlavní věc co mě zaujala, bylo to, jak je důležité mít jasnou představu, co chci na fotografii zachytit. Když fotím street, tak prostě zachycuji život, tak jak se přirozeně odvíjí před mým objektivem. Člověk samozřejmě občas do děje nevědomky zasáhne už svojí přítomností na nějakém místě, lidé vidí fotoaparát a začnou se chovat jinak. Jenomže tohle je úplně jiné. Umět modelce říct, jak přesně se má nalíčit, jak se má obléct. Zkrátka vize v čisté formě. U tohoto typu focení je to samozřejmě možné a dokonce snad i nezbytné. Když já nedonesu žádné fotky ze své procházky po ulicích, dohromady se nic neděje. Když ale selžu při focení s modelkami v ateliéru, vyhodil jsem do kanálu peníze za ateliér, za filmy, dost často i za modelky a hlavně čas. Z tohoto pohledu mám skutečný respekt k lidem, kteří mají nějakou vizi, jdou si za ní a dokážou jí uskutečnit přesně tak, jak chtěli. Samozřejmě se mohou vyskytnout drobné zádrhele, jakože například nemůžete v centru Prahy sehnat Coca-Colu ve skle, což jsem byl schopen elegantně vyřešit, načež mě Lukáš povýšil z asistenta na producenta.

Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, kterou si rád zopakuji. Tuším, že jsem se v některém z minulých příspěvků zmiňoval, že bych rád zkusil něco podobného vyfotit. Nechat si to ukázat od někoho, kdo víc, co dělá, je asi nejrychlejší cesta jak se něco naučit. Pravda, chodí mi pozvánky na různé workshopy, ale ty tak nějak nepočítají s tím, že by někdo fotil na film, takže smůla. Takže nejspíš setrvám ve své nové funkci „producenta“ a uvidím, kam to povede.

P.S.: Pokud se někdo chystáte fotit glamour, či budoir určitě si přečtěte TENTO článek!

Fotograf na plech: Rozhovor 2. část

Pokračování rozhovoru s Honzou Sakařem, jehož první část jsem zveřejnil minulou sobotu. Tentokrát o skotské krajině, budoucnosti a dalších věcech. Vše doprovázené tentokrát již fotkami na plech:

Co ti dalo studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Dost mi to rozšířilo obzory, a to jak fotografické tak co do sociálních vazeb. V té škole potkáš spoustu zajímavých lidí, ať už kantorů, tak spolužáků, kteří člověka dokážou nakopnout a inspirovat. Člověk samozřejmě musí makat hlavně sám, nikdo jiný za vás práci neudělá, ale podle mě ten sociální aspekt té školy je na tom nejlepší. Představ si, že jezdíš do školy, kde je s tebou hromada dalších lidí a celý ten prodloužený víkend řešíte jenom focení.

Pracuješ v současnosti na nějakém dalším projektu?

Oslovili mě z Rock Café, že by chtěli výstavu mých fotek. Takže teď dáváme dohromady koncepci a vybíráme lidi, kteří na těch portrétech budou. Na konci května budu mít výstavu krajin ze Skotska v Českých Budějovicích. Do té doby bych se do Skotska ale rád ještě dostal, abych stihl udělat další část toho souboru a mohl použít i nějaké nové fotky.

Proč zrovna Skotská krajina?

Na jedné straně to bylo podmíněné mým studiem. Nikdy předtím jsem krajiny nefotil, ale v prváku jsem musel odevzdat cvičení a tak jsem přemýšlel, kam vyrazit, aby to bylo zajímavé. Nakonec jsme vyrazili na takový roadtrip do Skotska, kde mám rodinu, takže jsem tam měl jisté zázemí. Je to určitě jedna z věcí, která mě fotograficky posunula dál, protože sám od sebe bych se do krajin nikdy nepustil, a v mých očích z toho stalo něco víc. Ta příroda ve Skotsku je docela mocná, musíš tam najít takovou náladu, kterou do těch fotek chceš dostat. Paradoxně jsem narazil na to, že ačkoliv jsem do fotek chtěl dostat pošmournou náladu, tak bylo úplně slunečné počasí. Nejsem typický krajinář, přijdu a fotím se světlem, které je. Skoro by se dalo říct, že když fotím krajinu, tak jí fotím podobně jako portrét, hledám v ní člověka, či jeho stopy.

Máš nějakou radu, pro ty, kteří by zvažovali, že se budou živit fotografií?

Nemyslím si, že bych zrovna já byl ten správný člověk, který by měl někomu radit… Pokud to ale někdo zvažuje, že to chce, tak má smysl za tím jít. Sám věřím tomu, že když to děláš dostatečně dlouho a dostatečně poctivě, tak si nějaké místo na slunci najdeš. Jsem taky na začátku, trvalo mi to 8 let, než jsem spolkl tu hořkou pilulku a šel dát výpověď. Není to jednoduché, když si zvyklý na stálý příjem a když jsi pak na volné noze, kdy může přijít nějaký propad sezony a podobně. Jsou věci, se kterými musíš počítat.

 

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?

Mám ještě pár předpřipravených projektů. Nejvíc chci ale pracovat tady ve studiu, aby mě to co nejvíc bavilo a aby to bavilo i lidi, kteří se sem chodí nechat portrétovat. Plus, aby z toho bylo nějaké udržitelné živobytí. Jsem teď ve fázi, že jsem skočil a teď se učím plavat. Dřív, když jsem si vzal dovolenou a jel na prodloužený víkend do školy, tak se vlastně nic nedělo. Ale když to udělám teď, tak mi hlavou běží, kolik fotek jsem tady v ateliéru za tu dobu mohl udělat. Má to svoje pro a proti. Takováhle one-man show má svoje pravidla. Takže můj plán je co nejvíc se této one-man show účastnit. A one-dog show samozřejmě, abychom nezapomněli na kolegu Tri-xe (Honzův pes), kterému říkám „Fotograf na pelech“.

 

Dodal bys ještě rád něco na závěr?

Zaprvé jsem rád, že jsme se celou dobu nebavili jen o technickém aspektu mokrého koloidového procesu, který sám o sobě není tak složitý. Pokud to někoho opravdu zajímá, nemá smysl o tom číst nebo se dívat na videa, ale nejjednodušší je přijít a nechat si ten portrét udělat. Znám to i z pozice člověka, který o tom půl roku nejdřív četl, než to začal sám dělat. Pak zjistíš, že věci, kterých jsi se nejvíc bál, se řeší samy od sebe. Objeví se i spousta jiných problémů, kteréj si nepředpokládal, ale i ty vyřešíš. Já tomu říkám metoda „omývání pokusů“.

1. část rozhovoru

Navšivte: http://www.saki.cz/