Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Lisabon

Lisabon! Dříve hlavní město impéria, které se rozprostíralo od Brazílie přes Angolu a Mozambik až do Číny. Dnes hlavní město státu, který se ocitl na ekonomické periferii Evropy. Přesto, že je Portugalsko těžce postiženo direktivě řízenou ekonomickou politikou evropské unie, tak si stále zvládlo zachovat jisté kouzlo. Na Lisabon jsem se připravil trošku lépe než na Madrid a do svého poznámkového bloku jsem si poznamenal pár míst, kde se zastavit na jídlo, pití a kam jít fotit. Po 6 hodinách v nočním autobuse jsme ale nebyli natolik čerství, abychom mohli ihned vyrazit objevovat město. Architektura Lisabonu je poměrně moderní, protože středověkého se tam zachovalo jen velmi málo. Většina města byla totiž zničena během zemětřesení roku 1755. Obnova Lisabonu však poté proběhla ve velkém stylu, Portugalské baroko a následně secese se vyznačují velkou zdobností. Některé části města, především Mouraria a Alfama si zachovaly kouzelné úzké uličky.

Lisabon je oproti Madridu poměrně kopcovité město. Radím kvalitní boty, které vás nezradí na kočičích hlavách. S kopci si Portugalci poradili tak, že v centru města najdete například krásně zdobený pouliční výtah Santa Justa, který je dílem jednoho z učedníků Gustava Eiffela. Výtah vás z ulice vyleze o 45m k ruinám karmelitánského kláštera. Osobně mi 5 euro za jízdu (nahoru i dolů) přišlo celkem hodně a tak jsem si vyšlápl kopec. Klíč k objevování krás každého města přeci spočívá v tom, chodit co nejvíc pěšky a prozkoumávat i zapadlé uličky, kam obyčejný turista nezabloudí. Pokud ale chcete vyzkoušet nějaký místní kolorit a zároveň se přesunout z bodu A do bodu B, tak můžete nasednout do historické tramvaje linky 28E nebo 25E. Tedy pokud se do ní vejdete, stojí se fronta a tramvaj je nacpaná k prasknutí. Linka protíná kopcovité staré čtvrti města a šplhá do kopců u kterých byste nevěřily, že nějaké kolejové vozidlo dokáže vyšplhat. Zastávky jsou na poměrně neobvyklých místech, například u popelnic nebo u čínského krejčího (tahle zastávka teda docela dává smysl, když se nad tím tak zamyslím). Nejde jenom o to, že jedete starou tramvají, ale i o to, že jedete zajímavými částmi města. Někdy jsou ulice tak úzké, že se tam tramvaj sotva vejde a chodec, který by se jí musel vyhnout by se musel připlácnout ke zdi a doslova zatáhnout břicho. Docela by mě zajímalo kolik tlustých amerických turistů zemře proto, že se v úzké uličce nedokážou vyhnout tramvaji. Jízdné se dá zaplatit obyčejnou kartičkou na metro, která stojí 10 euro na 24h, případně lze nabít i jednotlivými jízdenkami.

Portugalci jsou někdy popisováni jako lidé, kteří jsou stiženi jakousi dědičnou melancholií a pocitem nostalgie po kdysi slavné minulosti, kdy nad jejich impériem slunce nezapadalo. Dost možná proto se Portugalci rozhodli svůj žal nad současným stavem věcí utopit nejenom v Portském víně, ale také se z něj projíst. Říkejte si co chcete o Italské nebo Španělské kuchyni, ale teprve v Portugalsku jsem měl pocit, že moje tělo dostává přesně to, co potřebuje. Portugalci se nebojí smažení a mají rádi hodně různých chutí. Osobně jsem nejradši chodil do podniku Casa das Bifanas, malé bistro navštěvované převážně místními, kteří si objednávají oblíbený sendvič bifana. Velký kus vepřového masa uvařeného v chutné omáčce se spoustou různého koření. Vše v měkké bulce potřené pořádným kusem másla. Na vrch si můžete dát trochu hořčice a pálivé omáčky a vše je jak má být. Za celou tuhle nádheru zaplatíte asi 2 eura za sendvič, možná dokonce méně. Za oběd skládající se ze smažené tresky, dvou polévek, sendviče, koláčku plněného kuřecím masem, piva a dvou kousků sladkého pečiva jsme zaplatili 10 euro. Nejlepší je jíst ve stoje přímo u pultu, tak jako místní. Rychleji upoutáte pozornost obsluhy a navíc nevypadáte tolik jako turista. Podobných podnikl najdete v Lisabonu plno a kvalita jídla je v poměru k ceně téměř vždy naprosto skvělá. Škoda, že v Praze a v Čechách nemáme něco podobného. Pokud patříte k náročnějším jedlíkům a máte rádi mořské plody tak nemůže vaší pozornosti podnik jménem Cervejeria Ramiro. Slovo „legendární“ asi nejlépe vystihuje podstatu tohoto místa. Cervejeria většinou znamená pivnici, případně podnik kam se chodí převážně za dobrým pitím a jednoduchým jídlem. Cervejeria Ramiro se specializuje na mořské plody, kterými je Portugalsko proslavené. Podnik otvírá ve 12 a zavírá až po půlnoci. V čase večeře je před ním fronta přes celou ulici a personál má co dělat, aby jakž tak zkrotil dav, který ve své touze po ústřicích a krabím mase může vyvolat nepokoje. Možná to bylo štěstí a možná mé precizní plánování, ale dorazili jsme v dobrý čas a čekali jsme na stůl jenom asi 10 minut na předzahrádce, kde vám čas ukrátí automat na točené pivo. Skvělý vynález, který by se měl již brzy objevit v české republice (doufám!). Uvnitř vás čeká záplava krevet, krabů, ústřic, humrů a škeblí, jakou jste ještě nezažili. Ceny jsou v poměru ke kvalitě produktů velmi příjemné, ale doporučuji si připravit alespoň 100 euro. Rozhodně nebudete litovat, jinde takové mořské plody těžko ochutnáte. Přejedení se je v Lisabonu konstantní hrozbou.

Z fotografického hlediska je Lisabon jedno z nejzajímavějších měst, která jsem zatím navštívil. Líbily se mi zejména úzké ulice, které často vedou do kopce a staré omšelé domy, které tvoří zajímavé pozadí pro různé místní figurky. A když už je řeč o místních figurkách, tak jich mnoho najdete poblíž malého baru, tedy spíše díry ve zdi, jménem A Ginjinha, kde prodávají třešňový likér stejného jména. Za 1.40 euro dostanete panáka, od 9 ráno do 10 do noci. Proč si nedat panáka k snídani, když je dovolená? Pomůže vám to rozproudit krev a lépe se vám pak bude šlapat do kopce. Lisabon je také město mnoha barev, proto jsem neodolal a měl jsem s sebou i druhý foťák (Nikon FM2) nabitý barevným filmem. Jestli je nějaké město, kam bych se potřeboval kvůli focení vrátit, je to za poslední dva roky právě Lisabon. Cítím, že se toho tam dá vyfotit skutečně hodně, když má člověk trochu trpělivosti a času. Dva a půl dne rozhodně není dost na to, aby člověk dokázal proniknout byť je trochu pod povrch.

Sbohem armádo: Konec fotografujícího byrokrata

Sbohem armádo. Po jednom roce osmi měsících a pěti dnech jsem ukončil své působení na Ministerstvu obrany. Nemůžu samozřejmě říct, co přesně jsem tam dělal nebo nedělal, prověrka a mlčenlivost jsou neúprosné. Nemůžu říct, že by to byla úplně špatná životní zkušenost. Člověk byl alespoň blízko Pražskému hradu, Malé stra ně a dalším klíčovým místům v Praze. Mohl jsem se tak večer po práci věnovat pouliční fotografii. Člověk taky chodí jako úředník domů s čistou hlavou, v 16:15 zavřete kancelář, na bráně odpíchnete a všechny starosti a úkoly zůstaly v práci. Člověku tak zbýval čas, energie a kapacita mozku na to se věnovat manželce a fotografii. Když se to tak vezme, spousta velikánů umění a historie začínala jako úředníci. Takhle z hlavy bez pomoci googlu dám Einsteina a Kafku. Ta volná mozková kapacita se musí zákonitě projevit v něčem tvůrčím. Upřímně řečeno, kdybych celou tu dobu nefotil, tak bych se asi zbláznil.

Musím říct, že poslední měsíc jsem se na Prahu díval docela jinýma očima než doposud. Předtím mi vše přišlo už po těch letech relativně všední a nezajímavé. Najednou jsem ale dovedl ocenit všechny ty maličkosti, které byly vlastně docela fajn. Dalo by se říct, že jsem si tam i docela zvykl. Na druhou stranu mě celkem ubíjelo denní dojíždění a to ať už vlakem, kde jsem se alespoň mohl trochu vyspat nebo autem, kde jsem se mohl po ránu zase krásně rozčílit nad lidmi, kteří si myslí, že 80 km/h je na levý pruh dálnice v ranní špičce tak akorát.

Nová práce mě teď zavede z víru velkoměsta na vesnici. Není vesnice, ale tahle je opravdu celkem akorát. Nějakých 120 obyvatel, kostelík, hřbitov, hasičárna, fotbalové hřiště a opuštěná železniční trať. Chybí snad jen hospoda, po které zůstala jen chátrající budova. Nové možnosti a nové výzvy? Určitě. Po pravdě řečeno, Praha se mi celkem okoukala a hledat nové fotografie mi nešlo tak jako na začátku. Je také pravda, že na pouliční fotografii jsem v zimě neměl tolik času, protože je za prvé tma a za druhé jsem většinou pořád fotil věci týkající se svého projektu kolem MMA. Vlastně mi leží ještě nějaké nevyvolané filmy ještě někdy z listopadu a prosince, kdy jsem asi naposledy pořádně fotil na ulici. Od prosince je můj poznámkový blok, kam si píšu každý nafocený film a téma, plný poznámek typu „MMA“ a „Zápas“. Jen jednou se tam vyskytuje „Praha“. Samozřejmě jsem měl velké plány jak se rozloučit s Prahou, které nakonec utonuly v moři úředního marasmu a obíhání formalit spojených s ukončením služebního poměru na MO. Vlastně už docela chápu to, že většina lidí na ministerstvo nastoupí a neodejde, dokud je nevynesou nohama napřed v plastovém pytli. I když podle platných předpisů mají při pohřbívaní v hromadném hrobě na označený plastový pytel nárok jenom důstojníci. Mužstvo hodí do jámy jen tak.

Na vesnici to teď bude trošku nový začátek. Jak pracovně, tak fotograficky. Vlastně to bude docela fajn, protože už je to nějaký pátek, co jsem s kamarádem Markem Trizuljakem založil facebookovou skupinu „Strýcfoto“, která si vytýčila za cíl seznámit svět s dokumentární fotografií vznikající na venkově. Bylo docela trapné, že jsem do skupiny příliš nepřispíval a jako jeden z jejích otců zakladatelů jsem jí pouze pasivně pozoroval. To se teď samozřejmě trošku změní, i když za prvních pár dní jsem neměl pořádně čas vzít foťák do ruky. Můžete se tedy těšit, že tady na blogu uvidíte asi maličko jiné články a fotografie než doposud. I když stále budu asi hodně cestovat, takže o oblíbené články z cest určitě nepřijdete.

P.S.: Nenechte se zmást nadpisem, s focením nekončím. Končím jen s tou byrokracií.

Po zápase: Pokračování dokumentu ze světa MMA

V minulém příspěvku jsem již nakousl tématiku focení MMA. Nedostal jsem se ale příliš k tomu, abych popsal atmosféru a prostředí. Určitou představu jsem samozřejmě měl, ale naposledy jsem byl ve fitku nebo tělocvičně když mi bylo asi 18 a to už je docela dlouho. Předem mi bylo jasné, že v normálním oblečení, foťákem na krku a úřednickou figurou budu v gymech dost nápadný. Pro dokumentárního fotografa není nic horšího než být nápadný. Když jsme se s Vítkem domlouvali na tom, jak bude focení probíhat, neměl jsem moc požadavků. Zkrátka jsem mu řekl, že jediné, co z jeho strany budu potřebovat je to, aby mě s sebou protáhl na tréninky. Na začátku jsem byl terčem pár zvědavých pohledů, ale brzy si mě přestali všímat. Samozřejmě jsem se snažil nepřekážet a kluky (a občas i nějakou tu holku) příliš nerozptylovat.

U každého tréninku bylo zásadní zjistit tempo a rytmus ve kterém cvičení probíhá, abych se mohl předem připravit na to, co se bude dít, případně si správně načasovat výměnu filmu. Leica M2 je spoustu věcí, ale rozhodně ne fotoaparát s rychlou výměnou filmu. První týden dva se mi občas povedlo začít měnit film v nějakou obzvlášť nevhodnou dobu, kdy se dělo něco zajímavého. Nakonec jsem zjistil, že většina tréninků má docela podobný rytmus a dokázal jsem si focení celkem dobře naplánovat. Zkratka MMA znamená „Mixed Martial Arts“ do češtiny se překládá jako „Smíšená bojová umění“, v podstatě to znamená, že každý ze zápasníků používá směs různých bojových umění. Povoleny jsou údery, kopy, poražení, házení na zem, škrcení, páky na končetiny… Zakázáno je toho relativně málo, i když pravidla jsou celkem spletitá. Vítek se lépe cítí v boji na zemi, takže používá více techniky ze zápasu, ale chodil jsem s ním i na boxerské tréninky v Kutil Gymu na Žižkově. Tam se mi obecně fotilo celkem dobře, protože po celé délce tělocvičny jsou okna a na protější zdi jsou zrcadla, takže tam občas vznikala docela zajímavá hra světla a stínů. Box se fotil ze všeho nejjednodušeji. Boxeři kolem sebe krouží jako by byli připoutáni k nějakému neviditelnému bodu na podlaze. Údery jsou sice rychlé, ale nemění při nich tolik pozici celého těla. Většinou jsem použil větší hloubku ostrosti a zaostřil si právě na tento bod a čekal, co se stane.

Docela jiná atmosféra a podmínky pro focení byly v Žižkovském Pentagymu, kam Vítek chodil na tréninky MMA. Jedná se o mnohem menší prostory, kde si občas lidé doslova šlapou po hlavě. Vzduch je těžký potem a vy cítíte, že jste někde, kde se trénuje skutečně tvrdě. Světla tam bylo o clonu až dvě méně než v jiných tělocvičnách. Když přišlo do tělocvičny víc lidí měl jsem docela problém, abych se jim nepletl pod nohy. Samotný MMA trénink se fotil o něco hůř, protože při některých technikách se zápasníci pohybují opravdu rychle a občas skončí o metr dva jinde, než kam máte zrovna zaostřeno. Občas bylo zachycení snímku skutečně dílem náhody. Nemám náhody rád, proto jsem pro jistotu exponoval více snímků, aby bylo z čeho vybírat. Snímky z Pentagymu mají trošku temnější atmosféru než jiné, ale přijde mi to tak správně. Uvidíme, jak udělám výsledné zvětšeniny, protože negativ je jen půlka práce. Nejhůř ze všeho se mi fotil individuální trénink řecko-římského zápasu. Řecko-římští zápasníci se pohybují neskutečně rychle a jsou schopní svého soupeře bleskově přehodit o dva metry úplně jinam.

Úplně samostatnou kapitolou pak bylo fotografování samotného zápasu. Musím se přiznat, že jsem z toho byl docela nervózní. Šlo o vyvrcholení celého mého projektu a zároveň i Vítkovi přípravy. Když s někým strávíte dva měsíce focení před zápasem, tak si logicky přejete, aby vyhrál. Po pravdě řečeno neměl jsem pochybnosti o tom, že Vítek vyhraje. Za ty dva mědíce, co jsem dokumentoval jeho přípravu na zápas jsem si udělal docela jasnou představu o tom, kolik práce a soustředění to obnáší. Poznal jsem, jak obrovskou roli hraje v tomto sportu psychika. Všechny hodiny v tělocvičně mohou být rázem k ničemu, když se nedokážete uklidnit a absolutně se soustředit před a během zápasu. Přišlo mi, že na zápase jsem byl nejvíc nervózní ze všech já. Světlo v Nymburské hale oscilovalo mezi téměř absolutní tmou a extrémním jasem. Měření expozice bylo hotová noční můra, ale nakonec jsem to vždycky zmáčkl a doufal v nejlepší. Měl jsem přístup do šatny, přímo ke kleci a vůbec do všech zákoutí zápasu. Nakonec jsem všeho všudy od 16:30 do 22:30 nafotil 7 filmů (pro srovnání jsem celkem včetně zápasu nafotil 39 filmů). Většina fotek byla právě z hodin před zápasem, Vítek šel na řadu až jako poslední. Těsně před zápasem jsem se snažil opravdu co nejméně zavazet, abych nepůsobil příliš rušivě, ale zároveň jsem se snažil něco vyfotit. Samotný zápas se mi nefotil ideálně, protože v kleci byla bílá podlaha, takže pokud bych si expozici změřil podle ní, měl bych snímky příliš tmavé, jenomže kolem klece byla už jen tma. Expozici jsem se tedy pokusil nějak odhadnout, plus jsem tedy trošku podváděl, když jsem se přes rameno podíval na expoziční údaje jednoho z přítomných fotografů. Naštěstí se ukázalo, že na negativu jsou ve výsledku použitelné snímky. Bylo to ale krušných pár minut, než jsem se mohl podívat na ustálený a vypraný film. Upřímně řečeno, ze samotného zápasu si toho příliš nepamatuju. Měl jsem plné ruce práce. Natáhnout závěrku, zaostřit, zakomponovat, počkat na správný okamžik, zmáčknout spoušť a tak pořád dokola. Samotné sledování zápasu a akce šlo stranou.

Víc než týden po zápase mám všechny filmy vyvolané a oskenované. Něco přes 1200 políček filmu se mi povedlo editovat na 50 snímků širšího výběru se kterými budu dále pracovat a promazávat, než se doberu nějakého rozumného čísla. Na talentové zkoušky do Opavy potřebuju 15 snímků, tato možnost je stále ve hře. Pokud bude materiálu víc, tak se otevírají další možnosti. Malá výstava, tenká knížka? Uvidíme!

Zeiss 35/2.8: Fotografická všestrannost

Po úspěchu minulého článku, kdy jsem psal o objektivu Canon 50/1.4 LTM, který občas používám, pokud chci fotografie s užším výřezem zorného pole, jinou perspektivou a menší hloubkou ostrost, jsem se rozhodl napsat i o objektivu, který používám už víc jak rok prakticky neustále. Zeiss Biogon 35/2.8, který jsem si pořídil k vánocům 2015. Do té doby jsem i ne své Leica M2 používal ruský objektiv Jupiter 12 35/2.8. Logicky jsem si tedy chtěl pořídit širší objektiv a něco trochu modernějšího než Ruskou kopii původně německého objektivu vyráběnou někdy v 60. letech 20. století. Finanční limity znemožňovali nákup moderního objektivu od Leica a nakupovat použitá skla ze 60. let se mi nechtělo, nemají bůh ví jak skvělý poměr cena výkon. Výběr se tedy zúžil na objektivy značek Voigtlander a Zeiss. Obojí v současnosti vyráběné v Japonsku firmou Cosina. Od Zeisse jsem měl možnost si vyzkoušet objektiv 35/2 a od Voigtlanderu jsem pošilhával po objektivu 35/2.5, který se vyznačuje velmi dobrou cenou (cca 8tis kč) a velmi kompaktní velikostí. Jenomže 35/2 se mi zdála celkem dlouhá a při bližším zaostření už trochu nepříjemně blokovala hledáček, navíc cena nového objektivu už byla trošku přes stanovený limit a z druhé ruky se mi nakupovat nechtělo.

Nakonec jsem si jako kompromisní řešení vybral Zeiss Biogon 35/2.8. Cena byla přijatelná, navíc šel koupit jako nový v chromované povrchové úpravě, která odpovídá povrchu mé Leicy M2. Objektiv má solidní pověst, stejně jako jeho sourozenec se světelností f2. Výhodou jsou kompaktnější rozměry (délka 29.8 vs 43mm) a nižší hmotnost. Nevýhodou je o jeden stupeň horší světelnost, což jsem si až donedávna myslel, že nebude představovat bůh ví jak velký problém. Ergonomie objektivu je solidní, pro pomoc ostření je na spodní straně ostřící prstence jakýsi výstupek, někteří ho mají rádi, jiní by dali přednost hladkému objektivu či většímu výstupku, jako u objektivů Leica. Hlavní výhodou je podle mě krátký chod ostření, který umožňuje opravdu rychlé zaostření, což oceníte například při fotografování na ulici, či při dokumentární fotografii. Clona má chod po 1/3 stupně a rozsah od f2.8 do f22. Pokud na objektiv nasadíte sluneční clonu (za kterou si zaplatíte nemalou částku), bude už trochu blokovat hledáček. Sluneční clonu jsem si nepořídil, protože se mi zdá celkem zbytečná, objektiv nemá s bočním světlem problémy. Pokud už diskutujeme o příslušenství k objektivu, je třeba zmínit filtrový závit s rozměrem 43mm. Takže musíte počítat se zvýšenými náklady na pořizování filtrů, pokud je používáte. Já používám adaptér na 40.5mm filtry z ruských objektivů, s některými filtry to funguje, ale některé už tvoří na fotce příliš výraznou vinětaci.

Objektiv má 7 členů v 5 skupinách, které jsou opatřeny antireflexními vrstvami. Jen tak pro zajímavost, Zeiss byl první, kdo již ve 30. letech 20. století nabízel objektivy s antireflexními vrstvami, které výrazně zvýšili kontrast a výkonnost ve složitých světelných podmínkách tehdejších objektivů. S optickou kvalitou objektivu jsem subjektivně velmi spokojen. Nejsem ten typ člověka, který by v 1000% zvětšení počítal pixely a pomocí mřížek měřil zkreslení objektivu. Fotografie jsou z mého pohledu dostatečně ostré a kontrastní. Občas mi toho kontrastu přijde pro některé scény až moc. Přiznám se bez mučení, že barevné filmy jsem s tímto objektivem moc nefotil. Možná to napravím letos na jaře, ale zdá se být velmi dobře optimalizován pro černobílou analogovou fotografii. Objektivy Zeiss jsou mimo jiné známy svým velmi příjemným přechodem mezi zaostřenou oblastní a rozostřeným pozadím, tento objektiv v tomto ohledu není výjimkou. Bohužel relativně široké ohnisko 35mm v kombinaci s clonou 2.8 není pro odstřelení pozadí příliš účinné. Snad jen když zaostříte opravdu blízko (minimální zaostřovací vzdálenost 0.7m) a pozadí máte v nějaké rozumné vzdálenosti, tak dosáhnete celkem hezkého efektu. Pokud rádi fotíte orosené kytičky a motýli heliosy a snažíte se dosáhnout maximálního bokehu, tak tohle nebude úplně sklo pro vás.

Pokud ale potřebujete na svůj fotoaparát s M-bajonetem širší objektiv s dobrou ergonomií a velmi dobrou optickou kvalitou stojí za to Zeiss Biogon 35/2.8 vzít do úvahy. Vyplatí se i projít si bazary, protože ceny i lehce použitých skel jsou velmi příjemné. Tenhle objektiv celkem pasoval k filosofii jednoho objektivu na všechno. Můžete si samozřejmě koupit i sklo od Leicy, za které zaplatíte několikrát víc a kvalita bude velmi podobná a bez nějakého většího zkoumání rozdíl podle mě nepoznáte. Je pravda, že poslední dobou si říkám, že by se mi hodilo něco s větší světelností, zvlášť teď, když fotím ve spoře osvětlených tělocvičnách. Začínám tedy uvažovat o něčem jako Leica Summilux 35/1.4 pre-asph či Voigtlander 35/1.4 Nokton. Nerad bych obětoval kompaktní rozměry objektivu na oltář světelnosti. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Japonský Summilux: Canon 50/1.4 LTM

Víc než jeden rok jsem vydržel fotit pouze s jedním objektivem. Na svojí Leice M2 jsem nepoužíval nic jiného než Zeiss Biogon 35/2.8. Ohromně jsem si tím všechno zrychlil a zjednodušil. Nemusel jsem vůbec přemýšlet nad tím, jestli by na tu kterou fotku nebylo vhodnější jiné ohnisko. Nebylo, protože jsem jiný objektiv prostě neměl. Zároveň jsem se ale v roce 2016 chystal na to, že na jaře a v létě nafotím nějaké portréty, takže jsem pokukoval po nějakém objektivu s ohniskem 50mm a dobrou světelností. Poměrně záhy jsem svůj výběr zúžil na několik málo kandidátů, ale až koncem roku jsem si konečně z eBay objednal Canon 50/1.4 LTM, kterému se také někdy přezdívá „japonský Summilux“. U těchto objektivů bývá často problém s vůli v ostření, na samotné zaostření to nemá vliv, jen je velmi nepříjemné, že prstenec ostření se pohybuje volně okolo středové polohy, než se dostane helikoid ostření do záběru. Někteří prodejci na eBay tento fakt občas zapomínají zmínit. Můj objektiv tento problém taky měl, ačkoliv ho prodejce inzeroval jako "near mint". Oprava vyšla na 1600kč, což není málo.

 

Dřív, ve šťastnějších dnech, Canon vyráběl celkem slušné dálkoměrné fotoaparáty a objektivy k nim. Zpočátku to byly lehce upravené kopie závitových těl od Leicy, ale později přisly modely jako Canon VT, Canon P a Canon 7, které již byly vlastní konstrukce. K těmto fotoaparátům vyráběl Canon poměrně slušnou škálu objektivů právě s Leica závitem. Pro zajímavost poznamenám i to, že se stejným závitem vyráběl objektivy i Nikon, ačkoliv nikdy nevyrobil žádné tělo pro tyto objektivy. V roce 1957 na trh přišel právě mnou zakoupená Canon 50/1.4 LTM a vydržel na něm až do roku 1972. Vyráběl se ve dvou variantách, které se liší pouze nepatrně. Já jsem vlastníkem varianty 1. Objektiv má 6 prvků ve 4 skupinách a jedná se o design odvozený od Zeissu Planar. Váha objektivu je 246g a jeho délka je 42mm. Bez nasazené sluneční clony v hledáčku přepnutém na zobrazení 50mm linek tedy vůbec nepřekáží, což je velmi příjemné. Pro jeho uchycení na moderní tělo s Leica M bajonetem je třeba použít odpovídající adaptér. 
 

Úplně nepotěší filtrový závit s průměrem 48mm, který ačkoliv byl dříve celkem standardní, je dnes celkem raritní a sehnat na něj nějaké filtry může být celkem náročné. Já jsem se štěstím koupil ve výprodeji nový UV filtr. Tedy až potom, co jsem si lámal hlavu nad tím, proč jsou mé testovací fotografie úplně rozmazané – na první pokus jsem místo UV filtru koupil makrofiltr a jelikož u dálkoměrného aparátu nekoukáte skrz objektiv, tak mi to došlo až po vyvolání filmu. Do budoucna bych si rád pořídil ND filtr, abych mohl použít efektu otevřené clony i za ostřejšího denního světla. Ještě z jedné věci nejsem na objektivu úplně nadšený – zámek nekonečna. Na starších objektivech pro dálkoměry celkem běžná věc, když zaostříte na nekonečno, objektiv se zamkne a pro další ostření je potřeba zmáčknout tlačítko, které ostření opět odjistí.  

Clona má tichý a hladký chod s aretací na celých polohách, ale při troše zručnosti jde celkem v pohodě nastavit i na hodnotu půl clon. Ostření má docela dlouhý chod, tak aby se dalo s dálkoměrným hledáčkem přesně zaostřit. Mnohde jsem se dočetl, že fotit na F1.4 je s Leicou M2 obtížné, protože hledáček má 0.72x zvětšení hledáčku a tudíž ostření není tak precizní jako s M3 a 0.91x hledáčkem. V praxi jsem si ověřil, že to zas takový problém není. Minimální zaostřovací vzdálenost je 1m (něco mezi 90-95cm), což byl pro dálkoměry dřív celkem standard, ale většina modernějších objektivů má již 0.7m.  Není to ale žádná tragédie. Skla jsou opatřena antireflexními vrstvami, takže objektiv nabízí celkem slušný kontrast, ale jak jsem zjistil, tak je docela náchylný na nežádoucí efekty vyvolané protisvětlem nebo silným bočním světlem, výhledově si budu muset opatřit sluneční clonu.  

K čemu tedy tento objektiv zatím používám? První ostré použití přišlo při výletě do Říma, kdy mě občas zastihla tma s nedofoceným 400 ISO filmem, možnost otevřít clonu na F2 nebo F1.4 i za cenu obětování hloubky ostrosti mi pak přišla vhod. V posledních týdnech jsem pak tímto objektivem začal fotit svůj dlouhodobější dokumentární projekt z prostředí zápasů MMA (Mixed martial arts). První polovinu projektu jsem používal objektiv s ohniskem 35mm a teď jsem přesedlal na 50mm, abych získal nějaké portréty a detailnější záběry, které mi doplní akční fotky z tréningů a sparingových zápasů. S obrazovou kvalitou jsem spokojený. Objektiv nemá tak ostrý kontrast jako moderní Zeiss, ale má ho tak akorát. Přechod mezi rovinou ostrosti a rozmazaným pozadím je velmi příjemný. Canon 50/1.4 má zkrátka charakter a to se cení. Ve výsledku musím říct, že jsem s poměrem cena/výkon velmi spokojen. Na eBay můžete tento objektiv pořídit od cca 4-8tis, podle technického stavu. 

P.S.: Poslední dvě fotografie jsou z dlouhodobějšího dokumentárního projektu na kterém teď pracuju. Víc jich uvidíte už brzy!
 
 

Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.

O push procesu

Na mém blogu se můžete často dočíst, že jsem nějaký film zpracoval „push procesem“, jenomže co to vlastně znamená? Většinou jste se to nejspíš dočetli u článků, kde jsem psal, že jsem musel fotit ve špatném světle. Třeba jako na svatbě v Rusku nebo když nějaký pitomec rozhodne o změně času a v 17:00 je tma.  Všichni, co fotíme na film, víme, že filmy se prodávají s různou citlivostí. Obvyklá nabídka filmů se pohybuje v rozmezí ISO 100-200-400. Pro většinu svého focení používám Ilford HP5+, který má základní citlivost ISO 400. Jenomže to ne vždy stačí k tomu, abych byl schopný získat rozumnou rychlost závěrky při cloně, která mi dá alespoň trochu hloubky ostrosti. Takže jak z toho ven? Kupodivu celkem jednoduše, i když nic není zadarmo.

Základ push procesu začíná už při fotografování. Takže pokud mám ve fotoaparátu například již zmíněný Ilford HP5+ s citlivostí ISO 400 a budu chtít film nafotit na vyšší citlivost, tak musím nastavit měření expozimetru na požadované ISO. Buď nastavením rozdílného ISO přímo na fotoaparátu, pokud máte integrované měření nebo na ručním expozimetru. Třeba na 1600 nebo 3200 ISO, zkrátka každému dle jeho potřeba. No a pak už je to jednoduché, jenom měříte a fotíte, jako normálně. Po dofocení je docela důležité si na film poznamenat, že byl vyfocený na jiné ISO, než je na něm původně uvedeno, tak abyste ho nezapomněli správně zpracovat. Z toho důvodu mám na všech svých kazetách na film vlastnoručně vyrobené etikety, na které si značím číslo filmu a jeho ISO (ty samé údaje si zapisuji i do zápisníku), abych doma věděl, jak který film zpracovat. Takže co dál?

Pokud jsme tedy náš modelový Ilford HP5+ nafotili jako film s ISO 3200, tak jsme ho vlastně o 3 stupně podexponovali. A pokud by se film vyvolal podle receptury na ISO 400, byly by fotky hodně tmavé a naprosto bez detailů ve stínech. Takže je jasné, že abychom dosáhli žádoucího efektu, je nutné upravit i proces vyvolávání. Obvykle budete film vyvolávat déle. Metody pokus omyl můžete být ušetřeni, protože většinu kombinací vývojek a časů už někdo vyzkoušel a napsal na internet. Osobně používám stránku digitaltruth.com, kde uvádí pro HP5+ na ISO 3200 čas 18 minut pro Rodinal v koncentraci 1:25 (standardní čas pro ISO 400 je 6 minut při téže koncentraci vývojky). Samozřejmě ne každá vývojka je vhodná pro tento způsob zpracování filmů a ne každý film můžete tlačit na vyšší ISO. Obecně bývají doporučovány filmy Ilford HP5+ a Kodak Tri-X, pro které najdete asi také největší množství různých receptur. Pro poslední projekt, který teď fotím většinou potmě (fotky ukážu, až budou hotové) jsem přešel na vývojku Ilford Microphen. Tato vývojka byla speciálně vyvinuta pro zpracování filmů pomocí push procesu a pomáhá se vypořádat s některými jeho efekty. 

Mezi jeden z vedlejších efektů push procesu patří nárůst zrna. Ten se může lišit podle použité vývojky a podle toho o kolik stupňů nahoru film tlačíme. Třeba Microphen nebo Pyro 510 nezpůsobují zvlášť výrazné zrno, ale takový Rodinal ve vyšší koncentraci už ano. Poměrně zásadním efektem je nárůst kontrastu a ztráta dynamického rozsahu. Může se vám velice lehce stát, že přijdete o detaily ve stínech a je třeba si na to dát pozor, když si měříte světlo dané scény. Pokud fotografujete hodně kontrastní scénu, je lepší se ztrátou některých detailů rovnou počítat. Samotnému mi to trvalo docela dlouho, než se mi podařily nějaké alespoň přijatelné výsledky. Jsou ale i lidé, kteří třeba fotí HP5+ nebo Tri-X neustále na ISO 1600 (při slunečném počastí používají oranžový filtr nebo třeba slabý ND filtr), právě protože mají rádi vysoký kontrast a znatelnější zrno. Já byl jednou okolnostmi donucen fotit na ISO 1600 venku za ostrého slunce přes oranžový filtr (expozice byla 1/1000s na F16) a musím říct, že výsledek se mi příliš nelíbil.  

Opakem push procesu je pak pull proces, kdy film nafotíme na nižší ISO, než je na něm uvedeno a čas vyvolání zkrátíme – opět nejčastěji podle nějakého návodu, který si najdeme na internetu. Výsledkem je nižší zrno, bohatší tonální škála a lépe prokreslené detaily, tedy alespoň u HP5+ focené a vyvolané na ISO 200. Jak vidno, s filmem toho jde provádět docela dost, zvlášť pokud vám nechybí odvaha experimentovat a vyhledávat si další informace k metodám jeho zpracování. Já osobně nejsem zvlášť velký chemický experimentátor, ale přijde mi užitečné si osvojit alespoň základní techniky (mezi které push a pull proces bezesporu patří), tak abyste nebyli tolik svázáni tím, jaké světlo máte zrovna k dispozici. Existují i možnosti, jak na jeden film nafotit snímky exponované pro různou hodnotu ISO a pak je všechny vyvolat s co nejmenšími ztrátami, ale o tom až někdy příště.

P.S.: Všechny fotky v článku jsou nafoceny na Ilford HP5+ (základní ISO 400) vyvolaný v rodinalu 1:25 jako ISO 3200.

Pomalejší prosinec

Už jsem někdy psal, že dělat blog je těžké? Nejspíš asi jo. Zvlášť těžké je to pak před vánoci. Za prvné pořád používáme takovou zpátečnickou věc, jako jsou změny z letního na zimní čas a zpět. Takže pro člověka, který je od 8 do 4 v práci a fotí venku na ulici je to trošku peklo. Teda peklo ne, protože v pekle by díky ohni bylo alespoň nějaké světlo. Na ulici se pak člověk musí spoléhat na výlohy a pouliční osvětlení a to mě po pravdě řečeno moc nebaví. Původní plán byl, že přes zimu budu hlavně zavřený v komoře a budu zvětšovat. Jenomže, to by nebylo moc o čem blogovat, že? Navíc, čím víc se pouštím do pozitivního procesu, tím víc zjišťuju, jaké mám rezervy. Končí to pak tím, že jsem zavřený v komoře třeba 3-4 hodiny a snažím se udělat jednu fotku.

Naštěstí jsem v předtuše zlého, protože s mým focením to bylo stejné i minulou zimu, jsem si našel takový dlouhodobější zimní projekt, který se bude fotit převážně v interiérech. Začínám tenhle pátek a končit se bude někdy na konci ledna. Zatím nechci ale ani naznačovat žádné podrobnosti, než budu mít hotové první fotky. Možná jste si všimli, že moje fotky z poslední doby vypadají trošku jinak. Je to tím, že jsem začal používat jinou vývojku, Pyro 510. Tuhle vývojku si nekoupíte, musíte si jí sami namíchat, nebo jako v mém případě vám jí může namíchat někdo šikovnější. Měla by nabízet samé výhody a pozitiva. Základní ředění je 1:100, takže i malé množství vývojky vám umožní vyvolat docela hodně filmu. Další výhodou je to, že koncentrát vývojky vydrží opravdu, ale opravdu hodně dlouhé skladování, což oceníte, zejména pokud vyvoláváte jen jednou za čas. Zrno je velmi mírné a tonální škála velmi bohatá. Hlavní vlastností by mělo být to, že vývojka vytváří na filmu žlutý povlak, který funguje jako přirozený filtr při zvětšování a měl by umožnit vytáhnout větší detaily například u oblohy a jiných světlých částí snímku. Tato vrstva by se měla tvořit především v místech, kde jsou na negativu světla. Jenomže až zpětně jsem zjistil, že není vhodné používat s touto vývojkou kyselý ustalovač (třeba tekutý Fomafix). Výsledné negativy sice měly žádoucí žlutý povlak, ale tenký a po celé ploše negativu stejně hustý. Pro skenování a následné zpracování fotografií v počítači to nebyl žádný velký problém. Fotky vypadaly lépe než z rodinalu s bohatšími tóny šedé a ta trocha chybějícího kontrastu se lehce přidala. Problém nastal až při zvětšování.

Pokud pracujete s takzvanými multigradačními papíry, tak si míru kontrastu řídíte pomocí barevných filtrů. Žluté filtry kontrast ubírají, purpurové (magenta) filtry kontrast přidávají. Jenomže nevhodně ustálené negativy z Pyro 510 byly pro zvětšování velmi málo kontrastní a já prostě narážel na limit toho, kolik purpurových filtrů mám doma. Navíc, když jsem přidával kontrast na celou plochu snímku, ztrácely se rychle detaily ve světlech. Musel jsem tedy zapojit techniky vykrývání a nadržování, abych si každou část papíru osvítil přesně tak, jak bylo potřeba. Sice to bylo fajn v tom, že jsem se něco naučil, ale bylo to hodně práce a výsledky byly diskutabilní (všechny fotky až na dvě budu muset předělat). Zkušenost to byla každopádně dobrá a jsem si jistý, že s lépe vyrobenými negativy teď budu při zvětšování snáze dosahovat lepší výsledky než předtím. Mám ještě pár nevyvolaných filmů, které v Pyro 510 vyvolám (tentokrát s jiným ustalovačem) a uvidím, jestli to bude lepší.

Na internetu jsem našel pro Ilford HP5+ v kombinaci s Pyro 510 jen jednu kombinaci koncentrace a času vyvolávání, koncentrace 1:100 a 8 minut pro základní citlivost filmu ISO 400. Jenomže, co když potřebuju vyvolat film třeba na ISO 1600? S Rodinalem mám hodně možností kombinace časů a koncentrací. Provedl jsem proto pár výpočtů a pokusů, ale stále ještě nemám finální recepturu na to, jak vyvolat HP5+ na ISO 1600 v Pyro 510, vyzkouším to na pár nevyvolaných filmech, které mám v zásobě pro tento účel. Takže jen co se obnoví řetězen spotřebitelsko-dodavatelských vztahů a já si opatřím další várku zázračné vývojky, tak se pustím do dalšího vyvolávání a experimentování. Nakonec je ten prosinec docela aktivní.

Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!

Mlha nad blaty: Anglický venkov

Není nad to si po měsících stereotypní úředničiny zajet někam odpočinout. Prozřetelnost tomu chtěla, že se mi povedlo ušetřit dost dovolené na to, abych mohl vyrazit s manželkou k příbuzným na anglický venkov. Normálně bych se tam hryzal nudou a nevěděl co dělat, ale tentokrát jsem měl jasný plán – pokusit se zachytit anglický venkov a jeho přírodu na pár fotografiích. Několikrát denně jsem proto nazul gumáky (jiné boty tady na podzim nemá moc cenu nosit) a vyrážel jsem do kopců kolem tchánova domu s foťákem na krku a někdy víc než jedním.  Bylo to místy náročné, protože pro typickou venkovskou krajinu v Anglii jsou charakteristické především množství neprostupných živých plotů, zídek a ohrad, které je nutno překonat. Naštěstí jsem celkem čerstvě přeočkovaný proti tetanu, a tak mě nějaký rezavý ostnatý drát nemohl zastavit. Navíc přísné anglické zákony o držení zbraní mi dávaly solidní šanci, že mě žádný farmář neodstřelí coby narušitele. I tak jsem se ale snažil držet se spíše vyznačených turistických tras, které však nedosahují kvality českých turistických značek ani zdaleka, inu nejsou ve všem na západě dál.

V podstatě hned za domem začínalo takové království krav a ovcí. Herefordširský skot je známý po celém světě a v samotném Hereforshiru na něj narazíte o to častěji. Naštěstí je to skot klidný a nestalo se mi, že by se mě pokusil nabrat na rohy. To samé v zásadě platí o ovcích, které mi ale vytrvale sabotovaly veškeré fotografické snahy tím, že se k nim nešlo moc přiblížit aniž by prchaly. A pár desítek metrů vzdálená ovce a širokoúhlý objektiv nejdou moc dobře dohromady co se tvorby záběru týče. Pomalu jsem začínal chápat krajinkáře, kteří se plahočí po kopcích s brašnou plnou objektivů. Pokud tedy pominu prostý fakt, že fotit krajinku na cokoliv menšího než středoformát prostě nemá moc smysl, jak mi tam v těch kopcích přišlo na mysl. Na utřídění myšlenek není nic lepšího než pořádná procházka hezky ostrým tempem a ještě do kopce.

Západní Herefodshire byl historicky součástí království zvaného Ergyng a je doslova protkán zajímavými místy. Je zde možné najít na kopcích několik keltských pevností, dolmeny a menhiry. Často naprosto nezdokumentované a nezanesené do žádné mapy. Britové jsou tak trošku historikové na baterky. Na druhou stranu se pak člověk cítí jako velký objevitel, když na něco takového zcela náhodou v přírodě narazí. Takže pokud se cítíte jako kelt, novopohan nebo wiccan, tak sem můžete vyrazit objímat menhiry a staré duby a čerpat z nich energii. Jestli ale jste krajinkáři, tak taky můžete sedět hodiny, dny a týdny na kopci a čekat na dobré světlo. Já nejsem ani krajinkář ani kelt, takže jsem fotil většinou bez ohledu na světlo, či jeho absenci. Dost často jsem si pomáhal oranžovým filtrem, který trošku projasní snímky zahalené mlžným oparem. Hlavní ale je, že jsem si odpočinul na těle i na duchu.

V příštím blogu se podíváme na poněkud neobvyklé dopravní prostředky, které je možné potkat v centru Birminghamu.

Zbylé fotky z Anglického venkova najdete na mém FLICKRu.

Jak jsem si zkusil užít Londýn

Už jsem to určitě tady na blogu psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení. Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.

Stamford Hill mi přišel jako tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty, postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.  Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní školou.

Bohužel, to co mému čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole, nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.

Konečně jsem ale dospěl k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese. Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc poznat, ale o tom zase jindy.