Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.

Řím

Vyrazit uprostřed léta do Říma, když ne úplně dobře snášíte davy turistů na každém kroku, se může zdát jako holé šílenství. Jenomže jsme si s manželkou už provedli průzkum terénu a zjistili jsme, že Řím má úžasnou schopnost pohlcovat masy turistů a zabránit jejich přílišnému hromadění na několika málo místech. Plus jsme s manželkou všechny hlavní památky viděli již dříve a tak nás hlavně zajímalo, jak žijí a jak se baví místní.

V Bed and Breakfast, kam jsme dorazili asi v jednu ráno, jsme si nechali poradit pár míst, kam místní obyvatelstvo vyráží za zábavou a dobrým jídlem. Hlavním bodem zájmu místních se v poslední době stala čtvrť „Transtevere“ v jejímž centru stojí údajně nejstarší kostel v Římě. Těžko říct, co tam bylo první, jestli nepředražené jídlo a pouliční umělci nebo hipsteři, ale tak nějak to tam funguje ve vzájemné symbióze. Hladovým turistům ku prospěchu.

Poučen z Paříže mě teď to Říma sice opět doprovázela moje „Fejkolejka“, ale tentokrát vybavena objektivem Jupiter 12 s ohniskem 35mm a světelností 2.8. Tato změna mi umožňuje pořizovat širší záběry, avšak je vykoupena nutností použít přídavný hledáček. Ten zabudovaný v těle fotoaparátu je totiž pouze pro ohniskovou vzdálenost 50mm základního Jupiteru 8. Problém přídavného hledáčku tkví v tom, že ostřit pomocí dálkoměru musíte v hledáčku vestavěném a pak překomponujete v hledáčku uchyceném do sáněk pro blesk.

Přídavný hledáček KMZ je chytře vymyšlené zařízené, které vám umožní komponovat se všemi objektivy, které v SSSR pro Zorki (a další foťáky) vyráběli. Jedná se tedy o ohniska 28-35-50-85-135mm. Nevýhodou je velká paralaxa (výška hledáčku nad objektivem), ale i ta jde ručně kompenzovat pomocí nastavení. Dost také záleží, jak se sešly výrobní tolerance hledáčku a sáněk pro blesk, u některých foťáků tam bude trochu volně a přesné kompozice mohou představovat problém. Já měl docela štěstí a tolerance se sešly dobře a všechno plus minus funguje.

Řím byl přelomový i v dalším ohledu. Poprvé jsem použil navíječku metráže, do které jsem rovnou koupil 30.5m svého oblíbeného Ilfordu HP5. Konečně jsem se také rozhodl, že veškeré černobílé filmy si doma zpracuji sám. Pokusil jsem se také o experiment s push procesem filmu na ISO 3200, abych mohl fotit v noci, ale to kvůli problémům s měřením expozice za šera úplně nevyšlo.

Přes den jsem fotil s neustále nasazeným oranžovým filtrem, který jednak snižuje množství světla (základní citlivost HP 5 je ISO 400) a druhaj oranžový filtr docela pěkně zvyšuje kontrast. I u fotek, kde se například obloha zdála přepálená, bez kontrastu, se mi povedlo vše zachránit jemnými úpravami při post procesu naskenovaného negativu. Musím se ale taky přiznat, že jsem v Římě tolik nefotil. Ostré slunce, teploty permanentně přes 30°C a „tvrdé“ světlo nejsou ideální podmínky. Věnoval jsem se tedy spíše italskému jídlu, což je asi to nejrozumnější volba (hned po manželce samozřejmě). Nikam se nehonit a dobře se najíst, podobně jako v Paříži. Každopádně jsem přišel na to, že v úzkých římských uličkách je lepší se pohybovat s relativně kompaktním dálkoměrným foťákem než se zrcadlovkou s dlouhým objektivem. Tedy pokud nejste Japonec nebo Číňan., to si pak klidně vezměte i pořádný stativ a odrazné desky.

Pokud fotíte na film, jako já, narazíte možná na problém s tím, že město ožívá především v noci. Fotím na ISO 400, se kterým se i ve večerním hodinách udržím na rozumných závěrkových časech (1/30 udržím spolehlivě, 1/15 jak kdy), když je ale opravdu tma, tak ani IS0 400 nestačí. Oči jsou pro odhad zrádné, protože se tmě přizpůsobí, takže se Vám může zdát, že je světla dost, ale není. Řešením může být film s vysokou citlivostí, i když i ten má svá úskalí nebo můžete provést push-proces. Druhá možnost funguje tak, že například s filmem o citlivosti 400 fotíte jako by měl citlivost 3200, tedy ho podexponujete o celé 3 stupně. Tomu pak musíte přizpůsobit i vyvolání negativu – delší čas strávený ve vývojce. Návod, jak vyvolat skoro každý film si většinou najdete pro různé kombinace filmů a chemie na internetu, případně Vám poradí nějaký guru klasické fotografie. Za předpokladu, že nějakého znáte.

Samotný push-proces se mi docela povedl, ale ze 2 filmů focených v noci se stejně povedla jen jedna fotka. Především jsem špatně změřil expozici, používám aplikaci pro iPhone, která většinou měří spolehlivě. Ve tmě ale neměří, jak jsem následně zjistil, pouličními lampami osvětlenou ulici naměříte a vyfotíte spolehlivě, další věci už ne. Specializovaný expozimetr bude asi nutnost. Takové marginality, jako že se po tmě špatně ostří a že přídavný hledáček je tmavý, že se špatně komponuje, se vůbec nebudu zmiňovat. Nakonec ta jedna fotka, co se v noci „povedla“ je docela fajn. Plus mám pro příště velmi cennou zkušenost. O poznání víc mě potěšilo, že z mého Polaroidu SX-70 vylezlo 8 z 8 dobře exponovaných fotografií. To rozhodně nebává zvykem – ale o zrádnosti Polaroidu až někdy jindy.

Řím je plný různých klišé a je na Vás, jak se s nimi poperete. Samostatnou kapitolu pak představuje focení ve Vatikánu. V interiérech je docela tma a na blesk můžete zapomenout. Tehdy přišlo ke slovu moje Lomo LCA, které je malé, nenápadné a má automatiku expozice. Povedlo se mi s ním fotit i v Sixtínské kapli, kde se jinak fotit nesmí. Několik čínských turistů bylo vyvedeno zřízenci, protože fotili. Ne však já, mě si nikdo nevšiml. Doufám, že fakt, že jsem nechal dopadnout odražené fotony světla, na svůj film nepoškodilo cenné malby. Nerad bych si to musel vyčítat. Pokud si lámete hlavu, jestli do Říma vzít černobílý nebo barevný film, tak Vám to usnadním. Černobílý. Řím není v této době (jestli kdy) moc barevné město.

Takže ve zkratce – Řím se fotit dá, ale má to svá úskalí a dost možná zjistíte, že je lepší posedávat s dobrým italským jídlem a pít studené (překvapivě pitelné) pivo, než ve 30°C běhat v ulicích s foťákem. Porchetta, pivo a zašít se někam do stínu – to je můj recept.

Celé album z Říma na Flickru