Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech. 

Lisabon

Lisabon! Dříve hlavní město impéria, které se rozprostíralo od Brazílie přes Angolu a Mozambik až do Číny. Dnes hlavní město státu, který se ocitl na ekonomické periferii Evropy. Přesto, že je Portugalsko těžce postiženo direktivě řízenou ekonomickou politikou evropské unie, tak si stále zvládlo zachovat jisté kouzlo. Na Lisabon jsem se připravil trošku lépe než na Madrid a do svého poznámkového bloku jsem si poznamenal pár míst, kde se zastavit na jídlo, pití a kam jít fotit. Po 6 hodinách v nočním autobuse jsme ale nebyli natolik čerství, abychom mohli ihned vyrazit objevovat město. Architektura Lisabonu je poměrně moderní, protože středověkého se tam zachovalo jen velmi málo. Většina města byla totiž zničena během zemětřesení roku 1755. Obnova Lisabonu však poté proběhla ve velkém stylu, Portugalské baroko a následně secese se vyznačují velkou zdobností. Některé části města, především Mouraria a Alfama si zachovaly kouzelné úzké uličky.

Lisabon je oproti Madridu poměrně kopcovité město. Radím kvalitní boty, které vás nezradí na kočičích hlavách. S kopci si Portugalci poradili tak, že v centru města najdete například krásně zdobený pouliční výtah Santa Justa, který je dílem jednoho z učedníků Gustava Eiffela. Výtah vás z ulice vyleze o 45m k ruinám karmelitánského kláštera. Osobně mi 5 euro za jízdu (nahoru i dolů) přišlo celkem hodně a tak jsem si vyšlápl kopec. Klíč k objevování krás každého města přeci spočívá v tom, chodit co nejvíc pěšky a prozkoumávat i zapadlé uličky, kam obyčejný turista nezabloudí. Pokud ale chcete vyzkoušet nějaký místní kolorit a zároveň se přesunout z bodu A do bodu B, tak můžete nasednout do historické tramvaje linky 28E nebo 25E. Tedy pokud se do ní vejdete, stojí se fronta a tramvaj je nacpaná k prasknutí. Linka protíná kopcovité staré čtvrti města a šplhá do kopců u kterých byste nevěřily, že nějaké kolejové vozidlo dokáže vyšplhat. Zastávky jsou na poměrně neobvyklých místech, například u popelnic nebo u čínského krejčího (tahle zastávka teda docela dává smysl, když se nad tím tak zamyslím). Nejde jenom o to, že jedete starou tramvají, ale i o to, že jedete zajímavými částmi města. Někdy jsou ulice tak úzké, že se tam tramvaj sotva vejde a chodec, který by se jí musel vyhnout by se musel připlácnout ke zdi a doslova zatáhnout břicho. Docela by mě zajímalo kolik tlustých amerických turistů zemře proto, že se v úzké uličce nedokážou vyhnout tramvaji. Jízdné se dá zaplatit obyčejnou kartičkou na metro, která stojí 10 euro na 24h, případně lze nabít i jednotlivými jízdenkami.

Portugalci jsou někdy popisováni jako lidé, kteří jsou stiženi jakousi dědičnou melancholií a pocitem nostalgie po kdysi slavné minulosti, kdy nad jejich impériem slunce nezapadalo. Dost možná proto se Portugalci rozhodli svůj žal nad současným stavem věcí utopit nejenom v Portském víně, ale také se z něj projíst. Říkejte si co chcete o Italské nebo Španělské kuchyni, ale teprve v Portugalsku jsem měl pocit, že moje tělo dostává přesně to, co potřebuje. Portugalci se nebojí smažení a mají rádi hodně různých chutí. Osobně jsem nejradši chodil do podniku Casa das Bifanas, malé bistro navštěvované převážně místními, kteří si objednávají oblíbený sendvič bifana. Velký kus vepřového masa uvařeného v chutné omáčce se spoustou různého koření. Vše v měkké bulce potřené pořádným kusem másla. Na vrch si můžete dát trochu hořčice a pálivé omáčky a vše je jak má být. Za celou tuhle nádheru zaplatíte asi 2 eura za sendvič, možná dokonce méně. Za oběd skládající se ze smažené tresky, dvou polévek, sendviče, koláčku plněného kuřecím masem, piva a dvou kousků sladkého pečiva jsme zaplatili 10 euro. Nejlepší je jíst ve stoje přímo u pultu, tak jako místní. Rychleji upoutáte pozornost obsluhy a navíc nevypadáte tolik jako turista. Podobných podnikl najdete v Lisabonu plno a kvalita jídla je v poměru k ceně téměř vždy naprosto skvělá. Škoda, že v Praze a v Čechách nemáme něco podobného. Pokud patříte k náročnějším jedlíkům a máte rádi mořské plody tak nemůže vaší pozornosti podnik jménem Cervejeria Ramiro. Slovo „legendární“ asi nejlépe vystihuje podstatu tohoto místa. Cervejeria většinou znamená pivnici, případně podnik kam se chodí převážně za dobrým pitím a jednoduchým jídlem. Cervejeria Ramiro se specializuje na mořské plody, kterými je Portugalsko proslavené. Podnik otvírá ve 12 a zavírá až po půlnoci. V čase večeře je před ním fronta přes celou ulici a personál má co dělat, aby jakž tak zkrotil dav, který ve své touze po ústřicích a krabím mase může vyvolat nepokoje. Možná to bylo štěstí a možná mé precizní plánování, ale dorazili jsme v dobrý čas a čekali jsme na stůl jenom asi 10 minut na předzahrádce, kde vám čas ukrátí automat na točené pivo. Skvělý vynález, který by se měl již brzy objevit v české republice (doufám!). Uvnitř vás čeká záplava krevet, krabů, ústřic, humrů a škeblí, jakou jste ještě nezažili. Ceny jsou v poměru ke kvalitě produktů velmi příjemné, ale doporučuji si připravit alespoň 100 euro. Rozhodně nebudete litovat, jinde takové mořské plody těžko ochutnáte. Přejedení se je v Lisabonu konstantní hrozbou.

Z fotografického hlediska je Lisabon jedno z nejzajímavějších měst, která jsem zatím navštívil. Líbily se mi zejména úzké ulice, které často vedou do kopce a staré omšelé domy, které tvoří zajímavé pozadí pro různé místní figurky. A když už je řeč o místních figurkách, tak jich mnoho najdete poblíž malého baru, tedy spíše díry ve zdi, jménem A Ginjinha, kde prodávají třešňový likér stejného jména. Za 1.40 euro dostanete panáka, od 9 ráno do 10 do noci. Proč si nedat panáka k snídani, když je dovolená? Pomůže vám to rozproudit krev a lépe se vám pak bude šlapat do kopce. Lisabon je také město mnoha barev, proto jsem neodolal a měl jsem s sebou i druhý foťák (Nikon FM2) nabitý barevným filmem. Jestli je nějaké město, kam bych se potřeboval kvůli focení vrátit, je to za poslední dva roky právě Lisabon. Cítím, že se toho tam dá vyfotit skutečně hodně, když má člověk trochu trpělivosti a času. Dva a půl dne rozhodně není dost na to, aby člověk dokázal proniknout byť je trochu pod povrch.

Nový rok v Římě

Znáte takovou tu pověru, že když v Římě hodíte peníze do fontány Trevi, tak máte zaručeno, že se tam vrátíte. Během našich prvních dvou návštěv byla tato slavná římská památka mimo provoz kvůli probíhající rekonstrukci. Navzdory tomu jsme se vrátili do Říma i potřetí, a to oslavit příchod nového roku. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. O půlnoci (4 hodiny před odletem) jsem namotal do kazet čerstvou metráž Ilfordu HP5+, kterou se mi povedlo sehnat na poslední chvíli z podpultových zásob. Krok dva mé přípravy spočíval v tom, že jsem si za pomoci Googlu našel, kde je v Římě nejlepší porchetta a zaznamenal jsem si adresu do notesu. Let proběhl bezproblémově a východ slunce nad Alpami byl docela pěkná podívaná.

Navzdory tomu, že v Paříži nebo v Bruselu vás o život připraví bomba nebo zkosí palba z automatických zbraní, případně vás v Londýně někdo zbije, pozvrací a okrade, tak Řím se v tomto světle jeví jako celkem poklidná a kulturní destinace. A tato základní premisa se ukázala být zcela správnou. Množství turistů na ulicích bylo celkem přiměřené a počasí příjemně slunečné (kolem 12°C přes den a 3-4°C v noci a ráno). Za rok a půl od mé poslední návštěvy se v Římě nic nezměnilo. Tedy až na to, že fontána Trevi je opravená a funkční, což je určitě změna k lepšímu. Ve městě rozhodně přibylo i značné množství vojáků a policistů na ulicích. Někomu je to nepříjemné, ale na druhou stranu se je alespoň koho zeptat na cestu.

Manželka vyrazila projít se městem s kamarádkami ze Svazu, které také trávily Silvestr a Nový rok v Římě, a já se vydal prozkoumávat město. Taková akce se samozřejmě nemůže obejít bez kvalitní snídaně. V Římě nemůžete snídat nic jiného než croissant a kapučíno. Možná to bylo štěstí a možná osud, že jsem zabloudil do kavárny Emporia alla Pace na Via della Pace 28, ale croissantu a kapučíno za 1.60 euro, to se nedá odmítnout. Neméně zajímavá byla i společnost. U vedlejšího stolku neseděl nikdo jiný, než Stephen Natanson. Režisér dokumentárních filmů, který v Římě mimo jiné vyučuje na univerzitě. Hned jak uviděl mojí Leicu na stole, zeptal se mě, jestli fotím barevně nebo černobíle a na to jsme zapředli více než dvouhodinovou konverzaci, převážně o focení a o tom, kde se v Římě nejlépe najíst.  Člověk nikdy neví, na koho narazí a zvlášť v Itálii se vyplatí hodit řeč s člověkem, co sedí u stolu vedle vás. Pokud to tedy zrovna není americký turista, od těch se toho příliš nedozvíte. Na oběd jsem vyrazil do podniku Er Buchetto, v překladu něco jako „Malá díra“. Dalo by se říct, že současný Řím má tři pevné pilíře, mezi ně patří Kapitolská vlčice, Císařská orlice a právě tento podnik (a to nepřetržitě od roku 1890). Výměrou může mít možná jen cca 12 metrů čtverečních, ale to je naprosto nepodstatné. K jídlu tam najdete jenom jednu věc – porchettu. Jedná se o prase, které je vcelku ugrilované se směsí bylin a pak podávané zastudena nakrájené na tenké plátky. Nejlepší jsou dokřupava opečené kousky kůže. Můžete to mít buď jako sendvič nebo se můžete posadit u stolu a nechat si maso naservírovat na papír s čerstvou bagetou na přikusování. Za drobný příplatek vám dají i naložená sušená rajčata, papriky a kousek sýra. Mají tam pivo i víno, takže žízní taky neumřete. Dýchne tam na vás úžasná atmosféra, která jako by se za desítky vůbec nezměnila. Jestli budete někdy v Římě, určitě se tam zastavte!

Co se týče oslav nového roku, je to taková normálka. Zajdete si do restaurace na večeři, tam vás natáhnou o 20% navíc k útratě jako speciální silvestrovský poplatek za obsluhu (určitě ne všude, ale stát se vám to může.) a pak vyrazíte někam na ohňostroj, nejspíš ke Koloseu. Nečekejte velkolepou podívanou jako třeba v Praze. Vyletí pár rachejtlí a fertig. Na druhou stranu nás nikdo nepřejel náklaďákem a to se taky počítá! Do Říma se určitě podívám znova, už teď je to se třemi návštěvami asi moje nejnavštěvovanější metropole Evropy, když nepočítám Prahu. Možná bych se tam měl vypravit na jaře, když už jsem si odškrtnul léto a zimu. Takové jaro v Římě, to by mohlo být to pravé.

Birmingham: dno v nedohlednu

Birmingham. Dříve největší průmyslové centrum Velké Británie, dnes podle zpráv spíš město hrůzy obývané převážně Poláky a arabskými imigranty. Další symbol úpadku Britského impéria. Jaká je ovšem realita? Na průzkum jsem vyrazil z nedalekého města Solihull, které je od něj vzdálené nějakých 30km. Zpáteční jízdenka na příměstský vlak mě vyšla na 4 libry a 20 pencí, což není tak zlé a vlak dokonce jel včas. Po příjezdu mě nikdo nepobodal, ani nekamenoval (jako v Londýně), což jsem také ocenil. Problém trochu bylo, že jsem s tímhle výletem tak úplně nepočítal a o Birminghamu jsem si dopředu nic nepřečetl, takže jsem nevěděl, kde začít. Asi půl hodiny jsem bloumal po ulicích, než mě přemohl hlad a já si zašel do dělnického bistra na pravou anglickou snídani, která mě nakopla k dalšímu průzkumu města, kde se daly sem tam spatřit jisté odlesky zašlé industriální slávy v podobě dílen a továren z typických červených cihel.

Skutečný poklad jsem ale objevil až po další hodině. Zrovna jsem se poflakoval kolem železniční tratě, když mě nějaká neznámá síla začala táhnout do tmavého tunelu vedoucího kamsi do neznáma. Tunelem jsem se dostal k mostu, který vedl nad jakýmsi malým vodním tokem, ke kterému jsem musel sešplhat po železných schůdcích a překonat přitom partičku feťáků, co si tam zrovna vařila herák na lžíci. Šel jsem pak kus podél vody a obětoval cenná mobilní data, abych otevřel mapu a zjistil, kde jsem. Zjistil jsem, že to není řeka, ale umělý kanál. Rychlé hledání googlem odhalilo, že Brimingham je kanály doslova protkaný. K jejich centru na Gas Street Basin jsem to měl ale asi hodinu pěšky opačným směrem než bylo nádraží, ze kterého jsem musel stihnout vlak zpátky do Solihull, a tak jsem se na patě otočil a vydal se prozkoumat kanály ve směru k nádraží Birmingham Moor Street.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na loď, která putovala po kanálu v mém směru. Když pak zastavila, aby projela zdymadlem, udělal jsem pár fotek a zapředl s posádkou rozhovor. Jednalo se o postarší manželský pár na dovolené, který na vlastní lodi cestoval kanály po celé Británii (v současnosti je síť kanálů splavná na cca 3500km). S vidinou pěkných fotek jsem se nabídl, že jim pomohu při průjezdu zdymadly, kterých bylo na dalším cca kilometrovém úseku asi 8, protože kanály v Birminghamu mohou mezi svými třemi hlavními úrovněmi dosáhnout převýšení až 20m. Nejvíc mě na celé věci fascinovalo, že veškeré zařízení kanálů je samoobslužné. Otevřete si vrata do zdymadla, zajedete tam s lodí, váš pomocník za vámi zavře vrata a otevře ventily, kterými se zdymadlo napouští, po napuštění vám otevře vrata ven, zavře ventily a vy pokračujete k dalšímu zdymadlu, kde celý proces opakujete. K otevírání ventilů slouží čtverhranný klíč, který má každý člen posádky vždy po ruce. Nejsem si úplně jistý, jestli by podobný systém mohl spolehlivě fungovat třeba v Čechách.

Samotné čluny, které se pohybují na kanálech, jsou také docela zajímavé. Standardní šířka zdymadel je 7 stop, tedy cca 210cm. Čluny jsou tedy poměrně úzké, ale na druhou stranu některé mohou délkou přesáhnout 25m. Nabízí tedy docela velkou obytnou plochu, byť v poměrně úzkém formátu. Většina člunů, které jsem ten den viděl, měla dvě ložnice, jídelnu, kuchyň (někdy i s myčkou na nádobí a pračkou) a celkem solidní koupelnu se záchodem a sprchou. Je vidět, že lidé tady berou život na vodě celkem vážně. Zajímavé mi přišlo to, jak se i nová výstavba přizpůsobila síti kanálů, která ve městě existovala již od konce 18. století. Některé budovy jsou postaveny na pilířích nad kanály, takže lodě proplovají pod jejich přízemními patry. Při povídání s posádkou lodi, kterou jsem následoval na její cestě zdymadly, jsem se dozvěděl, že Birmingham má víc splavných kanálů než Benátky (počítáno na jejich délku v kilometrech), v současnosti se jedná o cca 160km, které jsou splavné, ale v minulosti to bylo až 260km. Většina v současnosti splavných kanálů prý musela být celkem náročně zrekonstruována, protože poté, co se přestaly používat pro zásobování průmyslu, začaly chátrat a mnoho technického vybavení bylo rozkradeno jako zdroj druhotných surovin. Naštěstí na začátku 90. let se začaly kanály obnovovat a v současnosti slouží jako oblíbená turistická atrakce jako pro cizince, tak pro Angličany. U posledního zdymadla jsem si vzal e-mailové adresy lidí, které jsem na lodi nafotil a hned po zpracování fotografií jsem jim je zaslal mailem, měli radost.

 Pravidelní čtenáři jistě vědí, jak moc mám rád industriální památky. V tomhle ohledu mě Birmingham skutečně potěšil.  Už plánuji, že při další návštěvě Anglie se do Birminghamu znovu vypravím a celému městu věnuji trochu víc času než minule. Navzdory jistému stigmatu rozpadu britské průmyslové výroby má Birmingham, z fotografického hlediska, stále dost co nabídnout!

Víc fotek z Birminghamu na FLICKRu!

Mlha nad blaty: Anglický venkov

Není nad to si po měsících stereotypní úředničiny zajet někam odpočinout. Prozřetelnost tomu chtěla, že se mi povedlo ušetřit dost dovolené na to, abych mohl vyrazit s manželkou k příbuzným na anglický venkov. Normálně bych se tam hryzal nudou a nevěděl co dělat, ale tentokrát jsem měl jasný plán – pokusit se zachytit anglický venkov a jeho přírodu na pár fotografiích. Několikrát denně jsem proto nazul gumáky (jiné boty tady na podzim nemá moc cenu nosit) a vyrážel jsem do kopců kolem tchánova domu s foťákem na krku a někdy víc než jedním.  Bylo to místy náročné, protože pro typickou venkovskou krajinu v Anglii jsou charakteristické především množství neprostupných živých plotů, zídek a ohrad, které je nutno překonat. Naštěstí jsem celkem čerstvě přeočkovaný proti tetanu, a tak mě nějaký rezavý ostnatý drát nemohl zastavit. Navíc přísné anglické zákony o držení zbraní mi dávaly solidní šanci, že mě žádný farmář neodstřelí coby narušitele. I tak jsem se ale snažil držet se spíše vyznačených turistických tras, které však nedosahují kvality českých turistických značek ani zdaleka, inu nejsou ve všem na západě dál.

V podstatě hned za domem začínalo takové království krav a ovcí. Herefordširský skot je známý po celém světě a v samotném Hereforshiru na něj narazíte o to častěji. Naštěstí je to skot klidný a nestalo se mi, že by se mě pokusil nabrat na rohy. To samé v zásadě platí o ovcích, které mi ale vytrvale sabotovaly veškeré fotografické snahy tím, že se k nim nešlo moc přiblížit aniž by prchaly. A pár desítek metrů vzdálená ovce a širokoúhlý objektiv nejdou moc dobře dohromady co se tvorby záběru týče. Pomalu jsem začínal chápat krajinkáře, kteří se plahočí po kopcích s brašnou plnou objektivů. Pokud tedy pominu prostý fakt, že fotit krajinku na cokoliv menšího než středoformát prostě nemá moc smysl, jak mi tam v těch kopcích přišlo na mysl. Na utřídění myšlenek není nic lepšího než pořádná procházka hezky ostrým tempem a ještě do kopce.

Západní Herefodshire byl historicky součástí království zvaného Ergyng a je doslova protkán zajímavými místy. Je zde možné najít na kopcích několik keltských pevností, dolmeny a menhiry. Často naprosto nezdokumentované a nezanesené do žádné mapy. Britové jsou tak trošku historikové na baterky. Na druhou stranu se pak člověk cítí jako velký objevitel, když na něco takového zcela náhodou v přírodě narazí. Takže pokud se cítíte jako kelt, novopohan nebo wiccan, tak sem můžete vyrazit objímat menhiry a staré duby a čerpat z nich energii. Jestli ale jste krajinkáři, tak taky můžete sedět hodiny, dny a týdny na kopci a čekat na dobré světlo. Já nejsem ani krajinkář ani kelt, takže jsem fotil většinou bez ohledu na světlo, či jeho absenci. Dost často jsem si pomáhal oranžovým filtrem, který trošku projasní snímky zahalené mlžným oparem. Hlavní ale je, že jsem si odpočinul na těle i na duchu.

V příštím blogu se podíváme na poněkud neobvyklé dopravní prostředky, které je možné potkat v centru Birminghamu.

Zbylé fotky z Anglického venkova najdete na mém FLICKRu.

Jak jsem si zkusil užít Londýn

Už jsem to určitě tady na blogu psal, že k Londýnu mám spíše negativní vztah. Tak nějak jsem z něj vždy upadal do deprese, protože mi přišel jako názorná ukázka úpadku západní společnosti. Centrum ekonomiky, i když se tam vlastně nic nevyrábí a jen se posouvají imaginární čísla v počítačích. Osud tomu chtěl, že jsme zase jeli navštívit příbuzné na anglický venkov, a tak jsme opět cestovali přes Londýn. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si zkusím Londýn užít. Hodil jsem za hlavu svoje předchozí předsudky a psychicky jsem se připravil na dva dny focení. Počasí mi docela přálo, a tak jsem pln optimismu vyrazil. Od našeho londýnského hostitele jsem si nechal poradit čtvrť Stamford Hill, že prý je šabat a že bude na ulicích živo, protože je to převážně židovská čtvrť, a že je to tam zajímavé. Navzdory tomu, že mě poslal na úplně špatnou stanici hromadné dopravy, jsem nějak dorazil do cíle.

Stamford Hill mi přišel jako tuctová londýnská čtvrť plná řadových domků, jeden jako druhý. Jediným oživením byla partička náboženský fanatiků skládající se z černého baptisty, postarší židovské dámy a mladého pákistánského muslima, kteří rozdávali jakési letáčky. Chvíli jsem se zapovídal a pokoušel se je obrátit k radikálnímu husitství, jak je mým dobrý zvykem, ale nakonec jsem udělal jen pár fotek jejich misionářské snahy a pokračoval hlouběji do židovské čtvrti. Tam už se mi tolik nedařilo. Kdo by to byl řekl, ale ultraortodoxní židé (kterých je tam plno) se neradi fotí. Jeden po mě dokonce hodil kamenem. Protože neznám nový zákon a protože jsem neměl chléb, tak jsem po něm ten kámen hodil zpátky a hledal útočiště v přilehlé arabské čtvrti, odkud mě pro změnu vyhnala obsluha automyčky pod hrozbou bití klackem.  Inu, Londýn je multikulturní metropole a našinci je tam občas těžko. Nezraněn na těle, jen trochu na duchu, jsem vyrazil do čtvrti Docklands, kterou jsem chtěl navštívit už asi 15 let od doby, kdy jsem tam byl naposled se základní školou.

Bohužel, to co mému čtrnáctiletému já přišlo nadmíru zajímavé, mi teď už tak zajímavé nepřišlo, a tak jsem po chvíli poflakování jel zase metrem domů. Přežít v londýnském metru není tak jednoduché. Značení i samotná konstrukce jsou značně chaotické, vzduch je absolutně vydýchaný, výpadky v provozu časté, a přestože jsem byl vybaven celkem dobrou mapou metra, dostat se byť jen o několik stanic dál nebo učinit jednoduchý přestup mi zabralo hodně času a úsilí. Příště půjdu pěšky. Londýn se samozřejmě za posledních pár let změnil. Dřív bobíci nenosili pistole, nenosí je ani teď, protože mají většinou samopaly Hecklech und Koch, případně útočné pušky od stejného výrobce. Alespoň nějaký pokrok v jinak upadajícím velkoměstě. Ale abych nebyl jen negativní, objevil jsem i pěkné věci. Japonské papírnictví kousek od Picadilly Circus, hipsterskou čvrť mezi Picadilly a Oxford Circus, parádní místo kde si dát anglickou snídani a k tomu Bloody Mary. Prostě mělo to i svoje pozitiva, které nemohlo pokazit ani zmatené metro a útoky dvou ze tří abrahámských náboženství.

Konečně jsem ale dospěl k poznání, že nemá cenu se Londýnu bránit a upadat z něj do deprese. Když svítí sluníčko, je tam docela zajímavé světlo a vlastně se tam i dá dobře fotit. Vlastně se už docela těším, až se tam zase vypravím. I když mám už vytipované další anglické město, které potřebuju znova navštívit a trošku víc poznat, ale o tom zase jindy.

Sibiřský piknik: Dokud nás medvěd nerozdělí

Spousta lidí si pod pojmem Sibiř představí nekonečně hluboké lesy plné zvěře a řeky tak široké, že je sotva vidět na druhý břeh. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Když letíte nad Sibiří letadlem je to dost surreální zkušenost. Prostě vidíte jen moře jehličnanů, od horizontu k horizontu, a možná sem tam nějakou řeku. Pokud tedy neletíte podél Transsibiřské magistrály, kde jsou soustředěna všechna větší města. Obyvatelé Sibiře, ačkoliv mohou žít ve velkých městech, mají rádi přírodu a když můžou, tak do ní vyrazí. Nejenom výlety do tajgy je člověk v Rusku živ. Volný čas se tu tráví i jinak. Škoda jen, že to nebyl tak surreálný zážitek, jak by si milovník filmů „Svéráz národního lovu“ a „Svérázný rybolov“ sliboval, ale úroveň to mělo, to ano.

V rámci výletu na svatbu své sestry mě samozřejmě manželka musela ukázat i zbylé části rodiny, která se bohužel nedostala na naší svatbu před dvěma lety. Tedy zejména svému otci a své babičce. A jak lépe se seznámit, než vyrazit k babičce do baňi. Někdo by si samozřejmě mohl představovat, že ruská baňa je něco jako sauna, a ačkoliv základní premisa horkého prostoru je stejná, baňa se jeví jako mnohem komplexnější a víceúčelovější proces. Kromě švihání se březovými metlami, které můžeme najít i u finské sauny, slouží baňa v podstatě i jako lázeň nebo koupelna chcete-li. Protože zároveň s vyhříváním místnosti si tam ohřejete i  vodu, kterou se pak můžete umýt. Byla to celkem osvěžující zkušenost. Samozřejmě, že člověku pak vyhládne, babička upekla pirožky, které jsme pak spolu s tchánem zlikvidovali. Spolu s nějakými šesti litry piva a lahví vodky. Odpočinek a sbližování s rodinou jak má být!

Aby toho nebylo málo, tak jsme pak s čerstvými novomanželi a rodiči ženicha a mým tchánem a  tchýní z Anglie, vyrazili na celodenní expedici k Sibiřskému veletoku Ob. Naskládání do dvou terénních aut plných jídla, pití a outdoorového vybavení jsme vyrazili na neznámé místo. Ukázalo se, že jde o jakousi chatovou kolonii (což v Rusku znamená cca 1 chata na 5km²) spojenou s přístupem k řece. Bohužel brána byla zavřená, a tak jsme museli veškeré vybavení a jídlo nosit v rukách. Zatímco někteří se asi dvě hodiny pokoušeli postavit stan, jiní začali připravovat oheň a jídlo. S potěšením musím konstatovat, že se sekyrou to umím pořád stejně dobře jako za svých let slávy ve skautu. Bleskově jsem nadělal dřevo na oheň, který se pak hlava rodiny pokoušela celkem dlouho neúspěšně rozdělat a odmítala pomoc zkušeného zálesáka. Oheň se nakonec rozhořel a ženy začaly připravovat tradiční kempingové jídlo. Velké kusy lososa, které se vaří spolu s bramborem, cibulí a další zeleninou. Vznikne tak chutná polévka plná rybího masa na obírání z kostí. Příjemné překvapení, že výlet do přírody na Sibiři neznamená pouze grilování šašliku.

Jelikož bylo hrozné vedro, vysoko přes 30°C, tak došlo i na koupání. Kdo by to byl řekl, že se člověk poletí na Sibiř v létě koupat, ale kontinentální klima je neúprosné. Řeka Ob byla kupodivu celkem teplá, rozhodně teplejší než oceán u Kanárský ostrovů, kde jsme byli na dovolené letos na jaře. Čistota byla také ucházející, protože proti proudu se nenacházely žádné velké továrny ani podobné věci. Pozor si člověk musel dávat hlavně na silný proud, protože když jste vlezli do řeky, že vám voda sahala tak po prsa, byl proud natolik silný, že jste měli co dělat, abyste stáli na místě. Proud naštěstí nikoho neodnesl, a tak jsme se všichni ve zdraví vrátili domů. Tedy až na jedno auto, jehož podvozek nepřežil drsné ruské cesty. Zkrátka pohodový den na Sibiři.

Ruská svatba: Žer nebo umři!

O Ruské svatbě jste toho možná hodně slyšeli a možná taky ne. Moje představa byla do jisté míry utvářena seriálem Brigáda a do jisté míry vyprávěním mé manželky o tom, jak to v Rusku chodí. Základní body se ale shodovaly – hodně jídla, hodně pití a to, že je to několikadenní záležitost. Pro jistotu jsem se začal chystat ještě před odletem a vždycky večer jsem si tak tréninkově vypil stakan vodky, aby mě to pak ve Svazu nesložilo. Ukázalo se, že příprava přinesla své ovoce, ale o tom až později. Teď se pojďme přesunout k ruské svatbě a tomu, co jí předcházelo.

Už i na Sibiř dorazily evropské tradice jako rozlučka ze svobodou, snad mi žádný kulturní antropolog nenapíše, že tento zvyk pochází právě ze Sibiře. Nevím, jak to probíhá v Čechách, já byl akorát zapíjet kamarádovo prvorozené dítě a blbě mi bylo ještě týden a vlastně ani nevím, jak jsem se dostal domů, plus jsme v Lokálu v Dlouhé při stále razantnějším přiťukávání rozbili asi 30 půllitrů. Každopádně ve Svazu jsme začali zvolna. Nejdřív jsme na zahradě ugrilovali trochu masa na způsob šašliku, k tomu si párkrát připili arménským koňakem. Pojedli jsme, popili trochu víc a vyrazili jsme do města na túru po různých zábavních podnicích. Mám-li být upřímný, tak paměť těch událostí není úplně nejostřejší, ale byli jsme v klubu na vodní dýmce,  pak jsme pokračovali do karaoke baru, kde padla lahev vodky, a skončili jsme v naprosto vizionářském podniku na výpadovce z města. Ten, kdo vymyslel kombinaci automyčka, hotel, restaurace, karaoke a sauna, vše pod jednou střechou, je podle mě naprostý génius. My jsme využili pouze karaoke a restauraci a jelo se domů. Druhý den jsem byl celkem v pohodě, protože jsme alkohol prokládali jídlem a když už jsme nemohli, vypili jsme konvici zeleného čaje, která nás opět vrátila na zem.

Před svatbou nás všechny nastávající tchyně nastávající nevěsty (manželčiny sestry) zapřáhla do přípravných prací. Jeden den před oficiálním datem svatby totiž byla jistá menší neformální oslava pro užší rodinný kruh a bylo potřeba připravit jídlo. Hromady jídla. Já předstíral nevolnost a neschopnost pracovat s nožem a zašíval se jak jen to šlo a občas jsem něco vyfotil. Nakonec mě ale vypátrali a já musel také přiložit ruku k dílu. Přežil jsem to, ale nebylo to nic moc. Oslava se dala přežít, můj anglický tchán byl lehce za outsidera, protože neumí rusky, ale bylo vtipné pozorovat jeho snahy komunikovat. Další den již byla samotná svatba. Novomanželé se nejdřív jeli pouze v doprovodu svědků nechat oficiálně oddat na radnici a poté se vrátili k falešnému obřadu doma na zahradě. Zkrátka ve Svazu za vámi matrikářka ven z úřadu nevyleze, musíte vy za ní. Občas se příliš nelišil od toho, co známe u nás, bílé šaty nevěsty, oblek, slib, půjčené dítě od sousedů rozhazující růžové plátky. Klasika. Následoval přesun do hotelu, kde bylo vše připravené k hostině a večerní zábavě.

Už jsem pár svateb zažil, ale tolik jídla a alkoholu jsem teda ještě neviděl. Co bylo také překvapivé a pro nás Evropany netradiční, byla postava zvaná „tamad“. Tahle funkce vychází z kavkazské tradice a jedná se podle překladu o „mistra přípitků“. V praxi je to takový svatební vůdce. Vyhlašuje přípitky, zahajuje různé zábavy a aktivity a podobně. Upřímně řečeno mi občas lezl trošku na nervy, protože jsem chtěl chvíli v klidu sedět a trošku pojíst a popít. Ale tak i to patřilo k zážitku. Snad jen chyběl tanec, jako na klasické evropské svatbě. Nevím jestli to bylo tradicí nebo tím, že se sešli líní lidé. Celé to proběhlo v poklidu a bez žádného skandálu. Inu kultura.  Sotva se člověk probral z druhé noci nebo třetí nebo už kolikáté noci nepřetržitého jídla a pití, byl jsem opět povolán do služby k přípravě pochutin pro další den oslav. Naštěstí se mi opět povedlo v zásadě se zašít a udělat pár fotek. Je pravda, že ten třetí den už toho na mě bylo docela hodně a já si pomalu říkal, že bych neměl tolik pít. I když díky tomu, že v současnosti vážím cca 100kg, mám větší výdrž než kdy předtím.  I tak ale mám pořád nějaké svoje limity.

Co tedy říct závěrem k ruské svatbě? Není to nakonec tak odlišné od té české, jenom to trvá o hodně déle a všeho je o hodně víc. Co taky čekat od největší země na světě? Snad jen trochu mě z fotografického hlediska mrzelo, že nebyla klasická pravoslavná církevní svatba. Ta by byla určitě mnohem zajímavější než prostý obřad na zahradě opulentní vily, který si můžete udělat v Čechách taky. Ale zkuste si tady sehnat pravého fousatého popa! Ještě že v Rusku zůstaly pořád ještě svobodné kamarádky mé ženy, takže šance na pozvání na další „pravou západosibiřskou“ pořád existují. Má játra pláčou.

V dalším díle mého cestopisu se podíváme na pravý sibiřský piknik!

Vice fotek nejenom ze svatby najdete v albu na Flickru!

Tomsk: Lepší než Brno!

Nikdy jsem si nepomyslel, že poletím na Sibiř, ale stalo se. Rodinné povinnosti nás s manželkou zavály do jejího rodného města Tomsk na západní Sibiři. Západní Sibiř je takový eufemismus, kterým se označuje oblast vzdálená 4 hodiny letu od Moskvy a asi 6000km vzdušnou čarou od České republiky. Je to daleko, opravdu hodně daleko. Je odtamtud vlastně mnohem blíž třeba do Číny a Indie než do Evropy. A přesto se i v takto odlehlé části světa uprostřed tajgy nachází celkem velké město (500tis obyvatel, bez započtení širší aglomerace), které bylo zaleženo už roku 1604 a ve kterém se nachází nejstarší univerzita na Sibiři, která má dokonce celonárodní význam. Jak to tak často bývá v životě, trochu jsem nevěděl, co mě tam čeká. Tomsk jsem znal jen z vyprávění své manželky, která ho líčila jako hotové peklo na zemi (prý snad jen srovnatelné s Brnem) a z pár kusých informací nalezených různě na internetu. Je pravda, že když jsem při příletu z okénka letadla viděl jen nekonečné lesy a močály západní Sibiře, tak jsem si říkal, kde je vlastně to město? 

Je pravda, že vedle vyzdobených bulvárů Moskvy vypadá Tomsk poněkud chudě. Vypadá tak trochu jako Rusko, které jsem si já vždycky představoval. Když budete chvíli hledat, potkáte někde na kraji města i smečku divokých psů. Město je přes léto trochu mrtvé, protože tam není tolik studentů jako během semestru. Jinak to ale vypadá, že ve městě nějaký život je. V centru kolem Leninovy třídy najdete relativně dost restaurací a kaváren, které po přepočtu na české koruny překvapí docela nízkou cenou. I když je pravda, že od roku 2014 v Rusku potraviny docela zdražily kvůli západním sankcím, ale pořád se ještě najíte za cca 50% toho, co byste zaplatili v ČR. Když už jsme opět u jídla, tak určitě zajděte do stánku kde prodávají sibiřské bliny. Ve městě jich je docela dost a můžete si vybrat z velkého sortimentu náplně. Mé nejoblíbenější byly s hovězím masem. Jen máloco mi letos v létě přišlo tak dobré, jako jíst bliny a zapíjet to kvasem, který můžete koupit ze žluté cisterny na ulici za celkem symbolickou cenu.  Chutná docela jinak, než ten průmyslový, který můžete koupit v lahvích i u nás v České republice.

Tomsk není úplně malé město. Pěšky se tam pohybovat sice dá, ale docela byste se nachodili. My jsme bydleli v části města nazvané Akadem Gorodok, která byla postavená pro pracovníky univerzity a výzkumných ústavů. Do centra jsme jezdili autobusem. V Tomsku jezdí převážně krátké autobusy firmy GAZ, do kterých se usadí cca 20 nebožáků. Jedna jízda stojí 17 rublů, tedy asi 6,50 Kč a platí se než vystoupíte. Řidiči jezdí úplně stejně jako ostatní ruští řidiči, tedy jako šílenci. Takové řidičské návyky si vypěstujete asi jen tím, když jste museli dva roky na vojně kličkovat mezi výbuchy někde v Afghánistánu nebo Čečensku. Obdivuhodné je i to, kolik činností najednou zvládají. Řídit cokoliv ruského, to chce celého chlapa, protože volant, pedály i převodovka ne vždy reagují podle přání řidiče. Do toho navíc za jízdy zvládají přesně do rublu vracet drobné za jízdenky. Pokud se chcete rozšoupnout, můžete jezdit po Tomsku taxíkem. Nejlevnější je Yandex taxi, které funguje trochu podobně jako Uber a málokdy platíte víc než 140 Rublů za jízdu kamkoliv, tedy asi 55Kč. Normální taxíky jsou o trochu dražší a zaplatíte kolem 200 Rublů za jízdu, na druhou stranu vám dispečink řekne cenu jízdného dopředu, což je taky fajn. Pokud ale nemluvíte Rusky, nevím jak se v Tomsku s taxikáři, a vůbec obecně s lidmi, domluvíte.

Město není žádný zapadákov, má tři divadla, sál filharmonie s vlastním filharmonickým orchestrem, několik kin i nákupních center a dokonce do něj dorazil triumvirát západního kapitalismu – McDonalds, KFC a Burger King. Dost lidí tráví čas procházkami po nábřeží řeky Tom, které je kousek od Leninovy třídy. Tam také můžete nastoupit na výletní loď, která v pravidelných intervalech přirazí přímo na břeh, aby mohli nastoupit a vystoupit pasažéři. Možnosti jak se zabavit tedy jsou. Pokud máte chuť na nějaký večerní život, můžete zkusit v Rusku velmi populární vodní dýmku nebo karaoke. Nebo obojí najednou. Karaoke tady berou docela vážně a není výjimkou, že pokud zpíváte mizerně, tak vám prostě už nepůjčí mikrofon, tak jako se to stalo před lety mojí manželce. Akorát při vstupu do nočních podniků musíte dbát na to, abyste nevypadali jako Čečenec, Ázerbájdžánec, Uzbek a podobně. Může se stát, že vás tam pak prostě nepustí. Tak to tam prostě chodí.

Pokud jste milovníci architektury, tak si zde můžete přijít na své, co se týče dřevěných domů takzvané Sibiřské secese. Je smutné, že mnoho z nich je v celkem dezolátním stavu, protože majitelům chybí peníze na údržbu a navíc pozemky jsou mnohdy hodnotné pro různé developery, takže lidé domy neopravují a poté je nechají strhnout, aby mohli výhodně prodat pozemek. Jelikož Tomsk prožíval v druhé polovině 19. století celkem bouřlivý rozvoj, najdeme zde hodně zachovalých budov i z tohoto období. Jedna bonusová informace navíc, kterou nikde na internetu nenajdete – Tomsk má systém podzemních chodeb. Prý hotové katakomby, které si vyhloubili bohatí kupci ze sklepů svých domů. Většina z nich vedla k řece, kde se tak boháči prý mohli zbavovat těl svých nepřátel v byznysu. V současnosti je podzemí nepřístupné, ale ve sklepech některých starých domů v centru můžete vidět zazděné vstupy do podzemního labyrintu. Možná, kdyby se podzemí zpřístupnilo, mohl by to být docela turistický tahák. Tomsk je mimo jiné i městem kuriózních památníků. Například památník dopravního policisty nazývaný „Strýček Kolja“, památník zelí, Čechovův památník na nábřeží, památník Milenci (chlap v trenkách visící za parapet) a mnoho dalších včetně nejmenšího památníku na světě 4cm velkého Žabáka cestovatele.

Takže i na Sibiři se dá žít, něco zažít a něco vidět. Manželka sice tvrdí, že to jde s Tomskem od desíti k pěti, ale mě to tam nepřišlo bůh ví jak strašné. Samozřejmě, to má své rezervy. Nesmíte se divit tomu, že v tramvaji je v podlaze díra, kterou vidíte na koleje, že řidič autobusu má místo řadící páky v podlaze zastrčený kus uříznuté hokejky a podobně. To všechno je současné Rusko. Netřeba se tomu divit nebo se nad tím pozastavovat, ale prostě to člověk musí vzít jak to je.

V příštím příspěvku se podíváme na to, jak vypadá taková ruská svatba.

Album všech fotografií z Ruska na Flickru

Příručka přežití v Rusku

Rusko. Největší země na světě, která od nás není zas tak daleko, ale na leckoho může působit mnohem víc exoticky než třeba takový Vietnam nebo nějaká africká země. Chápu, že Rusko není v ČR bůh ví jak v kurzu už skoro nějakých 70 let, a o to víc v současné politické situaci. Na druhou stranu tam je ale spousta krásných míst, která stojí za to vidět a podle mě by se člověk neměl ochuzovat o zajímavé zážitky jen pro nějaké vlny politických názorů převládajících ve společnosti. Navíc při současném kurzu rublu a cenách letenek se to ani tolik neprodraží.

První komplikací může být obstarání víza. Stojí to čas a peníze. Vyplatí se si zařídit vízum v předstihu a využít služeb některé z vízových agentur, které působí v ČR. Když si vystačíte s vystavením turistického víza (30 dní pobytu, 1 vstup) do 20 pracovních dnů, tak vás vyjde na cca 2200Kč, což je asi o 200Kč víc (a o 4 dny míň běhání na konzulát, vyplňování formulářů atd.) než kdybyste si to zařizovali sami přes konzulát. Takže si ušetřete čas a nervy a investujte do služeb agentury. Samozřejmě si musíte udělat cestovní pojištění s platností pro celý svět a od jeho délky se bude odvíjet i délka platnosti vašeho víza. Na ruském letišti pak dostanete migrační kartu, tu doporučuji neztratit. S nákupem letenek je to jednoduché. Do Ruska většinou poletíte z Ruzyně (nebo tedy letiště Václava Havla) s ČSA nebo Aeroflotem. Často se dá letět i s přestupem v Curychu, z jakého důvodu tomu je netuším. Přímá zpáteční letenka do Moskvy nebo Petrohradu celkem standardně stojí kolem 6000Kč. Může stát o dost méně, i víc. Samozřejmě jde létat i na jiná místa, ale tam se ceny letenek můžou celkem značně lišit a celkem divoce pohybovat.

Pokud jste v Rusku ještě nebyli, možná bych jako první zvolil Petrohrad. Je to poněkud kosmopolitnější město než Moskva a na cizince, kteří neumí rusky, ale chtějí se domlouvat třeba anglicky jsou přece jenom trošku zařízení. Samozřejmě jistá znalost ruštiny je jen výhodou a osobně bych každému doporučil se naučit alespoň pár slov a frází, dost vám to usnadní život. Nejdražší na cestě do Svazu bylo vždy ubytování, ale to se teď s nástupem služby AirBnB na ruský trh změnilo a ubytování jde sehnat za celkem přijatelné ceny. A po městě se můžete pohybovat buď metrem nebo třeba i Uberem. Jako nejlepší období pro návštěvu Petrohradu bych doporučil léto. Město je dost na severu a i tady zažijete bílé noci, kdy slunce zapadá sotva za horizont a tak je stále světlo. Jaro nebo podzim je špatné období, je zima, hodně prší a hodně fouká vítr. K vidění toho není málo, Ermitáž je samozřejmost, ale neměli byste vynechat ani Petropavlovskou pevnost nebo ponorku z období studené války zakotvenou na nábřeží Vasilevského ostrova.

Pokud toužíte vidět, jak to vypadá, když se Rusové snaží vypadat jako světový národ, tak navštivte Moskvu. Podle manželky se za posledních 5 let hodně změnila, což já nemůžu posoudit, protože jsem jí před 5 lety neviděl (tedy ani manželku nebo Moskvu). Ulice jsou z větší části nově vydlážděné, široké a čisté. Alespoň tedy v centru, nikam na periferii jsem se nedostal a po pravdě řečeno jsem ani nezkoušel najít moskevský ekvivalent Černého mostu nebo Jižáku. Teď v létě byly ulice plné různých stánků ať už se zmrzlinou, limonádou nebo šašlikem. Ruské pouliční limonády doporučuji. Na první pohled mají velmi divoké bylinné kombinace chutí, které by nevymyslel ani hipster na LSD. V horkém ruském létě ale zaručeně osvěží a výborně se hodí ke grilovanému jehněčímu. Jak moc se v Moskvě domluvíte anglicky netuším, protože jsem to nezkoušel. V lepších restauracích ale mají i anglické menu, takže nemusíte vybírat úplně naslepo. Občas se i dobře pobavíte, když prodávají nějaké naprosto podřadné české pivo v přepočtu za 100Kč a vydávají to za luxusní pivo z dovozu.

Hodně lidí se mě po návratu ptalo, jestli je v Rusku bezpečno. Přijde mi že ano, asi jako všude na světě ve velkých městech. Po různých teroristických útocích na počátku 21. století začali v Rusku brát bezpečnost celkem vážně. Například v metru potkáte docela dost policistů a u vchodů do metra jsou zřízena kontrolní stanoviště, kde kontrolují podezřelé osoby, které se snaží vstoupit do metra. Podezření vzbudí většinou nadměrné zavazadlo, to když máte v horkém létě baloňák nebo to, že jste z Čečenska či Uzbekistánu. Když si centrum Moskvy nebo Petrohradu srovnám třeba s centrem Prahy, kde mi cestou ze Staromáku 10x nabídnou heroin, 15x běloruskou prostitutku a 5x mě málem zmlátí parta ožralých anglických turistů, tak z toho ruská města vychází líp. Konzumace alkoholu na ulici se netoleruje, takže občas vidíte situaci jak z amerického filmu, kdy někdo schovává flašku tvrdého nebo piva v papírovém sáčku. Stejně tvrdě, jako policie potírá Putinovu opozici, tak potírá i bezdomovce, feťáky a somráky. Na ulici je prostě neuvidíte. V tomhle hraje roli i tvrdá ruská zima, která ulice každoročně zbaví méně odolných jedinců, nebo těch, kteří nestihnou včas zalézt do tunelu teplovodu. Takže pokud máte normální zdravý rozum a cíleně nevyhledáváte problémové situace a špatné části města, tak Rusko není o nic více či méně nebezpečné než jakékoliv civilizované evropské město. Samozřejmě, že situace v jiných městech se může lišit, ale v Moskvě, Petrohradu a Tomsku jsem na žádný problém nenarazil. Snad si jen dejte pozor na penzisty nastupující do prostředků MHD, jsou cca o 150% agresivnější než v Praze.

Dokonce jsem ani nenarazil na žádné problémy při focení na ulici. Naopak, několikrát ke mně lidé přišli a vyptávali se mě, co to mám za foťák, že poznali, že je na film a jestli je to Zorki nebo Fed. Možná kdybych na krku nosil Zorki místo Leicy, tak bych si vysloužil nějaké to pozvání na panáka. Úplně bych asi nedoporučil fotografování vojenských objektů, ale na to jsou hákliví i na západě. Pokud si nejste jistí, zeptejte se. Je to jednodušší, než pak něco vysvětlovat zásahové jednotce pořádkové policie nebo naštvanému vojákovi. Zkrátka se, jako všude jinde na světě, řiďte zdravým rozumem.

Závěrem bych to tedy shrnul tak, že není žádný racionální důvod, proč by se měl člověk cesty do Ruska obávat. Při dodržení nějaké běžné opatrnosti se tam může člověk pohybovat úplně normálně. Statisticky vyjádřeno je tam asi teď mnohem menší šance, že vás někdo zastřelí, vyhodí do vzduchu nebo přejede náklaďákem, než třeba ve Francii či Belgii. Samozřejmě, pokud vyrazíte někam jinam než do velkých měst, nemůžete úplně očekávat evropský standard služeb nebo čistoty. Občas se člověk nestíhá divit a to jak v pozitivním, tak občas i v negativním slova smyslu. Například na většině semaforů funguje odpočet, jak dlouho bude trvat zelená či červená, a to jak pro chodce, tak pro auta. V Praze jsem takový semafor viděl jeden. Či wifi zdarma a signál pro mobilní telefon v celé síti moskevského metra, je to drobnost, ale život to zpříjemní. Jako bonus bych bral to, že Českou republiku a Čechy mají v Rusku hodně rádi a česká národnost vám tady otevře mnohá dveře i srdce.