Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!

Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.

Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.

Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.

Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech.