Česká Kanada: Méně je někdy více

Člověk musí cestovat, aby pak mohl lépe ocenit, co má doma. Už ani nevím, kde jsem tohle pořekadlo slyšel, ale je na něm něco pravdy. Proto se také vždy rád vypravím na výlet po České republice. Tentokrát padla volba na Jindřichův Hradec, známou destinaci, kterou jsem doposud nenavštívil. Pravda, výlet tím směrem jsem plánoval předloni i loni, ale nakonec jsem ho vždy zrušil. Většinou kvůli počasí, které na konci léta nebo na začátku podzimu nebylo příznivé. Letos se ale poštěstilo.

Už samotná cesta na jih Čech je vždy příjemná, zvlášť když svítí slunce a já si tak můžu stáhnout střechu auta a užít si čerstvý vzduch. Člověk se tak cítí trochu víc ve spojení s krajinou, kterou projíždí. Samotný Jindřichův Hradec mě velmi příjemně překvapil svým historickým rázem, spoustou zajímavých míst, starých uliček a památek. Čas byl ovšem pouze na návštěvu zámku, který patří mezi největší v republice. Prohlídka byla velmi zajímavá a historicky poučná. Rozhodně jí doporučuji každému návštěvníku tohoto města.

Dalším bodem programu byla jízda úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Rozchod kolejí pro úzkokolejky je 760 mm, což je téměř polovina rozchodu normálních kolejí. Vagóny jsou i lokomotiva jsou o něco menší než normálně. Historicky se úzkorozchodné dráhy stavěly tam, kde by stavba dráhy o běžném rozchodu byla technicky příliš náročná či nerentabilní. Užší rozchod kolejí znamená mimo jiné to, že dráha může mít kratší oblouky a může tak lépe kopírovat terén a nejsou tak potřeba tak náročné terénní úpravy při pokládání kolejí. V krajině České Kanady (jak se Jindřichohradecku také někdy říká) obě tyto vlastnosti přišly vhod. Po pravdě řečeno je to malý zázrak, že trať je ještě v provozu a nebyla nahrazena autobusovou dopravou.

Ve vlacích jsem již pár filmů nafotil, ale musel jsem konstatovat, že modernizované vagony nemají již nemají ten správný „retro“ vizuál, který by se mi líbil. Vagóny Jindřichohradeckých místních drah mají sice nové potahy sedaček, ale tím to tak končí. Zvenku i vevnitř vypadají jako z 60. let 20. století. Dokonce v nich najdete ještě popelníky. Další vlastností úzkorozchodné dráhy je to, že vlaky jezdí pomalu. Maximálně 50 km/h, ale většinou ještě pomaleji. Máte pak více času vychutnat si pohledy z okna na krajinou, kterou se koleje klikatí. Vlak staví ve vesnicích a místech s názvy jako jsou Kunžak nebo Kaproun a všechno je tak nějak hezčí než na normálním rozchodu kolejí. Opravdoví nadšenci si mohou zaplatit ubytování v apartmánech, které Jindřichohradecké místní dráhy vybudovaly v nádražních budovách.

Celý výlet do Nové Bystřice tkvěl vlastně jen v tom, že sama cesta byla cílem. Zkrátka jsem se chtěl projet úzkokolejkou. Pro případ, že by i ona zmizela z tohoto světa, tak jako spousta věcí, na které jsme byli zvyklí. Z tohoto hlediska mám tedy splněno. V budoucnu se do krajiny kolem Jindřichova Hradce znovu rád vypravím.

Cinestill 800T: Tma na Rusi

O filmu Cinestill jsem se již zmiňoval, když jsem o něm psal ve spojitosti se svým výletem do Itálie. Tehdy jsem fotil na Cinestill 50D, který je určený pro denní světlo. Navíc se svým ISO 50 toho světla potřebujete opravdu hodně. Na druhém konci spektra tak stojí Cinestill 800T, který je určen pro umělé světlo a špatné světelné podmínky. Opět se jedná o kinematografický film upravený pro vyvolání procesem C-41, tentokrát Kodak Vision 3 500T.

To, že v barvě příliš nefotím už je asi všeobecně známá věc. Má to své, velmi podstatné důvody, ale Cinestill 800T jsem chtěl už notnou dobu vyzkoušet. Výlet do Petrohradu se k tomu perfektně hodil, a tak jsem si před odjezdem opatřil dvě kazety a vyrazil. Až zpětně jsem zjistil, že kinematografické filmy jsou speciálně citlivé na rentgenové záření a mohou je poškodit i rentgeny na příruční zavazadla, která obvykle jiným filmům normální citlivosti neublíží. Takže jsem byl až do svého návratu trošku nervózní, jestli filmy přežily v pořádku. Ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné a vše bylo naprosto v pořádku. Proč jsem se ale rozhodl fotit v barvě, a to ještě ve špatných světelných podmínkách?

Má to dost co dělat s tím, odkud čerpám inspiraci. Poslední dobou jsem dost inspirace čerpal z filmů. Tedy ne z těch, na které se fotografuje, ale z těch pohyblivých obrázků, na které chodíme do kina. A ty jsou v dnešní době většinou barevné. Při bližším zkoumání zjistíme, že barva je jedním z nejzásadnějších prvků kinematografie. Barevná paleta filmu je jedním z hlavních faktorů toho, jak celé dílo vnímáme. Na youtube najdete hromadu videí, které rozebírají použití barev v různých filmech. Takhle z hlavy bych například zmínil tlumené pastelové tóny Wese Andersona, který je ještě zajímavý použitím symetrických kompozic. Největší inspirací poslední doby byl ale Blade Runner od Ridleyho Scotta. Poprvé jsem celý ten film viděl vlastně až docela nedávno, dlouho jsem si ho šetřil na správný okamžik. To se mi vlastně vyplatilo, protože se rychle stal jedním z mých nejoblíbenějších filmů.

Ponecháme-li stranou příběh, morální konotace a vynikající hudbu, tak nám zůstane naprosto unikátní vizuální stránka filmu. Často bývá tento film označován jako neo-noir, což je podle mého názoru naprosto správné označení. Stačí se podívat na strukturu příběhu a postavy, obojí následuje klasický recept filmu noir. Hlavním vizuálním rozdílem je ale použití barev, které v klasických filmech noir (až na výjimky) nenajdeme, protože ty bývají černobílé. Výrazné kontrasty světla a stínu, všudypřítomné barevné neony, pára a déšť. Přesně tyto prvky definují poněkud temnou budoucnost. Člověk se pak najednou na fotografování po tmě a při umělém světle a v barvě dívá trochu jinýma očima. Nelze říct, že bych se nějak snažil napodobovat vizuální styl toho či onoho filmu, ale spíš přemýšlím nad tím, jaké prostředky byly použity k vytvoření žádaného efektu na diváka. Člověk by si pak snad i přál, aby každé město, kam se vypraví bylo plné barevných neonů, páry, mlhy a aby skoro pořád pršelo.

Práce s barvou je však v některých aspektech složitější než černobílá fotografie. Zejména skenování negativů je potřeba věnovat pozornost, abychom dostali co nejvíc barevně neutrální obraz se kterým se nám bude dále snadno pracovat. Člověk by se také měl vyhnout silným zásahům, které by způsobily to, že některá z barev by začala výrazně převažovat ty ostatní, leda snad by to byl záměr, ale i pak je třeba mít se na pozoru. Velmi snadno se stane, že výsledek špatného barevného postprocesu vypadá naprosto otřesně. Problém přestavuje také zrno. U černobílých filmů působí rušivě jen málokdy, ale velmi zrnitý barevný film hned postřehnete a málokomu přijdou zrnité barevné fotografie esteticky uspokojivé. Cinestill má, s ohledem na svou vysokou citlivost, poměrně dobré vlastnosti, co se týče zrnitosti. Za předpokladu, že je správně exponovaný.

Porůznu jsem se dočetl, že pokud chci Cinestill pushovat na vyšší ISO, je lepší ho například nafotit na ISO 1600, ale vyvolat jako ISO 3200. Toto by mělo zajistit dostatek kresby ve stínech, plus dát jistou rezervu, když se s měřením úplně přesně netrefíte. Osobně se mi tahle metoda docela osvědčila. Jediné, na co si člověk musí zvyknout je zbarvení výrazných světelných zdrojů do červena, které je způsobeno absencí antihalační vrstvy. Film Cinestill 800T bych si určitě koupím znova, až budu chtít fotografovat v barvě při špatném světle nebo v interiérech. Na trhu je dokonce i svitkový film, který bude mít ještě jemnější zrno a možná ho taky výhledově vyzkouším, až budu mít nějakou přesnou ideu, co na něj nafotím. Protože při ceně přes 300kč za jednu kazetu/svitek, to není úplně film na každodenní focení. 

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.

Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.

Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.

Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.

V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.

Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

Krátce z Kutné Hory

Občas máme pěkné věci skutečně na dosah ruky. Já mám třeba takhle na dosah ruky například Kutnou Horu, která je od mého bydliště nějakou půl hodinu cesty autem. Člověk má občas tendenci trochu přehlížet, co má poblíž a dívat se víc do dálky. Občas s tím také bojuji, ale to není případ Kutné Hory, tam fotím vždy rád. Ovšem málokdy se tam dostanu v nějakém rozumném čase. Tentokrát se mi to ale povedlo, shodou okolností jsem měl celé úterý volno a shodou okolností jsem měl hned ráno nějaké jednání v Kutné Hoře. No a zcela úmyslně jsem si s sebou zabalil fotoaparát.

Pokud bych byl zkušenějším krajinkářem nebo fotografem architektury, tak bych si samozřejmě ještě přivstal, tak na pátou, abych mohl fotit v tom největším světle těsně po východu slunce. Jenomže jsem trošku líný a když mám volno, tak si rád přispím a poté zkrátka pracuji se světlem, které mám. A tak se taky stalo. Použil jsem pro mě trochu neobvyklý film Ilford FP4, který jsem nedávno zkoušel v Itálii. Celkově se mi líbí jeho tonalita a jemné zrno, bohužel nemám příliš často využití pro film s nízkým iso (125 v případě FP4). Ale předpokládám, že do budoucna ho budu používat například pro portréty či krajinkaření, protože na ulici preferuji ISO 400 a výš.

Pokud se vám zdají rovné linie ve fotografiích ne tak úplně rovné, bude to tím, že momentálně používám Elmarit 21/2.8, který zkrátka tohle dělá. Prostě nemá rád rovné linie. Zkrátka jsem se při focení svatby Nikkorem 20/2.8 namlsal super širokého ohniska a chtěl jsem něco takového i na Leicu. Ano, je to ten samý objektiv, který jsem měl půjčený už před rokem, jenomže tehdy jsem ho měl na dva dny. Teď u mě zůstane asi o něco déle.

Leica Elmarit-M 21/2.8: Praha v širokém úhlu

Když si vzpomenu na své fotografické začátky, musím říct, že se dost změnilo. Začínal jsem fotografovat téměř výhradně s ohniskem 50mm. Z legrace jsem občas říkal, že širokáče jsou jen taková móda, která přejde stejně tak jako neúroda či nájezdy loupeživých barbarů. Pak přišel výlet do Říma a já byl konečně schopen ocenit možnosti, které mi širší ohnisko (35mm) dávalo při možnostech zachycení tohoto velkolepého města. S příchodem Leicy M2 jsem se ustálil právě na širším ohnisku. Pětatřicítka je fajn. Povede se vám do hledáčku nacpat i nějaké ty větší celky, které si chcete vyfotit třeba na dovolené, anebo zachytit víc kontextu a prostředí, když fotíte street. Díky zaostřovací vzdálenosti 0.7m dostanete na tuto vzdálenost docela podobný výřez jako když s padesátkou fotíte na 1m, takže jsem zkusil i nějaké portréty manželky. Možná tomu prd rozumím, ale neviděl jsem na nich nic, proč by pětatřicítka nešla použít i na to. Kromě toho, že díky nejnižší cloně 2.8 a vyšší hloubce ostrosti prostě nerozmatláte pozadí. Chvíli jsem zvažoval i ohnisko 28mm, ale to už mi oproti 35mm nepřišlo jak velký rozdíl.

Nedávno se mi ale naskytla možnost vyzkoušet si objektiv Elmarit 21/2.8., verzí vyráběnou mezi lety 1980 – 1997 v Kanadě. Pro ty z vás, pro které to je překvapení, je potřeba podotknout, že Leica toho v Kanadě vyráběla skutečně hodně, a to včetně fotoaparátů (zejména model M4  a jeho verze). Kvalita není o nic horší než u německých výrobků, ba naopak u některých objektivů je prý vyšší. Samotná kvalita objektivu je zhruba taková, jakou bych od Leicy čekal – perfektní. Příjemná je i jakási velká páčka na objektivu, kterou si pomáháte k rychlejšímu ostření. Vyhovuje mi to. K objektivu jsem měl půjčený i hledáček, který je u tak širokého ohniska skutečně potřeba. Standardní zorné pole hledáčku Leica M2 stačí na 35mm, či s trochou fantazie na 28mm, jenomže 21mm to je úplně jiná liga! Nutno říct, že přídavný hledáček měl překvapivě kvalitní a čistý obraz, i když nepatrně zkreslený, čemuž se člověk vzhledem k šířce zorného úhlu nevyhne. 

Teorie je jedna věc, praxe je věc druhá. Jednadvacítky jsem se trošku bál, protože občas je problém se srovnat se všemi prvky kompozice u pětatřicítky a co teprve, když se vám toho zorného pole vejde mnohem víc. Kupodivu mi to nějak zvláštní nepřišlo, ta nově získaná šíře záběru. Prostě jsem si musel dojít blíž. Nestačilo udělat příslovečný jeden krok, ale spíš dva nebo tři. A ani to občas nestačilo. Teoreticky by člověk měl k ostření použít standardní hledáček a pak přídavný hledáček použít ke kompozici. V praxi jsem fotil s využitím hyperfokální vzdálenosti, která je už od clony 8 dostačující pro většinu situací a na cloně 16 už máte ostré objekty od cca 40cm až do nekonečna, což skýtá skutečně zajímavé možnosti. S takhle širokým sklem jen málokdy narazíte na to, že by se vám něco nevešlo do záběru. Líbí se vám chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně? Není problém, nemusíte couvat zvlášť daleko.  Rychle jsem poznal, že takhle široký objektiv mě nutí dívat se na prostor docela jinýma očima a volit trošku jiné úhly záběru než obvykle. Kdybych ho měl půjčený trošku déle, než jedno odpoledne (stihl jsem nafotit jednu kazetu filmu), tak by to bylo na fotkách určitě vidět trošku víc.

Široké objektivy jsou přítelem zejména krajinkářů a lidí, co rádi fotí architekturu. Svoje využití ale najdou určitě i na ulici, či v reportážní a dokumentární fotografii. V nějakých stísněných prostorech vám bude i 35mm dlouhých. Pokud si dobře pamatuju, tak Josef Koudelka svůj soubor „Cikáni“ fotil hlavně pomocí objektivu Flektogon s ohniskem 20 či 25mm právě proto, že domky v cikánských osadách neoplývaly bůhvíjak velkorysými prostory. K tomu by šel samozřejmě docela dobře použít i Elmarit. Světelnost 2.8 je při ohnisku 21mm víc než slušná, a pokud by si člověk trošku pushnul film nebo zvýšil iso na digitálu (fuj!), tak si poradí i s horšími světelnými podmínkami třeba někde večer v kavárně. Samozřejmě, pokud nemáte hluboko do kapsy jako já, můžete si vzít nejnovější Leica Summilux-M 21/1.4 Asph., který má o dvě clony lepší světelnost, ale vyjde vás na 183.490,- Kč.

Co jsem se tedy tímto poněkud neexaktním a netechnickým povídáním o jednom objektivu snažil říct? Asi jen to, že jsem konečně začal alespoň trochu chápat, jaké možnosti člověku dává skutečně široké ohnisko. Zkrátka vám to pomůže dívat se na svět docela jinýma očima.