Japonsko: Záblesky barvy

Cestu do Japonska jsem plánoval velmi dlouho. Od začátku jsem věděl, že chci Japonsko zachytit i v barvě. Tuto touhu nejspíš zavinily Mijazakiho filmy. Není tak náhodou, že většinu svých barevných fotografií jsem pořídil právě na venkově. Červené chrámové brány, modré moře, šedý kámen a snad všechny myslitelné odstíny zelené. Takové bylo Japonsko mých představ. Ukázalo se, že na určitých místech to tak skutečně vypadá. Člověk zkrátka někdy dostane přesně to, co očekával.

Foceno na Voigtlander Bessa II, 6x9, Kodak Portra 400.

Sicílie: Šest barevných zastavení

Když na mě přijde jaro, začnu občas dělat poněkud neobvyklé věci. Letos se to například projevilo tím, že jsem po velmi dlouhé době sáhl po barevném filmu. Na Sicílii tak semnou jel i Voigtländer Bessa a několik svitků filmu Lomography F². Tenhle film ležel dlouho v mé lednici a původně jsem si tyto filmy šetřil na výlet na Šumavu, kde jsem plánoval udělat sérii barevných fotografií ve formátu 6x6. To bylo někdy v roce 2019. Smířen s tím, že k tomuto plánu se již nejspíš nedostanu, hledal jsem pro tyto filmy jiné využití. Krátký výlet na Sicílii se tedy zdál jako dobré využití.

Na to málo barvy, které fotím, rád používám středoformát. Má to vlastně velmi prozaický důvod. S kinofilmem a jeho 36 snímky v barvě zkrátka nevím co dělat. Může se pak stát, že mám tendenci fotit kdejakou kravinu, jen protože je barevná nebo mi pak takový film zůstává ve fotoaparátu založený déle než je komfortní pro mé OCD tendence. Středoformát je se svými 12 nebo 8 snímky mnohem příjemnější.

Po vyvolání přišla má nejméně oblíbená část celého procesu - skenování a postproces. Dlouhou dobu se pak dívám do monitoru a přemýšlím, co udělat pro to, aby fotografie nevypadaly jak realita po požití nějakého halucinogenu. V tomto případě jsem to měl ještě o něco těžší, protože použitý film má sám o sobě velmi silný "charakter" a táhne všechny barvy do velmi teplých odstínů. Nakonec jsem vzdal velké ambice a snažil jsem se o to, aby fotografie vypadaly alespoň podobně. 

Barevná paleta jarní Sicílie byla velmi uspokojivá. Modrá obloha a moře, žluté citrony, oranžové pomeranče a více zelené než jsem očekával. Světlo bylo většinou docela ploché a ve vzduchu se vznášel opar. Ne úplně ideální podmínky. Nakonec z toho byly 4 filmy, tedy jeden film na každý den pobytu. Jak se tak zpětně na tyto fotografie dívám, zamýšlím se nad tím, jestli mi barevné fotografie evokují jarní Sicílii víc než ty černobílé. Pokud mám být upřímný, není v tom pro mě velký rozdíl. Tak moc jsem si zvykl na černobílé zobrazení světa. Na druhou stranu mě těší i barevné fotografie, protože to pro mě znamená velký krok ven z mé komfortní zóny. Je to zdravé pro duši i pro oči. 

Diapozitivy z popelnice

Poslední dva týdny jsem v trošku podivném stavu, co se týče mé fotografické kreativity a motivace. Něco jsem dokončil, vyvolal a zpracoval všechny filmy, co mi ležely v krabičkách označených „k vyvolání“, ale nějak se nedokážu namotivovat k nové fotografické práci. Není to neznámý stav, vím že je to jen otázka času, než to zase přejde. Jak to tak často v životě bývá, co dělat se našlo tak nějak samo od sebe. Před nedávnem založil fotograf Martin Wágner FB skupinu „Negativy z popelnice“. Sám se totiž věnuje záchraně, digitalizaci a publikaci různých nalezených fotografií. Osud tomu chtěl, že i já mám krabici plnou nalezených diapozitivů, kterou mi věnoval můj kamarád Kiril. Několik měsíců jsem si té krabice vůbec nevšímal. Založení výše zmíněné FB skupiny bylo ale impulsem, který mě donutil jí vytáhnout ze zapomnění a podívat se, co v ní vlastně je.

Prvním úkolem bylo získat představu, co v krabici vlastně je a protřídit, co se bude skenovat. K tomu mi přišla vhod prohlížečka diapozitivů Diaspectar II. Stačilo jí trochu vyčistit, zapojit do zásuvky a mohl jsem rychle a pohodlně projít velké množství diapozitivů. Nechtěl jsem skenovat vše, to by bylo moc práce. Vyselektoval jsem pouze ta políčka filmu, která mě něčím zaujala. Postupně jsem se probral snímky z Japonska, Itálie, Tater a ze Šumavy. Vše nafoceno na barevné diapozitivy v rozmezí 2. pol. 60. let 20. stol. a počátku 70. let. Při prohlížení fotografií jsem měl zvláštní pocit, sám bych asi nikoho nenechával jen tak procházet mé negativy, bez toho abych si vybral, co ukážu a co ne. Jenomže „u fotek z popelnice“ nemá jejich autor tak nějak na výběr. Není to tedy jen technická věc, ale je v tom i jistá otázka etiky.

Vybrané diapozitivy jsem oprášil, naskenoval a uložil na suchém místě do nových krabiček. Při skenování jsem použil lehké korekce podsvícení, abych dal fotografiím neutrální tón a expozici, podobný tomu, který jsem viděl na prosvětlovací prohlížečce. Z každé krabičky jsem oskenoval jen cca 30%. Po pravdě řečeno jsem neobjevil asi nic, co by přepsalo historii fotografie 20. století… Inu, ne každý je Vivian Maier. Fotografie jsou podobné, jako by kdekdo vyfotil na dovolené mobilem. Někdo si myslí, že lidi na film fotili tak nějak líp, než dnes. Nemůžu říct, že by mi to tak přišlo. Rozdíl je jen v tom, že tenkrát to byly jednotky a desítky fotografií, dnes jsou to stovky a tisíce. Jako důkaz mám 5 krabiček diapozitivů z archivu jedné Polské rodiny, jsou na nich zachyceny města jako Budapešť, Paříž, Brno a u Baltu. Všechny jsem si pečlivě prošel a nebylo tam nic, co by stálo za sken. Stejně jako většina fotografií v naších mobilních telefonech.

Celkově byla digitalizace a částečná publikace těchto diapozitivů docela zajímavá zkušenost. Trvalo mi vlastně 14 dní, než se mi to celé rozleželo v hlavě a napsal jsem tento blog. Do budoucna bych rád čas od času něco naskenoval a „zachránil“, třeba ještě na nějaké filmy narazím. Zkuste to také!

Barevné střípky

Můj vztah k barevné fotografii se dá bez velkého přehánění označit za „komplikovaný“. Před cca 6 lety, když jsem se vrátil k fotografii (ten čas docela letí!) jsem fotil barvu v poměru třeba 1:5 – tedy 1 barevný film na 5 černobílých. Tento poměr se rychle změnil na cca 1:15 když jsem si začal černobílé filmy sám vyvolávat. Za poslední rok jsem na poměru cca 1:50. Navzdory tomu, že mám plnou lednici diapozitivů, které si na něco šetřím, ale stále nevím, na co je použít.

Minulý týden jsem se alespoň donutil dojít do Befoto, abych si nechal vyvolat barevné filmy. Skoro po roce. Původně jsem myslel, že na barevném negativu mám fotky tak z dubna/května, ale ukázalo se, že na něm jsou fotky ještě starší. Proč mi to ale trvalo tak dlouho?

Nedávno jsem se nad tím trochu zamyslel a došel jsem k tomu, že barva je pro mě příliš abstraktní. Jak může být barva abstraktní, když svět kolem nás je barevný? To je samozřejmě naprosto validní otázka. Svět sice vidíme barevně, to ano, ale každý trochu jinak. Často se stává, že se dva lidé neshodnou na tom, jak pojmenovat tu kterou barvu. Když do toho celého přimícháme proměnné jako je trochu odlišná barevnost různých barevných filmů, digitalizace, post proces a tisk… Při tolika proměnných je jen velmi těžké říct, že barevná fotografie je TA realita, kterou vidí naše oči. Dost možná mám ale třeba něco s očima nebo je mé vnímání reality mimo. Ani tato varianta nelze vyloučit.

Z těchto a z mnoha dalších důvodů je moje barvená fotografická práce značně fragmentovaná. K barevné fotografii přistupuji do značné míry jako k obrazovému zápisníku. Často jsem pak přitahován výraznou barvou, jak jako můra ke světlu. Mnoho obrázků (fotografie bych jim moc neříkal) pak vzniká jen proto, že jsem zvědavý, jak budou barvy nakonec vypadat. Zcela viditelně nejsem TAK zvědavý, protože mi často trvá měsíce, než nechám filmy vyvolat.

Navíc stále tvrdím, že barva je dobrá tak akorát na pornografii a krajinky. Poslední dobou fotím stále víc a víc krajin, ale pořád černobíle. Na letošek mám ale určité barevné plány. Jeden starý, který jsem v roce 2019 neuskutečnil a jeden zbrusu nový, který ale bude nějakou dobu trvat. A kdo ví, třeba všechny ty drobné barevné střípky jednou poskládají celý obraz.

Šumava: Barvy podzimu

Těm co sledují můj instagram, určitě neuniklo, že jsem pár dní v říjnu pobýval na Šumavě. Potřeboval jsem trochu ticha a odpočinku. Naše západní pohraničí se zdálo být jako dobrá volba. Dva týdny předtím než jsem vyrazil, začaly se z USA šířit zvěsti, že dlouho očekávaný Kodak Ektachrome E100 (tedy nová verze legendárního diapozitivu) bude dostupný každým dnem. Doufal jsem, že do ČR stihne dorazit nejpozději v pátek před tím, než vyrazím. Bohužel to o chlup nevyšlo. První kazety Ektachromu dorazily do Prahy den předtím, než jsem se ze Šumavy vracel. V lednici jsem však měl poslední kazetu minulé verze tohoto legendárního filmu. Pouze lehce expirovanou, skladovanou v chladu a již ověřenou. Rozhodl jsem se jí tedy konečně spotřebovat. Na Šumavu jsem se balil pouze nalehko a cestoval jsem s Nikonem FM2 a dvěma objektivy. Roli barevného těla opět sehrálo LOMO LC-A, jehož měření expozice dává záruku poměrně solidně exponovaných diapozitivů.

Řízením osudu jsem také v současné době bez svého počítače, tudíž nemám přístup ke svému digitalizovanému archivu fotografií, ale právě tyto barevné fotografie jsem si stihl uložit na externí disk. Takže se o ně mohu podělit dřív, než o černobílé, kterých jsem pořídil opravdu velké množství (18 kinofilmů). Takže jen co se mi vrátí počítač, můžete se těšit na podrobnější report ze Šumavy a černobílé fotografie tamní nádherné krajiny.