Japonsko: Záblesky barvy

Cestu do Japonska jsem plánoval velmi dlouho. Od začátku jsem věděl, že chci Japonsko zachytit i v barvě. Tuto touhu nejspíš zavinily Mijazakiho filmy. Není tak náhodou, že většinu svých barevných fotografií jsem pořídil právě na venkově. Červené chrámové brány, modré moře, šedý kámen a snad všechny myslitelné odstíny zelené. Takové bylo Japonsko mých představ. Ukázalo se, že na určitých místech to tak skutečně vypadá. Člověk zkrátka někdy dostane přesně to, co očekával.

Foceno na Voigtlander Bessa II, 6x9, Kodak Portra 400.

Pohraničí není zahraničí!

Nedávno jsem poslouchal jeden americký podcast, kde diskutují dva krajinářští fotografové, padla tam velmi zajímavá myšlenka. Neuměle přeloženo by se dal jeden přístup popsat jako "reflektor" a druhý jako "lucerna". Reflektor značí přístup, kdy jdeme cíleně za jednou fotografií či tématem, stejně tak jako je zaměřeno světlo reflektoru. Naproti tomu lucerna osvětluje širší plochu a její světlo není tak cílené. Největší riziko spojené s prvním přístupem je to, že díky úzkému zacílení na své cestě leccos přehlédneme. Má fotografická práce nese znaky obou těchto přístupů. 

Občas se na svých výpravách za fotografiemi pohraničního opevnění přistihnu, že si nějakou scénu prohlédnu a říkám si: "To by byla pěkná fotka!". Spoušť ale nestisknu a jdu dál, protože jsem přece vyrazil fotit opevnění. Roli v tom možná hraje trochu i to, jak si své fotografie organizuji v archivu. Na filmu plném opevnění by se mi nějaká náhodná fotografie špatně hledala. Částečným řešením je to, že své osobní fotografie si pořizuji na střední formát. 

Stařičký Voigtlander Bessa II ve formátu 6x9 se tak stal mou lucernou, která mě provází pohraničím. 

Sicílie: Něco nového

Mé cesty do Itálie se zatím vždy omezovaly na pevninu. Nabídka k cestě na Sicílii přišla dost nečekaně, ale povedlo se mi vyčarovat několik dní volna v práci a mohlo se jet. Celé to vlastně bylo jako před lety, kdy jsem s focením začínal, a každou chvíli jsem někam na pár dní cestoval. Některé věci se za ta léta změnily, jiné ne. Mé obvyklé zmatky na letišti, málo místa na nohy v letadle nízkonákladové společnosti a radost z toho, když člověk dorazí do cíle.

Naše cesty nás zavedly z Catanie do Syrakus, Nota, Scicli, Modici, Ragusy a následně zpět do Catanie. Lancie z půjčovny se zapotila. Na Sicílii neplatí tradiční pravidla silničního provozu, a tak jsem se zapotil i já jako řidič. Odpočinek nám každou noc skýtalo jiné agroturismo, tedy místní farma, která zároveň provozuje hostovské pokoje. Hned v tom prvním, poblíž Syrakus, nám majitel při prohlídce farmy ukázal pozůstatky starého řeckého osídlení z doby bronzové. Do skal vytesané prohlubně a kanálky sloužící k výrobě olivového oleje, studnu a hroby. Společnost nám dělal profesor z Basileje, který se přijel podívat na papyrus, který na pozemku farmy také roste. Podobné náhodné zážitky mám na svých cestách nejraději.

Poprvé jsem také vyzkoušel svůj nový objektiv pro Leicu - Voigtländer 35/1.5 Nokton, který jsem pořídil jako náhradu svého Zeiss Bigon 35/2.8. Byl čas na změnu. Zeiss mi dobře sloužil dlouhé roky, ale náročná služba se na něm už dost podepsala. Nový objektiv se zatím jeví jako dobrá volba. Nebyl jsem si úplně jistý, jak dobře bude fungovat s černobílým filmem. Žádný velký šok se ale nekonal. Kontrast je plus minus takový jako jsem zvyklý, ostrost je možná o trochu lepší a clona F1.5 je velmi příjemný bonus. Ergonomicky mě překvapil fakt, že o dvě clony "rychlejší" objektiv je dokonce menší, než můj původní. U Leicy je velikost objektivu dost důležitá kvůli blokování hledáčku.

Celý tenhle výlet byl plný nových zkušeností. Fotil jsem o něco méně než mám ve zvyku, ale nakonec jsem o to radši za každou fotografii, kterou jsem si přivezl. Teď se ještě dočkat vyvolání barevných negativů, které jsem fotil na 6x9 a které ukážu někdy příště.

Králické pastorále: Zweiter Teil

Vrátili jste se někdy z dovolené a měli pocit, že potřebujete ještě jednu? Stejně jsem to měl i já, když jsem se vrátil z Říma. Naštěstí jsem s tímto fenoménem počítal a tak jsem měl již v plánu hned druhou dovolenou. Tentokrát na chalupě v Králíkách. Několik fotografií z tohoto magického místa jsem vám již přinesl v prvním článku s názvem "Králické pastorále", který se těšil poměrně slušnému čtenářskému ohlasu. Rozhodl jsem se, že Vám přinesu pokračování svých zážitků ze Sudet.

Jsem si téměř jistý, že jsem se v nějakém svém článku již zmiňoval, že jako dítě jsem výlety na chalupu neuměl asi nikdy plně docenit. Nechápal jsem, proč by se mi měly líbit ty hodiny času, které člověku trvá než uvede dům do chodu a pak ho opět uloží ke spánku. Teď, o mnoho let později, jsem to asi již pochopil. Pocit klidu a jasnosti, který se člověku rozhostí v hlavě, potom co provádí a dokončí různé jednoduché mechanické činnosti. Otevřít okna, vyvětrat, zamést světnici, vybalit si věci a připravit si jednoduché jídlo. Uvědomil jsem si to vlastně až při odjezdu. 

Pro svůj pobyt v srdci Sudet jsem neměl žádný plán. Tedy až na to, že jsem si chtěl vyčistit hlavu od věcí, které mi v mých běžných dnech trochu zatemňují mysl. Zejména pak i různá elektronická lákadla, kterými si často krátím čas. Kromě fotoaparátů a filmů jsem si zabalil i dvě knihy, prázdný řádkovaný notes a tužky. Tajně jsem doufal, že něco přečtu a snad i napíšu, ale to se ukázalo jako příliš ambiciózní plán. Nakonec jsem si řekl, že mnohem lepší bude každý den brát tak jak přichází a odchází. Nelámat nic přes koleno a dělat jen věci, které vyplynou z momentální nálady, počasí a množství energie v daný okamžik. 

U prosté snídaně jsem většinou většinou z okna pozoroval dramaticky vyhlížející oblohu a snažil se odhadnout, jestli přijde déšť, kterým konstantně vyhrožovala předpověď počasí. Do svých poznámek jsem si jednou napsal: "Víc fotit i ve špatném počasí." Třikrát jsem vyrazil fotografovat opevnění, kterého je kolem Králík víc než dost a jednou ke klášteru, který se tyčí nad městem. Nezmokl jsem ani jednou. Obloha těsně před deštěm byla v kombinaci s letním sluncem značně dramatická. Jako obvykle jsem si zapomněl zabalit oranžový filtr, který by dramatu na obloze ještě trochu více pomohl.

Opevnění jsem fotografoval svou obvyklou kombinací Leicy a panoramatického Horizontu, což je kombinace na které jsem se za poslední roky ustálil. Fotografie v tomto článku jsem pořídil na Hasselblad a Vöigtlander Bessa II ve formátu 6x9, který jsem si pořídil kolem vánoc. Tento formát mě dlouho lákal, ale nedokázal jsem si ospravedlnit další fotoaparát ve formátu 3:2. Ve výsledku jsem se svou volbou spokojen. Velký negativ, specifická hloubka ostrosti a zajímavá kresba starého objektivu. Fotografie tak vypadají dostatečně jinak, než kdybych je pořídil na 35mm aparát. 

Chvílemi jsem se samozřejmě bavil myšlenkou na to, že bych se mohl v takové chalupě v Sudetech usadit natrvalo. Ráno hodit slepicím a kravce, vypít si meltu a k snídani si dát krajíc chleba s máslem. Je to samozřejmě dost naivní a idealizující představa. Stejně jí mám ale rád.