Rok se s rokem sešel

A je to tady. Konec roku! A jaký to byl vlastně rok? Mnoho z nás na něj asi nebude vzpomínat moc v dobrém. Při procházení svých poznámek a deníků jsem našel jen málo pozitivního. Na druhou stranu z historie všichni víme, že nic netrvá věčně a že i třeba Třicetiletá válka jednou skončila.

Na druhou stranu jsem si prošel notýsky, kam si poznamenávám nafocené filmy a byl jsem příjemně překvapen. Nepoznamenal jsem si konkrétní číslo, které ostatně není důležité. Co je důležité je fakt, že letos bylo víc dní, kdy jsem měl v ruce foťák, než minulý rok. Fakt je ale ten, že většina fotografií z letoška je zatím v šuplíku. Jejich čas teprve přijde. 

Vše, co má přijít, přijde. Takže šťastný nový rok 2022!

Králické pastorále

Vzpomínám si, jak jsem vždycky nerad jezdil na chalupu. Trvalo to pár let a jednu pandemii a já zjistil, že na tom přece jenom něco je. Vyrazit z města na venkov, kde člověk nemá vše své obvyklé pohodlí a různá elektronická lákadla, která odvádí jeho pozornost od skutečného světa. Letos se mi dvakrát naskytla příležitost vyrazit ke kamarádce na chalupu do Králík. Tajemného místa hluboko v Sudetech, kde se za každou mezí schovává betonový bunkr a za každým druhým smrkem polský pašerák tabáku. Už samotná cesta pátečním večerem, bez použití dálnic a po tmě byla takřka mystickým zážitkem. Měsíc nad hedečským klášterem byl takřka v úplňku a já tak trochu litoval, že nemám stativ abych se pokusil o nějaké noční fotky. 

Neměl jsem žádný pevný plán. Ráno snídaně a káva na lavičce na zápraží, nechat se vyhřát paprsky pozdního srpnového slunce a pomalu plánoval, kam jít fotit. Hustota opevnění je v tomto regionu skutečně velká a přivezl jsem si opravdu hodně exponovaných filmů. Mechem obrostlý beton není ale středobodem tohoto vyprávění. Hodně času jsem také strávil tím, že jsem si jen tak četl. Dlouho jsem odkládal "Quo Vadis", na které člověk prostě potřebuje klid a tu správnou náladu. Spoustu času jsem také trávil tím, že jsem se pokoušel nasát atmosféru starého domu v pohraničí, kde ještě zůstalo pár artefaktů po jeho původním německém obyvatelstvu. Čím pohnutější historie, tím trvalejší stopy zanechává. 

Dlouho jsem se necítil tak odpočatý, jako když jsem po celém víkendu seděl s čerstvou kávou na lavičce a dával si snídani. Říkal jsem si, jak by bylo fajn se do Králík ještě vrátit. Někdy je od přání k činům blízko a jindy to zkrátka trvá. V mém případě to trvalo od konce října. Druhý výlet byl pouze jednodenní a navíc poznamenaný závadou na mém fotografickém vybavení, ale odhodlání si odpočinout bylo větší než frustrace. Opět jsem si přivezl větší množství exponovaných kinofilmů, které zatím čekají na vyvolání. Babí léto je moje nejoblíbenější část roku. Vegetace je už řidší než na vrcholu léta, světlo je měkčí a příjemnější. Jedinou zásadní nevýhodou je to, že světla již ubývá o mnoho rychleji. Musím tak jedna s větším rozmyslet, kam vyrazím a co vyfotím. Na jednu stranu nemám rád ten tlak ubývajícího světla, na druhou stranu mám rád tu pomíjivost.

A tak teď, na konci listopadu jsem se konečně dostal k tomu, abych zpracoval fotky a dojmy z těch dvou víkendů. Dvou víkendů, kdy jsem si opravdu odpočinul od běžného denního shonu.

Sněžka: Milion milionů

Tradice jsou od toho aby se dodržovaly. A třetí výstup na Sněžku během tří let, to už je tak trochu tradice. Letos to trvalo trochu déle, než jsme se s kamarádkou Šárkou domluvili na datumu a vyrazili. Tentokrát až na počátku září. Ráno bylo počasí již chladné, ale stále slunečné. Cesta proběhla bez větších zádrhelů, snad jen že na parkovišti u Horní Malé Úpě, jsem ulovil poslední místo. Osud tomu chtěl, že to bylo místo nejblíže parkovacímu automatu, který už třetí rok v kuse nebere ani karty, ani bankovky a člověk musí mít připraveno 100 Kč v mincích. Ovšem znalý místních poměrů jsem byl připraven.

Pro cestu nahoru jsme tentokrát zvolili modrou turistickou značku, kterou jsme obvykle používali pro cestu dolů. Cesta by to byla dobrá, snad jen kdyby ji naši polští sousedé nezpoplatnili. Celkem rozladěn jsem zaplatil mobilem za dva vstupy do Krkonošského národního parku a nepřetržitý proud nadávek na naše severní sousedy mi vydržel cca kilometr. První fáze cesty byla klidná, až příliš klidná. Vesmír má ale rád rovnováhu. Více lidí jsme začali potkávat až cca v polovině cesty. Včetně jednoho podnikavce, který na hřebeni národního parku česal borůvky hřebenem. 

Čím blíže jsme byli vrcholku hory, tím více jsme potkávali lidí. Mnohé z nich v oblečení naprosto nevhodném pro pohyb v přírodě. Příčina se ukázala záhy. Poláci si postavili lanovku na nedalekou Kopu a tak nějak je nezajímal nějaký limit, kolik by měla za den vyvézt lidí. Následkem je tedy to, že na vrcholu Sněžky bylo tolik lidí, že se tam téměř nebylo možné pohybovat. Obvykle jsme tam vždy chvíli poseděli, snědli svačinu a pak teprve vyrazili dolů. Tentokrát jsme vyklizení prostoru na vrcholku hory značně urychlili. Zase jsem si zanadával na bezohlednost našich severních sousedů, kteří si dělají z naší nejvyšší hory lunapark. Ne, že bychom byli o tolik lepší, ale někdo se alespoň zamyslel nad kapacitou lanovky na Sněžku.

Výlet tedy nepřinesl mystické prozření, které si od něj obvykle slibuji. Rozvířil ale diskusi na téma, že bychom možná mohli zkusit nějakou novou tradici. Fotografické hledisko výletu bylo poněkud omezené tím, že jsem si v autě zapomněl oranžový filtr který jsem chtěl použít. Místo své věrné Yashicy jsem se vláčel s Hasselbladem. V jedné kazetě jsem měl barevný a v druhé černobílý film. Barevnou fotografii jsem nakonec pořídil jen jednu, která navíc ani nebyla dobrá. S černobílým filmem se mi dařilo o něco lépe a s potěšením musím konstatovat, že i práce s Hasselbladem mě baví víc a víc. 

Trstěnice: Jak jsem hlídal grunt

Zdá se mi, jakoby letošní léto kolem nás proběhlo rychleji než je obvyklé. Sotva jsem vytáhl paty z domu na pár výletů, tak je tu podzim. Ne že by mi to vadilo, letní slunce je na můj vkus stejně příliš ostré a příroda na začátku podzimu je mi svou estetikou tak nějak bližší. K létu v mysli většiny lidí neoddělitelně patří dovolená. Tu jsem letos, stejně jako loni tak nějak nestihl. Tentokrát za to nemohl ani tak přetrvávající čínský mor, spíše jako fakt, že jsem téměř po 4 letech měnil práci. Odjet někam byť jen na týden, zatímco obíhám pohovory a čekám na odpovědi od nepříliš pracovitých personalistů, mi nepřišlo jako úplně ideální. 

Většinu dní jsem tak prodléval doma. Jedno z větších dobrodružství přišlo, když mě kamarádka požádala, jestli bych jí na jeden den mohl pohlídat grunt, aby liška nesežrala slepice. Taková nabídka se nedá odmítnout a tak jsem vyrazil do Trstěnice. Tajemného území poblíž zemské hranice mezi Čechy a Moravou. Tato malebná obec se nachází v pěkném údolí a v některých ohledech působí, jako by se zde zastavil čas. V dobrém slova smyslu. 

Celý den probíhal naprosto poklidně, liška měla na práci asi jiné, lepší věci. Mohl jsem tak v klidu prozkoumávat starou zemědělskou usedlost. Měl jsem s sebou svůj Hasselblad, který si rád beru na takovéto poklidné focení. Nafotil jsem jen jeden film, úplně mi to stačilo a domů jsem odjížděl odpočatý a po dlouhé době naprosto spokojený.

A pokud jste to dočetli až sem, vážení čtenáři, rád bych Vás požádal o zvážení příspěvku na vznikající knihu PHOTO ESSAYS od našeho spolku VERUM PHOTO. Odkaz na kampaň na Donio zde:

                   https://www.donio.cz/fotograficka-kniha-verum-photo-photo-essays

Údolím řeky Doubravy

Tradičně se většina mých fotografických aktivit odehrává na jaře a na podzim. Počasí je méně horké a světlo je měkčí a příjemnější. Letos jsem jaro nějak vynechal a tak doháním resty v létě. Zvláště proto, že mám prakticky celý srpen volno z práce. Můžu se tak v klidu soustředit na opravdu důležité věci. To jest výlety a focení. Většina mých tuzemských cest zpravidla vede do pohraničí. Tentokrát jsem ale učinili výjimku. Do oka mi padla oblast na hranici Železných hor. Konkrétně údolí řeky Doubravy. 

Fotografie, které jsem našel na internetu vypadaly velmi lákavě. A vlastně mě dost zajímalo, jak se budou lišit od reality se kterou se na místě potkám. Cesta proběhla v pořádku, i když to vypadalo, že se celá republika dala do pohybu a že se do destinace snad nikdy nedostanu. Výchozí bod jsem zvolil ve vesnici Bílek. Zajímavostí této obce je kamenný most, který se datuje do stejného období jako Karlův most v Praze. Škoda je snad jen to, že tento most není příliš dobře označen a navíc je dost zoufale zarostlý plevelem. 

Samotné údolí řeky protéká docela hlubokým skalním kaňonem, kde se v minulosti navíc těžil kámen. Hodně stromů bylo pokáceno kvůli kůrovci, mnoho dalších padlo za oběť silnému větru. Informační cedulky poukazovaly na to, že kmeny budou ponechány na místě, kde svým rozkladem podpoří místní ekosystém. Místy byla cesty podél řeky tak úzká, že se člověk musí přidržovat řetězu jako někde na ferátě. Ideální podmínky pro mé boty do města. Na řece se nachází i několik vodopádů, díky letošním dešťům bylo dost vody a tak byly vodopády na české poměry vlastně docela pěkné. 

Měl jsem s sebou Hasselblad a Horizont. Světelné podmínky byly mírně řečeno komplikované. V hlubokém údolí byla ve stínech opravdu tma. Zkoušel jsem si měření dopadajícího světla svým Sekonicem 308, ale po vyvolání jsem zjistil, že většina negativů je hodně kontrastních. Je to kombinací objektivu, metody měření světla, kontrastního filmu, vývojky a push procesu. S trochou kreativního skenování a postprocesu se mi povedlo z fotografií nakonec něco dostat. Jak to už tak často v životě bývá - dobrého pomálu. Začínám zvažovat, že pro filmy z Hasselbladu budu používat méně kontrastní vývojku. 

Je to vlastně docela vítané vybočení z normálu. Byl jsem možná až příliš zajetý do svých kolejí. Ilford HP5+, měřit odražené světlo ve stínech, Rodinal a hotovo. Měl jsem relativně dobrou jistotu konzistentních výsledků. Občas je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny, aby se člověk mohl posunout vpřed. 

Cestou necestou aneb archiv promlouvá

Je tu druhé morové léto. To první jsem si docela užil. Cestování do zahraničí mi moc nechybělo a věnoval jsem se domácím destinacím a tématům. Teď mi ale nějak došel elán. Není to tím, že bych si myslel, že za dobrými fotografiemi musím do Paříže nebo New Yorku. Praha nebo Sudety také nabízí solidní možnosti. Klíč k problematice spočívá v tom, že čas od času je dobré změnit prostředí. Osobně jsem tomu vždy říkal, že si čas od času musím „Vyčistit oči“. Vystavení se novým vizuálním a kulturním vjemům mi vždy dalo nový vhled na věci, které mě obklopují v běžném životě.

Zanedlouho to budou celé dva roky, co jsem naposledy vytáhl paty z České republiky. Pokud si dobře pamatuju, tak to bylo do Gruzie, odkud jsem si přivezl spoustu nafocených negativů a zážitků. Jak se teď prodlužuje doba, co jsem nebyl nikde "venku" tak si začínám víc a uvědomovat, jak moc mi vlastně cestování chybí. Nejsou to jen výšce zmíněné vizuální dojmy, ale celý proces. Plánování cesty, přesun na místo, aklimatizace a přizpůsobení se místním zvykům a stravě. Potom návrat domů, vyvolání negativů a rekapitulace všech zážitků při prohlížení skenů a postprocesu Ze všeho nejvíc mi chybí právě ten proces. 

Obecně vzato mám teď období jisté fotografické stagnace. Jediný projekt na kterém pracuji je dost pomalý a nikam nepospíchá, proto mám občas problémy najít motivaci, abych vzal foťák a vyrazil do pohraničí. Focení na ulici je pro mě něco už úplně abstraktního a vzdáleného. Po téměř roce a půl prázdných ulic, roušek a celkově blbé nálady ve společnosti nemám tak nějak náladu na obvyklou "pouliční fotografii".  Nelákají mě už ani experimenty se zátišími či různými formáty negativů. Tím jsem si prošel minulý rok na jaře a ukázalo se to jako slepá cesta.

Naštěstí je tu pořád můj archiv. Vždy když si říkám, že je to s tím focením nějaké těžké, tak si projdu pár složek v archivu. Mohu tak s jistou nostalgií zavzpomínat na časy, kdy si člověk jen tak koupil letenku, sbalil foťák, pár filmů a vyrazil na pár dní třeba do Říma. I proto jsem se rozhodl dnešní vydání blogu věnovat pár záběrům z archivu, které jsem posbíral na svých cestách po Evropě a Rusku mezi lety 2016-2019. Fotografie nejsou řazeny chronologicky a nechávám je bez popisku zcela záměrně. 

Příběh letní soboty

Začátkem minulého týdne mi napsala kamarádka, jestli bych jí nechtěl dělat garde na svatbě. Souhlasil jsem prakticky bez zaváhání. Pochybnosti přišly až o chvíli později, když jsem si uvědomil, že jsem přes rok z bytu vycházel jen minimálně. Natož, abych šel mezi tolik lidé, které navíc vůbec neznám. Nakonec jsem si řekl, že už je pomalu na čase, abych vyšel mezi lidi. Byl jsem také požádán, abych si vzal s sebou foťák. Moc se mi nechtělo. Mělo být horko a nechtělo se mi jako módní doplněk k obleku tahat brašnu s fotoaparátem filmy a dalšími nezbytnostmi. Nakonec jsem ale souhlasil a sbalil Yashicu MAT, kterou jsem fotografoval naposledy minulý listopad.

Cesta k Olomouci trvala nezvykle dlouho, inu ŘSD nikdy nespí a silnice se jim povedlo rozvrtat velmi solidně. Následkem toho jsme nestihli dorazit do pneuservisu, kde jsme se měli převléknout. Život mě ale už naučil improvizovat a tak jsem zřídil nouzovou převlékárnu pod stromem na příjezdové cestě k malé trafostanici u obce, kde se měl konat obřad. Obřad samotný proběhl v odsvěceném kostele, kde si městský úřad zřídil obřadní síň. Následovalo klasické kolečko skupinových i párových fotografií. V tomto čase jsem oběhl kostel a hledal nejvhodnější místo, kde bych mohl pořídit fotografii kvůli které jsem si bral Yashicu s sebou. 

Letní polední světlo bylo nepříjemné a ostré. Chvíli to trvalo, ale našel jsem boční vstup do kostela, který se tvářil docela sympaticky a byl ve stínu. Změřil jsem expozici a pořídil několik snímků. Poprvé jsem také použil expozimetr Sekonic 308, který jsem si nedávno pořídil. Trochu jsem si odvykl poněkud tmavší matnici starého japonského fotoaparátu, najít správné zaostření se ukázalo jako trochu problematické. Zapomněl jsem se sám držet toho, co lidem často říkám - nebojte se přiclonit. Zbytek filmu jsem pak spotřeboval k večeru, druhý už jsem nezakládal. Ve 20:45 jsem si naposledy zatančil s kamarádkou, které jsem dělal garde, za zvuků hitu z 90. let, který nám pouštěl DJ se zlomenou rukou. Potom už následovala cesta domů, vlahou letní nocí a se staženou střechou na autě. 

A nyní zpět k obvyklému programu

S rostoucím počtem exponovaných filmů se začíná zdát. že se vše vrací do zaběhnutých kolejí. Počkat na pěkné světlo, vyrazit ven, nafotit pár filmů, vyvolat, skenovat a zpracovat. A tak se rozjel můj obvyklý fotografický provoz. Však už bylo na čase! Mým běžným fotografickým provozem se nyní však zdají být různá bukolická témata. Počasí zatím nebylo příhodné k tomu, abych se vrátil k fotografování pohraničního opevnění a na pouliční fotky mě zatím chuť stále ještě nepřepadla.

Místo do lužního lesa, který mám za domem a který je teď zamořený klíšťaty jsem vyrazil k Poděbradským jezerům. Ta vznikla jako vedlejší produkt těžby písku. Každý místní je zná pod zkratkami "Jednička", "Dvojka a "Trojka". Během pár let po obnovení těžby k nim přibyla ještě další, zatím bezejmenná. Je zajímavé, jak umí lidská aktivita v relativně krátkém čase změnit krajinu.

Někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Na jednu stranu vznikají nové biotopy pro vodní ptactvo a prostor pro rekreaci lidí, na druhou stranu se odkrývají ložiska podzemních vod a vystavují se tak riziku odparu a znečištění. Poděbradská jezera pro mě mají samozřejmě zvláštní osobní význam. Je kolem nich spousta míst, které jsem navštěvoval od útlého dětství a mohu tak pozorovat, jak se s lety mění. Například o "Prvním" jezeře kolovala legenda, že tam žije obrovský sumec. Slýchával jsem jí snad už od školky. Před pár lety proběhl internetem článek, který existenci této legendy potvrdil. To je tak, když člověk žije téměř celý život na jednom místě.

Byla to také příležitost vyvětrat Hasseblad 501CM, se kterým se teď postupně sžívám. Zdá se být důstojným nástupcem mé Yashicy MAT. Zejména kontrast objektivu Zeiss Planar je na úplně jiné úrovni, než jsem byl doposud zvyklý. Příjemná je také téměř absolutní absence zkreslení a celková ostrost celé plochy snímku. Vyzkoušel jsem také oranžový filtr s jehož efektem jsem byl nadmíru spokojen - viz první snímek. Pomalu si ještě zvykám na poměrně hlasitý zvuk, který doprovází pořízení snímku. Ještě budu muset ale vymyslet, jak Hasseblad a všechno jeho příslušenství naskládat do své obvyklé fotografické brašny. 

Hasselblad 501CM: Úplně něco nového

Čas od času si neodpustím to, abych si udělal nějakou drobnou radost. V souvislosti s fotografií to bylo naposled v loňském roce kolem mých narozenin. Po dlouhé meditaci a přešlapování jsem si koupil Hasselblad. Stejně tak jako Leica ve formátu 35mm, tak je pro mě Hasselblad pomyslným vrcholem techniky ve formátu středním. V loňském roce jsem také nafotil asi nejvíce svitkových filmů za dobu co fotím, logicky jsem si tedy říkal, že by možná dávalo smysl pořídit si o chlup kvalitnější techniku než je má stará Yashica Mat. A asi to byl trochu i osud, protože můj kamarád a kolega z Verum Photo Kevin V. Ton zrovna jeden Hasselblad prodával. 

Letošek pro mě zatím nebyl fotograficky moc zajímavý. Nafotil jsem sotva pár kinofilmů v Leica, Nikonu i Horizontu, o něco méně jsem jich vyvolal, ještě méně oskenoval a k tomu všemu jsem ještě přišel o notebook na kterém jsem fotky obvykle zpracovával. Zkrátka žádné velké štěstí. Hasseblad mezitím trpělivě čekal v poličce, třebaže jsem film do jeho kazety vložil téměř okamžitě po nákupu, což bylo ještě v roce 2020. Poslední dobou ten čas běží podivnou rychlostí.

Jeden květnový podvečer mi to ale nedalo a já se vydal do lužního lesa, který mám hned za domem. Poslední dobou tam pořizují hodně fotografií, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Buď je ještě nemám vyvolané, oskenované nebo zpracované. Jedno z těchto tří a ve většině případů tři ze tří. Tentokrát jsem se ale do lesa vydal s Hassebladem. Chvíli mi trvalo než jsem se sžil s trošku specifickou ergonomií tohoto kusu kovu ze Švédska. Druhá věc na kterou jsem si musel zvyknout byly specifické a dost hlasité zvuky, které 501CM vydává, když pořizuje snímek. Je to trochu jiné než tichounká dvouoká zrcadlovka. Sotva mě přestal děsit zvuk závěrky a mé prsty si zvykly na rozložení ovládacích prvků, začalo se mi s 501CM fungovat docela dobře.  

O výhodách modulárního přístroje netřeba příliš debatovat. Výměnné objektivy vynikající kvality, velmi světlá a dobře čitelná matnice s možností použití hranolu a výměnné zásobníky na film. Poslední z jmenovaných výhod plánuji využít k tomu, abych zkusil trochu víc pracovat s barevnými filmy. Do jedné kazety si dám černobílý Kodak Tri-X, do druhé kazety si dám Ektrachrome a můžu vyrazit na výlet. Snad se mi povede toto předsevzetí dodržet. Zatím to semnou a s barvou není vůbec slavné. Ektachrom, který se mi chladí už dva roky v lednici by mohl vyprávět. Na letošek jsem si ale dal i další fotografické předsevzetí. Rád bych fotil víc portrétů. Je to celkem logické, že po více jak roce "sociálního distancování" mi začínají lidi zkrátka chybět. Bylo to právě při hledání fotografií pro minulý článek "Krásný ztráty" jsem se zamyslel nad tím, že mě portréty vlastně docela baví a vždy mě potěší, když na ně v archivu narazím. Doufám, že právě při focení portrétů objevím ono pověstné kouzlo Hasselbladu.

Krásný ztráty

Některé věci jakoby se děly jen jiným lidem. Člověk si pořád říká "mě se to přece stát nemůže", případně svou obavu prostě zapudíte. Kamarádovi nedávno klekl počítač a tak přišel o část svého fotografického archivu. Říkal jsem si, že i já bych se měl více věnovat zálohování svých fotek. Na druhou stranu negativy mi dávají vždy možnost obnovy, byť pracnou a časově náročnou. Neodvážil jsem se ani pomyslet, jak dlouho by trvalo skenovat a upravit všechny negativy za těch 6 nebo 7 let. No a stalo se, co se stát muselo. Notebook, noční stolek, sklenice vody a kocour, který si v té vodě nutně potřeboval namočit tlapky... Nepřišel jsem o hodně fotek, ale materiál za poslední 3-4 měsíce je pryč. Proto jsem taky minulý měsíc dával jen jeden článek, místo obvyklých dvou za měsíc. Ještě nemám v novém počítači ovladače skeneru a ani software pro úpravy fotek. 

V novém počítači jsem si začal procházet archiv importovaný ze zálohy, abych zkontroloval, že je všechno v pořádku. Přitom se mi začal v hlavě rodit nápad na to, které fotky bych pustil ven v dubnu. Duben byl obvykle měsíc, kdy jsem se po zimě znovu pustil naplno do focení. Díky letnímu času je již dlouho vidět, slunce nemá nepříjemnou ostrost jako v létě a i teploty jsou přijatelnější na delší pobyty pod širým nebem. Letos jsem se k tomu ještě nedostal. Tradičně bych si udělal výlet Kuks nebo do Prachovských skal, to bývají mé tradiční destinace, kde otevírám svou fotografickou sezonu. Teď, když se můžeme opět volně pohybovat mezi okresy se mi to snad povede.

Při procházení archivu jsem narazil na různé fotografie. Valnou většinu z nich jsem nikdy nikde nepublikoval. Proto jsem se rozhodl jít ven právě s nepublikovanými fotografiemi (i když u jedné si nejsem jistý...). Vždycky jsem býval docela samotář, ale za poslední rok už mi začíná lidský kontakt a jeho různé formy dost chybět. Také jsem si dost bolestně uvědomil, že málo fotografuji lidi ve svém bezprostředním okolí. Našel jsem ve svém archivu jistý vzorec, tedy kromě toho, že jsem čas od času vyfotil manželku, tak se na mých fotografiích objevují různé kamarádky (tedy i kamarádi, ale těm třeba věnuji jiný díl). Tyto fotografie mají pro mě tu přidanou hodnotu, že při pohledu na ně se mi vždy vybaví celá konkrétní situace za které byla pořízena. Já se tak mohu na chvíli přenést do trochu živějšího a zajímavějšího světa než ve kterém v současnosti žiju.

A taky si říkám, že bych se možná do budoucna měl trochu víc věnovat fotografování lidí.

Fotografie morového roku

Je to cca rok, co byl vyhlášen první z dlouhé řady nouzový stavů. Tím pádem jsem byl vypovězen do říše trvalého homeoffice. Tím pádem jsem ušetřil cca 3 hodiny denně, které bych jinak strávil dojížděním do Prahy. Mohl jsem se tak věnovat fotografováním svého domovského města. Intenzita fotografování byla poněkud kolísavá, ale vydržel jsem to celý rok a teď jsem volně navázal. Měl jsem také příležitost ověřit svou tezi, že fotografovat se dá všude. V rámci všeho toho chaosu prvních dní pandemie jsem se ještě stěhoval. Sice jen v rámci města, ale znáte to. Stěhování je dost náročná životní situace i bez moru.

Práce na mém dlouhodobém dokumentárním projektu se na jaře 2020 chýlili ke konci, nové projekty byly v nedohlednu, a tak jsem začal fotografovat své domovské město. Používal jsem k tomu různé fotoaparáty i formáty. Panoramatické i čtvercové fotografie jsem již zde na blogu publikoval. Většinu těchto fotografií jsem pořídil právě na jaře 2020. Celý rok jsem ale pokračoval ve fotografování na Leicu v klasickém formátu 3:2. Žádné z těchto fotografií jsem nepublikoval. Až doteď.

Těžko říct, jestli mají moje fotografie z Poděbrad pořízené za poslední rok nějaký jednotný narativ vypovídající o tom, co se poslední rok dělo. Mé oko přitahovaly poklidné přírodní scény a různá městská zátiší. Fotografií nervózních lidí v rouškách a prázdných ulic si všichni mohli užít na facebooku, či v mediálním mainstreamu. Někdy jsem nafotil i dva filmy denně a jindy mi to trvalo i měsíc. Analogová fotografie nepotřebuje žádný spěch.

A teď, o jeden rok později, procházím fotografie a zápisy ve svém deníku. Dávám si tak zpětně dohromady jakousi mentální mapu onoho bezčasí, které trvá až doteď.