Cesta na západ

Několik posledních let fotografuji především na východě či severovýchodě naší země. Na západ od Prahy jsem se pořádně podíval naposledy před dvěma lety, když jsem byl na Šumavě. Letos se mi to konečně povedlo alespoň trochu napravit. Moru navzdory. Chtěl jsem také využít pěkné počasí v neděli, protože teď na podzim je každý den slunečního svitu vzácnost. Navíc na západě se logicky nachází místa, která jsem ještě nenavštívil.

Prvním cílem byl lom Velká Amerika, ne že by mě tato lokalita nějak zvlášť lákala z fotografického hlediska, ale zkrátka jsem se tam chtěl podívat. Trochu jsem podcenil turistickou atraktivitu lokality. Parkování se hledalo jen těžko. Lidí tam bylo na můj vkus až příliš, všichni jsme se brodili blátem na cestách na okraji lomu. Kdekoliv byla díra v náletových dřevinách a byl vidět samotný lom, hledal jsem průhled a vhodnou kompozici. Musím uznat, že lom jako takový je docela působivý.

Když už jsem byl na západ od Prahy, chtěl jsem prozkoumat ještě pár dalších míst. Logickou volbou se mi opět zdálo předválečné opevnění, které rád fotografuji v pohraničí. V této oblasti se nachází několik dochovaných objektů takzvané „Pražské čáry“. Zachovalo se jich poměrně málo. Němci se po okupaci obávali, aby bunkry nebyly použity při povstání, takže většina z nich byla zničena. Po některých nezůstaly žádné stopy, některé byly odstřeleny jiné zality betonem.

Jeden zachovalý a opravený bunkr jsem našel náhodou přímo na okraji Berouna. Řopík typu „E“, pro čelní palbu, jediný zachovalý svého typu na Pražské čáře. Situován ve svahu, aby mohl střelbou krýt hlavní silnici a další pevnůstky, které se nezachovaly. Vždy mě potěší, když najdu objekt lehkého opevnění na nějakém opravdu pěkném místě. V hlavě se mi už pomalu začíná rodit plán, kam by se mé fotografování opevnění mělo posouvat a co by mělo být jeho cílem.

Minulý týden jsem také zjistil, že se mi nahromadilo cca 15 nevyvolaných filmů a dalších 15, které jsem sice vyvolal, ale buď neoskenoval či nezpracoval v post procesu. Musel jsem si tedy vyvinout letos dosud nevídané úsilí, abych se vším tím materiálem prokousal. Odměnou mi bylo pár fotografií, které mě opravdu potěšily. A řekl bych, že v této nelehké době je důležitá každá malá radost.

 

Jizerka: 6x6 podzimního víkendu

Letošek pro mě nebyl zvlášť bohatý na výlety a dovolené. Uvítal jsem proto možnost vyrazit za Předsedou spolku ostravských krajinkářů do Harrachova. Počasí nebylo skvělé, ale nechtěl jsem si nechat ujít šanci vypadnout z domu a něco si vyfotit. Sbalil jsem si fotobrašnu, vyspravil pohorky další vrstvou kobercovky a vyrazil. Cesta Podkrkonoším se staženou střechou je jedním z mých nejoblíbenějších zážitků v každé roční době. Zejména pak na konci léta, či na začátku podzimu. Speciálně posledních pár kilometrů kolem řeky Jizery, zatáčka za zatáčkou a minimální provoz, ideální sobotní projížďka.

Do Harrachova jsem dorazil až po obědě. Ne každé horské dobrodružství musí začínat před východem slunce. Po čaji a krátké rozpravě nad podstatou krajinářské fotografie jsme vyrazili směrem na Jizerku. Cestou jsem si vytipoval pár dalších lokací na další fotografování. Parkování se ukázalo jako docela náročný úkol. Počasí se totiž nakonec docela vylepšilo a kolem oběda přišel čas, kdy z postelí vylezli chalupáři. Turistická stezka byla plnější, než je v dnešních dnech Václavák, a navíc jsem musel uskakovat cyklistům. Inu, hory jsou nebezpečné. Celé mi to tam trochu připomínalo Šumavu, kterou jsem loni ani letos nezvládl navštívit.

U jednoho z mostů přes Safírový potok jsme potkali hledače drahokamů, který se pokoušel rýžováním najít iseríny, či dokonce safíry. Získat povolení prý není jednoduché, ale ne nemožné. Chvíli mi pak trvalo z hlavy vypudit myšlenky na kapsy plné drahokamů. Nakonec se mi zase povedlo začít se soustředit na focení. Některé výhledy do krajiny a horské chaty vypadaly opravdu dobře. Problém byl trochu se sluncem, které jako by bylo vždy na tom nejhorším místě. Speciálně protože moje Yashica Mat nemá ráda protisvětlo. Ani jeho náznaky. V jednom případně jsem musel použít svého moravského průvodce, aby mi stínil. Ano, je to tak, moje Yashica se vrátila z lázeňského pobytu. Znovu plně funkční, matnice je jasnější než kdy dřív, a dokonce i poškozené polepy jsou zpátky na svém místě. Škoda, že počasí na výlety je pomalu za námi.

Cestou zpátky do Harrachova jsem zastavil u jednoho z objektů lehkého opevnění, který jsem si dříve vytipoval. Řopík byl umístěn na louce blízko silnice, obklopen solitérními stromy a kupkami kamenů. Měl zachovalý krycí násep, ze kterého rostlo několik stromů. Mám rád tu směs přírody a lidského výtvoru.