Zero

Letadla patřila mezi první objekty mého fotografického zájmu. Pravidelně jsem navštěvoval letecké dny a cvakal na barevný film na náš rodinný kompakt Minolta. Jedno album mám pořád ještě v šuplíku. Letadla a různé létající stroje patří mezi častou inspiraci Hajaóa Mijazakiho (ano, používám český přepis japonštiny!) a Mijazaki patří zase mezi inspiraci mou. 

Micubiši A6M "Zero", které je vystavené ve vojenském muzeu v Tokiu tak trochu vyčnívá mezi zbytkem fotografií z Japonska. Není to pouliční scéna, ani zátiší či chrám plný wabi-sabi. Je to stroj stvořený pro válku, ale bezpochyby jeden z velmi známých "symbolů" Japonska a jeho historie. Před budovou muzea stojí i památník pilotů Kamikaze, ke kterému lidé přináší květiny a klaní se. 

A pro všechny tyto důvody se Zero ocitlo na mých negativech a teď i tady na blogu. 

Stockholm aneb něco nového

Severní Evropa nikdy nebyla v mém cestovatelském hledáčku. Pokud tedy nepočítám návštěvu dánského Legolandu, když mi bylo cca 6 let. Původně jsem měl na letošek naplánovanou výpravu do Londýna, který jsem navštívil sice již vícekrát, ale nikdy ne na dostatečně dlouhou dobu, aby vznikl nějaký ucelený cyklus fotografií. Vše nakonec dopadlo úplně jinak, když mi jeden kamarád nabídl, že u něj můžu ve Stockholmu bydlet. Taková nabídka se prostě neodmítá a tak jsem začal plánovat cestu na sever. Plánovat je možná ale příliš silné slovo, zkrátka jsem koupil letenky, sbalil foťák, filmy a vyrazil.

Mé informace o švédské metropoli byly poněkud kusé a pocházely především od své kamarádky Šárky, která miluje vše švédské a Stockholm v minulosti navštívila. Hlavně mi říkala, že mě asi Stockholm nebude moc bavit, protože je příliš uklizený a vše tam funguje. Zřejmě narážela na mou zálibu v lokalitách jako je Gruzie. Měla pravdu v tom, že Stockholm je skutečně docela čistý, uklizený a funkční. Ukázalo se ale, že z hlediska pouliční fotografie mě bavil velmi. 

Stockholm je vizuálně velmi rozmanité město. Staré město, Gamla stan, se nachází na ostrově a pochází až z 13. století. Většina domů pochází ze 17. - 18. století, ale některé archeologické průzkumy uvádí, že mohou být až o 300 let starší. Celé to na mě dělalo podobný dojem, jako třeba Český Krumlov nebo Malá strana, jen bez otravného vizuálního smogu a davů turistů. Ano, i tady jsou obchody se suvenýry a pár turistických restaurací, ale je jich míň a jsou tak nějak uměřenější. 

Jedna z mála věcí, co o Švédsku vím je "lagom", což je označení pro koncept jakéhosi přiměřeného života. Snažím se ho také aplikovat, i když Šárka mi říká, že si to vykládám špatně a že to, co já označuji jako lagom je jen obyčejná lenost. Trochu jsem se bál, že Švédi budou trochu nudní lidé, kteří jen pendlují mezi domovem a prací. Nemohl jsem být dále od pravdy. Ukázalo se, že obyvatelé Stockholmu rádi tráví svůj volný čas v parcích a kavárnách, kdykoliv je to jen možné, ale speciálně v létě. Jakoby si chtěli nastřádat slunečné počasí, než přijde tmavá a chladná zima. Pro pouliční fotografii jsou tyto skutečnosti velmi výhodné. Skutečným štěstím bylo i to, že jsem se hned první den seznámil s několika místními pouličními fotografy, kteří mi dali krátké "školení" jak to ve Stockholmu chodí. Díky tomu jsem přeskočil první fázi ve které si musím nové město a lidi trochu "nakoukat". Zdálo se, že fotoaparát nikomu příliš nevadil.

Díky severní poloze města a letnímu datumu jsem si užíval velmi dlouhé sluneční dny, kdy zlatá hodinka trvala opravdu dlouho. Obvykle počítám, že za průměrný den nafotím 3-4 35mm filmy. Ve Stockholmu byl můj denní průměr kolem 5-6 filmů. Dokonce jsem si pár dní před odjezdem musel pro jistotu 5 filmů dokoupit. Pro jistotu. Kupodivu jejich cena byla i v porovnání s ČR celkem slušná. Většinu času jsem se držel ve starém městě a jeho okolí. Města, která jsou postavena na ostrovech, jako jsou Benátky, Petrohrad nebo právě Stockholm mají vždy zvláštní kouzlo a atmosféru. S tím přichází i jistý životní styl, kdy lidé tráví hodně času na nábřežích. Neodolal jsem a vydal jsem se i na výlet trajektem, který je jednou z mnoha linek zajišťujících spojení s mnoha ostrovy Stockholmu a jeho okolí. Fotografie jsem již zveřejnil ve fotoeseji na VERUM PHOTO. 

Hodně času jsem strávil ale i svým oblíbeným kavárenským povalečstvím, které je ve Švédsku velmi oblíbené. Navštívil jsem i místní Národní muzeum, které sice není tak rozsáhlé jako Louvre, ale kvalita budovy a expozic je jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl. V muzejní kavárně byla k nahlédnutí kniha, pojednávající o rekonstrukci muzea a jeho současné podobě. Nejvíc mě potěšilo, kolik pozornosti bylo věnováno tomu, aby bylo v muzeu co nejvíce denního světla. Líbilo se mi i uspořádání expozic, kde byla každá historická perioda zachycena jednak v umění jako jsou obrazy a sochy, ale i v předmětech užitného umění a designu.

Navštívil jsem i Královskou knihovnu, tedy švédskou národní knihovnu. Tam mimo jiné vystavují Codex Gigas, kteří si Švédi odvezli z Prahy během Třicetileté války. Budova je krásnou ukázkou kombinace moderní a tradiční architektury. Jedno křídlo si zachovalo tradiční studovnu s ochozy plnými knih, vysokým stropem a velkými okny, zatímco druhé křídlo bylo uvnitř moderní a další moderní trakt byl ukryt v podzemí tak, aby nenarušoval tradiční zevnějšek budovy. Co se týče architektury je Stockholm poměrně nesentimentální. V různých částech jeho historie byly celé staré čtvrti srovnány se zemí a nahrazeny novými budovami. 

Po dlouhé době jsem poprvé navštívil úplně nové město od kterého jsem nevěděl, co očekávat. Vždy jsem vycházel z toho, že lepší fotografie pořídím, čím déle nějaké místo navštěvuji a čím lépe ho znám. Třeba jako Paříž, Řím či Londýn. Nevím, jestli jsem ze Stockholmu přivezl lepší fotografie než z těchto míst, ale rozhodně jsem jich pořídil víc a měl jsem pocit, že celý proces byl i trochu snazší. Mohl jsem k městu přistoupit bez očekávání a předsudků. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčný.

Etická otázka pouliční fotografie

V poslední době jsem viděl několik videí a četl pár článků, které se zabývaly tím, jestli je správné (etické chcete-li), fotografovat lidi ve veřejném prostoru bez jejich předchozího svolení.  Je to otázka dotýkající se samé podstaty žánru pouliční fotografie. Je to téma, které jsem občas nakousl, ale nikdy jsem se nepustil příliš do hloubky. Možná tedy už uzrál čas se na to lépe podívat. 

Jednoduchá není už sama definice pouliční fotky jako žánru. Pokusím se tedy nastínit jednu provizorní, pro potřeby tohoto článku. V žádném případě by tato definice neměla být považována za nějaké dogma. Pouliční fotografie je živá a nearanžovaná. Tradičně v městském prostředí. Je v ní obsažena "lidská stopa", ne však nutně lidé. Je třeba jí ale odlišit od městské krajiny, architektonické fotografie či městského zátiší. Osobně do žánru pouliční fotografie nezahrnuji fotky lidí na ulici pořízené teleobjektivy z velké dálky. 

Vzhledem k poměrně volné definici žánru je tedy i spousta způsobů, jak v jeho rámci pracovat. Ve své praxi uplatňuji v zásadě dvě metody. Při první si fotografii předem zkomponuji a čekám, až mi do ní vstoupí správný člověk, či skupina lidí. Tuto metodu jsem používal zejména ve svých začátcích, není úplně špatná, protože mě naučila přemýšlet o kompozici a světle, ale trochu odvádí pozornost od lidského aspektu pouliční fotografie. Metoda druhá je dynamičtější, procházím se při ní městem a pozorně sleduji lidi a prostředí okolo sebe. Situace a kompozice se rychle objevují a rychle zase mizí. Úspěch závisí na postřehu a rychlosti. Zaměřuji se především na lidi, mezilidskou komunikaci, či interakce lidí s jejich prostředím. Některé fotografy tato metoda však svádí k tomu, že prvoplánově fotí každého člověka, který je trochu "jiný", a to se již dostáváme blíže k podstatě toho, o čem chci dále psát.  

Někdy se můžeme setkat s názorem, že pouliční fotografie je jako lov. Ostatně takto o ní mluvil i Henri Cartier-Bresson, jeden z de-facto zakladatelů žánru. S tímto názorem se do jisté míry ztotožňuji, i když dnes již asi o trochu méně než třeba před 5 lety. On i lov má svá pravidla a nejde jen o bezhlavé střílení kolem sebe. Někteří lidé v pouliční fotografii vidí jen "lov bizáru". Pouliční umělci, žebráci, bezdomovci či narkomani. Jsi jiný než většina lidí kolem, máš výrazný účes nebo odvážný outfit? Jsi kořist! Člověk nemusí mít doktorát z etiky, aby mohl tušit, že tento přístup nepovažuji za příliš dobrý. 

Osobně je pro mě etickou hranicí prvoplánová explotace, respektive to, abych se jí svou fotografií nedopouštěl. Pokud usoudím, že v záběru je víc než jen prvoplánový "šokující efekt", nemám problém vyfotit takřka cokoliv. Mám ale morální problém s tím, když nějaké fotografie stojí a padají pouze s tímto "šokujícím efektem". Mám na mysli třeba záběry extrémní chudoby ze zemí třetího světa, kde se dokonce pořádají fotografické workshopy. Pokud nemá konkrétní pouliční fotografie jinou ambici a přidanou hodnotu, než prvoplánové zobrazení nějaké extrémní/šokující situace, osobně ji považuji za exploataci a za hranicí etiky. Slyšel jsem i o případech, kdy pouliční fotograf "uplácel" lidi bez domova cigaretami, či alkoholem, aby si koupil jejich kooperaci při fotografování. Takové chování je samozřejmě již za hranicí jakékoliv etiky.

Pouliční fotografie by také neměla působit újmu jejím subjektům, tedy fotografovaným lidem. Někde jsem se dokonce setkal s názorem, že samo označení subjekt je morálně problematické. Rád bych si myslel, že nikdo z nás nevyráží na ulici s foťákem proto, aby někomu zkazil den. Samozřejmě jsou různé způsoby a míra interakce s okolím. Na jedné straně stojí Henri Cartier-Bresson, takřka neviditelný se svou Leicou, a na straně druhé Bruce Gilden, který vám v New Yorku na chodníku odpálí blesk do obličeje z bezprostřední blízkosti. Někde mezi pak Elliot Erwitt, který štěkal na psy, aby vyprovokoval jejich reakci. 

Nikdy samozřejmě nemohu vědět, jestli už sám namířený fotoaparát nevyvolá nějakou negativní reakci. Pokud někdo stihne vyslovit nesouhlas před tím, než stisknu spoušť, tak fotku neudělám. To je jedna z mých hranic. S tím souvisí trochu i to, že nemám rád focení od boku. Ne že bych to NIKDY neudělal, ale mám pocit, že zvednutí fotoaparátu k oku je jakýmsi typem "smlouvy" mezi mnou a fotografovaným, kdy má byť zlomek vteřiny na to, aby mohl nesouhlasit. Klíčem ke všemu je rovnováha.

Rovnováha mezi tím, jak velký zásah do soukromí či komfortu subjektu fotografie je samotný akt jejího pořízení/zveřejnění a tím, jakou má fotografie estetickou/dokumentární či jinou hodnotu. Uznávám, že tato rovnováha, tak jak ji definuji, je naprosto subjektivní, a to na obou stranách rovnice. Hledání této rovnováhy by měl být naprosto vědomý a kontinuální proces, který řídí co a jak fotografujeme a které fotografie kde a jak zveřejníme. Budeme se asi dál setkávat s pouličními fotografiemi, či způsoby jejich pořizování, které můžeme považovat za hranou naší subjektivní etiky, každý ale musíme začít sám u sebe.

Praha, 2018

O kavárenském povalečství

Kavárenské povalečství je umění. Pamatuji si, že někdy ve 3. ročníku gymnázia (ne náhodou po tom, co jsem se dozvěděl o existencialistech), jsem zatoužil stát se kavárenským povalečem. Viděl jsem sám sebe v živých barvách, jak s dýmkou a v baretu někde v zakouřené Pařížské kavárně debatuji o podstatě života, vesmíru a tak vůbec. Posuňme se o 16 let do budoucnosti, což znamená do současnosti. Krutá ekonomická realita 20. let 21. století mi neumožňuje uživit se pouze sezením v kavárně (bez rozdílu jedná-li se o Prahu či Paříž). Nevlastním baret a dýmku si ve vnitřních prostorech už také nezapálím. Neúspěch? Nemyslím si.

Mé negativy a deníky jasně ukazují, že za posledních 8 let jsem vysedáváním po kavárnách strávil obstojné množství času. Co tam vlastně dělám? První řeknu, co tam nedělám - práci. Za prvé se v ruchu průměrné kavárny nedokážu příliš soustředit a za druhé jsem pevně přesvědčen o tom, že kavárna je posvátné místo klidu a odpočinku. Možná to je ten důvod, proč tam ani příliš často nefotografuji. I když v průběhu let se snímky tak nějak nasčítají. 

Mezi mé nejoblíbenější kavárenské činnosti patří sledování okolí a toho jak ubíhá život. V tomto je mi tedy nejbližší asi francouzská kavárenská kultura, což je i nejblíže mé dávné fantazii zmíněné v prvním odstavci, i když nošení baretu si asi nemohu dovolit. 

 

Musée du Louvre

Návštěvy muzeí a galerii patří k mým nejoblíbenějším činnostem, když jsem na cestách po světě. Občas jsem zápasil s pocitem, že čas strávený v muzeu mi ubírá čas strávený fotografováním na ulici. Po pár letech jsem ale zjistil, že se obě tyto činnosti dobře doplňují. Grandiózní prostory některých starých muzejních budov poskytují zajímavé možnosti pro fotografování. I proto jsem se rozhodl strávit větší část jednoho z mých pařížských dní v Museé de Louvre.

Stejný nápad má v průměru zhruba 30.000 lidí každý den. Většina z nich naštěstí až kolem oběda, či po něm. Já dorazil po snídani a dostal se dovnitř bez čekání či fronty, jen jsem chvíli zápasil s automatem na lístky. Chtěl jsem mít papírový lístek jako památku. Posledních pár let rád sbírám tyhle malé artefakty. Většina návštěvníků se koncentruje u dvou exponátů. U Venuše Mélské a samozřejmě u Mona Lisy. První ze zmíněných exponátů mě opravdu oslovil. Mám rád staré římské a řecké sochy. Jejich takřka perfektní proporce, ale zároveň i jejich takřka živou přirozenost. Naproti tomu Mona Lisa mě příliš neuchvátila, problém je možná ve způsobu jakým si jí člověk může prohlédnout. Stát ve frontě a pak mít pár krátkých okamžiků, kdy si můžete z uctivé vzdálenosti prohlédnout relativně malý obraz, než vám ochranka pokyne, že je čas uvolnit místo dalším. 

V ostatních sbírkách je spíše klid. Expozice starého Říma byla v rekonstrukci, což mě mrzelo. Za pět a půl hodiny se mi povedlo projít muzeum celé. S vynecháním pouze nevelké sbírky Oceánie a Mikronésie, kvůli které bych musel znovu obejít celou budovu dokola v protisměru a sejít několik pater. Toto drobné opomenutí jsem vykompenzoval návštěvou přechodné výstavy umění orientálního. Nebudu lhát, obrazy Holandských mistrů, které jsem si nechal nakonec, jsem už příliš nevnímal. Ve většině muzeí si je vždy nechávám nakonec, protože jejich zastoupení ve sbírkách je hojné po celém světě. 

Příjemné je množství přirozeného světla. To ve spojení s velkoryse pojatými prostory, uměleckými díly a dostatkem lidí dává dohromady dobré prostředí pro fotografování. Tím spíš, že většina návštěvníků je dostatečně zaujatá sledováním exponátů a tiché cvaknutí závěrky mé Leicy unikne jejich sluchu. I proto rád chodím do muzeí. 

Stojím si za tím, že Louvre je jedno z nejdůležitějších míst na planetě. Považuji za své velké osobní štěstí, že jsem ho mohl navštívit už dvakrát a vidět všechny ty poklady dávno zaniklých civilizací na kterých stojí civilizace naše. Co asi zůstane po nás?

Paříž '23

Ti z Vás, kteří mě sledují na Instagramu si jistě všimli, že v květnu jsem byl v Paříži. Byla to cesta, kterou jsem plánoval už nějakou dobu. Do deníku jsem si víc než před rokem poznamenal: "Měl bych se vrátit do Paříže, mám pocit jakoby tam na mě něco mělo čekat." Trochu neurčitá poznámka, ale byl to i moment, kdy bylo už rozhodnuto. Nebyla to těžká volba, když to byla právě Paříž, kde jsem před 8 lety propadl kouzlu pouliční fotografie a napsal jsem o tom i jeden z prvních příspěvků na tento blog!

Tak jsem si 28. 4. 2023 sbalil věci a 29. dopoledne jsem dorazil autobusem z letiště na Porte Maillot. Na svoje ubytování jsem vyrazil pěšky. První káva, první croque-madame a vesmír se zdál být v rovnováze, i když se tedy nakonec ukázalo, že croque-madame z boulangerie nebyla nejčerstvější. Moje ubytování byl pokojík pro služku - chambře de bonne v 17. obvodě, 7. patro bez výtahu. To je prostě Paříž, nic jiného jsem nečekal a vlastně mi to připomnělo mojí první návštěvu tohoto města. V celé mé letošní návštěvě bylo hodně nostalgie.

Stejně jako při své cestě do Říma, jsem neměl žádný přesný itinerář. Měl jsem ale cíl. Pořídit dostatek fotografií k tomu, abych mohl na jaře 2024 vydat další zin. A možná si taky trochu zavzpomínat na "staré dobré časy". Město jako takové se příliš nezměnilo. Pořád trochu zašlé, místy hodně zmatečné a vždy plné lidí. Takovou Paříž jsem očekával, takovou jsem jí dostal a přesně tak jí mám rád.

Většinu svých dní jsem strávil přesně tak, jak jsem si to naplánoval - s foťákem v ruce na ulici. Výjimkou bylo posedávání v kavárně a návštěva Louvru a Orsay. Což jsou ostatně také velmi důležité činnosti. Datum mé cesty bylo vybráno v podstatě náhodně na průsečíku dostupnosti letek, ubytování a mé dovolené. Náhodou bylo i to, že zahrnovalo  1. 5., tedy "svátek práce", který Pařížané oslavili pouličními nepokoji. Důchodová reforma, klimatická krize, nespokojenost s establišmentem - každý kdo měl nějakou agendu byl na ulici a někdy i s kamenem v ruce. Demonstrace a protesty, co jsem fotil v Praze, mě na tuhle zkušenost nemohly připravit. Jak jsem s tím vypořádal se můžete podívat ve fotoeseji na VERUM PHOTO.

Prokousat se filmy, které jsem si přivezl mi chvíli trvalo. Nebylo kam spěchat, i když na pár záběrů jsem byl vlastně docela zvědavý. Radost mi udělalo už jen to, že cesta naplnila moje očekávání. Můj pocit, že na mě v Paříži něco čeká, se ukázal být pravdivým.

Zin z Paříže chystám na jaro 2024, takže se můžete těšit!