Zero

Letadla patřila mezi první objekty mého fotografického zájmu. Pravidelně jsem navštěvoval letecké dny a cvakal na barevný film na náš rodinný kompakt Minolta. Jedno album mám pořád ještě v šuplíku. Letadla a různé létající stroje patří mezi častou inspiraci Hajaóa Mijazakiho (ano, používám český přepis japonštiny!) a Mijazaki patří zase mezi inspiraci mou. 

Micubiši A6M "Zero", které je vystavené ve vojenském muzeu v Tokiu tak trochu vyčnívá mezi zbytkem fotografií z Japonska. Není to pouliční scéna, ani zátiší či chrám plný wabi-sabi. Je to stroj stvořený pro válku, ale bezpochyby jeden z velmi známých "symbolů" Japonska a jeho historie. Před budovou muzea stojí i památník pilotů Kamikaze, ke kterému lidé přináší květiny a klaní se. 

A pro všechny tyto důvody se Zero ocitlo na mých negativech a teď i tady na blogu. 

ZIN? ZIN!

Fotky patří na papír! Tak nějak se to aspoň říká. Do temné komory se ovšem po hříchu nedostanu příliš často. Pokud ovšem pravidelně sledujete tento blog, případně můj Instagram, mohli jste postřehnout zmínky o něčem, čemu se říká "zin". Co to přesně je si rozebereme níže, ve větším detailu. Jen bych tady rád zmínil, že pokud si chcete nějaký z mých zinů pořídit, odkaz na e-shop najdete na konci každého popisu. 

Co je to zin?

Zin se dá definovat jako nízkonákladová, nezávislá publikace vydávaná fanoušky určitého "oboru", v našem případě fotografie. Ziny mohou mít různé podoby, od podomácku vyrobených koláží následně rozmnožených na černobílé kopírce, po relativně profesionálně vypadající produkty. Ty naše, publikované ve VERUM PHOTO, jsou - troufnu si říct - ten druhý případ. A to hlavně díky Kevinovi, který má lví podíl na vzniku a vzhledu každého vydání.

TITUL

První dokumentární projekt. První publikace. První můj zin publikovaný pod hlavičkou VERUM PHOTO. Začalo to jako focení k talentovým zkouškám na ITF, skončilo to nakonec úplně jinak. Inspirován ziny ze zahraničí jsem chtěl udělat něco podobného. Nakonec se mi to povedlo až v rámci našeho spolku. V 19 fotografiích jsem zachytil přípravu zápasníka MMA a jeho cestu k titulovému pásu šampiona. Odkaz.

TBILISI

Druhý zin a návrat k pouliční fotografii, od které jsem se v té době již trochu vzdaloval. Hlavní město Gruzie mě očarovalo hned při první návštěvě. Zin obsahuje 21 fotografii z prvních dvou návštěv. Tbilisi jsem navštívil celkem třikrát a mám v plánu se tam ještě vrátit. A kdo ví, třeba pak přijde čas na druhé rozšířené vydání. Odkaz.

ROMA

Zatím třetí a nejnovější samostatná publikace. Řím je moje srdeční záležitost od mé první návštěvy před mnoha lety. Před rokem jsem se tam vydal znovu a měl jsem jasný cíl. Co nejvíc fotit a dát dohromady nový zin. Nechtěl jsem recyklovat nic z předchozích návštěv. Nakonec bylo novinek víc. Nový papír, jiná technologie tisku, o pár stránek navíc a zas o kus blíž tomu, jak jsem si na začátku své ziny představoval.  Odkaz.

Co tedy říct závěrem? Dostat fotky z negativu na papír je důležité. Fakt, že se mi to podařilo způsobem, který umožňuje si mé fotografie užít širšímu publiku, mě velmi těší. Co se týče dalších zinů, mám již určitý plán, jak do budoucna pokračovat. Určitě se o tom tady na blogu dozvíte!

Starý příběh v novém roce

Plány, plány které spřádáme... Původně jsem měl v plánu se k fotografiím z covidových let v Poděbradech vrátit nejdříve tak za dva roky. Před pár dny jsem se ale podíval do svých poznámek, co mám fotograficky v plánu na následující roky a zjistil jsem, že mi to tam vlastně vůbec nezapadá. Rozhodl jsem se proto, že se s tímto tématem vypořádám teď a tady. Doufejme, že jednou pro vždy.

Fotograficky jsem toto období zkoušel pojmout různě. Chvíli jsem zkoušel experimentovat i s fotografováním zátiší, když to vypadalo, že budeme ve svých bytech zavřeni na neurčito. Přestalo mě to bavit po jednom odpoledni. Musel jsem jít ven. Tak tedy začala moje nová tradice, které jsem se držel celou dobu trvající práce z domova. Obědové procházky. Začal jsem tak krok po kroku lépe poznávat město, kde jsem strávil v podstatě celý svůj život, ale které jsem nikdy příliš nefotografoval. 

Byly dny, kdy jsem se vracel bez snímku a byly dny, kdy jsem nafotil víc než jeden film. Odmítal jsem se ale zabývat focením prázdných ulic a smutných pohledů lidí v rouškách. Těch prázdných ulic jsem nakonec vyfotil vlastně docela dost. Tyhle mé polední procházky byly spíše mentální hygienou než fotografickou expedicí. Je to už pár let, co jsem si zvykl trávit své obědy sám se svými myšlenkami. Den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem. 

A teď, první měsíc tohoto roku, bych tuto kapitolu minulosti rád prohlásil za uzavřenou.

30 let po revoluci

Letos v listopadu jsem se rozhodně nenudil. Musel jsem zpracovat tuny fotek z předchozích focení, což šlo jen velmi pomalu. V polovině listopadu konečně přišla příležitost také něco fotografovat. Všichni asi víme, že letos jsme oslavili 30. výročí Sametové revoluce. Tudíž bylo jasné, že vyrazím fotit do ulic našeho hlavního města. Aby toho nebylo málo, tak den před výročím Sametové revoluce byla na 16. listopadu svolána demonstrace na Letnou. Čekaly mě tedy dva po sobě jdoucí dny focení na ulici. Znamenalo to připravit si dostatek kazet filmu a teplé oblečení.

V sobotu 16. listopadu jsem vyrazil směr Letenská pláň. Už na Černém mostě bylo vidět, že se něco děje. Záchytná parkoviště byla beznadějně plná, stejně jako metro. Spousta lidí měla placky a transparenty, takže bylo jasné, že nepřijeli jen tak na výlet. Dorazil jsem na Letnou o něco později, než jsem měl v plánu. Tudíž jsem našel už pláň hezky zaplněnou lidmi z celé republiky. Po chvíli jsem našel i kamarády ze skupiny VERUM PHOTO se štaflemi. Jak jinak chcete fotit dav z výšky, než ze štaflí?

Byl jsem příjemně překvapen počtem účastníků protestu. Myslel jsem, že dorazí pouhý zlomek těch, co v létě. Přibylo i transparentů a auditů z Evropské Unie, jediné, co však neubylo je náš pan premiér a jeho skandály. Člověk nemůže mít všechno, ale v případě naší politické reprezentace mi přijde, že toho máme až moc. Byla to ale dobrá rozcvička na 17. listopad, ačkoliv jsem se na Letné nezdržel úplně dlouho.

Na 17. listopad jsem si připravil nenáročný itinerář, aby mi neutekla žádná důležitá událost. Zejména mě však zajímal sraz příznivců hnutí ANO, který se měl konat na Klárově. Fotografoval jsem ho už loni a byla to celkem zajímavá, ačkoliv značně bizarní akce. Letošek byl jiný ještě v tom, že jsem tak trochu hrál roli učitele. Fotit se mnou vyrazila i kamarádka, které jsem půjčil Nikon FM2 s 35mm objektivem a jedním černobílým filmem. Za svůj největší pedagogický úspěch toho dne však považuji to, že jsem jí nikde v davu neztratil. Někam se ale ztratili všichni příznivci hnutí ANO, protože na Klárov nikdo nedorazil. Nejspíš byli na polích a v továrnách, alespoň tak minulý rok vysvětlovali účast cca 50 lidí.

Zbytek města byl však plný života. Hipsteři z celé Prahy zase vytáhly džínové bundy po rodičích a připíchli si placky s Havlem a vyrazili korzovat. Čekal jsem od 30. výročí trochu víc. Hlavně proto, že posledních pár let jsme svědky zásadní eroze polistopadových ideálů. Záměrně nepoužívám slovo „hodnot“, jelikož hodnotová orientace naší společnosti je mi záhadou. Důležité je, že si to všichni užili. Tedy i ti, kteří by si to užívat neměli a měli by radši chodit kanály. Mě osobně potěšil satirický maškarní průvod, který každý rok vyráží z Kampy napříč městem. Průvod je velký, hlučný a plný bizarních masek. Pár věcí je ještě v pořádku. 

Celkově vzato mi 30. výročí Sametové revoluce nepřišlo vizuálně výrazně jiné, než výročí předchozí. Vlastně ani nevím, co si od toho každý rok slibuji. Nejsme ve Francii, aby byli při takovémto výročí nasazeni policejní těžkooděnci, vodní děla a slzný plyn. Z vizuálního hlediska je to trochu škoda. Nezbývá tedy vyčkat, co přinese hezký a kulatý rok 2020.

Podzim v Tbilisi: Návrat k Leice

Někdy si říkám, že bych mohl vyzkoušet něco nového. Většinou mě to ale rychle přejde a vydám se do nějakých starých známých míst. To znamenalo letos na podzim další výlet do Gruzie. Na stará známá místa v Tbilisi. Potřeboval jsem nějakou nenáročnou a levnou dovolenou. A nic lehčího, než se sbalit na týden do Gruzie mě nenapadlo. Podzimní počasí vypadalo lákavě a mí gruzínští známí potvrdili, že podzim bývá v Gruzii opravdu krásný.

Cestoval jsem velmi nalehko. Měl jsem s sebou Leicu M-A s objektivy 21, 35 a 50mm, 30-40 kazet Ilfordu HP5+, Olympus 35RC a v něm založený Kodak Ektachrome. Neplánoval jsem žádné velké akce, takže tato relativně minimalistická výbava se zdála být dostačující. Tbilisi mi nikdy nepřipadalo jako příliš barevné město, tak jsem si říkal, že jedna kazeta Ektachromu by mi mohla stačit.

Cesta proběhla bez problémů, tedy až na to, že se svojí výškou se do letadel nízko nákladových společností vejdu jen stěží. Naproti tomu cesta prostorným autobusem do Tbilisi je ve srovnání s letadlem až dekadentně luxusní. Nemohl jsem vynechat ani další tradiční bod programu a to návštěvu 24/7 otevřené restaurace. Ubytován jsem byl ve starém domě, ale ve zrekonstruovaném bytě. Hostitelská rodina mi navíc čas od času podstrčila nějaké jídlo. Tu chleba, tu kus sýra nebo lívance s medem.

Týdenní plán byl naprosto jasný a to takový, že jsem žádný plán neměl. Snad jen takový, že ráno vstanu, dám si snídani, budu fotit, dám si večeři a pak půjdu spát. S hrdostí můžu říct, že se mi tento plán neplán povedlo bezezbytku naplnit. Jediným drobným rozptýlením byly návštěvy lázní. Válení se v horké vodě ze sirných pramenů mi prostě přijde jako dobrý program na podzimní dny. Ačkoliv konec října v Tbilisi vypadá docela jinak než v Čechách. Denní teplota byla stabilně kolem 20°C a bylo velmi slunečno. Ideální počasí na celodenní fotografování.

V Tbilisi jsem nebyl pár měsíců. Některé věci se změnily, jiné zase zůstaly stejné. Ve většině městských autobusů již můžete platit bezkontaktně kartou. Z autobusů tedy zmizely průvodčí (relikt sovětských časů) a na zastávkách se objevili revizoři. Zkoušeli jste se někdy dohadovat s revizorem v Čechách? Ne? Tak to zkuste v Gruzii, je to ještě o kus větší legrace. Zmizelo také pár starých domů a na jejich místech rostou domy nové, které se ale mnohdy snaží respektovat architektonický ráz starého města. Tedy až na to, že nové domy budou poměrně rovné, tedy alespoň pár let, než získají potřebný náklon.

Při svých toulkách jsem náhodou narazil na pár nových míst. Na jeden kostel schovaný mezi bloky kancelářských a obytných domů a na tunely s tlakovými dveřmi, vysekané do skály vysoko nad městem. Bylo to právě u tunelů, kde na mě vystartoval toulavý pes, kterých je Tbilisi plné. Tehdy se mi opět vyplatil můj zvyk nosit v kapse nějaký ten kámen. Kam tyto tajemné tunely vedou jsem nezjistil. Některá tajemství mají zůstat skryta. Počítal jsem s denním průměrem kolem 4 filmů, nakonec to bylo o něco méně. Fotit jsem začínal kolem oběda a končil těsně před setměním.

Filmy jsem měl sice vyvolané již krátce po návratu, ale kvůli jiným fotografickým povinnostem jsem se k jejich zpracování dostal až minulý týden. V Tbilisi to bylo také poprvé po nějaké době, kdy jsem fotil dálkoměrným fotoaparátem Leica. Své dokumentární projekty jsem poslední dobou fotil spíše zrcadlovkami Nikon FM2 a letní výlety středoformátovou Yashicou. Proto jsem si do Gruzie vzal Leicu. Rychle jsem se na fotografování s dálkoměrným aparátem znova rozpomněl a týden mi tak utekl jako voda.

Pokud byste zatoužili vlastnit mé fotografie z Tbilisi v tištěné formě, nyní máte jedinečnou možnost! Spolu s kolegy fotografy ze spolku VERUM PHOTO jsme připravili několik malonákladových fotografických publikací. Mezi nimi je i „Tbilisi“, kde naleznete 21 černobílých fotografií ze dvou návštěv této kavkazské metropole. K dispozici je i má minulá publikace „Titul“, kde naleznete fotky z mého dokumentu o MMA. Stačí když mi napíšete email na: tadeasplachy@gmail.com.

Kutaisi: Druhé hlavní město

Kutaisi. Druhé hlavní město Gruzie a brána do země pro cestovatele, kteří využívají služeb nízkonákladových společností. Navzdory dvěma předchozím návštěvám země, jsem ještě Kutaisi neprozkoumal. Letos jsem se ale hodlal chopit příležitosti. Neměl jsem na to ale příliš času. Samotné Kutaisi postrádá eleganci Tbilisi, které se sice rozpadá, ale tak nějak s grácií. Kutaisi připomíná spíše typickou post-komunistickou betonovou džungli, kterou čas od času protne nějaký záblesk starší architektury. Ve výsledku je Kutaisi možná lepším indikativem stavu země, než Tbilisi, které profituje z turistického ruchu a atraktivity významných památek. Na druhou stranu má Kutaisi výhodnější polohu a dá se tak lépe využít jako základna pro výlety do dalších částí země.

Město jako takové jsem příliš neprozkoumal, jeden celý den mi zabral výlet do jeskyní. Průvodcem a řidičem mi byl Oleg, místní taxikář. Když jsem zmínil, že jsem z České republiky, tak z něj vypadlo, že na vojně sloužil v Milovicích. Čechy znal celkem dobře, protože je projezdil coby řidič nějakého štábního důstojníka. Tedy znal zejména místa, kde byly tenkrát dislokovány sovětské posádky. Ve svém černém Mercedesu W210 se teď pohyboval po Gruzínských silnicích si jistotou ostříleného veterána taxikářství. Bezpečně nás dovezl do jeskyní a na stopy dinosaurů ve skále. Jako bonus přihodil lázeňské město Cchaltubo. Je to smutné vidět všechny ty úžasné budovy hotelů a lázní z počátku 20. století v dezolátním stavu. Naštěstí alespoň Stalinovy osobní lázně jsou udržované. Je to celkem bizarní pohled vidět na vchodu plastiku Stalina hned vedle vlajky Evropské unie a Gruzie.

Největší zážitek z Kutaisi bylo ovšem místní tržiště. Ano, v Gruzii chodí lidé nakupovat stále hlavně na trh. Supermarkety sice dorazily (minimálně do Tbilisi), ale lidé radši nakupují čerstvé a domácí potraviny. Měl jsem poslední necelé tři hodiny času před odjezdem na letiště, tak jsem založil film a vyrazil. Tržitě je z části betonová budova a z části stanové městečko. Navzdory čilému ruchu jsem se celkem rychle zorientoval. Nejvíc se mi líbila sekce se zeleninou. Tak hezkou, čerstvou a hlavně voňavou zeleninu jsem dlouho neviděl. V další části trhu se prodávaly sýry, mléko, rýže a mouka. Velmi fotogenická byla i ulička, kde byli všichni řezníci. Vozíky jim přivážely půlky prasat, které řezníci na místě bourali, porcovali a prodávali. Na východě docela normální pohled, u nás už dlouho ne.

Neunikl jsem pozornosti několika lidí, ale nikdo na mě v zásadě nereagoval víc než zvědavým pohledem. Případně nabídkou ochutnávky prodávaných produktů. Byla to také jedna z mála příležitostí, kdy jsem použil objektiv s ohniskem 20mm a film pushnutý na 1600 ISO. Během necelých 2 hodin jsem prošel několikrát celé tržiště a nafotil 3 filmy. Takové tempo jsem nasadil naposledy, když jsem fotil MMA. Nakonec jsem si ještě nechal v džezvě na horkém písku uvařit čerstvou tureckou kávu. Potom již následoval jen přesun na letiště a cesta domů. I letos ke mě byla Gruzie štědrá a já si odvezl mnoho zážitků a exponovaných filmů.

Tbilisi: Dobří holubi se vracejí

Začíná to vypadat, že se fotografování Gruzie stává mým osudem. Letos na přelomu dubna a května jsem podnikl již 3. výpravu za období posledních 12 měsíců. Mým cílem bylo opět především Tbilisi, s krátkou zastávkou v Kutaisi (2. hlavní město Gruzie). Vezl jsem si poměrně minimalistickou výbavu a jasný cíl, co chci a co potřebuji zachytit. Ve fotobrašně jsem měl Nikon FM2, objektivy 35/2, 20/2.8 a 50 kinofilmů Ilford HP5. Přišlo mi to na necelých 10 dní tak akorát. Poučen z výletu do Batumi jsem se rozhodl nemixovat barevné a černobílé filmy. Rozhodl jsem se nemíchat ani formáty, ačkoliv mě velmi lákalo vzít si středoformátovou Yashicu.

Let do Kutaisi probíhal v poklidu, ačkoliv to v první chvíli vypadalo, že vůbec neodletíme. Jakkoliv jsem potěšen, že mají Gruzíni rádi české pivo, tak uložení tašek z Duty Free jim trvalo neskutečně dlouho. Inu, Airbus z Prahy není maršrutka do Gori!  Potěšitelné bylo, že v letadle jsem měl o pár cm víc místa na nohy než obvykle. Dorazil jsem tak o něco méně rozlámaný než obvykle. To, že z Kutaisi do Tbilisi mě nevezla prorezlá dodávka s prasklým čelním sklem, ale luxusní autobus, zatím nedokážu vyhodnotit. Mám rád tradice a těšil jsem se na typicky kavkazský zážitek. Na druhou stranu pohodlný autobus, kde mám místo na nohy, můžu si nabít mobil a ještě dostanu vodu zdarma? Dilemata.

Tradicí, kterou se mi povedlo dodržet je snídaně stávající se z chačapuri po adžarsku a tarchunu, servírované velmi unaveným personálem nonstop restaurace. Následoval krátký odpočinek na ubytování a mohl jsem vyrazit opět po roce prozkoumat město. Byl jsem zvědavý, co a jak se v Tbilisi změnilo. Rozhodně přibylo turistů, ale jejich počet stále ještě nepřesahuje únosnou mez. V některých autobusech se dá platit bezkontaktní kartou, ale jinak je to pořád staré dobré Tbilisi. Krásné, trochu rozpadlé a trochu nové. Pravoslavné velikonoce se ukázaly jako poměrně nefotogenické. Spousta lidí odjela na venkov za rodinami a kostely byly tak přeplněné, že člověk nemohl v davu ani zvednout aparát k oku.

Po velikonocích se situace zlepšila a město výrazně ožilo. Fotografoval jsem každý den od dopoledne až do večera. Noční focení jsem letos vynechal. Z loňska jsem měl několik povedených noční fotek, tak jsem se soustředil spíše na den. Většinu starého Tbilisi mám celkem obšlápnutou, takže jsem chodil v zásadě na jistotu na osvědčená „loviště“. Staré město pod pevností Narikala, okolí ulice Betlemi a čtvrť Avlabari. Jediná výraznější změna byla v židovské čtvrti, kde probíhají rozsáhlé stavební práce a rekonstrukce. Ostatní domy se naklání v odvážných úhlech a křivkách, takže často připomínají spíše kulisy německého expresionistického filmu. Tbilisi není pro lidi, co mají rádi pravé úhly!

Lidé zůstali tak nějak stejní. Jsou to převážně lidé, proč se rád vracím do Gruzie. Ne architektura nebo příroda. Země i její obyvatelstvo si prošlo věcmi, které si tady neumíme dost dobře představit. Přesto mi přijde, že neztrácí naději a doufají v lepší budoucnost. Všichni se také zdají být na svojí zemi velmi hrdí. Ano, uvidíte na ulici žebráky, bezdomovce a i lidi protestující před parlamentem proti tomu, že se vláda nezabývá vraždami několika veteránů války v roce 2008. Každá země má svá břímě minulosti a problémy současnosti. V ulicích Tbilisi to ale vypadá optimisticky.