Žádného z pravidelných čtenářů mého blogu asi už nepřekvapí, že se stále vrací na svá oblíbená místa. Konkrétně na Sněžku každý rok vyrážím se stejnou kamarádkou. Každá naše cesta začíná podobně - debatou o tom, že letos opravdu nejsme ve formě a že výstup nejspíš nepřežijeme. Letos to bylo jiné v tom, že diskuse začala tím, že bychom rádi jeli na výlet kamkoliv jinam než na Sněžku. Po loňském zážitku se nám tam nechtělo ani trochu. Nemohli jsme vůbec vymyslet kam, diskuse se táhla a nakonec jsme si museli dát deadline do 22:00 toho dne - pokud nic nevymyslíme do té doby, tak pojedeme na Sněžku a hotovo. A jak prošla 22. hodina, nastalo obvyklé bědovaní, že to letos určitě nepřežijeme, protože jsme oba v naprosto mizerné formě, i když jsme si dávali předsevzetí, že LETOS to bude jinak!
Počasí nám v zásadě přálo a po nezbytných přípravách jsme z Malé Horní Úpy vyrazili až na nejvyšší vrchol Česka. Tento výstup probíhá pokaždé v obdobných fázích:
1. "Měli bychom se šetřit, ať nepřepálíme start!"
2. "Na to, že nejsme ve formě, to docela jde!"
3. "Tak, stoupání je za námi, teď už to bude jen po hřebeni."
4. "Tohle stoupání jsem z minula úplně vytěsnil, to je hrozný."
5. "Nevím, jestli si sundat bundu nebo svetr."
6. "Příští rok se na to vykašleme..."
7. "Všude samí Poláci! A toho bordelu!"
8. "Já těch posledních pět set metrů nedojdu, nechej mě tady."
9. "Čí je ten hroznej barák tady na vrchu? Aha, Poláků..."
10. "Nakonec to nebylo tak hrozný."
Takhle se to opakuje rok za rokem, v menších obměnách. Letos jsme při výstupu potkali rekordně nízké množství lidí. Valnou většinu z nich na cestě dolů. Dost možná kvůli tomu, že jsme vyráželi relativně pozdě. Nejsme zrovna turisté, co vyráží na stezku již za úsvitu. Na vrcholu hory panovalo takřka bezvětří, což bylo velmi neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo množství lidí na vrcholu, respektive jejich absence. S jistotou ale mohu konstatovat, že na vrcholu Sněžky není moc co dělat, výhledy nejsou bůh-ví jak fotogenické a na celé cestě jsou vlastně nejlepší ty pohledy NA Sněžku.
Cesta dolů pak probíhá v následujících fázích:
1. "Za chvíli se bude stmívat."
2. "Z kopce je to horší než do kopce. Jít pozadu pomáhá."
3. "Doufám, že mě nebudou bolet kolena." a "Bolí mě kyčle."
4. "Říkám ti, že ještě půjdeme do kopce." a "Nevěřím ti!"
5. "Proč jdeme do kopce, když jdeme dolů?"
6. "Tenhle barák je fakt otřesnej!"
7. "Hlavně mě nenechávej objednat si v hospodě žebra, umřel bych."
8. "Už se těším, až si zuju tyhle boty."
Následuje krátká přestávka na občerstvení v pivovaru Trautenberk a debata nad jízdním řádem. Zjištění, že vlak, který jezdil před rokem je už zrušený a že vlastně musíme docela pospíchat. Každý rok... Někomu by to opakování třeba vadilo, ale já se v něm cítím velmi komfortně. Vím co mě čeká a vlastně se na to i docela těším.
Půjdeme na Sněžku i pátý rok v řadě? Kdo ví, nezbývá, než rok počkat.
